Jeden z nejzajímavějších jevů české politické scény. Hovořím o rodu, který po dlouhý dějinný vývoj držel krok s rodem Přemyslovců, aby se stal jedním z nejdéle vzdorujícím uskupením starověrců v Čechách. Rodu, který se v časech dílčího oslabení Svatoplukovy Moravy, podpořen přáními cizokrajných spojenců a našeptávačů, viděl být (Za časů Karla Velikého, či někdejšího knížete starověreckých Pragitae Gostějvíta /Hostivíta, sedícího na adrese:

Levý Hradec) velkolepým vládcem celičké Velké Moravy. A protože pýcha a pád, jednostejný problém jsou, postihl pyšného Mstiboje, toho jména druhého (V kritické chvíli Svatoplukově, byv v nočních hodinách zardoušen dvěma neznámými běsy, kteří se náhle objevili v jeho ložnici.), aby...

Kde Právo koná, ne běsi....

Nezávislé dějiny v podivně závislé Evropě © Dýmající zrcadlo & smit.wz.cz © Zdeněk Patrick 1988 © autor: Zdeněk Šmitmajer production Praha 2013

...aby později, pro stejně dluhy slovanskému Právu, zahynul celičký jeho zličský rod. Stalo se tak krátce po opětovném spolčení se s úhlavními proevropskými "přáteli": První: Zličané zničení skrze Boleslava I. vypálením staré Kouřimi, druhé: rozhodnutím jeho syna Boleslava II., který pomocí Vlchevců (alias Vršovců) vymazal mladičký rod Slavníkovců, pocházející dílem z posledního potomka Zličského knížete Radslava, dílem z přemyslovské krve kněžny Střezislavy. Nový rod, který krátce zazářil jak žhavý bolid na české obloze, aby jeho počátek i konec byl vídán, bez jakýchkoliv souvislostí i spojitostí, co povinná legenda, v dobře utajené, neboť mimo naučenou nevědomost sídlící - v ryze přemyslovské Libici...

Přesto, že zničen, dodnes září na českém nebi o to mohutněji, v podobě sv. Vojtěcha / Adalberta Slavníka, jehož otec, syn kouřimského vojvody Radslava, jako jediný, co pachole, přežil kouřimský masakr, aby se o několik roků později "stihl" oženit s mladší sestrou českého knížete Boleslava I. - Střezislavou. A to je právě ten okamžik, kdy se dosud ryze přemyslovská Libice, v podobě svatebního daru, dostává do držení zcela neznámého a později náboženskými legendami a bystrozrakými ideo_historiky zcela vybájeného rodu Slavníkovců. A právě ke Slavníkovi, tak jako kdysi ke Zličanům, posléze zpoza hranic směřují proradné kroky s typicky "od pažravosti velkýma očima", aby opět rozdmýchávaly mezi slovanskými rody nenávist, neúnavně spřádajíce své ziskuchtivé sítě systému "Však příjde náš Zeit". Ale o tom později.

Je již na čase, byť s jistým rizikem omylů, skrze jednostejný, mnohdy i pomlouvačný katolicky orientovaný pramen dílčích informací, propojit české dějiny s příběhy nejdéle christianizaci vzdorujícího starověreckého Zličského rodu sedícího na mohutně, z dávných dob, opevněném kouřimském peherku.

První zmínky o rodu Zličanů z Kouřimy pocházejí z období konce "dívčí války". Sluší se ještě říci, že rok po skončení "Dívčí války", právě v čase, kdy se těžce nemocný Přemysl vzdává vlády ve prospěch svého syna, neboť právě dovršil osmnácti let, se Rozhoň, syn Mstibojuov, opevňuje v Kouřimi a nechá se, aniž byl řádně volen, nazývat knížetem:

538 n. l. (Léta 744 n. l. podle Václava Hájka). Po takové neřesti muži počali jako okřívati, mnoho vsí a dvoruov dobytčích sobě dělajíce, někteří pak mužnější hrad a města sobě stavěli. A Rozhoň, syn Mstibojuov, město Kauřim pevně učinil a sebe kázal svým poddaným knížetem jmenovati a Přemyslovi počal se velmi protiviti. Kníže Přemysl nechtěl tomu na odpírati, řka: »Dosti jsem já měl na knížetství Výšehradské krajiny, také i na tom syn muoj dosti míti bude. Užívaj každý knížetství svého: však mi jest skrze naše bohy oznámeno, že knížetství syna mého všecky jiné slávu i věkem převyšovati bude.

Kníže Nezamysl, jako pán milostivý, poslal svého věrného posla k Rozhoňovi, ještě jeho napomínaje, aby na svém měl dosti, a on ještě dále vkročil, chtě sobě i dvůr osobití. Když to Nezamysl skrze posla uslyšal, svolav vládyky a muže statečnější, rozkázal jim tam táhnuti a Říčanského dvoru mocí brániti. To slyše Rozhoň Kauřímský, sebrav lid, jim rozkázal Nezamysluov lid všecken zbíti a dále táhnuti knížetstvím Vyšehradským, hradské hubiti. Sešel se lid obojí na poli řečeném Kuožálov a městečko Třěbenice. Na Strhově tu veliká bitva byla, takže Nezamyslových tu na sto dobrých mužuov zahynulo a Rozhoňových okolo tří set tu zabito a vězňův pět a padesát na Vyšehrad přivedeno, mezi nimižto byl svúj vlastní osobu Rozhoň, ale tajně. Kterýž když byl mezi vězni uznán, rozkázal Nezamysl všecky vězně svobodně propustiti a Rozhoňovi dal nos srpkem uřezati, tak nos v ruce nesa, aby se do Kauřima navrátil.

Kronika česká

Václav Hájek z Libočan

Nesmírné pohanění "ušmiknout nos, jak homolku" se nezapomíná a jistě se u Zličských tradovalo až do posledních rodových dní. Nechci být zbytečně vševědoucí, ale když projíždím skrze někdejší přemyslovsko zličanské hranice do hloubi Kouřimska a pozoruji rovinatý kraj přirozeně oddělený horským zvrásněním od přemyslovského "zboží", jakkoliv uprostřed s mocně opevněným hradištěm ve "staré Kauřimi", obkroužené jen nepatrnou říčkou, nebylo v silách Zličanů i skrze další okolnosti, ačkoliv hnáni i mocnou touhou zhlížet se z Vyšehradu ve vltavských vodách, ale i shlížet z Vyšehradské skály, lhostejno, zda jako vazal kohokoliv, kdo pomůže snu "na nohy".

O to moudřejší se zdají být Přemyslova slova. A mohu-li: Jeho syn Nezamysl směřoval své kroky jiným směrem, než ležela Kouřim, neboť ta mohla být možným nárazníkem, který by nebylo moudré oslabovat. Uvážíme-li, že Skýtové, též Moskali, či chcete-li "Abary" (Avary) za humny. S nevyzpytatelnými bojovnými Doudljěby v předních liniích.

Jakákoliv nestabilita v blízkém okolí přemyslovské državy, v čase Abarů "za humny", nebyla ani náhodou žádoucí. A určitě si žádala okamžitého řešení. I vzhledem k absenci stejného pocitu Kauřímských, pro které mohl být naopak přemyslovský prostor, nárazníkovou oblastí, v případě útoku Abarů z opačného směru. A proto následovalo jen nízkoenergetické a pohrdavé:

"Ušmiknutí nosu" nepříliš moudrého kouřimského "vojevůdce".

Nicméně se zdá, že s nosem v hrsti odcházel z Vyšehradu i s možnou dohodou rozšiřovat Zličskou Držřavu směrem na sever i východ, Jak okolnosti i nejbližší sousedé dovolí.

Stalo se v čase příchodu kmene Doudljěbů do Čech

Léta 557 n. l. (Léta 763 n. l. podle Václava Hájka). Býd, syn Slavimiluov, pána (aneb, jakž někteří píší, knížete) Kauřimského, vzav od otce svého odpužtění, obrátil se s třidcíti svými pacholky do krajiny puolnoční a odtuď k východu slunce, hledaje místa k pastvám a vorání příhodného. A měl jest s sebú sto krav a tři sta voluov, ovcí a koz velmi mnoho, kteréž hnali jeho služebníci s svými ženami tak dlúho, až přišli k potoku jednomu a tu se zastavivše tři dni odpočívali, neb byli oni i dobytkové jích velmi ustáli. A vzavše sekery, dříví veliké potínali a ohrady dělali, při tom také i dvuor postavili a protože jsau byli Kratonohy (neboť velmi unavené nohy) majíce, tomu dvoru Kratonohy jméno dali. Býd pak jako pán jích při jednom pří vrší duom krásný jako hrad postaviti sobě rozkázal a dal jemu jméno Bydžov.

Kronika česká

Václav Hájek z Libočan

Téhož léta času toho žena Býdova, jménem Kráska, kteráž velmi krásné tváři byla, muži svému poddána býti nikoli nechtěla a častokrát říkávala: »Ó co jest mi toho velmi líto, že jsem já Vlasty s jejími pannami neviděla. Bych já těch časův byla, mimo jiné všecky ty dívky já na muže najukrutnějši bych byla! V jednu chvíli uhlédavši čas příhodný a pojavši s sebau své služebnice od muže svého Býda odešla a duom velmi pevný v lesích postaviti dala a rozkázala, aby slaul Chlumec, jako by řekl vršek. Odtud pak Chlumec, časy potomními muži svému i jiným veliké škody činila, krávy zajímala, ovce odháněla a pastýře mordovati rozkázala. Služebnice její měly ji jako někdy Vlastu u veliké poctivosti a ona čím déle jí takové štěstí slúžilo, tím více ona se vyzdvihovala. Však druhého roku rozkázáním Býdovým od jeho služebníkuov jest úkladně na cestě zamordována.

Kronika česká

Václav Hájek z Libočan

Nacházíme se v době, která je příhodná ke kácení lesních porostů, žďáření a budování nových osad, neboť populace přechodem z pastevectví na trojpolí, mohutní. Záleží jen na dohodě mezi jednotlivými rody, aniž se zapomíná na rostoucí vnější tlaky. Povětšinou však nezřízeně hamižné a zcela mimo slovanského Práva, které se po nástupu Přemysla jednoznačně dostává do popředí všeobecně diskutovaných nově samovolně generujících se zájmů.

Co se dotýká informací z pera Václava Hájka z Libočan, jeho katastrofické časování pochází z ryze křesťanského náhledů. Přesto si uvědomuji, že Václav Hájek byl pilný sběratel i krajových vyprávění, vzpomínek pamětníků i místních pověstí. Jakkoliv se snažil naplnit své poslání dílčími změnami v duchu římsko katolického vnímání, poměrně přesným popisem "pohanských" zvyků se nám dochoval nejen upřesňující náhled na některé dobové (pohřební) rituály, ale i dílčí útržky poznatků v souladu s příčinnostmi událostí i jejich důsledky. Ač jiné, jen doplňující naše představy, velmi rozčilovaly hysterické historiky svojí důvěrnou samozřejmostí. A zde si dovolím poděkovat panu Václavu Hájkovi z Libočan, za jeho tak rozčílující opravdovost a pravdivou statečnost. Ačkoliv rovněž zcenzuroval vnější prostředí, jehož časování a synchronizace se starověreckými vzpomínkami, je dodnes velmi výbušnou směsí.

Léta 562 n. l.(Léta 768 n. l. podle Václava Hájka) Rodmil, syn Slavimila, pána neb knížete Kauřimského, jenž byl bratr Býduov, s povolením i rozkázáním otce svého poslal posly své věrné, aby hledali místa příhodného k stavení města. Kteříž navrátivše se o mnohých místech a položeních k vajchodu slunce jemu vypravovali. Jedno místo ovšem najví/ce chválili, i to pravíce, že jsau nalezli místo jedno na vysoké hoře a že jsú to dokonale uznali, tu prvé někdy že jsú lidé obývali, neb domy, zdi i příkopy jsú tu ještě seznali. A blízko odtuď v jednom lese že jest někdy vorána země byla, znamenali, a tu také že jsú člověčí kosti (neb hnáty) nalezli. Rodmil vyslyšav všecky ty řeči, tam se (vzav od otce odpuštění) se vší svú čeledí obrátil. A když se tam přibral a tak nalez, jakž jsú poslové pravili, kázal tu na staré grunty zdi nové zakládati, příkopy vymetati, také i domy stavěti a dal jemu jméno Rodauň (Radouň na Mělnicku). Ale však jest jeho nedokonal proto, neb druhého roku umřel.

Kronika česká

Václav Hájek z Libočan

Lechův kámen