Kostižužlal...

Autor: Zdeněk Patrick <smitmajer.z(at)seznam.cz>, Téma: Janova Apokalypsa, Vydáno dne: 21. 06. 2020

Pamatujte si tyto dny a pozorně naslouchejte:
Kosovo = Srbsko

Nic neříkající balada o černé skládce, inspirovaná TV šotem o čilém pejskovi a kostích ze zrušeného hřbitůvku a ukradených hrobů povalující se na návsi chytře zadlužené vesničky.

Věnováno nejen laskoidům, apostatickým odborníkům na prázdné peklo, ale i bohatýrům, kteří mávajíce do košů odhozenými rudými knížkami svých prý pomýlených tatíků, se zbraní v ruce stejně hrdině, společně s placenými teroristy und mit dem Waffen_Bruders_Schaft rozstřílejí ruskou armádu na cimpr and campr, aby konečně zachránili náš malý protentokrátní jaderný popelníček / The Trauntenbergs Žvatlálkovo, k dalšímu zhola bezproblémovému drancování.



... aneb "Odkud vítr vlastně fouká"? Komu vlastně dáme Signum Laudis za zradu Českého národa?

Velmi zanedbaná minulost i budoucnost, aneb opět zdařile nevyvedená opravná zkouška © Zdeněk Patrick - 1994/2010 Praha

Vzhůru braši, již je čas, volá z CT v rodnou zemi Jevropánů nedůtklivý hlas.

Z nebytí ticha časů konce čas, tajemné konandru všech marnosti nad marnost kolem nás.
Vstal bych, to je víc než jisté, srali mne již vlasizrádci, laskoidně přirození blbci, zelení i bodří modří komunisté.
Avšak? Ouha, lebka, či loketní kost mi zase chybí.
Celé časti trupu, kdys kostry vznosné, mě zas žebra někdo zcizil, bagr utnul stehno boga_stýra mocné
Na lebce kdes poskakuje rejsek
Kostižužlal? Hravý pejsek z černé skládky bystře odnes,
zbytek v temné díře bahna vězí dodnes.
Notu divnou pěješ duchu, a navíc - nezaškodí trochu vzruchu dostatečně špinavému chemtrails vzduchu.
Z nebe místo rosy živé - tíseň, prý padající prach a sněžná plíseň, rodným krajem smutná píseň.
Leč kosti mé kdys na zelené louce, dnes mrtvý jazyk betonové sloupy líže, šeredného velkoskladu z pekel mocný Žvatlalkova kníže, hůře živých zemská tíže,
Moje nepokojné zbytky víře stále níž a níže, řádně ukostřen poklidně si klesám:
pln fluor baria prý od radosti zvesela si plesám.
Kosti předků na psů hraní, aniž pyšná srdce brání, lehce duši zraní,
tíseň - nehorázných keců svinstva plíseň,
v rodné zemi přepodivná havěť, jak v řeči hovad nesmyslná závěť
Zlý den a dovolání žádné, zlobou pilnou mocné zaklínadlo zavel:
V času proměn skrytý Šavel, v skrytu hovad svatý Havel, přísahou křivou: Prý "na mou čest", v prdeli vše zaručeně bude a vskutku nepochybně jest!
Až tedy zavolá země Svaté duch, však počkáš času dosti, v českém zlatě cizí kosti, naše žužlaj od radosti - psi a z venku přišlí nenasytní hosti.

Vstaňte z hrobu kůže líné, již je čas? Větší vlast vás volá, či snad zrádný ticha mráz?
Počkej, jen posbírám, co rodná země hostí. Závěrečné množství uražených kostí, vyházených od libosti, neb prý peněz není dosti.
Bankocetle hoří, tuny barevného papíru, po zuby global gardy v ulicích, jak vystřižené na míru.
Banksterů veselý krach, zemí smutek a sopečný prach při marných hrách, Kill Bill a zastavené nasílené chemtrails lety, polský orel zhůry dolů jako smetí, dosti bylo Slávy dětí, sprosté kletí z fašistické mety světem mediální hysterie dvojích tváří mrtvých duší letí. Konandrum is over Their Heads.

Kašlu na vás - hurá do Evropy, all is overš Zvesela si žvatlá svobody lebka své: Juch, juch, juch?
Ach Pane... Jak je to jen prosté. Laskoidní Signum laudis aus dem Waffen_Brüder_Schaft, i to je dnes již jisté: Změna prospěje, možná střelby ostré, či atomové hřiby pěkně vzrostlé
Dame nostre, Das ist aber presstitutí und z ct nasílený puch: 777? vzduch - vzduch, palubní kulomet, prý snad, možná: mimoni a zbraně země - vzduch?
Odkud? Kdo víš
Zlata mamon v betonovém měšci, z CT na mne blejí věštci těžcí
Miliardy duší čas již hostí, v čase hořkých zlostí prý již nepotřebných předků kostí?


Na tvrdo...2.
Na tvrdo...1.
Neslyšně voláme
Až Strach a Hrůza strachy a hrůzou zkamení...
Kostižužlal...Právě čtete
Mrvící se kal...
Nebojme se nazývat věci a děje pravými jmény! ...
Nebojme se nazývat věci a děje pravými jmény! ...

Zas jedu vrchovaté kádě, Ja opjať pišů predorogoj německoj Ádě.
Ty sejčas opjať i snova naprotiv von a protiv ruskoj ďadě?
Z Gliwitz fasch hnusná břečka zeměplackou skrz gays a jásající svině.
Vy ne?
Moch cát a nesej zas jedu plné kádě,
válečnické bubny duní,
to prý lze, to prý oni umí,
ač deprivací snad i blahem při tom nestydatě funí?
To oni zkrátka saprholte umí...
Nesličný duch, leč k pohledání roztřepený fešák, co hlav se týče, na kulichy věšák,
Zemský škůdce, jak had se k holi cvičitele tiše líže, mektajíce zavedená klíšé, by stoupal výš a ještě výše, rozradostněn touhou rozechvěle dýše, chci výš... a ještě výše. Moch cát pod falešnou vlajkou nesej,
blbe českej ty vždy poslušen buď a idiotsky plesej.
Válečnické bubny duní, to prý oni zkrátka saprholte umí...
Ach tak bystře nastražena z Gliwitz léčka, však další ještě chvilku sečká
zas ráno všude i mediálně sviní bečka,
jak v blátě břečka ucuchtaná královnina vlečka,
moch cát i nesej zas jak křivé šavle z neturecké havle
stanu válečného, kde hlavních idiotů vedlejší z vedlejších je
povedených pseudoknížat, prý ryze českých tábor,

zde Pane... zde snažně prosím, o nejčasnější zábor.

Noční duchovní rozprava na Mostecké věži:

Na samém počátku bylo samo nejjásnější světlo posvátného Habsburského domu. A to trvalo, považte jen, celých nekonečně krásných 300 let, včetně milostivých českých dragonád... (Z metodického listu: Sjednocený náhled na evropské dějiny: Neb o zlých Češích, kteří se konečně se zlou potázali a propadli se sakumprásk, za všeobecného veselí ostatních Evropánů, do horoucích pekel. Nikdo je prý již v Čechách nechce a nikdy nechtěl. Jak jsme se nedávno na tvrdo dočetli v drze orientovaném občanském tisku, v němž již chyběl jen jejich tradiční pozdrav: Heil Hitler.).

21. června 1621 - den, kdy čeští Slávové, každoročně od samého východu Slunce světili jarost rozkvětu života a přírody:

Mistře Mydláři, bezpráví konečně již zatni

nechť běsové černí vzletí, aj i ti matní,
i ti zcela neudatní.
Popravčí prkno tupě zaboří,
je to jen chátra nevolníků, česká prasata a nebytyční magoři.
Hlavu vzhůru Češi, trofej hlavní na mostecké věži věší,
když marností blouzní s duší černou souzní prý "milostivý pardon"...
Aj, tu náhle... co to... pověz mrzký drábe,
ač rozhled krásný,
co to náhle v krku šrábe?
Obyčejné třísky v krku český rábe,
protože ti věčně o jediné pravdě v hloupé bedně hrabe,
odměnou ti budiž i lidu tvému, nekonečná trable...

Bůh suď, staniž se, což o to, jaký pěkný výhled z relativně nevysoké věže,

co si říkal drábe?
Komu vlastně hrabe?
Promiň, nedoslýchám, upadly mi uši,
holá lebka k tomu, to prý dneska letí, to prý sakra sluší.

Ach páni vzácní, teď jste teprv OK,

vypadáte spočinutě, odležele svěže,
s hlavou na tyči, i bez ní, bezhlavě i v leže.

Drzý drábe... sakra neodcházej brachu,
je mi smutno, nevím, kde mi hlava stojí,
zasejc koukám, jak ta žába z prachu:
Divná země lidu plná strachu. Hlavně neodcházej,
v hlavě Úhl se rojí,
on a všechno tady kolem, až k té boudě u Strakojc,
za hovínko stojí.
Až je tedy po tvém, i pravda nechť je dvojí,
ta pravda pravá i ta, co se věčné pravdy bojí.
Vždyť je to jedno...
Sakra, na čem vlastně mrzký drábe moje hlava stojí?

Na Mostecké věži stála,

vystrčená v koši, šlachu poslední, jež z lebky větru vlála
sezobli dva koši... Éé opravuji... kosi,
Kdosi říká, že se to dnes nosí,
duté lebky, uši vosí, tělo bez hlavy, bez těla duch...
z dívek drogy šumné, z mizerného havla načinčaný bůch,
žbuchy, žbuchy žbuch.
velmi malé pravdo_laskyplné juch...

Třísky plivu, to snad není ani možné,

kolik vlastně drábům cizích zemí dlužím
za mizerné složné & ložné?
Ač přiznávám, za ten pohled z nevysoké věže
v netuzemském loji brachu
i když tělo mé je beznadějně v prachu,
každá pravda něco stojí, kdo nemusí, kdo nechce, kdo se bojí?