Dovoluji si odpovědět váženým čtenářům, kteří v komentáři zpochybňují některá zákonitá a jedinečná propojení slovanských rodů a národů, i co se jazykové příbuznosti dotýká. Odpovím rozšířeným náhledem na příběh "Nastěnky" Nikolaje Levašova. Rozšířeným nejen o zkrácenou legendu Pěrunice Dažboga propojenou s Velkým a Malým Bohdalcem v Praze 4. S vědomím, že se stále pohybujeme v časové i obsahové neurčitosti legend, pověstí a pohádek.

Je pro mne udivující, že velkolepé objevy např. "Kameny z Icy (Itza), záhady planiny Marcahuásí, rozluštění disku z Faistu, rozluštění písma "Etrusků", konečné vysvětlení dějinných zvratů, při neexistenci hlavních protagonistů zásadního Y_chromozomu HS Origins: "Němců, Francouzů, Angličanů, Romanů, Maďarů, Latinů", aniž zapomenu na zcela reálné fyzikálně technické jevy na naší obloze, ale i nepříčetnost ignorace chemtrails ataků. To vše i jiné - nepřináší logicky vyplývající shluk vědců všech zásadních oborů, aby okamžitě pátrali po pravdě.

Jedinými znalci, kteří se posléze vždy seběhli kolem, aby tu a tam cosi ukradli, tu zatajili, byli politruci z utajených servisních služeb, profesionální manipulátoři, tutlalové a znalci v oboru vrcholové dehonestace, důsledně kontrolující, zda nebyla ohrožena bezpečnost jejich mizerného Impéria, nebo... Zda jsme příliš "nenačichli"?

Ačkoliv může být, otálením skrze tyto podivné aktivity, v ohrožení samotný život rodné planety?

Divné?

i k souhvězdím nejen naší galaxie?

Nezávislé dějiny země Zlaté hvězdy Margity v podivně závislé Evropě © Zdeněk Patrick - Praha 2012

Vycházím-li jen z dochovaných vzpomínek na zvyky českých kmenů (Tvrdohlavě budovaná soustava Bud, Vráží, Vyšehradů, Děvínů, sněmovních a ordálních polí), ale i dochovaných tradic ostatních, zejména ruských Slávů, z nichž mnohé byly nedílnou součástí urychlených příprav odchodu z ohrožené Severije, a pro příště:

I při jiných životy ohrožujících událostech, bylo pověření starších lechů každého rodu, nikoli povinnost, ale všeobecně přijatý zákon - zachovat "po všechny časy" vzájemnost a pokračování rodu. Početí a zrození dětí bylo vždy vítáno, co požehnání. neboť děti byli obrazem i zárukou silného rodu a kmene. Při respektování všech všeobecně uznávaných hodnot, práva a původního jazyka (jenž mohl být nejblíže češtině a slovenštině, ale i ruštině viz sanskrt.). Zároveň byl každý rod pověřen jedinečným úkolem: V zájmu neporužené a plynulé návaznosti historické paměti zachovat, i v kritických podmínkách útlaku, či usilovného přesunu k zachování života, potomkům dosud získanou podstatu zručností, dovedností, vědomostí i řemeslné techniky. Každý z rodů pak byl pověřen dochovat, mimo celoslovanské vědomosti, právě ty znalosti, kterými nad jiné vynikal. A je až k neuvěření, že po celá tisíciletí, vyprávěním, zpěvy i celou lidovou slovesnosti se tak skutečně dělo. I skrze sociální skupiny nazývané "skupinami hrajících si dětí" (A právě na existenci této mocné skupiny, v neotřelé formě předávající si tradice, Sběř bystře a sofistikovaně zaútočila všemi dostupnými i surovými prostředky.).

Pro mne až neuvěřitelná a přesto zjevná podstata našeho přežití:

Rodina, děti a rodný jazyk, byly také prvním zlověstným předurčením cílů pravdoláskovské nenávisti.

Tradice slovanských rodů plynule přecházející z otce na syna, z matky na dceru, aby se dochovala, v co možná nejčistší podobě. U předků českých, moravských a slovenských Slávů, až do časů hluboké christianizace. Mnohdy skrze nic netušící potomky až do třetího tisíciletí. Jakkoliv mnohé bylo během christianizace již opužtěno, či po době 300 letého habsburského Prvního Temna pominuto, jako neužitečné a světu nás prý odcizující?

Avšak, co je "svět"? Jistě nikoli zájmy bankstérských imperií a barbarizmus, jenž si neváží Pravdy, lidských bytostí i života samého. Svět, který opovrhá mravy, aby o to snáze potlačil svobodné rozvíjení ducha, co běžný standard a mediálně protlačovaný žádoucí jev.

Zkoumejme tedy pečlivě vše, i ten časový interval, kdy ničemný systém frontálně zaútočil na naše prastaré tradice, aby i vymazal z naší paměti, kdo jsme a kam směřujeme...

A ptejme se vždy: Kdo, proč, v čí prospěch a poučme se i dnes z jejich šílenství, neboť nestíhají. Co nestíhají? Odpověď nalezneme v odpovědi na předchozí otázku "proč"...

A to je prozatím má odpověď, proč jsem nadšen cvičným příkladem Nikolaje Levašova. Aniž bych jej odsuzoval za něco, co jsem prozatím nevypočítal a nerozumím podstatě. Protože se obávám, že se ve skutečnosti cosi podivného na této planetě odehrávalo a dodnes si tu "někdo loví" v uměle zakalených vodách. Stejně jako před mnoha a mnoha tisíci lety, tak i za posledních 2500 let.

To ovšem neznamená, že nemohu být k některým badatelským prohřeškům lhostejný, nebo naopak kritický.

Se vší pokorou.

Altair, v souhvězdí Orla, je vzdálen od Jaryla 16,8 světelných let a patří mezi nejblišší hvězdy viditelné pouhým okem. Spektrální třídy A, 1,8 hmotnosti Jaryly Slunce, jehož svítivost je 11x vyšší Jaryly. Otáčí se kolem vlastní osy za 9 hodin, Jaryla slunce jednou za 25 dní. Více světla vyzařuje v ultrafialovém oboru spektra. Běhen příští miliardy let, zcela vyčerpá vodík a změní se v červeného obra, nebo proměnou cefeidu s možnosti proměny v bílého trpaslíka.

Jméno "Altair" prý pochází z arabského Al Nasr al Tair - "Útěk orla", "letící orel", přičemž "al Tair" značí padlý, na útěku, či letící. Astronomické pojmenování Alpha Aquilae má prý původ ve "Al-Nasr" ("Orel"). Mě naopak velmi připomíná "Alatyr" ze Severije (Hyperboreje). A odvozeně Altair (Altar - obětní kámen, potažmo Oltár - oltář). Zvláště, když se později dovídám, že kamenné město, ke kterému se Nastěnka blíží se nazývá Asgard nebeský?

Od Nikolaje Lavašova se navíc dovíme i jméno země - planety, která obíhá kolem Altairu (Oltáře), kde sídlí i Pěrunica Tara. Velmi mne to zajímá, neboť zde se tedy nachází domovina archanděla spravedlnosti a nepodplatitelného ochránce slovanského Práva Pěruna (Opeřeného):

Řekl bůh velmi krásný

přišel jsem z Uraj země

ze svargy nebeské, kde teče Irij světlý

v sadech vyrje, vedle Asgardu nebeského

Jsem Pěrun hromovládný, Svaroga syn.

A právě tam, prý v kamenném městě Asgardu nebeském, žije Pěrunova dcera Tara. Na jedné zemi - planetě ohřívané Altair sluncem, nazývané Uraj zemi. Bohužel nejsem prozatím schopen pramen předešlého textu (v italice), kde Perun nebezpečně vyzrazuje státní tajemství, posoudit.

Svarogův a Lady syn a vnuk boha Vyšeně, hromovládný Pěrun, ochránce slovanského Práva pocházel z Uraj země v čertogu Orla. Což i dnes odpovídá souhvězdí Orla.

Jeho syn Tarch Pěrunič Dažbog - je rodným bratrem světlé bohyně Pěrunice Tary s blankytnýma očima a rusým copem.

Džíva (vlastně prastará slovanská Eva) je pak třetí ženou Dažboga. Když první byla Maja Zlatogorka, druhou krasavice a nevěrnice Morana.

Nyní nepatrně odbočím, abych ozřejmil cizím cizincům, jak je to se slovanským duchem v Čechách (Kde původními nositeli zásadních informací byli dnes již zapomenutí Nýsané) a prosím ostatní moravské vlastence o pomoc, neboť nevím, neznám konkrétní skutečnosti vzpomínek (Mimo Triglava) na starověreckou epochu Moravy (Odvozeně Slovenska a dnešní Moravy). Ponechme stranou Stryboga i jeho ženu Ma_holanu, Pěruna a Velena (Vjělena).

Pro české starověrce byl jasným pojmem určitě Svarog, Perun, Zaře (Sluneční korona - též Zarja, jeho žena, nebo-li Pěrunika.). Dále Dažbog (též Bohdal - viz pražský Malý a Velký Bohdalec. Též Bohdan, též Bočan, slov. Bocian (Boc_Ian, sanskrt Jan, jana, janayati - zrodit, zrození), jivana (sanskrt - čti dživana) - život, odvozeně pak dživan, a slovanské jméno Ivan - typické české, zdůrazňuji české: jméno Jan a slovenské Ján, značící živoucí lidskou bytost. Nic jiného!).

Bocian, Bocijan, Bočan, Bogdan, Bohdan, Bohdal, čáp, nosící podle lidové pověry děti, převážně chlapce?

Tento ústřední motiv lidové slovesnosti a pohádek o čápovi (Bog_da_n) patrně souvisí se záchranou dětí v čase planetární katastrofy (Možná při zániku Severije/Hyperboreje. Možná v čase třetího příchodu hromovládného Pěruna, generalisima válečných aktivit směřujícím proti únoscům dětí, mladíků a dívek. Proti sivým kostlivcům - kostějům.). A vzhledem k neuceleným legendám - není až tak jisté, zda jejich cílovou ubytovací zastávkou v letu, mohla být pankrácká náhorní plošina, ke které lze přiřadit Velký i Malý Bohdalec, či nikoli. Právě tam mohly být, pod ochranou Dažboga zachráněné děti směrovány. Ale o tom někdy jindy, neboť velmi rozsáhlé a nikoli zcela prozkoumané téma...).

Morana, Mořena, je jednou z nejstarších mimořádně obávaných bytostí u nás.

Veles, Velen byl naopak svého času ctěn pasteveckými rody a poslední reálnou z obětí tohoto klanu, již hluboko v době nových křesťanů, byl tuším nebohý kníže Jaromír. Jakkoliv tenkrát vyvázl ještě bez úhony.

Neobyčejně českými Slávy ctěným inspirativním duchem (nikoli bohem) byl Svantovít (Svanto vid - svaté světlo, na jehož oběť, při obraně druhého Altyn gorodu, se v Čechách a Lužici vzpomínalo vždy 28. září. Týden po podzimní rovnodennosti (21/22. září). To, co je pro ostatní Slovany zcela neznámou skutečností, je dohoda mezi českými starověrci a českými novokřesťany k níž, po vzájemných sporech, dospěli roku 933 n. l. v Turče. Na zemském sněmu svolaném z iniciativy Boleslava I. obě strany, po svědectví žreců, podílejících se na oběti knížete Václava, se dohodly schválit knížete Václava, nejen co Svatého muže podle křesťanského ritu, ale i jako Svantovida, aby obě strany po nekonečném sporu souhlasily s jeho translaci do Svatovítského kostela, který však bude, po vysvěcení, volně přístupný oběma smluvním stranám. Takže se český kníže Svatý Václav stal nejen Svanto videm. Svatým světlem, jenž ve svarze, kde se rozhoduje o Javi (dění reálného světa), orodoval za celý český národ, ale aby se i jako Svatý Václav stal pro všechny časy Svatým světlem pro všechen slovanský lid.

Nehledě, kde se nachází, nehledě na víru.

Ještě jednu zvláštnost českých starověrců chci připomenout: Zlatou hvězdu Margitu. Symbol starověkých a starověreckých Čechů - uctívanou a nedotknutelnou, dodnes viditelnou v městských symbolech a znacích: "Princeznu se zlatou hvězdou na čele" hvězdu Sirius (Pravděpodobně později, v městě Iuno uctívanou E_setu. Sestru a božskou manželku Usireva.). Zlatá šesticípá hvězda v modrém poli vlála ještě na gonfanonu Českého knížete Václava. Po roce 1621 byla na doporučení vídeňských jezuitů, předána židovské obci, při schválení téhož aktu tuším, že hlavou rodiny Rotschildů. Za odměnu při pomoci Habsburskému dvoru při definitivní porážce a vyhánění Čechů a Moravanů z rodné země.

Později proměněna ve žlutou a modrou (V Polsku používanou) hvězdu, se kterou Hitler posílal české židy na smrt. Dnes přepracovaný státní znak státu Izrael.

Vraťme se zpět k Nastěnce. Její klubíčko prý vypovědělo službu před branami kamenného města o kterém již víme, že je to nebeský Asgard (As - velký Gard, na rozdíl od pevnosti gorodu - gradu, prostor obehnaný ochrannými valy, kopírujícími přirozený terén opevněného prostoru, v němž se nachází samé srdce (sanskrt - hrd, hrdaja, viz české hrdinný - srdnatý) celé oblasti - pevný hrad. A již dobří lidé vedou Nastěnku k bohyni Teře.

Ta přesně ví, kde se Jasný sokol nachází a v jakém rozpoložení: Je v souhvězdí Finista, jeho duch je mimo, ale jeho tělo se z ran již uzdravuje, avšak v rukách nebezpečné černooké krasavice s ohnivými vlasy z entity, která je nevypočitatelná a z velmi dalekého světa. A navíc jej hodlá cizí krasavice použít ke svým cílům, které můžeme tušit, ale o nichž nevíme vůbec nic. Cesta do souhvězdí Finista je pro Nastěnku nanejvýš nebezpečná a proto Tara nakonec Nastěnku podaruje a posílá nejdříve k Džívě, manželce bratra Dažboga. A juž urychleně Nastěnka juchá v Tařině lodi přes "hory a doly", nikoli však k devatému (božskému) tajemství vzdálené hvězdné soustavy "Finista", nýbrž na planetu bohyně Dživy (Živy). Kam?

Na zemi-planetu, která jakoby z oka vypadla rodné Zemi Nastěnky: Poletující ptáci na modré obloze, zelené louky a lesy a sluníčko příjemně hřející. Zcela jiné, než na předchozích planetách.

V pořadí již Šestou zemi planetu:

a zemi-planetu, která jakoby z oka vypadla rodné Zemi Nastěnky: Poletující ptáci na modré obloze, zelené louky a lesy a sluníčko příjemně hřející. Zcela jiné, než na předchozích planetách. A z podivného stavení vychází vstříc mladá krasavice Džíva, třetí Dažbogova žena.

Uvítá Nastěnku a dopřeje ji odpočinek ve svém stavení. Zatím, co Nastěnka spí, prohlédneme si nabídku pana Levašova nepatrně podrobněji:

Ústřední hvězda, kolem níž obíhá dvojnice naší planety, na které žije Džíva se nalézá 26,6 světelných let od naší Sluneční soustavy. Měla by jí být, podle Nikolaje Levašova ústřední hvězda Chara v souhvězdí Honících psů, vzdálená 27,3 světelných let. Rozdíl 0,7 světelných let je na odměřování vzdáleností i na pohádku sice slušná "minela", nicméně na odměřování kruhy a dálkovými dálavami pro mne přijatelně služný počet, který si pro sebe prověřím. až si vše srovnám v hlavě a databázi.

Ústřední hvězda Chara má být dvojčetem našeho Slunce s odpovídajícím váhami, svítivostí, avšak mírně rozdílnou povrchovou teplotou 6000 K. Spektrální třída G0-v přibližně, snad o něco vyšší, velikosti, než naše Slunce.

Souhvězdí Honících psů (Canes Venatic) nalezneme na noční severní obloze těsně pod Velkou Medvědicí (Velkým vozem). Nedaleko (vlevo) se nachází i souhvězdí Bootes (Pastýře). hvězda Chara beta v Honících psech (CVn) a hvězda Asterion, mají být dvojníkem našeho Slunce.

Udaný směr je i z pohledu české mythologie vyhovující i když mě v tomto případě Nikolaj Levašov až tak neuklidnil. Nejsem však odborník a vím, že až bude volněji si vše ještě jednou přepočítám. A právě v tomto okamžiku, přeruším cestování Nastěnky a dříve než začnu, jsa okolnostmi přinucen, mírně "váženého čtenářky a čtenáře", říkám, že mírně - strašit, rád bych upozornil na zajímavý a velmi logický poznatek Nikolaje Levašova:

Představy starověreckých Slovanů, až ji to byli Slované polabští, čeští, či naopak ruští o vnímání propojení světa Javi, Navi a Svargi byly jednoznačně stejné: To, co se odehrává v Javi, má svůj odraz nejen Navi i Svarze (vesmíru hmotném i dimenzemi světů duchovních). Odvozeně boj s temnými silami v Navi i Svarze v podstatné míře ovlivňuje dění ve světě reálném Javi. Jakékoliv porušení Provi (slovanskéno Práva) se okamžitě projevuje v odezvě vyšších světů zpět do světa reálného Javi. Takže dobrovolný odchod vlchevce a bojovníka do světa stínů s cílem napomoci vyřešit problémy v Javi, konáním ve světe multi a v hranicích dimenzionálního světa duchů v Navi), by mělo mít zásadní vliv se zpětnou vazbou do Javi. Typickým příkladem je sled obětí konaných 28. září v místech, kam dopadnou první sluneční paprsky Svatého světla. Konaných v českých podmínkách v sedmiletém cyklu v souladu s Orakulem z Retry a následné činy Boleslava I. ve prospěch budování české státnosti skrze nebeské přímluvce z přemyslovského rodu: Sv. Ludmilu, Sv. Václava, jenž je zároveň jediným dědicem Země České a svatým přímluvcem ve Svarze, tak v Javi. Aby volený kníže v pozemské Javi, byl jen vykonavatelem a co nejlepším hospodářem v knížectví Svantovida (z pohledu starověrců) a svatého knížete, z pohledu křesťanů. A odvozeně:

Nebeským vojvodou celého českého národa, bez ohledu na víru, pro všechny časy Javi, Navi a Svargi a Provi.

Abych mohl volněji komentovat, jak jsem slíbil, zajímavou myšlenku Nikolaje Levašina, musí zároveň překvapit vážené čtenáře a vážené čtenářky s nepříliš zašitou možností, že naši dávní předkové, používali zřejmě technologie, se kterými byli schopni, za jistých okolností vyléčit těžká i smrtelná zranění. Když mrtví, či umírající byli vloženi do zvláštní kazety přizpůsobené tělu tak, aby bylo možné provádět masáže v libovolné části těla, či zprostředkovaně jakýchkoliv orgánů. V kapsli neprodyšně uzavřené, která byla umístěna v prostoru nad něčím, čemu se říkalo studna. Mimo silných bylinných výtažků a koupelí v mediu, kterému se říkalo "mrtvá voda", která svým působením rány zacelovala a tělo se léčilo z utrpěných následků, nevím nic dalšího a určitého, než to, že poté byla používaná tzv. Voda živá, která organizmus přiváděla k životu. S rizikem, že duch takové bytosti, nemusel být tentýž, který po smrti tělo opustil. Paměť, pokud nebyla trvale poškozena dlouhým časem v nebytí, pak pracovala jako hudební nástrojem, který ovládá buď původní, nebo jiný hráč. Jestli jsem se vyjádřil srozumitelně. Říkám tuto pracovní hypotézu jen proto, abych upozornil na možnost, že zranění, která utrpěl Jasný sokol, mohla být velmi těžká a smrtelná. Což je pro mne jediný způsob, jak si vysvětlit, že se nenadále ocitl v dalekém souhvězdí Finista. Dokonce v prostředí planety, která byla v té době ovládána a okupována temnými silami, o nichž bude řeč.

Po tomto malém exkurzu do mystiky a mytologie Slovanů přenechám opět slovo Nikolaji Levašovi, který upozorňuje své čtenáře na velmi zajímavý zákrytný vztah sledu Nastěnčiných návštěv:

První její kroky vedou k bohyni Karně, aby se ubezpečila, že se Jasný sokol doposud nezrodil do nového života. U Žely, zda již není v Návě, u Sreči zjišťovala kam vedou nitě života Jasného sokola. U Nesreči, zda-li jsou si Nastěnka a Jasný sokol osudově souzeni, či zda se neprohřešili proti určeným zákonům. Teprve poté se může Nastěnka obrátit k Taře se svojí žádostí o pomoc. Propojení vší logiky jednotlivých náhledů cvičného příkladu o Nastěnce je velice pozoruhodný a Nastěnčin příběh hoden dokončení...

pramen info:

http://leva-net.webnode.cz/knihy/skaz-o-jasnem-sokolu/

pramen opozice:

http://via-midgard.info/news/10967-lyapy-levashova-v-astronomii.html

Text je živý a ještě neopravený. Může být i mírně pozměněn. Pokračovat?

Děkuji za zájem ZP