...možných dutolebek

Glosy © Zdeněk Patrick - 2008 Praha

Vlaštovčí hnízdo na budově místního magistrátu a ten očividně označený i vlaštovčími razítky, s mohutným hejnem létajícím všude kolem, když na drátech rozvodné sítě, mezi dvěma sloupy, zcela obsazeno pravými vlašťovkami. Přivřu-li oči, pak po tak dlouhé době téměř, jako kdysi.

Téměř?

Krásné poslední léto. Možná jedno z těch mála před Velkým průšvihem, na pár dní prosvištělo nad našimi hlavami a mezi chemtrails svinstvem. Namontovaným na orgonitově poškozenou pavoučí síť círů. Průběžně, v myšlené dráze Slunce, dnem i nocí neúnavně opravovanou čilými aviatiky, přinášejícími na svých křídlech smrt a planetární stmívání. V souladu se snovou vizí katastrofických hoolywoodských scénářů z Konce časů Nových světových pořádků. Skrze duhově zářící, aeorosolovými výplněmi i jinými neřády zcela nemocná mračna s nehlučnými blesky. Označená viditelnými elektromagnetickými siločárami a odkudsi uměle vybuzenou ionizací.

Jedeme po odlehlé komunikaci, která se skrze chudičké a navíc solidně vytunelované EU dotace, jak švihnutím čarovného proutku, z princezny krasavice v ošklivou žabičku, doslova přes noc proměnila mistrnými kouzly místního magistrátního čaroděje - v označenou cyklostezku. Právě míjíme několik obřích kamionů dunivě hrkotajících od nikud nikam. A zase zpět. Houkající, čmoudící a drkotající s jasnými signály nadbytečným cyklistům, aby "v tu ránu", je-li jim život milý, odjuchali na jiné, přetížením vytlačené asfaltové koleje a nebrzdili svoji upachtěnou umanutostí nezadržitelný kamionový "pokrok".

Vzpomínám na dny dávno minulé a přesto tak živé? Jak rukama chytám pstruhy pod vymletými břehy a raky ve vodnatém lesním potoce, tam nahoře u staré Vltavy. Čistý proud Dunaje, s girlandami rozčeřených neonů a večerního tanga, z propeléru kotvícího u druhého bratislavského břehu. Na snově modrou oblohu, zdravé mraky, jasné a přirozené Slunce. Neobklíčené duchy z chemtrails, Vzduch s vůní pryskyřice z rozpálených borovic a chladící lesní zelení. Na Sázavu s jedlými úhoři pod skalou a parádní koupelí. Na noci pod širákem, s zářícími hvězdami a křišťálově čistým nebem nad hlavou. V témže čase skví se jako perla i krásná Berounka ve skalnatém údolí s vycházejícím Měsícem na nádherné obloze, když čerstvý voňavý vítr čechral vlasy.

V časech, kdy se Oni teprve potají chápali ústřední moci a vzduch byl k dýchání. Svaly i krok nad míru pevné, kytara naladěna ve stylu Steel Country&Western, vody pitné, ceny mírné a úsměvy přirozené, čest nade vším. Bouřky normální, cesty bez středověkých cel a šmírování. DDT, neviditelná ruka trhu a Humanitární bombardéři ještě ani zdaleka neopustili vývojové laboratoře tajných zbožných přání.

"Pokrok se však nedá zastavit" a tak spotřebnímu drancování s blahobytně samozvanými elitami v surovém čele. A v tichém rachotu možná zaslechneš i podivné signály. To vychytralí chasníci opět vysílají ty správné signály správným směrem. Jak sovětský sputnik.

My jsme tomu kdysi říkávali: "Kam vítr, tam plášť".

A tak ve lži, s jednotvárně vřískajícími plivanci a myslí radostně chřestící jednoduchým mekotem, po kapsách s bludným honorářem hodným vlastní ubohosti, bard deprivačně spěchá poplivat, co vůdce přikázal, neboť nad jeho síly a nad pochopení všechno naše snažení jest.

Když osiřelá buňka v širé prázdnotě mozkového moku naposledy zuřivě bliká jedno ze svých posledních Cover Story o neexistenci existence a zbožných přání naposledy "nevidět a neslyšet."

Ve tmě tmoucí hlubokého válečného zatemnění možné dutolebky. Pro jistotu všech jistot i s pověstnými klapkami na vyprahlých očních důlcích. I stejně proslulými pirátsky zkříženými hnáty v někdejší sanici.

V marném bzikotu mediálních sirén s ústředním logem: Užívej dokud můžeš! Dokud je čas?

Ale pamatuj barde? Ani ty již nemáš času na rozdávání.