1. Korintským, 13. kapitola

Bych jazyky lidskými mluvil i andělskými, a lásky kdybych neměl, učiněn jsem jako měď zvučící, anebo zvonec znějící.

A bych měl proroctví, a znal všecka tajemství, i všelikého umění došel, a kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, lásky pak kdybych neměl, nic nejsem.

A kdybych vynaložil na pokrmy chudých všecken statek svůj, a bych vydal tělo své k spálení, a lásky bych jen neměl, nic mi to neprospívá...

součást legendy o Sv. Václavu

Nezávislé dějiny v podivně závislé Evropě © Dýmající zrcadlo & smit.wz.cz © Zdeněk Patrick 2012 © autor: Zdeněk Šmitmajer / DAM production Praha 2012

foto: Dušan Dostál

Vrcholná subdominanta Svatováclavského pokladu: "originál Palladia Země České", kdysi, podle dochované tradice, v majetku věrozvěsta a arcibiskupa VelkoMoravského i všech Slovanů, Metoděje, od něhož prý darem přešel k České kněžně sv. Ludmile, aby posléze bylo údajně nalezeno na prsou Sv. Václava ve chvíli jeho eliminace.

Název Palladium je odvozen od Pallas Athény, či jak ve starém Řecku nazývali její dřevěnou sošku, přenesenou podle báje z Tróje, kde soška bohyně symbolicky zajišťovala ochranu Troje. Nic moc, uvážíme-li nemilý osud obléhaného města.

Palladium, je též prvek, jehož chemická značka Pd, lat. je, leč mnohem pozdnější, označení drahého kovu šedivě bílé barvy.

Palladium Země České bylo 18. srpna 1609, co symbol nepříliš početných katolíků (cca 10% katolíků, nejspíše ve víře poplatných svým stykům a Španělským ženám, provdaným za české "kavalíry" v protestantském moři věřících.) prohlášeno záštitou, ochranným obrazem vlasti a církve obecné, odvozeně: Pevně se, z rozhodnutí císaře Rudolfa II.,právě zakořeňující římsko katolické církve v Čechách.

Relief byl odlit z korintské mědi: V čase dobývání bohátstvím přetékajícího Korintu kohortami duchovně i jinak chudobných římských sandálů, byl Korint, v souladu s běžně Římany i Řeky zaužívaným raketýringovým "bezprávím", zapálen a vyvražděn. Mezi křikem a naříkáním dobíjených obětí, vytékaly vysoký žárem zakládaných požárů, z porůznu ukrytých truhel, potůčky roztaveného zlata, stříbra, cínů i mědi do nedaleko moře, kde roztavená slitina kovů ztuhla. A tak vznikla tzv. Koryntská měď, kterou, jak potvrzuje Plinius (Naturalis Historiae), vítězové těžili a velmi draze prodávali, neboť si svého díla "nad zlato cenili".

Palladium Země České, bylo dle legendy zhotoveno neznámým byzantským umělcem právě z toho vzácného kovu korintského, či spíše lidského utrpení, pocházejícího z obchodu se služebníky tehdy povstalého, opět a opět hynoucího, znovu a znovu kříseného biblického obrazu mravuprosté římské Bestie, odívající se do šarlatu svých zvrhlostí i své duchovní bídy.

Takový je původ materie milostného obrázku, který ač zhotovený z "korintské mědi", nepochybně již tenkrát, kdy naši slovanští předci volně, bez povinností cla Bestii, neboť v rodné zemi... Tedy již tenkrát, když svobodně křížem krá?em přecházeli svojí rodnou zemí... již tenkrát byl, dle nabídnuté legendy, milostný obrázek Matky vší Země v majetku Sv. Metoděje.

Jakkoliv si místní vzdělaní vymýšlejí, v rámci mlžení kolem pravdy římsko katolických velkokrádeží, páchaných, nikoli byzantskými věrozvěsty, nýbrž přiklusavšími agenty Pasova a Řezna, toužícími nikoli po lásce k bližnímu svému, nýbrž jen sloužící svým mrzkým představám o nepřebernosti zlatých pokladů a množství báječných starověreckých zlatých idolů, kdesi prý v majetku českých Slávů... Tedy ti nadmíru vzdělaní hoři, nikterak se hanbící se za smyšlenku směřující k ponížení Panny Marie. Uvážíme-li, že darované výhodnou směnou za zlaté slitky kněžny Ludmily. Dané prý v úhradu za darovaný relief. Říkám darovaný.

Čistě pro ujasnění si německého konce hranic jejich pomyslného práva v naší rodné zemi: To jednou provždy končí tam, kde začíná po předcích zděděné právo české: Slovanské Provi!

Odvozeně: Kněžna Ludmila mohla, podle stále dodnes platného slovanského Provi, darovat, ale jen sama za sebe, nanejvýš své dva, tři, čtyři masivnější zlaté řetězy, či hmotnější zlaté domácí idoly i jiné zlaté náčiní. Nikoli tuny starověreckého zlata nejen na Levém Hradci, aniž mohla kdy povolit rozdávat zlato vyšehradské.

Aniž jakékoliv jiné.

Avšak... To nic nemění na faktu, že milostný relief Matky s dítětem, Panny Marie a Ježíška, je nanejvýš, snad až do morku kostí, vysoce lidský a krásný. S opakujícím se prastarým motivem Naděje: Univerzální Ochránkyně, Matky vší Zemlji.

Navíc i blízký svými osudy rodné zemi: Drancován, kraden, probodán hřeby, veleben, ale i pln zvláštních jevů, vymykajících se běžnému stereotypu, zatracován, aby se v čase úsilovného hitlerovsko německého pátrání po českých pokladech a vyhrožování rozbořením Staré Boleslavi (nebude-li Palladium vydáno), stal ze symbolu spíše katolického, než českého, skutečným a nezávislým symbolem rodné země, která byla, ještě zcela nedávno i po všechny časy minulé i budoucí, skrze historickou převahu protestanství v Čechách, zasvěcená Kristu. A sv. Prokop, pro Vatikán tichounce a po špičkách vynulovaný vlastní pýchou zmatenými pravdoláskovskými sousdruženci kolem někdejšího arcibiskupa Vlka... Zkrátka... Sv. Prokop je a bude, pro všechny minulé i budoucí časy, jedním z nezastupitelných slovanských patronů Země České. až již se Vatikánští a němečtí popi staví na hlavu, či nikoli.

Aniž zapomenu, co podivný a posmrtně a na dubu prý celé roky nehnijící Podiven, prý nerozlučný druh knížete Václava. Vzděláný v římsko katolickém ritu. Dodávající saským náčelníkům přesné informace o dění v Pragitae v takovém rozsahu, v jakém nám jej titíž i pozdější němečtí náčelníci, v objednávce mistrů slova, přeposlali v okleštěných náboženských legendách "o pravém utrpení sv. Ludmily i sv. Václava".

Podivný zloděj, který ukradl z prsou mrtvého a dosud "neuklizeného" knížete Václava obrázek milostné "Panny Marie s Ježíškem" a prchající samozřejmě směrem do Saska. Okradení mrtvého se u Slovanů nikdy nepromíjelo a být přistižen na útěku, s obrázkem, o kterém všichni vědí, že je soukromým majetkem knížete Václava, to by jistě nebyla příliš průchozí varianta.

A nepomohlo, ani to, že podivný Podiven zahrabal svůj lup kdesi na poli. Byl dostižen Boleslavovou družinou a oběšen.

Jiná verze téhož, o Palladiu mlčí, ačkoliv pilně hovoří o tom, že se Podivenovi podařilo do Saska přeci jen uprchnout, aby se po zklidnění situace vrátil a čile propíchl dýkou hlavního strůjce vražedného útoku na knížete Václava. Posléze chycen Boleslavovými družiníky a oběšen...

Oběžen? Na Václavově dubu? Ano, prý mučen a oběšen.

Někdo se nevyzná v domorodých zvycích, či v místním cestopisu?

Poprava oběšením nebyla u starověreckých Slávů obvyklým rituálem.

Spíše podivností!

Prozatím se jednoznačně uchyluji ke své, ale i obecně přijaté variantě: Pravděpodobně se jedná o několikeré barokní propojení pravděpodobně nijak spolu nesouvisejících legend: O sv. Ludmile, sv. Václavu, nutně blahoslaveném Podivenovi, které se navzájem protínají v kompilaci v barokní a ryze účelové legendě o Palladiu Země České.

Říkám prozatím...

Což mi nebrání k náhledu na neobyčejné osudy reliefu očima téměř nezúčastněného...

Prohlédneme-li si relief pozorně, spatříme, že je poškozen buď bodnou zbraní, či jiným ocelovým nástrojem: Pointa poškození reliefu spočívá ve dvou Sasích, kteří při svém českém raketýringu praktikující tzv. českou dragonádu, vtrhli s vojskem, v čase drancování prosperujících obcí i do Staré Boleslavi, aby Palladium i s jinými zlatými cennostmi ze staroboleslavského kostela "Na nebevzetí Panny Marie" ukradli a darovali svému stejně saskému plukovníkovi, jménem Hoffkirk. Ten dal, při příležitosti oběšení náhodného tesařského tovaryše, hned naproti vystavěné šibenici, přibít obraz tlustým hřebem na pranýř. Stalo se tak na Staroměstském náměstí 29. března 1632, nedaleko popraviště dvaceti sedmi českých pánů. Následně si Hoffkirk odvezl veškerý svůj lup do Lipska, žádaje za Palladium tučné výkupné. Během uplynutí šesti let bylo tomuto válečnému zločinci vyplaceno požadované výpalné, či chcete-li výkupné a to v dosud neslýchané výši 100 000 zlatých.

Ale již roku 1639 bylo Palladium přeneseno do Sv. Víta na Pražském hradě, před postupujícími Švédy. Ti nakonec vydrancovali i Pražský hrad, včetně vzácných Rudolfových sbírek. Brigita z Lobkovic však již dávno předtím, s dostatečným časovým předstihem, bystře odvezla cenný obrázek do Vídně. Prý manželce Ferdinanda III. Marii Anně. Ta vzácná žena nechala obraz vyzdobit perlami, smaragdy, ebenovým dřevem i zlatem... Ovšem, tak jako korintská "měď", pocházejících z jiných, právě okupovaných zdrojů: Ze Španělských držav v Indii i jinde. Jedna z perel zakryla i díru po hřebu saského raketýringového velmistra Hoffkirka.

A co německo katolická Vídeň? Jako vždy. Ne a ne vrátit to, co jim nikdy nepatřilo. až 19. srpna 1646 bylo Palladium navráceno do Staré Boleslavi, avšak bohužel, jako naschvál, právě v době, kdy se opět přiblížila vítězná švédská vojska. A již se Palladium opět stěhuje "tajně" na Pražský hrad, který Švédové záhy a kupodivu velmi snadno dobudou. A juž se Palladium ocitá v rukou švédského generála Wrangela.

A hle... Čilá Brigita z Lobkovic poradí svému nepřátelskému příteli, švédskému veliteli Karlu Gustavovi, aby Palladium daroval, u příležitosti nového, tentokráte Vestfálského dělení Evropy, nové císařově manželce Leopoldině. A hle... Povedlo se! Palladium se opět a snad již konečně ocitá v povolaných, nicméně... Velmi nenechavých tlapkách Vídně. Vysoká hra ukončena?

Nikoli: Nátlak na Ferdinanda připomínkami katolické šlechty nasiluje a ten, po marném otálení, okolnostmi přinucen, v roce 1650, konečně Palladium do Staré Boleslavi vydá.

Očitá svědectví jevů vymykajících se i dnešnímu poznání, připisované Palladiu Země České: Dne 22. ledna 1833 uprostřed hluboké noci nad chrámem "Na nebe vstoupení Panny Marie" vzplanula náhle jasná záře a tento jev bylo možné pozorovat asi dvě hodiny. Tentýž jev se opakoval rok poté 3. března 1834, povolaní i nepovolaní vstupovali prý plni úžasu do chrámu ve snaze dopátrat se zdroje, ale na nic nebylo nalezeno. Poprvé byl světelný jev v téže konstelaci zaznamenán v noci ze 14. na 15. srpna roku 1639. Nepočítáme-li světelné sloupy vystupující z hrobu české kněžny Ludmily k nebesům, přelety ohnivých draků nad Vyšehradem, či světelné jevy vyskytující se kolem Ludmilina hrobu na Tetíně, jev velmi zvláštní, nikoli nemožný. Porovnám-li spravedlivě s tím, co vše jsem měl možnost, v jistém časovém intervalu, spatřit.

Poznámky pod čarou:

Korintská měď: Podivná slitina mědi s příměsí zlata, stříbra, cínu atd... má skutečně svůj původ ve starém Řecku.

Roku 146 př. n. l. byl obléhaný Korint, starověký řecký městský stát, zničen již zmíněnými Římany. Znovu založen Juliem Cézarem roku 44 př. n. l. Pavel, zvaný též "Apoštol Pavel", jemuž nejsem příliš nakloněn, se vyskytl v Korintu roku 51 / 52, krátce pobyl, aby při své druhé návštěvě napsal Epištolu Korintským.