Krátké črty z kapitoly pojednávající spíše o legendách a rodu Zličanů a zde nevyslovené geomantické záhadě kolem Pěrunových model, které chceme přijít sakumprásk na kloub.:=))

Fotky © Zdeněk Šmitmajer

Stará Kouřim

Nezávislé dějiny v podivně závislé Evropě © Dýmající zrcadlo & smit.wz.cz © Zdeněk Patrick 2005 © autor: Zdeněk Šmitmajer /73 production Praha 2012

Je až s podivem, že ač jeden z nejmocnějších a nejvlivnějších starověreckých rodů v Čechách, přesto jakékoliv kloudné informace o něm vysublimovali do jednoduché podoby nalomeného kouřimského vojvody Radslava a římsko katolických andělů poletujících kolem knížete Václava.

První zmínky o Zličanech, z rodu západních Slovanů, kteří se usadili v jednom z nejrozsáhlejších opevnění v Čechách i širém okolí, se váží ke Staré Kouřimi. Jakkoliv rod Zličanů předešla prvotní pověst, která k staré Kouřimi především váše:

O Lechovi, bratru Čecha, který se jednoho krásného dne vydal z Podřipska vyhledat, pro svojí početnou rodinu a čeleď, nový domov a nové pastviny. Smluvenými ohňovými, či kouřovými signály, pak lid svého zemřelého bratra ujistil, že takovou oblast skutečně nalezl. A Čechové ji prý podle kouřového signálu začali říkat Kauřim.

A místo, mohu-li posoudit, to bylo skutečně nanejvýš výborné. Jak z hlediska šťavnatých pastvin, tak i v dostatku úrodné a k obdělávání vhodné země s vyvěrajícími prameny. Určitě i plné zvěře. A navíc v oboru obrany více než výtečné: Na vyvýšeném kruhovém pahorku (298 metrů nad mořem), ze tří stran obkrouženém říčkou Kouřimkou (Výrovkou), celé věky vyzkoušeném. Obklopeném při obzoru hraničními vrchy a do dálav, vlastně sakumprásk kolem dokola s neobyčejně přehledným terénem.

Letecký snímek (mapy.cz) Celkový náhled na někdejší starověrecké opevnění ve "Staré Kuřimi"

Ale i v mnoha dalších ohledech místem naprosto neobyčejným: Ačkoliv nejsem bažícím snílkem, při procházení někdejším hradištěm ve staré Kouřimi, jsem měl mě dosud neznámý pocit vjemu neobyčejně zklidňující energie z okolního ladu a souladu, který se vyznačoval zvýšenou intenzitou zvláště u Libušina jezírka a při prohlídce někdejšího Svatoboru: Knížecího pohřebiště, které se nachází v pomyslném středu hradiště a přesto vně vnitřních valů. Říkám-li v pomyslném středu hradiště, nemám jistě pravdu, neboť ten objevíme při samém vrcholu pahorku, kde za časů Zličanů stávala dřevěná sloupová stavba o rozměrech 90 x 4 metrů. Podle některých shromaždiště bojovníků, podle jiných hospodářské budovy. I z leteckého snímku (mapy.cz) je patrný soulad rozděleného "koláče", v němž každá tehdejší (starověrecká) činnost nalézala své poslání. Mám na mysli i takové aktivity, které by v člověku odkojeném v soudobém scholasticky bezduchém duchu vyvolával okamžitý odpor. neboť jde o zásadní rozpor s doporučenými doktrínami neslučitelnými s doporučenými náhled sjednocujícími ideovzorci.

Tedy pomlčím ještě, aniž cokoliv, na radu své rodiny, v tomto článku... cokoliv buřičského naznačím. Říkám... jen v tomto článku.

Lechův kámen ve "Staré Kuřimi", letecký snímek mapy.cz. Z této pozice má prastarý rulový kámen tvar vykované šipky šípu směřující na protější ostroh, kdysi zasvěcený Jarovi (Jurovi), bájnému vládci Slovanů, kteří jej nazývali "Rudým Slunéčkem". Byl to on, syn bohyně Léty, který před 22 000 roky vyvedl naše slovanské předky z katastrofou a mrazy postižené Severije/Hyperboreje

Vrátím se k legendě o Lechovi, který prý v čase vojvody Kroka (Soroki) opouští náhle úrodné a příchylné Kouřimsko, aby zamíříl své toulavé kročeje dále k východu. Při svém putování (vlastně po staré solné stezce) se prý dostane až do jižního Polska, kde založí město Lešno, posléze i Krakov a se svoji manželkou Miluží i město Hnězdno, kde Lech posléze umírá a zanechá po sobě dcery Miluši, Dašju, Syblík (Sibylu). Přičemž podle prostřední z nich bylo pojmenováno město Dašno... tvrdí informační tabule u Lechova kamene.

Lechův kámen ve "Staré Kuřimi"

Pokud jsem tvrdil, že pahorek s hradištěm byl věky vyzkoušen, pak mám na mysli jeho předcházející osídlení: Počínající pozdním neolitem. Pokud použiji důvěryhodný info pramen (http://cestyapamatky.cz/kolinsko/kourim/hradiste-stara-kourim) pak se:

"nejstarší" osídlení nacházelo na úpatí pahorku u Libušina jezírka (Archeologické nálezy: Eneolit 4 800 př. n. l., dům sloupové konstrukce, palisádová hradba, vypíchaná keramika, nálevkovité poháry řivnáčské kultury.). Poblíž bylo odkryto pohřebiště lidu šňůrové keramiky, časované do období 2 800 př. n. l. Bronzová doba je zastoupena vzorky unětické, lužické a štítarské kultury (2 000 - 1 000 př. n. l.), sloupové obytné stavby i pohřby). Doba raně halštatská (750 př. n. l.), je zastoupena objevy obytné polozemnice, příslušné keramiky. Navíc i stříbrnou mincí hexadrachma "bratislavského typu" s nápisem TITTO, 17 g.). Zároveň byl odkryt hrob slovanské kněžny ve kterém objevitelé utržili, kromě "cetek" i její krásné stříbrné náužnice s rubíny.

Slovanské osídlení ostrožny, s charakteristickou fortifikací pevnosti, ve které byly použity i původní neolitické prvky opevnění lze datovat, podle mého názoru, nejpozději k roku 350 n. l. Odvozeně k období Lechovy vojenské družiny. Uvažuji-li možnost, že Čechův výsadek byl pozván autochtonními domorodci, co dobře vyzbrojený obranný element, kterému byla vykázána podřipská oblast se šťavnatými pastvinami, zvěří a rybnými řekami nikoli chudá krajina, pak stejným metrem musím poměřovat i družinu Lechovu. Vojenský kontingent zkušených válečníků mohl přijít vhod i původním obyvatelům Staré Kuřimy. Zřejmě i příbuzného jazyka, posuzuji-li topografii kraje. Pokud uvažujeme fortifikaci, v samém počátku slovanského osídlení je patrné, že nově příchozí využívali jen část hradiště, nikoli celé. Což svědčí ve prospěch vzájemné tolerance s původním obyvatelstvem.

Postupně byla fortifikace nasílena o nové bezpečnostní prvky a v čase Zličanů i mohutnou vstupní dvojitou branou a hliněnou strážní věž í. Před branou byl pět metrů hluboký a 12 metrů široký příkop.

Jak je z leteckého snímku patrné (mapa.cz) je 42 ha rozlehlé hradiště opevněno třemi valy. Vnější sypaný val dosahuje délky 1320 metrů a dodnes výšky 3 - 4 metry, střední val o délce 820 metrů a vnitřní cca 400 metrů.

Netajím se, že jsem na Starou Kouřim vyrazil se záměrem vyfotit si "Lechův kámen" a nasát někdejší atmosféru starověreckého rodu Zličanů, který se během věku podílel nejen na zužování Přemyslovců, ale i Svatoplukovy Moravy. Za časů knížete Gostiveje, sedícího toho času na Levém Hradci. Tentýž rod Zličanů, který byl později i ve vlekém sporu nejen s kněžnou Drahomírou, ale i jejím synem Václavem, když rázný konec letitým sporům udělal Boleslav I. zvaný Ukrutný. Byl to on, který krátce po zrádném paktování se Zličanů s Němci, dvakrát po sobě navštívil se svými družiníky Starou Kouřim, aby ji srovnal se zemí a do základu vypálil. Aniž bychom měli pochybovat o neblahém konci rodu Zličanů. Trestná výprava byla natolik důkladná, že se Stará Kouřim již nikdy z masakru nevzpamatovala, aniž byla kdy opět zabydlena. Zůstala pro všechny časy neobydlena a starověrecká.

Nic však na tomto světě není tak jednoduché, jak se z počátku zdá: Má se za to, že zličský vojvoda Radslav byl otcem Slavníka, předního muže rodu Slavníků, z něhož vzešel nesmiřitelně dlouhý bič na Čechy Svatý Adalbert (Sv. Vojtěch), Radslavův vnuk a po své matce Střezislavě, možná i synovec Boleslavův.

Dovolím si nyní následnou fabulaci:

Kníže Boleslav, při trestné výpravě ušetřil Radslavova syna, známého později, co zakladatele rodu Slavníkovců, Vojtěchova otce, když Vojtěchovou matkou byla Boleslavova mladičká sestra Střezimíra. Slavník po dosažení "plnoletosti" (věku 21 let) odchází z Boleslavovy péče zavázán ženitbou, aby převzal své otcovské dědictví? V němž určitě není a nemůže být ryze přemyslovská Libice. Tu dostává svatebním darem Střezimíra. Slavník je naopak pověřen správou Trstenické obchodní stezky, kterou proudí obchodní a otrokářské karavany, tedy i mohutný zdroj Boleslavových zisků. Aniž by Slavník a Boleslavova sestra Střezislava přišel zkrátka. A později, po smrti Slavníka, i jeho syn Soběslav, který nabyl tak velkého bohatství, takže nechal razit v Malíně svoji minci. Povšimněme si zároveň, že vyhubení Slavníkovského rodu (mužů, žen i dětí) přežije pouze Vojtěch a jeho vlastní bratr Radim. Synové Střezislavy (? 987). Synové ostatních žen starověreckého Slavníka nikoli. Pokud nejsou, jako vojvoda Soběslav, po smrti otce Slavníka (? 18. března 981 n. l.) hlava rodu, na válečné výpravě proti slovanským pohanům, co vazal německých zájmů (Otona III.).

V žádném případě není v Čechách znám žádný rod toho jména a pojem Slávníkovci byl vědomě použit až Františkem Palackým. Nepočítaje programově motivovaného Kosmu.

Nepřežitelným problémem je i tomuto mladičkému rodu, který se mihl českými dějinami, náhle a krátce, jako jasně zářící blesk jménem Sv. Vojtěch, přisuzovaný majetek. Přikláním se k názorové rovině, že rodovým majetkem byla pouze Libice a Malín, kde Soběslav razil své nadmíru pyšné mince. Aniž měl kdy dispozici takovou válečnou mašinerii, jakou běžně disponoval Boleslav I., či jeho syn.

To, že se po libickém masakru roku 985 n. l. uchýlil ke dvoru polského Boleslava Chrabrého, odvozeně k synu kněžny Doubravky Přemyslovny (dcera Boleslava I.), rovněž naznačuje již určený přemyslovský směr.

Tím pro mne padá tak zvanou německou školou zpracovaná histografická duálnost dvou mocných a mezi sebou o moc soupeřících rodů Slavníkovců a Přemyslovců, která drží jak uměle živená ševcovská smůla.

Pohled na město Kuřim od "Lechova kámene"