Ta strašidla, která se z převážné části týkají křesťanské víry opomenu, jako úzce pobělohorsky motivovaná, tedy účelová, jiná naopak velmi zajímavá, nenechám bez povšimnutí:

Následující citát od Popelky Biliánové, z kratičké legendy "Kaple Martinská v ohni" asocioval mojí vzpomínku na roj...

Hořící rotunda, ohnivé závory a ploší strážní i stejně vyvedená strašidla z D2....

Nezávislé dějiny v podivně závislé Evropě © Dýmající zrcadlo & smit.wz.cz © Zdeněk Patrick 2012 © autor: Zdeněk Šmitmajer / 73 production Praha 2012

...všude kolem nás poletujících a zrcadlících se světelných "prasátek", která nás překvapila jednak při focení noční oblohy a o týden později opět (v místech o hezkých pár desítek km vzdálenějších.). Při nočním pozorování blízkého okolí "nočním viděním":

O kapli románské rotundě sv. Martina vyprávělo se, že "ve svůj čas hořívá"...

Totiž nehoří vlastně.

To jen tak, "studené plameny" ji ožehují.

Tyto plameny vyšlehují ze země a poletují po zdi kulaté kaple - "jako když mramoruje".

A navíc plameny nejsou "žádné barvy". Jen tak "do běla namodralé a průsvitné". A také po nich stopy nijaké a zdi kaple nejsou očmoudlé.

Pověsti vyšehradské ("Kaple Martinská v ohni")

Popelka Bilianová

v Praze 1905

Musím se přiznat, že jsem nikdy neviděl Eliášův oheň. Atmosférický jev, při němž se ve vzduchu před bouřkou objevuje jiskření a stabilní neonově modrá korona na stožárech, ocelových lanech, ve stromoví. Jev je nejen optický, ale i akustický (kolísající bzučení, přelaďování frekvencí, tiché praskání a pískání.), vyvolané vybitím statické elektřiny při silných bouřích (tzv. hrotový výboj). Dochází k němu na vyvýšených místech, hrotech, vrcholcích stromů apod. Projevuje se modrým světelkováním, sršením objektu, čímž dochází k vybití statické elektřiny. Doutnavý výboj, hrotový výboj, trsovitý výboj, či koróna jsou však jevy velice stabilní a v žádném z popisovaných případů nikdy připomínající vyšlehující bezbarvé, či průhledné plameny. Vznik jevu se připisuje zvýšeným hodnotám elektrického napětí v blízkosti ostrých částí objektů.

Ačkoliv je tento jev, v čase uměle budovaných chemtrails pozměněné ionizaci vzdužného prostředí, umělých HAARP uraganů a uměle vyvolaných katastrofických zátop, v čase nehlučných blesků a ještě podivnějších bouří, logicky očekávatelný - neděje se tak. I když... Eliášův oheň, se má projevovat jiskřením předmětů s ostrými hranami (např. špička stožáru s anemometrem), někdy provázené též slabým praskáním. Vznik tohoto jevu se vysvětluje zvýšenými hodnotami elektrického napětí v blízkosti ostrých částí předmětů. Je-li celkové napětí elektrického pole vysoké, pak zvýšené hodnoty napětí v blízkosti ostrých částí vyvolává sršení či jiskření, mající podobu Eliášova ohně.

Dovolím si nyní citovat Romana Szpuka (Lovci bouří a květin na Lomnickém štítě), který jako jeden z nemnoha mohl tento jev bezprostředně sledovat na Lomnickém štítu v Tatrách:

"Frontální bouře (25. 6. na 26. 6 roku 2008), která napáchala tolik škod v Čechách, se k Vysokým Tatrám přihnala před půlnocí. Blýskavice se blížila ohromnou rychlostí od západu a bylo jen otázkou času, než se opět rozezvučí hromosvody. Tentokrát ale ten zlopověstný zvuk zesílil až v jakési prskání a akustické jiskření. Současně se na hrotech kovových předmětů usadilo namodralé nehybné světlo. Stávalo se stále světlejším a sytějším. Později se rozzářily celé hromosvody i ocelová lana, jimiž je tu upoután stožár anemometru. Nakonec svítil celý anemometr včetně směrovky. Vypadalo to, jako by byl z fosforu, jen to světlo bylo nádherně modré. Jeho nehybnost kontrastovala s divokým orkánem...?

Povšimněme si, že nic podobného se v případě "hořící rotundy sv. Martina" nevyskytuje. Aniž je jev u románské rotundy sv. Martina nehybný. Naopak je čilý a v podobě plamenů celou, několik metrů vysokou, rotundu mramoruje. Připomínám váženému čtenáři, že pozlacený kříž na samém vrcholu kaple může být anodou, přírodní kámen dielektrikum(?), země (rostlý terén) katodou. Tryskající energie Zemlji pak zviditelněna ve světelném efektu. Proces startující impuls jevu beznadějně neznámý (teplota, isobarický tlak i výše ionizace vzdužného prostředí). Rozhodně není Eliášův oheň jevem běžně očekávatelným. Aniž jako technicky vybuzený jev, zvláště v době o které píše Popelka Bilianová... I když přes všechna má tvrzení: Množství vyšehradských zjevení zanechává po sobě dlouhodobě světelkující ovzduší. Trvající mnohdy až do ranního kuropění. Dávno poté, co některá, zvláště vybraná vyšehradská strašidla, ukončila svoji v čase zopakovatelnou uměleckou produkci. Aniž se v souvislosti se strašidly hovoří o jakékoliv blízké, či proběhnuvší bouři.

Ohnivé zápory (závory) v Karlově bráně (upraveno a kráceno).

Než byla vystavěna nynější silnice bylo možno vídati ve zbořené Karlově bráně ohnivé zápory. Tehdy ovšem stála i druhá část brány. Dnes by se jedině o vzduch opírala. Jednou, prý již velmi pozdě na noc přijel nějaký venkovský člověk s vozem do brány (Táborské) a šťastnou náhodou se dostal branou do pevnosti.

Tenkrát ještě každého formana od brány k bráně doprovázel voják. Od brány Táborské v nejposlednější v nynějším vyšehradském opevnění jest jen několik kroků k můstku, jenž vedl přes příkop před někdejší Karlovu bránu. Tu u mostu začali se koně vzpínat na zadní a řičet a vozka se domníval, že cítí nebezpečí. Voják prohledal se svítilnou okolí, avšak nikde nic. A tu náhle, jak se koně vzpínali a úzkostlivě řičeli viděli venkovan i voják, kterak od jedné zdi zbořené brány vyletěla zápora a opřela se do zdi protější, jak mýto na silnici, aby vzápětí i druhá zápora uzavřela stejným způsobem vjezd. I viděli oba, venkovan i voják, že jsou rozpálené, jak žhavé železo a zároveň u jedné zdi spatřili železného muže tenkého a plochého "jako prkno", ale v železném starodávném brnění. Statečný voják utekl na strážnici u brány a venkovana později nalezli vojáci omráčeného vedle převráceného vozu s koňmi válejícími se na cestě. Když se forman probral vyprávěl vojákům, že se k ohnivým závorám přihnalo "nebeské vojsko", avšak nemohouce zápory překonat zmizely kdesi před nimi v zemi.

Pověsti vyšehradské ("Ohnivé zápory (závory) v Karlově bráně")

Popelka Bilianová

v Praze 1905

A nebyl to jediný - jak prkno plochý podivín, mezi desítkami dalších vyšehradských strašidel z dob nekřesťanských i křesťanských, bílých paní, Libuší a zvláštní jezerní paní, tančících víl, Vyšehradem pobíhající slípky plačící lidským hlasem, podivných stvoření, světélek, kterého bylo možno na Vyšehradě spatřit jednak při hledání Libušina pokladu, či v běžné životní praxi, nebo při příležitosti pozdních opileckých jiter. Ale i jindy. Lhostejno zda ve hluboké noci, či i za bílého dne.

Ve vyšehradských kasematech (podzemních chodbách a místnostech) se objevuje létající snad i ohnivý chlapík. Krasavec s velkou hlavou je však zcela suchý, děravý a tenký, jak seschlý řepný list tvrdí obyvatelka Vyšehradu, paní Popelka Bilianová. S šedivou holou hlavou, svítícíma očima a děravými blanitými křídly přefrčí z ničehož nic nad překvapenými pozorovateli. Tu se mihne při klenbě podzemních místností, jindy vylétne větráky i na hradby. Tehdy syčí jako právě hašené vápno, aby se vzápětí rozpadl vniveč. Celé tělo, nohy i ruce jsou stejné jak vysužený list řepy. Jen ohnivě plápolající dlouhý vous na veliké hlavě je prý velmi patrný.

Pověsti vyšehradské

Popelka Bilianová

v Praze 1905

Několikrát v čase opakovaný holografický projekt v časech v časech vzdálených jakékoliv podobné pozemské technologii? Nepovedený prostup D2 do D3, jehož smysl nám stále uniká. Bez jakýchkoliv spojitostí? I když...

Poznámky pod čarou:

"O kapli Martinské zapsáno jest, jak již výše pověděno, že pochází ještě z pohanských dob Vyšehradu. Jak však dokazuje prof. Vacek, že jest to kaple sv. Jana, kteráž stávala ve knížecím dvoře a dvůr (nikoli však palác) býval v těchto místech. Později byla kaple sv. Jana, kterou měl vysvětit sám sv. Vojtěch, přejmenována na kapli Sv. Štěpána a Gereona. A konečně na kapli Sv. Martina. Románská rotunda Sv. Martina měla původně být pohanskou svatyní", říká Popelka Bilianová.

Karlova brána, zvaná též "špička", byla postavena Karlem IV. v nejzazším vstupním prahu do někdejšího starověreckého Vyšehradu, jenž v čase doznal tak neobyčejných proměn, že se starým Libušiným a Přemyslovým Vyšehradem jej již nelze srovnávat. Brána Karlova brána, o devíti věž ičkách, byla pobořena při výstavbě hradeb v 17. století, když ještě před rokem 1840 (než byla vybudována komunikace na Tábor), před ní vykopán byl příkop a překlenut dřevěným mostem.

Původní Karlova brána byla vlastně myšlena jako samostatná a soběstačná pevnost.