půlnoc z 31. 4. 2004 - 1. 5. 2004 Praha

V okamžiku, kdy byla v plamenech slovanských vater (opět) upálena (při keltsko - katolických oslavách Bel Tine) jedna z posledních středověkých pseudočarodějnic a věž ní hodiny na staroměstské radnici právě odbíjejí dvanáctou, obecný lid společně s bezproblémovými baviči stále ještě rád vytrvale jásá nad právě vychládající mrtvolou české státnosti. V ten samý okamžik, kdy alikvotní tóny posledního úderu disharmonicky zazní do neúplné hymny, snáší se nad "Magic Prag" další temný mrak.

Právě přidoharašil do naší vlasti další sovětský chaganát. Tentokráte zcela z nečekaného směru.

Kdyby někdo vyprávěl neuvěřil bych.

Ze sovětské EU.

Povětšinou radostně vítán naučenou nevědomostí, drogovými a antidrogovými dealery, hochštaplery z "vnitra" zhasínající světla (aby se mohlo bezuzdně a zejména beztrestně krást, či dokonce i vraždit ve světle tisíců neonů nekonečné řady benzínových čerpadel. S nebesy ozářenými laserovými efekty tisícerých masážních center a tmavými chodbami někdejších škol, děsivými ruinami mateřských školek, když Oni jsou již plných 14 let (psáno r. 2004) bezperecedentně prvními na světě v genocidě vlastního národa. To oni radostně vítají rozedrání rodné země s třeskotem vykalkulovaného ohňostroje.

Zatímco v témže okamžiku se na hoře Blaník stále zatvrzelý management ČR s několika málo místními domorodci, tušících v importovaných EU příkazech a zákazech velké čertovo kopyto, alespoň symbolicky, nicméně marně, dovolává dialogu.

Kdy již konečně utlučeme pravdu k smrti!

Zdeněk Patrick

s cyklu" Den, kdy tažní ptáci chodili pěšky! Nebo je snad dokonce vozili vlakem?

Blanická realita a relativita totiž není v českých zemích až tak zanedbatelnou položkou, jakkoliv leží pro mnohé zúčastněné zejména v oblasti vtipů a abstrakce.

V příštích dnech a měsících se, jako na povel, objeví v bulvárním tisku nepřesně přesné informace o tom, že Blaničtí rytíři a zejména Svatý Václav jsou vlastně šovinistickou fabulací, a že ve skutečnosti tam spí svůj věčný sen pouze keltské vojsko, jež vyjede na pomoc pouze Keltům.

C&K a BuM vlastenci jsou zejména strašně rozezleni na Aloise Jiráska, jenž tak nezodpodvědně "zabetonoval" do Blaníku české rytíře se Svatým Václavem.

Možná však konečně také řekli přeci jednou i pravdu.

Jméno Blaník, ale i původní legenda o spícím vojsku může skutečně pocházet z keltské provenience. Názvy peherků (opuštěných keltských hradišť) ve Francii I v Čechách (Blaniac - Blagny u Dijonu, Bligny u Paříže, ale i Blaniacum v Porýní), Blansko u Krumlova (keltští Bojové a Kotýni), Blanice u Tábora (keltští Kotýni, Kotové), pouze potvrzují to, co svého času již tvrdil i český král a římský císař Karel IV. "České" kmeny přicházející postupně do Herčínského lesa (Herzynský les, země Bojů později Velké Chorvatsko a ještě později Čechy) ze směru od Mezopotámie a skrze Řecko, si brali ženy z kmene Gomera (ženy z kmene Keltů, původních obyvatel této země).

Jakkoliv je to hledačům alespoň jediného germánského kmene na území naší vlasti tuze nemilé, nejen část naši slovesnosti, pověstí, legend (opomeneme-li programově část pohádek Boženy Němcové), ale i místní názvy, jména řek, hor, či pohoří některým z nás nezištně předaly naše keltské praprababičky.

A skutečně nejen na velkém Blaníku (600 metrů n. m.) jsou patrné obranné valy rozsáhlého keltského osídlení tzv. halštatsko-laténského hradiště z dob 3. století před n. l. možná však z dob pozdního osídlení tedy 5. století našeho letopočtu.

Povšimněme si prosím, komu vlastně "leží v žaludku" čeští rytíři v Blaníku a naše kapka keltské krve.

Římská církev dochází na konci 9. století (Roku 899 n. l.) k naprosto jasnému závěru, že keltské křesťanství je velmi nebezpečně motivačně silné a s okamžitou platností jej vyobcuje mimo povolený církevní rámec. V Čechách pak současně s tímto manévrem rostou tlaky na likvidaci všeho, co se až hystericky "nelíbí" germánskému kléru a domorodým sebemrskačům typu "Velký Evropan". Keltský svět se tak v Čechách stal, společně se slovanským starověrectvím, součástí utajovaných skutečností. Nicméně keltská vyprávění se vždy dobře cítila i v prostředí nově tvořícího se českého národa a stala se tak i přirozeným protipólem narůstajících tlaků nezaměnitelného systému "Drang nach Osten". Mimo dávných pálení posvátných ohňů důmyslně modifikovaných do křesťansky milosrdného "pálení čarodějnic", byly do našeho světa samovolně importovány i mnohé další nezákonnosti v podobě keltských pohádek, mýtů, pověr. A to tak důkladně promísené s panslovanskou krví, že nám vydržely, i díky Bož eně Němcové, či Jaromíru Erbenovi, až do dnešních dní podivných sebemrskačů, kteří funí televizní námahou při demontáži české státnosti vhodně spojené s důkladnými tunelářemi.

Když slovo "zloděj", a zejména "vlastizrádce" nelze připustit. Natož vyslovit.

Jakkoliv zde nebyly domovem modifikace keltských příběhů o hledání svatého grálu, nebo Artužovi a jeho rytířích u kulatého stolu, v českém prostředí okamžitě zdomácněly a staly se součástí lidové slovesnosti. Zejména keltská vyprávění o zázračném meči, o rytířích spících v posvátných horách, či o statečném a silném Bivojovi.

Opomeneme-li Jana Husa (jenž kolem roku 1405 ve svém článku De Sanguine Christi varuje před starověreckými obřady a obětinami jakéhosi laika, osoby světské, jež nalákává obecný lid na horu Blaník, kde slibuje spatřit mnohá zázračná vidění a uvnitř hory pak že pohřbeni jsou svatí, jimž se musí chrám z kamenů vystavěti.

Byl to arcibiskup Zbyněk z Hasenburka (ze Zajícova, či Zaječího peherku - to zřejmě neznělo zmíněnému pánu tak hrdě) uložil všem duchovním z okolí Blaníku, aby pod pohrůžkou vyobcování z církve byl výstup na horu zakázán.

Léta páně 1471 negramotný sedlák Mikuláš z Vlásenice u Pelhřimova založil ultrakvistické hnutí. Sektu nazývanou podle téhož sedláka. Potažmo korespondující i v souladu s dominantními blouznivci Janovy Apokalypsy - "Mikulášenci". Nově vybudovaná sekta tzv. Mikulášenců podřídila veškeré své aktivity v souladu s viděními a poselstvím božího posla, kterou měl již zmíněný Mikuláš z Vlásenice. Anděl, jenž jej v roce 1471 navštívil, mu ukázal hrůzy, jež mají potkat Český národ i zemi, aby konečně nastala obnova mravních hodnot.

Bohužel byla proroctví Mikuláše z Vlásenic vydána v Norimberku a vypovídající hodnota tedy kmitá nížeji, než je nám milé. Když naopak hodnota "nic" může být nejvyšším bodem věrohodnosti onoho možná cíleně importovaného příběhu. Nicméně i v této visionářské studii se hovoří o božím vojsku, jež se skrývá v posvátném Blaníku k ochraně Boží Pravdy a země České před cizozemci a Němci zejména.

Všemu bude předcházet nezvyklé usychání vrcholů stromů a naopak na temeni hory se zazelená uschlý dub a pramen u skály se rozvodní a jako bystřice se povalí krajem.

V souladu s tím, co tvrdí i indiánská proroctví kmene Hopi, pocházející z relativně nedávných až nedávnějších dob: "...tehdy, až začnou stromy usychat "od shora...".

U rybníka Načeradce nedaleko Blaníka se strhne poslední bitva. Rybník Pustý se naplní potoky krve. Zoufalý pláč a zkormoucení padne na celou Zemi. V danou chvíli se hora Blaník rozevře a lití rytíři v plné zbroji, společně s původními obyvateli - keltskými bojovníky, vyrazí na nepřítele. Strach padne na Němce i jiné cizozemce a ti jako zmámeni budou prchat ku Praze, kde má být ten strašný boj dobojován.

Zuřivý, nemilosrdný a krvavý.

Krev nepřátel země České poteče ze Strahova proudem až k Vltavě.

Směr krvavého proudu odhaluje jeden z možných úkrytů těch na "druhé straně Vltavy". již dříve jmenovaných zemských škůdců.

Téměř tolik utrpení předznamenávají pověsti a legendy vážící se nejen k hoře Blaník, ale i k jiným českým horám. A nelze jinak, než suše konstatovat, že i ty jsou rovněž pevně spjaty i s kapkami naší keltské krve.

Velkou hlavu zejména pracovitému C&K kléru dělaly zejména noční vyjížďky blanických rytířů, či letmo bubnování a troubení polnic nikoli v rytmu rakousko-uherského Techna "Zachovej nám Hospodine Císaře pána a jeho rodinu", nýbrž prý, jakoby na způsob francouzského budíčku. Jak přísežně potvrdil již v roce 1734 jakýsi farář Krasl. "Zvláště bubeník prý velmi obratně a dovedně bubnoval", žaloval vrchnosti pilný církevní pracovník.

Postupně byla vypracovaná příslušná metodika eliminace zvláštních jevů, podle níž byla vyslechnuta, krátce po svém návratu z nitra Blaníka, jakási služebná z nedalekých Louňovic . Křížový výslech s podezřelou vedl nejmenovaný místní C@K húnský policejní úředník. Öst_reich und Ungarn chaganát si totiž dělal starosti, kdeže se celé dva dlouhé roky neodůvodněně a "zbůhdarma" potloukala jedna z poddaných Jeho habsburské Milosti

"Poklidila jsem v hoře spícím rytířům", zněla překvapivá (A nikdo si již nikdy nebude jist, zda pravdivá) odpověď. Což vyvolalo mezi přítomnými zástupci C @ K chaganátu znepokojení v úrovní všeobecného bezprostředního ohrožení císařských licousů. Vzápětí však bylo na vyslýchané ženě, aby se naopak ona podivila relativistickému efektu, jenž ji okradl o celé dva roky života, neboť od doby, kdy vstoupila do Blaníku v doprovodu neznámého ozbrojence, neuběhlo podle ní více něž několik hodin. I odměna za poklid nedosahovala vůbec výše odpovídající dvojročnímu platu. Dva zlaťáky pak ve skutečnosti představovaly pouze symbolickou, spíše relativisticky nevelkou odměnu.

Služebná vůbec netužila, že čas mimo vymezený prostor, tam venku, běží mnohem rychleji.

Mezera v zákonech tak dodnes umožňuje neznámým žoldnéřům okrádat a vykořisťovat pracující lid pomocí špinavého triku s výsledným efektem časového posuvu.

A navíc považte... se jedná nezdaněnou šedou ekonomiku.

A určitě nemají registrované váhy a řádně neplatí daně s počtu zubů a na lidu nezávislou TV - jen považte - možná i vypínají!

Prokazatelně tedy i dnes běží o zločinně organizované spolčení vymykající se jakékoliv zákonné protiteroristické kontrole.

Zjevná modifikace dřívějšího příběhu se traduje i o další nešťastnici, jež žala trávu nedaleko Blaníka. Rovněž ona odchází do hory s rytířem, aby za odměnu poklidila. Spící rytíři a jejich koně, zbraně visící na po stěnách a hluboké ticho vůkol, s tajemným žlutavě zeleným přísvitem xenofobně a nacionalisticky haraší.

Vše v plné parádě a pohotovosti.

I koně prý již byly osedláni.

Rovněž v tomto případě netrval úklid až tak dlouho. Přesto i v tomto případě dívka po návratu do rodné vsi zjistila, že uběhl celý rok.

Třetího dne po návratu dívka zemřela.

Z hlediska BOZP (někdejší bolševické předpisy Bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Dnes v radostně rozvinuté lidově otrokářské společnosti chrochtaly většinou pokládané za pověru. Tedy za zcela zbytečné!) nesprávně ošetřený časový posuv, či účelové úřední vymazání vzpomínek eliminující zbytečně dotěrné otázky širší veřejnosti?

Připomeňme si další možné varianty blanického příběhu vážící se tentokráte k roku 1753. Uvážíme-li v této souvislosti fakt, že protoněmecký klér usilovně budoval všude tam, kde protoněmecké seismografy zaznamenali odchylky od germanizačního plánu, náhražky za domorodé úniky z "křesťanské" reality, pak budování nedaleké kaple zasvěcené Máří Magdaleně nebylo vůbec samoúčelné.

Louňovický farář Josef Teutsch, zřejmě pověřen pověřenými, pečlivě zaznamenal veškerý výskyt N.U.O. (Neznámých Urozených Ozbrojenců) potulujících se nekontrolovaně a navíc bez povolení příslušných C@K úřadů mluvících pouze německy, kolem Blaníku.

Jeho studie nakonec vedla nadřízené k zahájení výstavby kaple zasvěcené právě Máří Magdaleně.

I zde byl dodaný náhradní symbol zcela zjevný. Napravená a kající se Máří Magdalena, židovská prostitutka prodávající své sexuální služby římským okupačním jednotkám. Zasvěcení této patronce i po letech upozorňuje na podezření, jehož se i louňovický farář zřejmě za bezesných nocí nemohl jen tak lehce zbavit.

Zpovědní tajemství a záhadní společníci venkovských dívek, když poblíž sexuálně a nedej Bož e snad i xenofobně nacionalisticky haraší U. F. O... ajajaj, čo to táram... N. U. O.

Služebné totiž nemusely dívky odcházet do hory jen tak a jenom poklízet. Za pravdu mu v daném okamžiku dávalo právě potulující se významné vojsko, jež nemůže dojít klidu.

Díky kostelíku vhodně a strategicky polohovanému. S tak mocnou a zkušenou patronkou.

Sexuální chtíč pak spolehlivě rozhlodá, či téměř zcela rozežere vojenskou morálku jakéhokoliv vojska.

Na cimprt camprt.

A právě k roku 1753 se váše zprávička louňovického faráře Josefa Teusche, jenž s uspokojením konstatuje, že kolem Blaníka, respektive poblíž právě budované kaple Máří Magdaleny se pohybuje větší počet neznámých urozených ozbrojenců?

Prokazatelně sexuálně neuspokojených, tudíž strategicky vnitřně rozervaných?

Žádná nová hlášení o dalším blanickém průniku k nevinným místním dívčinám z přítmí okolních zpovědnic již nepřicházela.

I když...

Kdo víš

Neuvažujeme-li pohádkově "významné" chřestění zbroje, řehtání koní, hlasy válečných bubnů, ale i nebeských pozounů ozývajících se nejen z nitra hory Blaníka, pak nelze jinak, než si přiznat holý fakt. N. O. J. (Neidentifikovatelné Ozbrojené Jednotky) se v okolí Blaníka vyskytovali i nadále a jakákoliv rekognice, či kontaktovaní skončilo neúspěchem.

Kontaktovaná jednotka zkrátka a jednoduše vysublimovala v prostoru.

Aniž by v té době kdy tužili, že existuje (vedle zázraků), i několik univerzálních zákonů, jež do posledního puntíku souhlasí se vším, o čem pohádkově podivné příběhy našich předků vypráví.

Relativistickým zkušenostem, jež bychom mohli s klidným svědomím nazvat Jiříkova teorie relativity, nebo chcete-li "Jiříkovo vidění".

Témuž fenoménu byl svého času vystaven i někdejší louňovický kovář. Neznámý vysoký rytíř u něho zadal objednávku slibně cinkající zlaťáky. Prý za okování vícero koní ve stájích deponovaných v nedaleké hoře.

Nelze jinak, než přiznat holý fakt, že honorář za vykonanou práci byl později seznán více než sporný. Respektive se tak jevil již na samém počátku událostí, neboť kovář dostal odměnou za dobře odvedenou práci pouze bezcenný pytel smetí. Kovář plný zlosti smetí před horou okamžitě vysypal. Což byl, jak se o chvíli později prokáže, velmi neuvážený krok.

Zanedbejme nyní fakt, že i on krátce po odchodu z hory zjistil, že jej relativita času připravila o celý rok jeho života.

A nejen to. Když doma vše vyprávěl, vypadly z pytle, místo posledních smítek smetí, tři zlaté dukáty. Očividně z 28 karátového zlata. Nepovoleně nevídané ryzosti, ve které se smetí řízením nám neznámých, zřejmě pohádkových zákonů, dodatečně proměnilo.

Při přestupu z jednoho časoprostoru do druhého?

Zkrátka na mrtvici.

I když my naopak známe postupy právě opačné.

Zázraky, kdy "neznámí" kouzelníci zlato nedotknutelného státního pokladu, snad mávnutím čarovného bankéřova proutku, promění ve smetí. Lépe řečeno v papírové cetky, jejichž nominální hodnota vzápětí důmyslně poklesává do úrovně zmíněného smetí nicotně podřadné jakosti. Trik, jenž je z notorického nedostatku jakýchkoliv pravdivých informací zcela účelově a lživě nazýván "český tuneling".

Notoricky známý, nejlépe zdokumentovaný a zároveň nejpodivnější příběh pochází opět ze slavného období húnsko avarského chaganátu Ost Reich - Ungarn: Ale o tom v jiných časech

Nezbývá než ubezpečit ty, jichž se to životně týká, že:

V posledních dnech utrpení, kdy se Hospodin smiluje nad českým královstvím a vyšle z hory Blaník rytíře proti všem nepřátelům České země. Vyjdou nejen z mnoha dalších českomoravských "asakra"... slovenských vrchů, ale i z keltských peherků bojovníci na pomoc svým potomkům. Proti všem zemským škůdcům a nepřátelům vlasti.