>V roce 920 n. l. letopočtu byl vydán jménem knížete Vratislava příkaz, aby infiltrované a nikým nepozvané jednotky ozbrojených mnichů latinského ritu a németh jazyka, do tří dnů opustili zemi. Ti však s předstihem, ještě téhož dne, vlastně za hluboké noci - šíříce lásku k bližním svým a Slovanům obzvláště, přepadli starověrecká obydlí a zmasakrovali asi 400 lidí ve spánku, včetně rychtáře Palhoje, kterého zahrabali do země, jak se sami chlubili, "jako běsného psa". V odvetě byl pochytán a zabit každý mnich, který neuposlechl knížecí výzvy. V této a jiné souvislosti (zde krácený text), je možné, že kněžna Ludmila byla sborem starších vyhodnocena, jako rizikový faktor a možný pramen úniku informací a odeslána do izolace svého tetínského hradu...

Navíc se zanedlouho na Tetíně tajně objeví agent Paul, prý osobní zpovědník kněžny. Zda-li se tak nestalo z prosté lstivé zákeřnosti. Tato skutečnost totiž nemusí zůstat bez pražské odezvy. Naopak! Ta může být neobyčejně tvrdá a okamžitá, neboť byly zásadním způsobem porušeny sborem starších a lechů ustanovené podmínky nucené izolace kněžny. Byla-li to nucená izolace. V celkovém výčtu musíme s takovou možností počítat.

Cosi tajemného z dějin Českého národa nám stále uniká mezi prsty...

Nezávislé dějiny v podivně závislé Evropě © Dýmající zrcadlo & smit.wz.cz © Zdeněk Patrick 2005 © autor: Zdeněk Šmitmajer /73 production Praha 2012

Nyní si dovolím porovnat dvě verze o smrti české kněžny Ludmily: Jedna z nich, byť zákrytně, jasně hovoří o dvacátém osmém září. Cosi podivného objevíme. Nejen skrze vadné přepočty majícími skrýt skutečné datum vraždy české kněžny, ale i podivné chování nájemných zabijáků, které ukazují zcela jiným směrem, než na starověrecké lechy a sbor starších. Nájemce nepochybně znal slovanské starověrecké rituály vážící se k 28. září, aniž však uceleně poučil oba nájemné vrahy. Protože sám neznal detaily?

Verze 1. (Umučení sv. Ludmily a sv. Václava)

Ráno, když Slunce z hory vycházelo

bratři Tumon a Kuman na Tetín přijeli

Ludmila svatú mši žádala slúžit

a na cestu života věčného se strojéci

tělo i krev Pána Ježíše přijala.

Při té oběti Pánu svému obětované

ona svú duži pánu svému, Ježíši Kristu

Verze 2.

Když Perunovův paprsek z hory vyšlehl, bratři Tumon a Kuman na Tetín přijeli.

Pánu svému, nikoli však Perunovi, ale Ježíši Kristu svoji duži poručila,

a po této oběti oběd slavný rozkázala připraviti.

Zpravivší věci duchovní pak své vrahy s sebou za stuol posadivši?

Když se oběd dokonal vší své kázala zavolati čeledi

Stále se, v souvislosti s násilnou smrtí kněžny, hovoří o oběti, což samo o sobě může být nasílenou nervozní religiozitou směřující k svatosti, ale také zákrytným obrazem skutečnosti, jež mohla být cíleně utajena: Zatím, co první verze zní neškodně baladicky, druhá se zdá být podstatně sdílnější:

Když Perunovův paprsek z hory vyšlehl, bratři Tumon a Kuman na Tetín přijeli.

"Kněžna Ludmila nikoli Perunovi, ale pánu svému Ježíši svoji duši poručila".

Prosím nyní vážené čtenářky a čtenáře o pozornost, neboť - jakkoliv se to zdá být k nevíře, ve čtvrtek (Pěruna_dan, v Perunův den) časně ráno: "Když první Perunův paprsek z hory vyšlehl, přesně stanoví datum i hodinu, někým naplánované smrti kněžny Ludmily (A prst zatím jasně ukazuje na starověreckou stranu a Drahomíru, ale také na rod Zličanů)...

Krvavá oběť Perunovi, při záblesku prvního slunečního paprsku (Svatého světla), se našimi starověreckými předky vykonávala vždy 28. září při prvním ranním zábřesku a to vždy v místech, kam Svaté světlo (Svanto_vid) prvního slunečního paprsku dopadlo, byl obětován Pěrunův symbol - červeno pernatý kohout.

Někým, nikoli však starověrci naplánované, neboť dokonané teprve až k půlnoci, kdy Slunce (Právo zosobněné Perunem) zcela určitě nevydá již ani kouska svitu:

Nikoli tedy v pátek 15. září, jak tvrdí římsko katolická církev, nýbrž v den Peruna - ve čtvrtek 15. 9 a opraveném přepočtu 28. září 921 n. l.

Byla-li to tatáž podstrčená vdovská užev, která ji prý užkrtila a která byla nalezena v tumbě, společně s jejími ostatky? Pak byl zmíněný vdovský závoj (z osobního majetku Sv. Ludmily), pokryt výživkami svastiky - slovanského symbolu Slunce a Pěruna. Strážce a přísného vymahatele slovanského Provi (Práva). I ten závoj měl prstíkem ukazovat na Drahomíru a starověreckou stranu. Avšak jiné prameny dávají přednost užvi (houžvi).

Tedy výhodnějšímu provazu.

Varianta 1:

Možní obřadní obětníci přijíždějí ráno v Perunův dan, 28. září 921 n. l. s prvními paprsky Perunovými. Tím dávají jasný signál. Přicházejí... a kněžna Ludmila okamžitě chápe symboliku... Přicházejí uspořádat oběť. A ona má být, právě teď a zde, po prvním kuropění, tím obětním kohoutem.

Tato varianta zcela jasně ukazuje na starověrecké lechy a kněžnu Drahomíru, co osnovatele vraždy. Kněžna Ludmila tedy v té chvíli již přesně víš kolik uhodilo. a v legendě, objednané o padesát let později německým panovníkem, okamžitě a jednoznačně a logicky podezřívá svoji nehodnou snachu Drahomíru.

Avšak není tomu tak zcela, jak se za chvíli ukáže.

Je až s podivem, jak snadno brány zdávna dobře opevněného hradiště údajní Varjagové překonávají. Tak lehce, jakoby vstupní brána pevnosti by byla nebyla, či protismyslně neustále otevřená. Nebo snad někdo potají závoru lehce popostrčil?

Pohotový kněz Paul?

Kněžna se snaží získat čas a vítá příchozí nájemné vrahy nanejvýš milými slovy: "Bratři, proč jste přišli s takovou zuřivostí? Cožpak jsem Vás neživila jako syny? Své zlato, stříbro a drahocenná roucha dala jsem vám a dopustila-li jsem se nějaké viny na vás, povězte mi!"

Ptá se i na zdraví své snachy a když se situace mírně uklidní, žádá si na vetřelcích povolení "mše svaté" aby i kázala připravit "slavný oběd"?

Připomeňme si, že starověrecká "strava" byla oslavou hodováním až na mohyle mrtvého. Přičemž slůvko oběd a oběť, mohou být i v tomto případě zákrytným poselstvím Ludmily: Sedí za stolem společně "s najatými vrahy", o nichž však již ví, že nejsou vlchevci - "obřadní žreci". Nejsou tedy vysláni radou starších lechů, tím méně Drahomírou.

Navíc z rozhovoru vyplývá, že popravci byli někdejšími pacholky na Ludmilině dvoře, nikoli ve službě u Drahomíry.

Když se oběd dokonal, každého zvláště objavši políbila,

každému jeho službu zaplatila.Ulehnuvši na lože modliti se nepřestávala

Tomon a Kumon, krevní nájemníci přišli a dveře na ni vyrazili

zavití na jejím hrdle zavázavše, po komoře ji vláčeli...

Verze 1: Téměř vzorné křesťanské ctnosti. Verze 2: Čistě pohanské (a přiznáme-li si to, pak dodnes platné.) rituály. A protože si dezinformační složky pohrály nejen s datumem úmrtí nešťastné ženy, je možná i zvolený den, potažmo rok, v souladu se starověreckou mystikou.

Všimněme si i zcela základních věrohodných příznaků, které potvrzují domněnky, či pracovní hypotézy, že smrt kněžny Ludmily byla i křesťanskými legendami, či nevědomými kronikáři počítána jako oběť, nikoli však (Svatému světlu slunečnímu) Perunovi (Zcela jasně se tu hovoří o 28. září, přičemž je nám zákrytně podávaná zpráva, jak se po chvíli přesvědčíme, že krevní nájemníci, nejsou vyslanci starověrců a odvozeně ani české kněžny Drahomíry.).

Dovolím si nyní všetečnou otázku: Panovalo snad, ze strany kněžny Ludmily (Někdejší "starověreckých bohů velká milovnice"), takové nebezpečí, že by svoji duži poručila v Pěrunův den a navíc v pohanském rituálu Pěrunovu Svatému světlu? Navíc uškrcena svoji vlastní vdovskou šálou pokrytou starověreckou svastikou - Slunečním (Pěrunovým) symbolem?

Je tu i druhá varianta téhož: Pokud se zeptáme přímo, kdy kněžna Ludmila pochopila, že jmenovaní rodní bratři Toman a Kuman, nejsou praví obřadníci? Odvozeně vyslanci starověreckých lechů a rady starších? Myslím, že právě v témže okamžiku, kdy tito nájemní vrahové přistoupili na přání kněžny Ludmily a bez mrknutí oka prošvihnou pravý čas žertvy!

A právě tehdy kněžna Ludmila rozehrává svoji poslední taktickou hru. Nechá sloužit křesťanskou mši a krátce poté nechá vystrojit oběd na "pohanský" způsob. Ptá se i na zdraví své snachy, ale kloudné odpovědi se nedočkáme. Její podezření se potvrzuje. Zmínění nájemní team přichází z jiného směru a nemá potřebné "čerstvé" informace z knížecího dvora, o kterých má kněžna Ludmila naopak své přesné zprávy.

Strava a Třeba - jsou typicky starověrecké zvyky. Nemohu se zbavit dojmu, že kněžna Ludmila zkouší oba najaté vrahy (někdejší dar německého náčelníka) i ze znalostí starověrectví. neboť oběd na počest mrtvého, či právě obětovaného, s nimiž se kněžna Ludmila vytasila, nejsou věrohodnými příznaky dostatečně rozvinuté křesťanské etiky. Připomínají spíše možnost, že samotná oběť žertvy uspořádala pro všechny přítomné, včetně popravců, starověrecky lukulské hody. K uctění oběti, či mrtvého. Najatí vrahové očividně nespěchají, ačkoliv paprsky Svatého světla (ráno 28. září) jsou již nenávratně tytam. Odvozeně... Kněžně Ludmile se potvrdí původní podezření, že nejsou obřadními žreci vyslanými starověrci, či Drahomírou. Začíná tušit a tak možná... říkám možná... vyslala svým blízkým možný tichý vzkaz: "Nezdá se vám mé chování podivné?" Vždyť i použité slovo "oběd" je jednou z možných variant slova nepravé žertvy (viz oběť). Podobně působí slova užev a užev. Nikdo si dodnes není jist, zda užví, či užví.

Uškrcena vlastním, snad vdovským (?) šátkem, nekrvácející obětování je prý naruženo údajným tlučením hlavy nebohé kněžny Ludmily o kámen, ležící před jejím ložem. neboť prý o to oba nájemné vrahy požádala.

Dokud krůpěj krve nevytryskla. Něco málo krve nutné naopak k jejímu křesťanskému svatořečení. Nicméně další možný důkaz, že násilný čin nebyl vykonán na příkaz starověreckých lechů a rady starších, aniž odvozeně na příkaz kněžny Drahomíry, která ani náhodou nemohla vystupovat proti rozhodnutím výše jmenovaných.

To u českých Slovanů nebylo zkrátka možné!

A navíc usmrcení vdovským šátkem, je úplně jiné povyražení, kterému čeští Slávové nepřáli a je v příkrém rozporu se zvyky a slovanským Pravem. Dovolím si rovněž poznamenat, že objednavatel vraždy, si tak podivným způsobem pojistil obě antagonistické strany. Starověreckou i křesťanskou. Což mělo jednoznačně opět ukazovat žalujícím prstem na Drahomíru.

Souhrnně však nelze jinak, než souhlasit s legendami. Ač mnohdy s vyfabulovanými detaily, vyrobenými na zahraniční objednávku, díky neznalosti prostředí prozrazují to, co mělo být naopak navždy přísně utajeno!

Kněžna Ludmila zcela bezpečně předem věděla nejen o své smrti, ale hlavně i o způsobu, jakým má být vlastně obětována. A hlavně si byla jista smrtí v tomtéž okamžiku, kdy spatřila přicházet oba bratry. Nikoli však proto, že by přicházeli od její snachy.

Znala snad dostatečně přesně jejich původní pracovní náplň. neboť to byli její sluhové.

lustrace z Velislavovy bible jednoznačně ukazuje problém se kterým se oba nájemní vrahové zcela určitě potýkali: Statná a vysoká kněžna měla být vyzdvižena do výše, a tak snadněji uškrcena dvěma, řekl bych průměrně vzrostlými pořízky, kteří očividně jen na špičkách a s velkými obtížemi násilnou roli zvládali (...a vláčeli ji po místnosti sem a tam...): až stlačením pravé nohy nad kolenem kněžny ji jeden z vrahů přinutil poklesnout a v této pozici snadněji dokončit své špinavé dílo. Ač stále na špičkách.

Řekl bych, že velmi zajímavý obrázek, jehož autor věděl více, než povoluje fantazie. Více, než celé uskupení výsostně žvatlajících dějepravců.

Je-li to tentýž žál, jehož zbytky byly nalezeny v tumbě označené: "Tělo svaté Ludmily", a které byly ozdobeny vyšívanými symboly Slunce - slovanskou svastikou. Symboly, kterými lze připomínat slovanského strážce Provi / Práva a Spravedlnosti - Pěruna.

A že ten vdovský šál měl sakra délku, aby si jej druhý nájemný vrah mohl obtočit kolem lokte pravé ruky a levou rukou a odklonem trupu přiškrcovat oběť. Byl to pravděpodobně tentýž, jehož zbytky byly nalezeny v tumbě s ostatky kněžny Ludmily.

Stará, nicméně stále čilá a statná, asi 62 až 70 letá žena, byla užkrcena v jakémsi podivném, či málo vydařeném rituálním obřadu.

Po té byla okamžitě zahrabána kdesi u hradební zdi Tetína. Dobové zprávy hořekují, že tak učinili její zcela vyděšení služebníci. Stalo se tak prý bez církevního obřadu i bez rakve.

Aby byla později, na příkaz kněžny Drahomíry, řádně pohřbena mimo Tetínský hrad, na kopci nad řekou a nad jejím hrobem vystavěn kostelík zasvěceny svatému rytíři archandělu Michaelu. Průvodci mrtvých, jenž zároveň zabijí podzemního draka (mnohem později byl přestavěn a zasvěcen sv. Markétě. Dnes v podobě barokní.). A právě tímto trikem, se prý lstivá kněžna Drahomíra snažila zmást horkou luticko - pohanskou stopu, ale i proto, aby zabránila mnohým zázrakům, jež se odehrávaly nad hrobem budoucí světice. Vedle libé vůně, jež z hrobu neustále stoupala, se objevovaly v okolí hrobu tajemná světla, slepí prozírali, chromí opět chodili.

Později, po exhumaci těla, nebylo již nikdy možno uložit (ani v okolí) již žádného mrtvého. Ráno byla těla vždy nalezena vyhrabána ze svých hrobů!

Tělo nebohé kněžny Ludmily bylo vyzvednuto zpoza hradebních zdí až o několik let později. Stalo se tak prý v dobách vlády knížete Václava (Roku 925 n. l.). Ostatky někdější české kněžny byly převezeny a uloženy v rotundě svatého Víta. Později pak v nedalekého chrámu svatého Jiří. To vše na Pražském hradě.

Svatý Jiří (křesťanská paralela k mytologickému slovanskému knížeti Juri, Jaro) symbolicky zabíjející draka, úhlavního nepřítele starověreckých Slovanů. Připomeňme si v tomto okamžiku jistou paralelu, když kněžna Drahomíra nechává postavit nad Ludmiliným hrobem na Tetíně kostelík zasvěcený svatému Michalu, jenž zabijí draka podzemního.

Nomen Omen: Domácí jméno její snachy Drahomíry zní "Draguše". Drag_uže(v). Dračí šátek?

Zlatý (ohnivý) drak s královským dvojocasým lvem na čapce Karla Hynka Máchy, možného cestovatele časem skrze pekelnou díru, deponovanou na údajném rodišti Sv. Ludmily, hradě Houska, se v tomto okamžiku jeví jako pozoruhodný příznak čehosi, co nám pod nánosem fabulací i deformovaní historických skutečností prozatím uniká.

A Tunna s Kumanem?

Gomon s Tunnou došli prý za čas velké přízni kněžnině, ale příliš zpyšněli... Tuman (prý) pak rozkázal postaviti sobě dvuor. I dal jemu jméno Vranovice, a někteří říkali Vranovská Huorka. Kuman na jednom vrchu dřevěný duom postaviti rozkázal a vladykou sebe jmenoval... ...A duomu tomu dal jméno Valdek. A vždycky při věcech bojovných sviní hlavu černou za znamení obyčej měli ve zlatém štítu. A říkali jim Vranovští z Valdeka?

...Vlastních bratruov Tumana a Komana, jenž byli znamenití, jimž někteří Sviní hlavy říkali, tí jsú nosili za znamení sviní hlavu, neb jsú z rodu Bivojova...

Tentýž pramen ale vzápětí tvrdí, že tehdy je z příkazu kněžny Drahomíry dostihl trest Je i jejich rodiny. Zatímco Tunna uprchl neznámo kam, ostatní propadli hrdlem...

Nyní vytvořím seznam přímých a nepřímých důkazů, platných dodnes, dosvědčujících vinu lstivé a nesnášenlivé cizinky na českém knížecím stolci, která nechala zavraždit svojí tchýni:

Byla zatvrzelou lutickou pohankou.

Spílala německým kněžím prokletým ďábelským jazykem (svoji mateřštinou)

Kázala ozbrojeným mnichům rychlého nasazení vyslané do českého knížectví s úkolem podvratné činnosti, okamžitě do tří dní opustit navždy Prahu a všechny přemyslovské državy. A zakázala jejich bohoslužby, co odvetu za krvavé křtiny v Polabí i jinde.

Před očima hodnověrných svědků - kněží římsko latinského ritu, protoněmeckého jazyka se propadla v kouři a jekotu - za trest do ohnivých pekel, která jsou zcela jistě na Pohořelci.

Zvláště její domácké jméno: Drag_uže(v) - "dračí šála" je velmi horkou stopu a konečně i dostatečným důkazem, že Sv. Ludmila byla uškrcena užví (vdovským šátkem) zapleteným do dračí smyčky. A jakkoliv, cokoliv obrátíte, jste opět a opět u kněžny Drahomíry. Ano, tak se prý běžně řeší vyvrcholící rodinný spor mezi nenávistnou pohanskou snachou a křesťansky mírnou tchyní

V čí prospěch?

V prospěch České kněžny Drahomíry?

Tak to si máme myslet?

Pokud by se kněžně podařilo získat spojenectví západních Slovanů, mohl by si Jindra Ptáčník zbalit pingl a odklusat. A tak to byli "určitě" sluhové kněžny Drahomíry, kteří Sv. Ludmilu surově zardousili nikoli užví, aby zásadní užitek radostně přiskotačil k Jindru Ptáčníkovi. Zatímco straně protější přihopsaly jen samé potíže a problémy.

A proto se táži, kdo ze spolehlivých domorodých šlechticů, se zúčastnil vyšetřování smrti lidem velmi oblíbené kněžny Ludmily?

Kdo z věrohodných Čechů, mimo nesvatých svatých Otců a zahraničních odborníků na peklo a ostatní pekelné jistoty, byl přítomen propadnutí kněžny Drahomíry do německých pekel? Proběhl snad na dnešním Loretánském náměstí, nedaleko Pražského hradu krátký pekelný proces, co závěrečné důkazové řízením? Platné skrze Peklo dodnes?

To je ale nadělení...

Proběhlo jen pod přímou patronací těch kněží, o nichž by netvrdil, ani ten nejzavilejší český optimista, po bližším ohledání skutkové a pravé podstaty římsko katolických misí, že to byli kdy věrozvěstové šířící lásku k bližnímu svému.

Česká kněžna Drahomíra ani slůvkem nikdy nepřipustila jediný stín podezření, natož přiznání viny, ačkoliv je jisté, že se tajně střehlo na každé její slovo. Naopak, proti kněžně byl použit oblíbený, nic méně hanebný trik: Všechny narážky i obvinění byly jasně, i z pohledu i dnešního práva vykonstruovány a vypuštěny "mezi lid" a do "historie" většinou až několik let po propadnutí kněžny Drahomíře do protoněmeckých pekel. Ale, co je mi nanejvýš divné:

Pilní cizí cizinci a vykořeněnci i dnes na případu průběžně a neúnavně pracují stejně houževnatě. Přičemž svatořečením kněžny Ludmily dodatečně, se zpětnou platností znásobilo vinu již "usvědčeného" zločince.

Kdo tedy, když nikoli kněžna Drahomíra, vyslal Tumona a Kumana na Tetín?