Nedávno jsem si přečetl článek (v AC24), o kterém jsem se domníval, že je nepříliš důvěryhodnou zprávičkou. O nebezpečném tvoru terorizujícím jisté oblasti Ukrajiny.

O tvoru, kterého autor ztotožnil s krvežíznivým fantomem Čupakabrou...

Ačkoliv nejsem nakloněn přebírání cizích ucelených náhledů, v tomto případě udělám dvojnásobnou vyjímku, neboť mne zarazila "Černigovská oblast", kde se tento, zatím stále bájný tvor, prý vyskytuje. V čase, kdy Elita, je-li ta v úzkých, rozmítá naší mysl čímkoli, co v dokonalé P&R změti názorů do podoby nepoužitelné eu_kejdy, cílevědomě rozkydá všemi možnými multi kulti směry...

Listuji pamětí: U řeky Černigovky měl přeci své hnízdo bájný Slavík loupežník... A Ilja Muromec, hi-tec homologovaný Warrior (bohatýr) damage-dealer projektu, na své cestě z Černigova do Kyjeva... Jenže nepředbíhejme...

Vyprávění ruských bylin se totiž účelově vztahuje k určité historické době, což mne nutí, ve dvoj, či třídílné eseji, vyprávět příběh mnohem věrohodněji...

Nejdříve však, na samém úvodu, suchou poznámku k příběhu "Ilja Muromec a Slavík loupežník": Tužím, že bohatýrský příběh je odvozen z podstatně starší verze. Uměle, tedy účelově naroubován na období christianizace Kyjevské Rusi, v časech knížete Vladimíra. Přičemž použité přízvisko Vladimír "Rudé slunéčko" je jedinečnou spojnicí, nikoli s christianizací Rusi, ale naopak... Možná s dávnými starověreckými časy bájného knížete Jary / Jury, od kterého nás dělí možná více než 20 000 let...

Z okolních luhů a hájů...

Nezávislé dějiny v podivně závislé Evropě © Dýmající zrcadlo & smit.wz.cz © Zdeněk Patrick 1998 © autor: Zdeněk Šmitmajer production Praha 2013

Odvozeně mi prozatím dovolte, abych - sám sobě - velmi zkrácenou verzí, přiblížil historické reality doby, do které byl, podle mého názoru, příběh Ilja Muromec a Slavík loupežník, uměle naroubován. Právě v pohnutých časech, krátce po zničení parazitující chazarské říše knížetem Kyjevské Rusi Svjatoslavem, když následně lze, široko daleko ve slovanských oblastech zaznamenat úpornou snahu christianizátorů, podmanit si Slovany skrze nové náboženství krvavým násilím lásky k bližnímu svému. Christianizace dostihla nakonec i Kyjevskou Rus.

Cílem mého snažení určitě bude neuvěřitelné rozuzlení, nejen příběhu z ruských bylin (s možnými historickými souvislostmi), ale i možnou variantou trvající záhady zvané Čupakabra...

Jen si dovoluji poznamenat, že text následujících článků považuji za "Živý". Odvozeně: Může být mnou průběžně měněn a doplňován.

Sám jsem zvědav, jak vše nakonec dopadne.

Není tajemstvím, že se slovanské kmeny, od Věrle (Berlína), Bojov Arije, Koružky, Čechy, Starou i Velkou Moravu, od celého Podunají až po Kyjevskou Rus postupně potýkaly s nasilující vnější tlaky, které zcela změnily podmínky udržitelnosti tradičního slovanského samoděržaví, ve prospěch ústřední knížecí nomenklatury, mající ovšem odpovídající vojenské prostředky k vytváření potřebného tlaku na ty, kteří je nemají, či naopak nepochopili, co se kolem vlastně odehrává.

Bylo jasné, že ten, kdo ovládá obchodní stezky, má reálnou šanci čelit tlaku skrze sjednocení slovanských kmenů, jejichž předáci od své přirozenosti postrádají chuž podléhat ústřední moci. Tedy tím, čím otrokářsko obchodní moc všude kolem překypuje, aby skrzeva čilé obchody i rostla její chuť ovládnout prosperující, vesměs slovanské oblasti. Touha po velmi levném zboží, silných otrocích, s vidinou snadného výběru atributů (různě zdůvodněných i různě pojmenovaných daní), a mnohem později i skrze mezi Slávy dříve neslýchanou lichvu.

Odvozeně tak otrokářsko obchodnická klika předem určila římsko - byzantinské nasilování vnějších tlaků na volné společenství Slovanů, které známe pod termínem samoděržaví. Samo se udržující. Narůstající vnější tlaky lze v té době, ale i dnes úspěšně eliminovat sjednocením.

Ne jinak tomu bylo i v případě vládců Kyjevské Rusi. A protože nás, v tomto okamžiku zajímá, kdy a proč se kníže Vladimír, původně nevýznamný kníže Novgorodu, po násilné smrti svého bratra Jaropolka, mocný kníže Kyjevské Rusi, jistě veden nezdarem obnovit starověreckou víru, nechal pokřtít, ač bylo možné z věrohodných příznaků, již tehdy vytušit neodvratný sled událostí směřujících ve spirále krvavého násilí až do temnoty dnešních dní. Neboť jak jinak přimět slovanské kmeny k odvádění daní ústřední moci, než násilím. Vše ostatní nebylo průchozí. Ač odvádění knížeti slovanskému, se zdálo být i ústřední moci, menším zlem.

Z téhož pohledu nezbývalo knížeti Vladimírovi, než násilím přimět některé východoslovanské kmeny, jmenovitě Vjatiče a Radimiče, k povinnosti odvádět daně, aby zároveň zaměřil své snahy k ovládnutí i západních slovanských oblastí. Jmenovitě důležitou obchodní stezku vinoucí se skrze již obrany prostou Moravu, dále přes Prahu na západ. Obchodní stezky, včetně Krakova a Sandoměře, které zejména po zániku Velké Moravy, z dob Vratislavových a zejména skrze knížete Boleslava I., stále v tom čase ovládal Boleslavův syn, Boleslav II.

V roce 981 n. l. se Vladimíru podařilo ke Kyjevské Rusi připojil Přemyšl a Červoňské hrady, kdysi obývané Doudljebi kteří, jak dobře víme byli Abary násilně, co bojovníci prvního Abarského sledu, přesídleni do Podunají a do Čech. Stalo se v časech knížete Nezamysla, syna České kněžny Libuše a Přemysla Oráče.

Roku 983 n. l. připojil kníže Vladimír veletské (baltské Jatvěgy), aby se vzápětí zmocnil i oblastí Obývané Čudy (Esty). Aby zabezpečil východní hranice Kyjevské Rusi, roku 985 (Stále v časech Boleslava II.) vojensky obsadil i území obývané Volžskými Bulgary.

Po marné snaze posílit svoji moc obnovou starověrectví, vida nastupující tlak západního i byzantského křesťanství, zaměřil se kníže Vladimír na Konstantinopol, aby po jisté vojenské pomoci císaři Basileovi II., při povstání Chersonnésu, získal příslib ženitby se císařovou sestrou Annou Porfyrogennetou. Leč... Příslib zůstal jen příslibem a otálejícího císaře přiměl kyjevský kníže Vladimír, k plnění závazků prostou ukázkou vojenské síly, kterou kníže Vladimír vládl a roku 989/990 n. l. obsadil Chersonnésos. Byzantský císař nakonec nátlaku mocného kyjevského knížete podlehl a po stanovení podmínek pro vydání své sestry Anny na divoký slovanský sever, vyslal křesťanské popy, aby knížete Vladimíra pokřtili a sezdali s jeho sestrou Annou Porfyrogennetou. Když krátce před tím slavnostním aktem, byl kníže naopak povinován zapudit všechny své ženy a stovky souložnic. Tvrdí "Pověst vremených let". Krátce po slavném křtu a svatbě, nahnal kníže Vladimír všechny kmenové předáky k Dněpru, kde byl skrze ně pokřtěn veškerý lid Kyjevské Rusi s povinností okamžitě strhnout "pohanské modly", zavrhnout vše, co pojilo starověrecké Slovany k předkům, aby byli i přejmenováni nezapomenutelní bájní hrdinové a jejich příběhy upraveny, jednou provždy ve prospěch křesťanství.

A tak i závěr Velesovy knihy nezní vesele:

Naše praoce šedše do země suchovastě nabna bděvjaščeň, I tako seměchom inda a něimjaščem kraje togo na Zemь naše. I kresčena Rus esь tako dne.

Naši praotcové kráčejíc po vyprahlé zemi... A tak jdouce, nepatří (jim) tento kraj, ani naše země. Toho dne byla Rus pokřtěna.

Pokračovat?