Relativita zemského jádra, co hnací impuls planety?...II.

Sleduji systém již pěknou řádku desetiletí a vězte, cokoliv vymyslel, či prosadil, nebylo dobré, bylo velmi zlé. Neboť namířeno proti udržitelnosti života na této planetě. Tedy krajně nepřátelské. A mohu-li porovnat dějinné paralely, pak podle stále stejné metodiky. Což je krajně podivné.

Měli jsme to štěstí mnohé vidět i svobodně se rozhodovat...

Země Zlaté hvězdy Margity © Zdeněk Patrick © Zdeněk Šmitmajer, Praha 2013

Abych byl sám sobě lépe srozumitelný ve svých předchozích úvahách hovořících o vlivu zmenšení svítivosti Slunce, při dramatickém snížení mužské plodnosti, navýšení rizikových těhotenství, odvozeně na celé lidské společenství (viz Proroctví, či poselství záhrobních hrdinů starověku I., Dutá Země, dimenze a paralelní světy, Sluneční oko... ), dříve než se vydám do období vládce Egypta Achnatona (Amonhotepa IV.), dovoluji si vážené čtenářky a čtenáře, seznámit s některými mými náhledy na jednotlivé zapeklitosti, o nichž lze tvrdit, že jejich věrohodnost není závislá jen na zbožných přáních. A rovnou nohou skočím do temných vod, odvozeně dosud nepoznaných avšak úzce souvisejícími z mnohými jinými ději lehce načrtnutými minulém článku:

Vztah rotujících slunečních magnetických polí, ve svém součtu měnících polaritu i v závislosti na rozdílných rychlostech slunečního rovníku a slunečních pólů. Navíc vzhledem k poloze i síle magnetického pole Země (i vlivu ostatních planetárních jader Sluneční soustavy), je pro nás vždy neznámou proměnnou. Když kladnou, či zápornou zpětnou vazbou, je i měnící se pohyb zemského jádra.

Vše navíc, v závislosti na poloze planet, či dílu možných šťouralů z oboru kosmické vrchnosti:

Abych byl v obraze, vracím se k zemskému jádru, které jsem letmo zmínil v komentáři: Jedná se totiž, ve spojení s proměnným magnetický polem Slunce i jeho polaritou, o velmi důmyslný mechanizmus, schopný se v konečném součtu všech, tedy i již zmíněných i nezmíněných umělých vlivů, vzájemně ovlivňovat. Zda pro nás k dobrému, či zlému, nechť posoudí čtenáři sami.

Při odmítnutí věčného modelu ideálně kulatého železného jádra, tak jako představ zemského jádra, co čistého železa s průvodními fyzikálními jevy na úrovni newtonovské fyziky.

S přihlédnutím na energetická pole, slovanské zdroje tryskající energie, když aura i energetické pole člověka, jakož i energetičtí parazité jsou pro mne stejnou veličinou, jako jsou většinou pravdivá jádra eposů a pověstí.

Snímek z Apolla 17 _NASA

Zemské jádro je jedna z geosfér nacházející se v samém středu středu Země. Začíná zhruba v hloubce 2 900 km pod povrchem a zahrnuje zhruba 31 % hmotnosti Země, na této hranici se nalézá Gutenbergova diskontinuita o mocnosti 200 až 300 km, která má, a to si pamatujme, odlišnou úhlovou rychlost.

Průměr polotekutého jádra vypočítáme:

Rovníkový průměr 12 756,270 - 2 * 2 900 = cca 6 956,27 km. A naopak v hloubce 5 000 km pod povrchem Země se nalézá přechodová slupka o tloušťce 160 - 500 km. (Pro představu slupka o průměru 6 956,27 km - 320 km = cca 6 636 km až 6 956,27 km - 1 000 km = cca 5 956 km.

To je průměr vnitřního polotekutého jádra, dosahujícího díky obrovským tlakům (cca 1,4 miliony atm) teploty povrchu Slunce: 6 000 stupňů. A zvláštního stavu atomové mřížky, když tavenina v normálním prostředí je vlastně amorfní, podobně jako sklo.

Každopádně nejvnitřnější část zemského jádra (jadérko), při samém středu, jehož průměr bude něco kolem 1 000 km, bude v poněkud odlišné konstelaci.

Představa, že jádro je z ryzího železa se mi zdá nanejvýš zcestná, a v této substanci může existovat jen krátce v laboratorních podmínkách. Odvozeně, prvky obsažsené na Zemi Fe přímo miluje, v jakémkoli přiměřeném množství. V přirozeném prostředí tvoří slitiny s uhlíkem i dalšími prvky, takže Fe-Fe₃C (Karbid železa, tuhý roztok uhlíku v železe. Jinými slovy je atomová mřížka Fe znečistěna uhlíkem, přičemž procento uhlíku, se u ocelí pohybuje od 0,1 do 1,81 procenta a u litin od 1,81 až do 6,63 procenta. Pokud uvažuji nepřítomnost uhlíku v zemském jádru, pak jakýkoli jiný prvek (mangan, molybden, křemík, kobalt, síra, fosfor, nikl, chrom, hliník atd... může tvořit s Fe podobné tuhé roztoky. Pak již nelze hovořit o železe, ale o ocelích a jejich modifikacích alfa, beta, gama. Ližící se navzájem stavbou atomové mřížky. Prostorově (kubicky) středěná atomová mřížka modifikace alfa, která si drží feromagnetizmus až do teploty 769 stupňů C, modifikace beta se objevuje nad teplotou 911 stupňů, nicméně vše nad teplotou 769 je modifikace nemagnetická. Modifikace gama je plošně středěná atomová mřížka, přičemž tavenina se objevuje, v závislosti na procentuálním obsahu příslušného prvku, u slitin s uhlíkem, podle křivek solidus a likvidus diagramu Fe - Fe₃C.

A konečně se dostáváme k polotekutému zemskému jádru, které je drženo v podivném stavu, který nazýváme modifikaci ε. Hovoříme o jakési podivné konstelaci připomínající o vysokými tlaky zhuštěnou atomovou mřížku polotekutého jádra, aniž tušíme, jak je uspořádaná a středěná. Ale i tuto taveninu/netaveninu, bych stále nazýval ocelí, neboť jakékoliv procento zmíněných legur, tvoří příslušné tuhé roztoky v železe Fe. Zde za vysokých teplot, třením atomů a molekul při vysokém lisovacím tlaku medium zemského jádra silně zahřívá. A pokud odhaduji, pak jádro může být až 2x až 2,5 x těžší, při 31 procentech celkového obsahu planety a specifická hmotnost oceli je cca 7,8 g na cm³ a hustota jádra 11,3 - 17,3 g/cm³, pak si dovoluji tvrdit:

© Zdeněk Patrick 2013 Praha ... Že v zemském jádru nutně dochází k relativistickým jevům v retrakci času i rozměru podle vzorce m x t = 1 (viz Zdeňkova teorie relativity). Rozdíl relativních složek času mezi slupkami zemského jádra a Gutenbergovou diskontinuitu se pravděpodobně projevuje v hybném impulzu a následném roztáčení zemského motoru, který skrze hnanou Gutenbergovu diskontinuitu předává točivý moment celému zemskému plášti. Jasně, že uvažuji smysl hnací a hnané soustavy za právě opačný a počet otáček nesouměřitelný - rozdílný. Když jednotlivé složky i rozdílné rychlosti jsou součástí zpětných vazeb a interakce galaktických, planetárních, zemských a slunečních magnetických polí. Co součásti noosfery, přesněji protonance. Podle preslovanského názoru živá bytost matka Zemlja komunikuje, co rozumná bytost s okolními kosmickými vazbami.

Téměř pravidelný, říkám téměř... jedenáctiletý cyklus změny polarizace magnetického pole Slunce, kdy jih začíná pomalu ubývat, aby se přepnul na polarizaci severu, tehdy se polarizace severu teprve bližší limitně k nule. Opoždění jihu za severem, které lze v současné době pozorovat, je jednou z dosud nevysvětlených záhad souhrnného vztahů magnetických polí planetární konstelace zpětných vazeb vzhledem k dění na Slunci a relativním složkám časů.

Jinými slovy:

předstih Severu před jihem je téměř očekávatelný i když nikoli v takové míře jako v současnosti. Jak již řečeno kvalita proměny výsledné polarizace Slunce od kladné, přes neutrální až k záporné, ovlivňuje vše živé v naší Sluneční soustavě. A s možným výkyvům lidstvo již v minulosti čelilo. Když při mé hluboké neznalosti elektro magnetické a kosmické mechaniky, si umím představit převrácení polarizace zemské, když čas prodlevy v neutrální fázi bych pokládal pro sebe za nanejvýš nepřežitelný. V uvědomění si, že nejen lidský plod si vybírá ke svému zrození zápornou polarizaci. Přičemž Sluneční minima jsou, nebo mohou být, jistým příznakem příčinnosti dějinných zvratů.

Elektrodynamická polarizace je charakterem dvouvektorového světelného vlnění, či elektromagnetického záření. Vektor elektrické složky, kolmý na vektor magnetického pole s výslednicí otáčející, či postupující ve směru vektoru šíření. Zde si připomeňme spirálový pohyb planet ve směru pohybu Slunce kolem galaktického středu. Náklon planetárních os, smysl i rychlost otáčení se kolem kolem kymácející se vlastní osy. Nepočítaje přidružené měsíce. Se všemi vlivy danými polohou Slunce vzhledem k příčce a černé díře ve středu galaxie, ale i vzhledem k okolním galaxiím.

Blaník 1
Blaník 2
Blaník 3

Příště co je noosféra, čili protonance s příslušnými odkazy...

Noosféra, neboli protonance