Legenda o zalo?ení Babylonu

Autor: Zdeněk Patrick <smitmajer.z(at)seznam.cz>, Téma: U.F.O., Vydáno dne: 23. 06. 2009

Babylón neboli Brána boží (Bab-ilu) též Bábel, městský stát v jižní Mezopotámii. Jeho ruiny le?í 88 kilometrů jižně od Bagdádu, poblíž města al-Hillah, když řeka Eufrat, jež jím kdysi protékala, má dnes jiné koryto.

S pověstnýmim, uměle zavla?ovanými, i za noci jasně osvětlenými Semiramidinými zahradami, jež již z dálky budily za Nabuchodonecara II. údiv již z několika kilometrové vzdálenosti. Byly znovuvybudovány při obnově říše i někdejší slávy Babylonu. Přičemž nádherné visuté Semiramidiny zahrady nechal Nabuchodonecar obnovit pro svoji médskou man?elku.
Pokračoval v díle svého otce, jenž při obnově říše započal obnovu zničeného Babylonů, naposledy rozbořeného asyrským vládcem. Semiramidis je legendou, jež v této verzi sáhá až do časů příchodu bytostí Lachama....


Za časů bytostí Lachama...

MainUFO © Zdeněk Patrick - Praha 2004

Semiramidin (Semiramis) příběh, zapsaný Ktésiem a později Diodorosem, je jeden z mnoha jiných, když ten o kterém právě hovoříme se dle legend měl odehrát za časů bytostí Lachama. V časech, kdy při zakládání Babylonu zářila na nebesích zcela jiná konstelace hvězd. V časech jiných východů a jiných západů. Semiramidin příběh probublal z temných dob před celoplanetární katastrofou.

Tehdy, na počátku lidského věku, sestoupilo z nebes do vod Eufratu vejce neobyčejné velikosti. Ze zázračného vejce, v souladu s mnohými jinými starověkými legendami, vystoupila bohyně Aštarta (Easter - Východ). Bytost v mnohém připomínající indiánskou legendu Orchanu (Orjanu), egyptskou bohyni Eset (Isis), dogonského Oga, či askalonskou bohyni Derkétu (Semiramidinu matku).
Není snad žádných pochyb, že se vejce obtočené hadem stalo nejen symbolem bohyně východu, ale i nového zrození1.
Mnohdy i symbolem příchodu Bož ího odpůrce - Satana. Odovozeně možného nepřítele lidstva a donátor právě vládnoucí pseudoelity, či mimozemské Entity. Přičemž nepřátelství může, jak dobře víme, vyplynout již z pouhé odlišnosti.
Z popisu Derkéty (Semiramidiny matky), jihoamerické Orjany2, egyptské bohyně Isis, dogonského Oga, s jistým pravdivostním rozptylem vyplývá, že sestupující entita, zřejmě prchající ze souhvězdí Siria, krátce po svém sestupu na planetu Zemi, zahajuje nad poměry rozsáhlou rozmno?ovací operaci. V nevyžádané, či spíše vynucené spolupráci s domorodými muži vytváří klony, aby nakonec profitovaly v legendách, jako Velké matky neurčené části lidstva. Neurčené části... pouze do věku hystericky ochočeného policejního systému NWO, poroučejícího si (zničeho? nic?) otisky dětských prstíků, skan dětských očí podpořený masovým všeplanetárním sběrem DNK, vše nasíleno urychleně postupující orwellovskou fašizaci, když nade vším špiclovským ?mírováním bude kralovat ?arlatově rů?ová čipizace.
V okamžiku, kdy se dílo vydaří, Velké matky mizí. Jakoby podle stejně vypracovaného scénáře. Mizí jednou provždy... V nebesích, jindy v mořské, či jezerní hlubině. Bez rozloučení a slz opoužtějí své pozemské děti, když jejich ochrana z povzdálí není vyloučena.
Cosi tu v?ak, jako mnohokráte v minulosti, nehraje.
Rybí ploutve, blány mezi prsty, vnější jemná ?upinatá vrstva připomínala rybí, či ještěrčí ků?i. Jakkoliv je rozptyl vzájemné podobnosti velmi široký.
Jedná se převá?ně o legendární entitu vodních Nágů, jež svými geny infikovala část domorodého obyvatelstva. S cílem geneticky zakódovat přirozený odpor k entitě, jež se zanedlouho, po vypuzení Nágů z oblasti Siria, objeví i na Zemi.

Legenda o bohyni Derkétě, genetickým in?enýrstvím manipulujícím s geny lidstva, kdesi u města nyní nazvaného Askalon, tedy relativně nedaleko základního stanovi?tě padlých Anunnaki - hory Hermon a rovněž tak relativně nedaleko Bálbecké terasy - jednoho z celé sítě energetických slunečních chrámů, hovoří o časech čistě předpotopních. Období, které předcházela celá řada planetárních kataklyzmat a které ukončila "potopa", jejíž příčiny lze odvodit různě.

A protože jsem se ponořil příliš hluboko do legend, a nemohu psát o době, jež je popsána pouze legendami a podivnými archeologickými artefakty jinak, než s vnitřním přesvědčením a vírou v možné příznaky, potvrzuji váženému čtenáři, že historie lidstva posuzovaná utajovateli se skutečně zdá být mnohem odlišnější. A navíc si jet tak v mnohém podobná se současnou fašizoidní dvojtváří utajovatelů a možných deprivantů:

Před dávnými časy, na březích jezera poblíž někdejšího asyrského města Askalon měla svůj chrám bohyně Derkéta. Dávné legendy popisovaly její vzhled, jenž prý připomínal spíše rybu s lidskou hlavou, tedy entitu, jež mohla, ale také nemusela být pozůstatkem nevázaných genetických her dávných bohů.

Podle tohoto popisu lze askalonskou bohyni Derkétu spíše zařadit mezi entitu, jež patřila k ekvipá?i padesáti démonů, ?ijících na dvoře vládce oceánu Abzů a pána chaldejských čarodějů pána Země i Nebe Enkiho. Původem drakona, či reptiloida.
Navíc byla uctívaná askalonská bohyně Derkéto prý podobná Venuši. Což je příznačným faktorem podivnosti, neboť "Lachamu" bylo sumerské pojmenování Venuše, a navíc velmi podobné sumerskému označení 50 bytostí Lachama doprovázejících draka Enkiho.
Řízením bohyně lásky se Derkéta zamilovala do mladíka z lidského plemene a z nerovného vztahu se zrodila dcera. Ne??astná bohyně zahlužila lidského otce a sama se vrhla do vod jezera.
Co? prakticky neznamenalo nic jiného, než návrat do rodného živlu. V místech kde tušíme podmořské základny této pradávné entity.
Když nic jiného, můžeme v souhrnu upřesnit ty oblasti, odkud tyto bytosti ve starověku operovaly.
Kde v tomto případě? Někdejší asyrské přímořské město Askalon se nalézá v Palestině. Mezi Gazou a Jafou (Bylo později i jedno z pěti koaličních měst filištínských. Gáza, Askalón, A?dód, Gat a Ekrón).
Celý proces zamilovanosti bohyně připomíná sumerský epos popisující operaci genetického in?enýrství při "Stvoření člověka".
Možná proces klonování, kdy je zdroj klonu zabit a použit jako výchozí materiál pro jako materie doplněná o geny božské entity. Když po vzpouře Anunakiů, byl pro výrobu otrocké lidské rasy použit obrácený postup. Člověk byl zhotoven ze zabitého boha doplněním o pozemský materiál.

Cosi, co zaznamenal i Manethó, při své studiu egyptské historie, když zaznamenal i podivné hrátky mimozemské entity vytvářející, pro své zvrhlé potěšení a potřeby, celou paletu genetických zrůd.

Připomeňme si nyní nebývalou shodou okolností. Jednoho krásného dne, na zcela jiném místě, se vynořila z Erythrejského (Arabského) moře podivná bytost, jež měla dvě ků?e. Vnější jemná ?upinatá vrstva připomínala rybí, či ještěrčí ků?i.
Bytost se jmenovala EA (řecky Oannes - cizinec). V noci přebýval v hlubinách Erythrejského moře (Arabské moře) ve svém podmořském paláci, aby ve dne vycházel na souž. Doprovázen svými tůze o?klivými služebníky, které Chaldejci (Sumerové) nazývali Lachemu, na souži pak vyučovat lidské bytosti.
Stalo se tak časech katastrofálních změn klimatu planety, kdy v mnohých oblastech byla ohrožena sama podstata pře?ití lidského druhu.
Ea (Enki) seznamoval primitivně žijící předky Sumeru s agrotechnickými lhůtami a zavla?ováním při pěstování a sklízení polních plodin, seznamoval s písmem a matematickými zápisy, s uměním a jeho významem, umění stavět chrámy, předal lidem i nový morální kodex a přinesl nové zákonodárství.
Podivná bytost s rybí hlavou, jež nejedla lidské pokrmy, nepila podávanou vodu, nebrala příjemné dary. Její tělo připomínalo vodního tvora s ocasem, jenž vyrůstal společně s nohama. Pod rybí hlavou byla prý druhá, jež hovořila lidským hlasem.
Ani jeho padesát služebníků přili? krásy nepobralo. Pozem??anům se vůbec nepodobali. Babylonský kněz Bérósós Marduk Ball, na nějž se právě odvolávám, je bez skrupulí nazýval Annedotos (O?kliví) a Mysaros (Hnusní).
Podle téže legendy se Ea na noc vracel, se všemi svými služebníky, zpět do mořských hlubin, aby na druhý den opět vycházel na mořský břeh a vzdělával primitivní pozemský lid.

Vra?me se nyní k bohyní Derkétou opužtěnému dítěti. To zachranili holubi teplem svého peří i doná?enou potravou. Opužtěné dítě nalezli pastýři a předali je královskému dozorci dobytka Simovi, jenž si děvčátko vzal za vlastní a nazval Semiramis (Holubice). Ta vyrostla v krásnou dívku, jež se zalíbila prvnímu královskému rádci Onnesovi. I požádal o její ruku a odvedl si ji do Ninive. Postupem času a shodou okolností o ní?, se není třeba ?ířit, se zalíbila samotnému králi a požadoval na svém služebníku sliby i hrozbami, aby mu vydal Semiramis. Vystražený a stresovaný Onnes se oběsil a Semiramis se posléze stala ženou krále Ninose a po jeho smrti i panovnicí Ninive (Z téhož lze usoudit, že Ninive bylo osídleno již předpotopních časech).

Aby krátce po té, co dobyla okolní svět, založila na březích Eufratu, když vysužila močály a ba?iny, město Babylon.
Legendy odvozeně tvrdí, že první Babylon byl zalo?en v časech před potopou a v čase potopy byla chráněn, tak jako celé Chaldejsko ochrannou kopulí, jež vydávala strašidelnou záři.
Z téhož pak vyplývá možné časování období, kdy byly, v určitém prostoru a času, zaznamenán pohyb bytostí, jež se nejen zcela vymykaly lidským představám o kráse, ale i obecným znalostem lidstva. Z téhož důvodu je slovo "zázrak" jedno z nejfrektovanějších slov vystihujících nepochopitelné. Pokud není přímo použito vědeckém zaklínání veškeré pravdy o neexistenci existence. A to až do dne?ních dní.
Hovořím-li o časování významnému výskytu Lachamu i bohyně Derkéty, pocházející z téhož plemene, pak pravděpodobně nikoli později, než je rok 4 250 př. n. l. (Wooleyova potopa). Zřejmě mnohem, mnohem dříve.
Pro další orientaci v našem příběhu si pamatujme, že se Semiramis, klonovaný potomek entity vodních Nágů, s podmořskými základnami u pobřeží Askalonu, stala vládkyní Ninive. Slavného města o němž negativně hovoří starozákonní texty. Města, jež byla ve válce Démónů zničeno jako jedno z prvních. A to tak důkladně, že do dne?ních dní nebylo vůbec nalezeno. Z téhož poznatku vyplývá, že v časech zalo?ení Babylonu, bylo Ninive funkčním městským státem.
Odvozeně lze kalkulovat, že ochranný kruh kolem jedinečného nagovského klonu Semiramis, ztratil své kouzlo v časech konce Ninive i prvního Babylonu. Z téhož lze fabulovat i nastalé problémy entity Lachamu. Té?e, jež byla doma na Lachamu (Venuži) v časech, před planetární katastrofou, kdy byl zničen i život na Lachmu (Marsu).
Kdy se tak stalo?
Kdysi, na počátku věků, za úsvitu současného lidstva, kdy Annunaki vystupovali a sestupovali z nebes, aby si odpočinuli po namáhavé cestě vesmírným praoceánem Absú. V čase vysublimování nové energetické sítě a nasílených časových vektorech prostoru i Bab ili - Brána bohů. Právě v těchto místech byly zalo?eny základní kameny nebes - prvního Babylonu. Aby krátce po vypuknutí daemonské války, v důsledku planetární katastrofy byly, až na příslušné legendy, vymazány veškeré části souhrnné lidské paměti. Stalo se tak v časech pádů jisté části Strážců nebes a věku obřích vládců, Nephilim - Anunaki.


Domov bohyně Léto...
Bož ský vládce Jaro
Strach a Hrůza, či prehistorické invazní vesmírné plavidlo?
Legenda o zalo?ení Babylonu...právě čtete


Sodomské chatrče a elita lidstva
Včera ještě slunečná a nejplodnější planeta v širém okolí...

Poznámky pod čarou:

Nového zrození1
Zvlá?tě u Slávů je tento symbol nového zrození stále funkční (viz lidové pojetí velikonoc v podobě malovaných kraslic a předávání životní energie vrbovými proutky), když římsko katolická církev německého jazyka vymyslela přijatelné a tedy i tolerované Cover Story. Stejné symboly lze nalézt i při Bacchusových mystériích, v druidských posvátných ozdobách. Stejný symbol lze vyhledat v čínské i japonské tradici.

Orjana2 (Orchana)

Podle legendy jihoamerických Indiánů, na počátků časů sestoupila ve zlaté vesmírné lodi z hvězd bytost jménem Orjana (Orchana), aby se stala pramátí obyvatel Země. Orjana měla na rukou pouze čtyři prsty spojené plovací blánou. Pramáti Orjana porodila sedmdesát pozemských dětí, aby se krátce poté opět vrátila zpět ke hvězdám.

Askalon

Po totálním vyhubení "filištínských" přidělil hebrejský Josue Askalon pokolení Judovu. Je to místo, kde Samson zabil 30 Askalonitů. [Askalón].

Sirius Alfaš Hvězda všech Slávů - Hviezdoslava (princezna se zlatou hvězdou na čele)

Nejjasnější hvězda oblohy se nachází v souhvězdí Velkého psa - Canopus
Sírius je dvojhvězda, slabší hvězda objevená v roce 1862 Alvenem Grahamem Clarkem, byla prvním známým trpaslíkem a tento příklad bílého trpaslíka, který je průvodcem Siria můžeme spatřit pouze ve velkých dalekohledech, protože je to velmi slabě svítící hvězdička. Jeho střední hustota je 400 000 g/cm3! Jeden krychlový centimetr látky z nichž je slo?en bílý trpaslík, Sirius B, vá?í 400 kilogramů. Existence Siria C? Věda o něm nic neví a o planetách jak by smet. Vzdálenost Siria - 2, 7 parseků. Sirius B je bílý trpaslík mající poloměr pouhých 2,1 procenta poloměru Slunce, neboli třicet tisíc kilometrů, což je 2,5 x více než průměr Země. Sírius B je oproti Síriu A poměrně starší hvězda, blížící se ke svému konci. Bílý trpaslík vznikne z hvězdy o zcela určitém poloměru - viz astronomie. Vlivem obrovského vnějšího tlaku začne hvězda kolabovat, vzniknou jaderné reakce, při nichž vznikají těžké prvky. Řetězová reakce se zastaví u železa. Přeměnou prvků v železo nastává gravitační kolaps, hvězda se hroutí do sebe. Vzniklé železo se li?í od pozemského. Neutrony jsou silně zhužtěné, z normální hvězdy vzniká supernova jejíž vznik doprovází oslňující záření. Poslední fáze - vznik bílého trpaslíka.

Použitá iteratura:

Za sedmi divy světa
Vojtěch Zamarovský
nakladatelství Albatros Praha 1986