Pokračovat?

Přičemž nechávám na čtenáři, zda se dočká nejzajímavějších pasáží, či nikoli. Jen prozradím, že rozuzlení je vždy skryto až na samém konci kapitoly. V tomto případě až ve 4. pokračování. A drším si palce, aby bylo čtenářů, kteří chtějí vědět ze kterého slavného hnízda vlastně vypadli, co nejvíce. Přičemž k mému "zastavení" stačí jediný komentář:

"Nepokračovat"!

Vzhledem ke skutečnosti, že zprávy ze starověreckých časů byly christianizačním procesem úmyslně překrucovány a jiné výmysly podsouvány, ustavili jsme pracovní hypotézu, že zlatá slípka Krosina (Krasina, či Krušina, ve skutečnosti představovala Matku Sva, Matku Slávy, nejzajímavějšího mytologického tvora nejen našich předků. Hovořím nyní spíše o časech vztahujících se na dobu "před naším letopočtem".

Posvátné háje Na Knížecí Hrobce pod Vyšehradem....

Nezávislé dějiny v podivně závislé Evropě © Dýmající zrcadlo & smit.wz.cz © Zdeněk Patrick 2005 © autor: Zdeněk Šmitmajer / 73 production Praha 2012

"Čertovsky rohatý" klášter v Emauzích (kdysi zvaný "Na Slovanech") z pohledu od Vltavy, přes "Zítkovy sady" (či spíše park). Vlevo od parku se nachází Palackého náměstí a nad ním, v pražském Babylonu multi kulti - úzká ulice "Na Moráni" směřující vlastně k Faustovu domu.

Prohlédneme-li si pečlivěji, to co je skryto za stromy, hledíme k místu nazvanému "Peklo", s kdysi věčně planoucími ohni, kde byly prováděny pohřby žehem. Dnes se zde nachází část Plečnikova obelisku s reliefem věnovaným všem legionářům vítězně bojujícím za osvobození naší vlasti z německo habsburského žaláře národů.). Se slovy:

"Praha svým vítězným synům" a slovy básníka Viktora Dyka:

"Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš."

Vltavským meandrem od Palackého náměstí proti proudu řeky, všude tam se táhly posvátné urnové i mohylové háje. Vlastně až pod k Vyšehradskou skálu, či spíše k vyšehradskému brodu (dnešní železniční most), kde se nacházel při pravém břehu Botiče druhý významný Svatobor Na Hrobce. Zdá se, že věrohodným příznakem slavného pohřebiště "Na Hrobce", kde tušíme nejen pohřeb Přemysla Oráče, ale i všech následujících knížat a knieni ze starověrecké éry slovanstva i vyšehradských skal, leží patrně několik metrů pod ulicí zvanou "Na Hrobci":

...a položiv se Přemysl na svém loži, umřel. Syn jeho i lid všecken jeho smrti šelel, až do dne třetího pláč a kvílení na Vyšehradě veliké bylo. A když se ty věci vykonaly, vzavše tělo jeho, vedle na ten čas jích obyčeje pěti a třemi groši opatřivše, do truhly v krásném oděvu jej vložili a na Hrobce vedle jiných tu pod Vyšehradem nad potokem pohřebili.

Mezi starou celnicí Na Výtoni (Název odvozen od vytínaní 12% nejlepších kmenů z prámů, co daň Novoměstské radnici.) a řadou domů v pozadí, je již zmíněná ulice "Na hrobci". Rohový dům, jenž není na fotce, se nazývá U pěti králů (Příště s fotkama (c) ZŠ.) Za mnou je již jen železniční most a kdesi pode mnou, ale velmi blízko, jak seznávám, velmi smrdutá stoka, kdysi Botič.

Václav Hájek z Libočan: Kronyka česká (Kronika česká)

Kněžna, toho léta Hruoba, dcera Krasoňova, jenž byla Hrůba žena Nezámyslova a mátě Mnátova, umřela, jíž sú služebnice její velmi plakaly. Kteráž, již mrtva, když byla na Hrobku pod Vyšehrad přinesena, kníže vedle jich na ten čas obyčeje nedal jí jináč, než až po západu slunce pohřebišti, když pak zahrabána byla, služebnice odtuď do dne třetího neodešly, ale bez přestání oheň na hrobě jejím pálily a mnohé věci po ní pozůstalé, také i své, do toho ohně mečíce (metajíce) pálily, naj posléze pak kamením přes hlavy mečíce (metajíce) odešly.

A plakal jest jeho všecken lid za mnoho dnuov proto, neb za jeho času byl dobrý pokoj ve vší té zemi a krajiny ty velmi se rozšiřovaly, lidé pokoje užívajíce na mnohých místech lesy vyvracujíc se osazovali.

Ačkoliv jsem se domníval, že Mnata byl knížetem nepříliš mocným a nejen Moravany u Kyjí zúžovaným, je započítán v čase Bajánových (Vojenových - Vojen Rohovic), co jeden z mnoha starověreckých knížat, kteří byli pohřbeni Na Hrobce.

V zemi České byl mor velmi ukrutný na lidech i na hovadech. Kníže Mnáta poražen sa ukrutnú morní bolestí sedmého dne umřel, kterýž tu zemi jedenmezcítma let zpravoval, muž velmi spravedlivý a žádostivý pokoje. Po vykonání života dne třetího pod Vyšehrad na Hrobku nesen, mnohé v ruku maje, do hrobu vložen, s pláčem mnohého lidu pohřben; na jehožto hrobě oheň veliký až do dne třetího hořál.

Tu Hostivíta, syna Neklanová sobě za kníže volili. A uveďte jej na Vyšehrad na knížetské jej posadili stolici, čepici krásnu vzavše Přemysla, někdy knížete prvního, na hlavu jemu vstavili a pomíjejíce jej, poklonu a poctivost jemu tak, jakž knížeti náleží, činili, všickni společně věrnost slibujíce.

Z posledních knížat tam pohřbených, byl podle dochované tradice Otec Goriveje (Bořivoje) Gostivěj, jenž spočinul na svém otci Křesomyslovi, jenž byl rovněž pohřben "Na hrobce". I tehdy planuly, avšak jen symbolicky ohně ze svatyně bohyně Morany zvané "Peklo", ale i ohně posvátné po devět dní udržovány, jak zvykem bylo. Co připomínka lidu, že umřel význačný kníže, či významná kniene kouzelnice.
Gorivejovi bylo právě 12 let.

Hostivít, kníže Vyšehradský, velikú a příliš ukrutnú zimnicí trápen byl, kterémuž ani lékaři ani věž tci nic nemohli spomoci. A tak nemocí umořen Hostivít jsa umřel a od lidu svého s velikým pláčem na dolejší Hrobce vedle Neklaná, na otce svého, položen. Na jehožto hrobě devěti dní pořád páleno bylo, tu také muži i ženy okolo hrobu chodíce, své podolky řešíce po kusu vzhůru metali a velikými volajíce hlasy, pravili: »Bohové naši, dajte nám kníže, kterýž by saudil spraveďlivě naše hlavy...

To jsou zbytkové vzpomínky, leč... Skrze nepříliš spolehlivého, přesto v mnoha ohledech jedinečného Václava Hájka z Libočan. Vzpomínky na dávné pohřebiště i črty z pohřebních obřadů. V ozvěně, nepřející vzpomínce na starověrecké pohřební rituály z doby slovanských Arij Bojů, či Nýšanů, kdysi obývajících naší vlast (nejen od dob tzv. laténských i pozdně laténských, ale i Haltšatských i jinak k nepochopení nazvaných.). Obývajících zejména pravý vltavský břeh (viz nálezy tzv. "pankráckého osídlení", nedaleko TV atelierů na Kančích (Kavčích) horách, či na zbraslavské Zavjěšti (Na Závisti), ale i při levém vltavském břehu, směrem do Brdska.

Když nejzazšími dochovanými, stejně nevítanými vzpomínkami v Čechách, by měla být legenda upomínající jednak leteckou bitvu andělů s těmi "zatracenými" nad Šumavou, při které se i skály tavily, ale i temnotami pověstí zahalené vzpomínání na velkého povltavského kouzelníka a léčitele Čitto & Vraže (rusky Kitovraz), jehož dávný příběh se v Čechách vztahuje nejen k Boubínu, ale k celému Povltaví. Vše časováno k intervalu cca 6 640 - 2 300 př. n. l.

A protože je opakování matka Moudrosti... Milý kníže, kdysi bohaté České země, druhého největšího naleziště zlata i uranu na světě a dědici dnes chudobného zbytku, který Ti Zemští škůdci ještě nestačili zničit, rozsápat, poplivat, rozkrást a vydrancovat, Sv. Václave, kdyby si nedej Bož e zapomněl... zde je to vzácné magické zaklínadlo: "Všem nepřátelům země České, tykadélka dolů"... Přičemž stále platí: "Nepřátel se nelekejme a na množství tykadélek nehleďme"...

Pokračovat?