Nejsem až takovým horlivým příznivcem duchovních interakcí, či vyjímečných dějů. Mám jen prostou smůlu, že bývám častěji, než zdrávo "v pravý čas na nepravém pravém místě". Což vede k názorovému střetu a vyobcování chatrnými, či mentálně chudobnými. Mezi množstvím tragicky moudrých, nudně nevidoucích a nehledajících (neboť nalezli život), kteří bývají v jatečním houfu vždy přesně na čas, i na správném místě.

Ačkoliv, jednou... Kdo víš

Narodí se snad plni údivu svých vzpomínek?

Kdo ví?

nebo jen prostá, ač neobvyklá příhoda :=))

MainUFO © Dýmající zrcadlo & smit.wz.cz © Zdeněk Patrick 1974 - Praha 2012

Mnohým z nás nepochybně chybí praktická zkušenost vlastního setkání, při kterém si uvědomíme, že vše může být i jinak.

Jindy se naopak můžeme domnívat, že právě teď, ano právě v tomto okamžiku, jsme se ocitli uprostřed super duchovních aktivit a podivných interakcí, aby zakrátko po úlevě, že naštěstí nikoli, následovalo trpké zklamání, že tedy zase nic.

Protože nám z duchovního reje unikl malinký detail. Jenž hovoří o zcela prosté, leč rafinované shodě možných okolností. Které sice lelkujícího, či "utloukajícího špačky", nad očekávání překvapí svojí přirozeností chvíle. Ve zcela beznadějně nelogickém ději, majícím v zásobě celý přehržel dosud nepoznaných záludnosti:

Jak jsem již kdesi napsal, v čase svého mládí, někdy kolem roku 1974, jsem s přáteli provozoval "moderní country" (The Truckers, Rodeo, Rodeo Vodomilové & Ladislav Vodička, Country expres, Ohaři). Jakkoliv nevlídní komanči, přenechali nám titíž jmenovaní (rudní a velmi vstřícní) pánové, velký společenský sál, ke kulturnímu vyžití. Při našem provozování muziky ryze americké provenience, nazvané profi odborníky na ideologický boj: "contra hudba". Ačkoliv doba taková, přesto nám závodní výbor ROH poskytl, dokonce dvakrát v týdnu, zcela zdarma, včetně vynaložených energií, svůj společenský sál. Aniž kdokoliv z nás byl tenkrát, říkám tenkrát... naladěn na jejich rudé vlnění.

Zkrátka systém, kdo si hraje nezlobí a tak jediné, co bylo na nás žádáno, zahrát k tanci na podnikové, či ROH merendě. A to my zase rádi. A ponechali nám tyto neobyčejné výhody i přesto, že jsem jednou, při odchodu ze zkoužky, omylem a možná i unaven, zhasl nic zlého netuže, se světly na chodbě i obří rudou hvězdu zářící na střeže budovy, jejíž existenci jsem, pro neobyčejný nadbytek téhož, ani nevnímal. Zhasnutí Rudé hvězdy, jak mi bylo oznámeno, je velmi velký, prý nebetyčný politický průšvih, neboť jakési stranou a vládou pověřené osoby, nazývaní též "hvězdáři", pravidelně každou noc kontrolovali počet svítících rudých hvězd. Zhasla-li, bylo to signálem, že podnik upadl v nemilost, nebo má smrtelný úraz, či neplní plán, nebo má, uprostřed svých zaměstnanců utajenou reakční bojůvku.

Vše se nakonec vysvětlilo poměrně lehce a bez zvláštních emocí: Vypínač Rudé hvězdy, radostně zářící nad našimi hlavami, byl hned vedle a na zcela podobném vypínači chodbových světel, které jsem měl za povinnost při odchodu ze zkoušky vypínat. Z téhož vyplývá i mé doznání, že jsem byl v podniku, který nás zdarma dotoval i elektrickou energií, zaměstnán. Co zámečník a jak se zdá, z neznalosti vysokých politických věd a co programový ignorant vědeckého marx leninizmu, i občasný výrobce vlastních průšvihů.

A protože jsem býval na zkoužkách hudební skupiny, jako jeden z prvních, krátil jsem si dlouhý čas přípravou hudebních nástrojů, tu lelkováním, možná že jsem i prošel již setmělým sálem sem a tam. Aniž jsem měl potřebu rozsvítit světla.

Zkrátka má černá hodinka.

Pamatuji se, že jsem v ten osudný zimní večer, který probíhal v podivné duchovní režii, seděl na vzdáleném konci dobře vytopeného společenského sálu, když tu náhle slyším charakteristické cvaknutí kliky, otevírající se dveře a těžké, jakoby udřené kroky, směřující ke mně. Aha, pomyslím si, konečně přichází pan Steel kytarista. Služně pozdravím, jsa mladší.

A nic.

Jen hlasité kročeje neomylně směřující ke mně.

Jeje, nějaký nahluchlý cizinec...

Sehnul jsem se, abych přicházejícího spatřil proti světlu prosvítajícímu zpoza otevřených vstupních dveří.

Nikdo tam, jen hlasité kroky, které jsou již tři metry ode mne.¨

Stále nikoho nevidím, ale snad bych měl... Myslím si v té chvíli.

Pro jistotu jsem vychytrale poodstoupil o několik metrů zpět a to tak výhodně, abych konečně spatřil mlčícího vetřelce proti oknu a světlu pouličních lamp.

Nic.

Nikoho nevidím.

Velmi jsem zpozorněl. Kroky se zastavily přesně v místě, které jsem tak lstivě, před malou chvíli opustil. Opět jsem se sehnul, abych se ještě jednou proti oknu přesvědčil, že na sále, mimo mne, nikdo není. Ani v náznaku matná silueta. Situace se stává vážnou, neznámý vetřelec se opět dává do pohybu. Kročeje se ozývají již půl metru ode mne, již mi musí dýchat na čelo: Avšak nikoho známého, aniž kohokoliv jiného - nevidím. A měl bych?

Měl bych! Asakra...

Hbitě sebou mrsknu a obíhám v oblouku rychlým krokem celý sál. Sedám na židli, abych příštích okamžicích přišel záhadě na "kloub". Trpělivě vyčkávám nedaleko vypínačů sálových světel.

Nic se neděje.

Je mi jasné, že Vetřelec váhá.

Snad jej má fyzis, či mé poctivě vypracované svaly neodradily?

K mé radosti se tak nestalo a očekávám další postup neznámého Vetřelce, který zásadně odmítá odpovědět na pozdrav. Stále více jsem udiven neobyčejným okamžikem.

Situace se však odvijí podle mého plánu: Pán Nikdo se opět vydává neomylně mým směrem. Soudě podle hlasitých kročejů. Přiskočím k vypínači a rozsvítím všechna světla v sále, abych okamžitě zjistil, že jsem v sále beznadějně sám.

Ajaj... je zle, vysavač energií, či jakýsi darebný duch z temného portálu, o jehož pravé podstatě se dovím až od pana Vládi, o pěkných pár desítek let později. již je opět dva tři metry od mne. Nikoho, ani nejmenším náznaku, nevidím.

Jakkoliv poctivě vyvaluji oči.

Nevidím nikoho, přestože je mr. Nobody, jak odhaduji podle kročejů, již jen metr ode mne.

Jistota je matka moudrosti, či nějak tak. Je mi jasné, že reálně funkční svalstvo mlčícímu a zejména neviditelnému ničemovi, ale zhola nic neříká. Jsem proti stávajícímu okamžiku v očividné nevýhodě. O to urychleněji se tedy přesouvám na druhý konec sálu, abych se velkým obloukem vyhnul možnému střetu s neznámem.

Usedám na vyvýšené pódium, odkud mám dostatečný rozhled na celý, nyní již osvětlený sál. Poprvé v životě si uvědomuji hloubku knižního obratu "nevěřím svým očím". Neviditelná bytost se opět vydává mým směrem. Jsem již rozhodnut nechat bestii přistoupit, co nejblíže. Jak jen to má husí kůže na chodidlech dovolí.

Již tuším že určitě stojí z oči v oči. Mírné mrazení mi signalizuje, že není třeba čekat husí kůži na chodidlech a bystře seskakuji z pódia a volím další ústupový manévr, abych vybral výhodnější bojové pozice. Určitě jsem nevídané strašidlo zmátl, neboť setrvává v klidu mnohem déle, než předtím. Vyčkává a jistě promýšlí svůj další manévr, jak mne vystrašit. Po celou dobu, nikdo z nás obou, od mého služného pozdravu, nepronesl jediného slova.

A již je rozhodnuto.

Vetřelec se vydává přímo ke mně. Neustoupím ani o píď. Mám pocit, že v příštím okamžiku musí do mne narazit. Tak blízko opět šlepěje zněji. Vyrážím do protiútoku. Machnu do prázdna.

Proboha... Začíná mi konečně svítat.

Cvičně poodstupuji o dva metry.

Po chvilce se kročeje opět dávají na cestu ke mně...

Sál pamatuje nejen Rakousko Uhersko, ale i mnohé divoké taneční zábavy a parkety, ač služně vypadající i pěkně vysušené, nejsou na tom se stářím lépe. Dávají mi, při každém kroku na srozuměnou vrzáním a sténáním, jak se při každém mém kroku mými tehdejšími 75 kg stlačují a ohýbají. Aby se vzápětí, asi po minutové prodlevě a opět postupně, za stejného vrzání a sténání, vracely zpět do původní polohy.

Aniž zapomenu na cvaknutí kliky a otevírající dveře při samém počátku duchařského reje? Unavená pružina střelky, či čehosi podobného v zámku, se rozpomněla na svůj původní úkol a charakteristicky zacvakla v příhodném okamžiku příslušné zařízení zámku do původní polohy. Navíc podpořena (pružina) náhodnými otřesy kolem projíždějící lokomotivy, při které se dveře i za pomocí proudění vzduchu ze studené chodby otevřely.

Na druhou stranu mi zbývá vyřešit ještě několik banalit:

Již nikdy se mi nepodařilo starobylou podlahovou krytinu rozeznít. Ani náhodou.

A ještě jeden poznatek. Parkety, pod "strašidlem" si vrzaly a sténaly ve stále stejném rytmu i monotonní hlasitostí pravidelných kročejů, aniž braly ohled na některé mé akcenty zrychleného přesunu.

Snad někdy příště :=))