A co se vlastně stalo se zlatou Krosinou, či chcete-li Krasinou, či Kružinou, ale i ostatním ryzím zlatem Svatoborů a starověreckých svatyň? V zemi, která byla po Egyptě druhým největším nalezištěm zlata na světě! Řezenští mniši rychlého nasazení, neúnavně pátrající, co předvoj stejně pažravých evropských Raketýrů, po bájném "Zlatém stověžatém městě z daleké Severije". Slavném městě všech Slovanů. Mezitím, co pilně pátrali, bez jakéhokoliv ostychu přijali obří Kružinu darem, který si sami sobě nadělili, co odměnu za lstivé drancování, aby ji i chtivě roztavili a výtěžek použili v boji proti stále svobodným Slávům. Za odměnu jsme si naopak mohli, avak ryzí svépomocí, postavit rotundu zasvěcenou nám tehdy neznámým, neboť většinou účelově vymyšleným a nepříčetně zakrváceným otrokářským bohům.

Posvátné háje Na Knížecí Hrobce pod Vyšehradem....

Nezávislé dějiny v podivně závislé Evropě © Dýmající zrcadlo & smit.wz.cz © Zdeněk Patrick 2005 © autor: Zdeněk Šmitmajer /73 production Praha 2012

Ještě jednou a naposledy se vracím do rozhraní věků, abych se pokusil, když nikoli rozplést záhadu zvanou "Krasina", tak alespoń připomenut. Fenomém, o němž jsem nabyl dojmu, že se jedná legendární Matku Sva (Matku Slavy), která přilétala k našim předkům ze svargy, aby je včas varovala před nadcházejícími útoky nepřátel.

Mocný duch Slávů, přinášející pravidelná poselství a slova nebes. Inspirativní duch těšící se u roduvěrných Slávů nebývalé úcty, jehož hlas zněl v časech dávnějších, než dávných i na Vyšehradě.

V místech, kterými se dodnes prochází jiná éterická bytost, pramáti rodu a svatá všem českým Slávům. Když čas od času zavítá, tak jako kdysi, i na Moranino pole aby požehnala svým dětem i celé České Zemi.

Když se roku 1820 n. l.. když na Vyšehradě pro mejtného mejtna (mejtný dům) p. Váchu stavěla, přišlo se na hrobový kámen, na2 1/2 lokte dlouhý a 1 1/2 1okte široký, který ležel na ... zpráchnivělých, se železem od rezu sešraným, bylo znáti ostruhy, přilbici, meč, pas, celé odění železné, jež se rozpadlo. Tyto kosti ležely na kameních drobnějších vedle sebe sestavených. časopis "Český lid"

Naopak: Dobové fotografie z přestavby Podskalí smutně potvrzují, že čas skutečně příliš archeologickému výzkumu a odvozeně i poznatkům o skutečných českých dějinách, nikdy příliš nepřál. Což je pro mne udivující. Vzhledem k možnosti, že jsou zde pohřbeni programově zuřivě zapíraní (Protože prý mýtičtí, neboť "pohanští" vládci: Přemysl Oráč, jeho a Libušin syn Nezamysl, Mnata, Vojen, snad i Neklan, Křesomysl a určitě Bořivojův otec Gostějvid (Hostivít). Tedy nikoli jen Na Hrobce "U pěti králů". Když zbývající starověrečtí VIP (kněžna Libuše) mohou být pohřbeni nikoli v Libici, nýbrž na podvyšehradské Liběnce, či na Moráni při Levém Hradci). Z téhož důvodu mne již ani nepřekvapují devastující výdobytky současné, dohola intelektuálně zcela vydrancované, navíc trpící vydatným dostatkem nedostatku morálně volních vlastností, ale i v jinak katastroficky obohacené duchovní chudobnosti tzv. občanské společnosti.

Kružina, či Krasina - je též název někdejší vsi (dnes na Praze 4 New Sjelo - Nusle), po určitou dobu přetrvávající i konec starověreckých časů nedaleko Pěrunova zpodobnění (Ateisté, kteří věří, že v nic nevěří, společně s křesťany, klanějícími se plátěným obrazům, dřevu a kamení, které ani hovořit, ani chodit neumí, aby v jiných případech farizejsky a zlolajně používali pro stejný neduh modloslužebnictví spojení slov "pohanské modly".). Budiž tedy: Pěrunova "modla" oslíma ušima, neboť bedlivě naslouchající stížnostem, co strážce Provi (slovanského práva), stávala v místech románské rotundy z 11. století a později kostelíka sv. Pankráce (ze čtrnáctého století, pobořen Habsburskými vojsky při obléhání Prahy, obnovený jezuity po pobělohorském masakru a vyhánění českého národa z rodné země.). Kostelík a tedy i místo Pěrunovy sochy, lze dodnes nalézt při cestě z Vyšehradu k nedalekému soudnímu poli (Dnes soudní náměstí na tzv. Pankrácké pláni, co součásti skalnaté náhorní plošiny "Psáry", která se u pravobřežní Dobešky, Kančích (dnes Kavčích, jindy Kačích hor a Vyšehradu strmě skláněla do vltavského meandru.). Nalevo od tzv. děkanských vinic. Obec Krušina je zmiňována v listině Přemysla Otakara I., co majetek ostrovského kláštera.

Jak jsem již naznačil, název obce Kružina (Krosina, též Krasina) pochází odvozen od vyšehradské zlaté sochy (chcete-li "modly") "Zlaté slípky", jež byla k vidění i s věčnými ohni planoucími do noci, na pravobřežním a výše proti toku Vltavy položeném (ideovědci marně hledáném Pravém Hradci.) Vyšehradu. Zlaté Slepičky, opatrující tentokráte nejistých dvanáct zlatých kuřátek. Zlatá slepička, co zákrytný symbol z nedaleké studně tryskající živé energie? Přirozená ochránkyně vhodného místa pro již zrozený život? Přestože by tato pohanská "modla", co ochránkyně života Slávů, byla nesrozumitelně ustavena v prostoru dávných popelnicových pohřbů? Ve svatyni, která byla v dobách christianizace rozmetána, zlatá socha roztlučena a roztavena pro potřeby římsko katolické církve a na místo svatyně s věčným ohněm vystavěna románská rotunda Sv. Martina.

Jinou zlatou kvočnu Krosinu (Krasinu, Kružinu), která naopak byla zhotovena sakumprásk pro potřeby zvýraznění důležitosti Levého Hradce, vystavěného na podobném skalním ostrohu, avšak po toku Vltavy níže, než starověrecky mocnější pravobřežní Vyšehrad. Navíc představovala zlatou slepičku, sedící na dvanácti zlatých vejcích, která byla rytci zhotovena, jak již víme, na výslovné přání Gorivojovy mladé nevěsty Svantožiznьi (Ludmily). Známé to "pohanských bohů milovnice". Připomeňme si v této souvislosti, že kníže Gorivej, neměl u starověreckých lechů a žreců "na růžích ustláno", neboť nejen sestřenec (bratranec z matčiny strany), ale i žhavé želízko mocenských zájmů křesťanského panovníka Velké Moravy Svatopluka, v Čechách. Takže dar mladičké kněžny Svantožiznь, od které se očekávalo zachování rodu... starověrecký dar v podobě neškodné zlaté Krasiny, lze uvažovat nejen v rovině kněžniných tužeb o naplnění mateřství, ale i čin nanejvýš politický a spíše naléhavý. neboť vyšehradská strana starověrecká, politicky v té době nakloněna spíše vlivům mocné Kauřimi, byla toho roku (roku 872n. l.), ano i v časech kněžny Drahomíry, velice silná a nanejvýš pravověrná, či chcete-li "pohansky" ortodoxní.

Navíc, krátce po návštěvě Gorivoje u svého sestřence (bratrance z matčiny strany) Svatopluka, vypuklo mezi žreci, jak na Vyšehradě, tak Levém Hradci zděšení. Jejich zvědové přinesli podrobné zprávy o Bořivojově pokřtění a jistě i horkou informaci, kvůli čemu se vlastně příslušní kněží, netěšící se v Čechách valné pověsti, již hrnou v doprovodu knížete i do Čech.

Ano, v těch dobách bylo již zcela jasné, že bezbožní bohabojní mniši rychlého nasazení, pod kutnou vyzbrojeni meči a zákeřnými dýkami, přepásáni dogmaty římsko katolické církve, doslova baží, nikoliv však po rozdávání lásky k bližnímu svému, nýbrž po slovanském zlatu i zlatém náčiní Svatoborů. Levohradečtí žreci, pravděpodobně již s drancujícími mnichy na zápraží Levého Hradce, prý v zoufalé snaze zachránit, co se jen dá, nepříliš chytře naházeli množství zlatých model do jediné studně, jež byla v širém okolí k mání a kterou zasypali. Aby jiné menší své cennosti ukryli na tajných místech:

Když vypravil se český kníže Bořivoj na moravský Velehrad, zvěděli brzo pohanští kněží - žřeci, že kníže Bořivoj dal se tam pokřtíti a přivádí s sebou do Čech i křesťanské věrozvěsty nového učení. A tu jali se pohanští kněží ničiti svá božiště a káceli svatoháje a odnášeli a ukrývali sochy a jiné památky pohanské na místech neznámých. A vedle jiného měli prý na Levém Hradci i zlatou kvočnu se zlatými kuřátky, podle níž věž tili o věcech budoucích. A pohanští kněží, když nemohli zlatou kvočnu s kuřátky odnésti a jinak ukrýti, vhodili prý ji do hluboké hradní studně a studeň zaházeli.

citát z článku Levý Hradec

autor: Popelka Biliánová 1905

Zatímco osud levobřežního Žalova, starověreckého pohřebiště Na Moráni a levohradeckého Svatoboru v Podmorání, byl zpečetěn jako první, neboť právě tam, na Gostějvidův otcovský Levý Hradec, nikoli na nevlídně se škaredící Vyšehrad, zamířil čerstvě pokřtěný kníže Bořivoj, se svým, po zlatu bažícím doprovodem, aby ten okamžitě rozvrátil všechna starověrecká božiště, svatyně i Svatobory a na těch místech pro české Slávy nejvýše posvátných, okamžitě vystavěl románské rotundy na počest, či chcete-li "zasvěcené" křesťanským světcům. Na Levém Hradci se při stavbě románské rotundy, zasvěcené sv. Klimentu, vůdčí ničitelské, stavitelské a zřejmě i zlatokopecké role zhostil Paul řečený Kaich. Agent řezenské marky. Zlato v zasypané studni bylo zakrátko nalezeno při hledání silně nedostatkové vody. Zlato zmizelo pod chtivýma rukama tak snadno, jako později záhadná vyšehradská socha řečená želv, vyrobená z ryzího zlata o celkové váze Přemysla a Libuše, či vyšehradská zlatá Krosina, jež však mohla být, tak jako již zmíněná Krosina na Levém Hradci, zobrazením Matky Sva, Matky Slavy, chcete-li Matky Slávů (Které věnuji samostatnou kapitolu.).

Vyšehradská skála, která, jak jsem se dočetl, tak velmi vadí blízkozahraničním investorům a samotné Praze v dálším mohutném multi kulti rozvoji...?

Neblahý osud žalova, Svatoboru a pohřebiště na levohradecké Moráni, potkal o něco později (o nějakých 51 let, což může být nejen příznakem síly vyšehradských starověrců, ale i vlivu mocného starověrecky orientovaného zličského rodu se sídlem v Kouřimi.) i podvy?ehradský Svatobor i Moranino pohřebiště Na skalce (v prostoru Na Slovanech), později zbytkově nazvané Na hrobech (Na Hrobci, Na Velkých hrobech, na Knížecí hrobce). Vlastně až několik let po násilné smrti kněžny Ludmily. V témže historickém období, byla křesťany svržena Moranina modla a rozsáhlý mohylový starověrecký hřbitov "Pod skalkou" rozkopán a popel z popelnicových pohřbů dílem rozmetán ve větru a dílem naházen do Vltavy. Stalo se tak prý až krátce po nastolení knížete Václava, tedy v roce 925 n. l.

Poznámky pod čarou: Pramen: "Teze přednášky archeologie Nového města Pražského" odd. 4. Geomorfologické a hydrologické vymezení prostoru Nového Města

Autor: Vojtěch Kašpar 2008 ZČU v Plzni

citát z článku Levý Hradec

autor: Popelka Biliánová

Národní listy roč. 73, č. 203, str. 5 rok vydání 1933

http://archiv.cbvk.cz/kramerius/ poškozen. Tentýž z olomoucké a českobudějovické knihovny zablokován autorským zákonem. Výsledně je citovaný text autorským právem zablokovaných Národních listů převzat z Wikipedie, na kterou se zřejmě autorský zákon nevztahuje. A přesto: Pamětní deska na vyšehradském domku, kde Popelka Biliánová žila, říká, že zemřela roku 1941. Jinými slovy na její texty se autorský zákon vztahovat nemůže. A přesto jej nelze použít? Tak, jako již nelze bezplatně zazpívat českou národní hymnuž Aniž se budu moci odvolávat, či citovat příslušné autory? S povinností žádat o povolení licencí autorizovaného vstupu do úzce vyhrazených očipovaných oblastí? Kdekoliv v mé rodné vlasti?

Tak nějak se lehce zotročují masy, manipulují a falzifikují dějiny...

Aniž zapomeneme odstranit sochu husitského extremisty Jana Želivského zpoza Novomětské radnice (V podobě daru obci Želiv), neboť připomíná přiliš zčerstva ve všech směrech velmi úspěšnou 1. pražskou defenestraci. Aniž se naopak horčnatě nevyvíjí snahy ke znovu vztyčení přeraženého římsko katolického falosu na Staroměstském náměstí, co druhé poděkování za pobělohorskou porážku a úplné zničení Českého národa. Skrze všeobjímající úpornou zášť pravdoláskovců.

Petřín (Patřín s Nebovidy), Ten zase vadil Adolfu Hitlerovi v evropském rozhledu. Skrze stařičkou Petřínskou rozhlednu. Snad až teď, když konečně dostal Nobelovu cenu míru, mu jí ochotní vykořeněnci z "Občanského konsensu" konečně nechají, za mírný miliardový úplatek, možná i zbourat... ?