Krajem, kterým z Vídně do Prahy tajně a za hluboké noci uháněl zvlá?tní vlak s českými korunovačními klenoty, ano i jinde - v?ude na horách a kopcích na?í rodné země ?lehaly k hvězdné obloze plameny tisíců vater k uvítání symbolu du?e české státnosti. Nále?ející, nikoli chtivým pobertům, jedině sv. Václavu - pro starověrce:

Svatému světlu (Svantovítovi), jedinečnému kní?eti a dědici České země.

Motto kapitoly: Ptám se sám sebe: �ídí se snad vědecké poznatky a zásadní náhled na dějinné události Českého národa, nikoli věrohodnými příznaky, ale naopak: Stále podle primitivního egregoru nesmiřitelného církevního karabáče?

Posvátné háje Na Kní?ecí Hrobce pod Vy?ehradem....

Nezávislé dějiny v podivně závislé Evropě Š Dýmající zrcadlo & smit.wz.cz Š Zdeněk Patrick 2005 Š autor: Zdeněk ?mitmajer / 73 production Praha 2012

Signální, ale i věčné symboly čisté energie, v?dy plály poblí? a k oslavě starověreckých svaty� a posvátných hájů, k uctění vlastní hrdosti, vzpomínkou na vzácné předky, co nezbytný předpoklad vlastní vůle nám blízkého světa, který na kost a k nepoznání potrhán, zle popliván vykořeněnci, doklusal a? k nám. Nikoli v?ak na stříbrném podnose, nýbr? v podobě, která nesvědčí ve prospěch vlastní vůle archaického porcelánového panáčka, jen? líně kýve hlavičkou v?dy, je-li vhozen dostatečně nasílený milodar.

Máme-li vlastně právo, co porcelánoví nepodařenci cokoliv soudit, ?e v bouřlivých časech mladičké kně?ny Svanto?izni / Ludmily (872 n. l.), která? prý velká bohů milovnice, skrze svého man?ela Goriveje / Bořivoje), nechala na Levém Hradci velkou zlatou sochu Krosiny zručným rypákem zhotovit a pak pečlivě dbajíc, aby věčný ohe� u Krosiny, kterou lid také úsměvně "Lidka" nazýval, stále plápolal. A starověrecký lid ji stále miloval.

I jako Svatou Ludmilu. Tak, jako i jejího vnuka - Svaté světlo (Svantovíta) rodné země.

A podle vyprávění stávala jiná Krosina, té? Krasina, někdy Kru?ina, kdesi na Vy?ehradě.

Hned za Leopoldovou branou, u výpadovky na kdysi (C a K mocnářstvím) nově strategicky vybudovanou komunikaci k Táboru (stará Bene?ovská), uvidíme románskou rotundu sv. Martina, kde kdysi stála sličná zlatá slípka Krasina (Kru?ina). Úpravností Vy?ehradu jsem byl velmi mile překvapen.

Vydáme-li se skrze Leopoldovu bránu směrem k soudnímu poli (Soudnímu náměstí), asi po 5 minutách míjíme místo, kde stávala jedna z podob Pěruna, přirozeného ochránce Pravdy i bo?ského vymahatele slovanského Práva (která stála v místech kostelíka sv. Pankráce.). A právě tehdy se přilehlá část Pěrunova (pankráckého) "soudního pole" nazývala Kru?ina, či Krasina. Odtud vzala svůj název dnes ji? zaniklá malá obec zvaná Krasina, či Kru?ina.

Mírně k východu skloněná náhorní psárská plo?ina táhnoucí se od Kačurky (Kačerova), přes Dmiechle (dne?ní Michli), Zelený lí?ek (dnes Zelená li?ka) a směrem k někdej?í Děkanské vinici se lehce sva?ovala k Soudnímu poli, aby tatá? náhorní plo?ina v podobě terenní vlny poklesla nedaleko Zeleného lí?ku k Botiči. Přesněji: Do údolní Jezerky. Někdej?ího posvátného háje (nedaleko Cernun lugu - Černé louky). K pramenům Jezerky, do hájemství dév a soudkyně v?í země. Kde probíhala důle?itá jednání i slavné volby vojvodů a kní?at osypáním lískovými oří?ky, aby po osedlání kní?ecího stolce byla oslavováním zvoleného kní?ete, jak se tehdy slu?ívalo, projevována příslu?ná pocta.

Nikoli v?ak servilní přítulnost, jak je dnes zvykem mediálních i jiných prostitutů.

Z ryzího zlata zhotovený sličný obraz "Kvočny", zvané úsměvně obecným lidem Krasina (Rozumějme "Kráska", ale té? Krosina, či Kru?ina), kde i so?ný vzhled ?elv (Snad v podobě ?elvího krunyře s vyznačenou energetickou sítí), svrchní podoba matky Zemlji, ochrankyně a ploditelky nových ?ivotů stávala. Kdy? jiní hovoří, ?e ?elv byl veliký, k podobenství člověka sedícího na stolici, z ryzího zlata, zku?eným rypákem udělaný obraz. Ten mu? mistrný překrasně vyvedenou postavu ze zlata o váze Přemysla a Libu?e učinil. Té so?e pak byla na Vy?ehradě vykázána místnost tajná, kde Přemysl a Libu?e pilně jakési obřady obětní svého času před podivnou modlou ?elu na Vy?ehradě společně konali.

Podle mĂ©ho odhadu Kru?ina i ?elv, obĂ© vyrobeno z ryzĂ­ho zlata, stávaly v mĂ­stÄ› dne?nĂ­ románskĂ© rotundy sv. Martina a věčnĂ© plameny ohĹ�ĹŻ, zdáli viditelnĂ©, zářily do noÄŤnĂ­ tmy i z nÄ›kolika dal?Ă­ch mĂ­st: V mĂ­stÄ› rotundy sv. Longina (PĹ™i spojnici ?itnĂ© a JeÄŤnĂ© zvanou dnes ?tÄ›panská), tam v ulici Na rybnĂ­ÄŤku a V TĹŻni, stávala kdysi u rybnĂ­ku jiná starovÄ›recká svatynÄ›, rovnÄ›? bohatÄ› zlatem dotována. PozdÄ›ji i malá obec zvaná "Na rybnĂ­ÄŤku", bĂ˝vá vzpomĂ­nána. Tak jako malá obec na Zderaze, dnes pod KarlovĂ˝m námÄ›stĂ­m, v přímĂ© linii ulice JeÄŤnĂ©. ZatĂ­mco věčnÄ› ohnÄ› pálenĂ© u Krosiny a symbolu matky Zemlji plály z Vy?ehradu smÄ›rem k VlÄŤĂ­ bránÄ› (PlnĂ© tzv. vlÄŤĂ­ch pastĂ­, nachystanĂ˝ch na příli? zvÄ›davĂ© ?pehy), mezi SluneÄŤnĂ­m vrchem (U Apolináře) a Vy?ehradem. VlÄŤĂ­ bránou bylo nazĂ˝váno udolĂ­ (dnes zvanĂ© NuselskĂ© (odvozeno od Nov sьla, Nov sjela), jinak ulice JaromĂ­rova, táhnoucĂ­ se podĂ©l meandru BotiÄŤe oklikami "rovnou" do Vr?ovic.

Pohled na protěj?í Sluneční vrch, té? porodnice u sv. Apolináře, kde jsem se kdysi nedávno pradávno narodil slovenské mamince, která Prahu tak velmi milovala. Středověké městské hradby a částečný pohled na nuselské údolí (Vlčí bránu).

ZatĂ­mco kupecká stezka z KaÄŤurky (KaÄŤerova) směřovala pĹ™es Nov Sьlo (NovĂ© sÄ›lo - Nusle), bez zbyteÄŤnĂ©ho ?pioná?nĂ­ho odboÄŤenĂ­ do VlÄŤĂ­ brány, naopak nucena okolnostmi ubĂ­rat se bystĹ™e "přímo za nosem", tedy vzhĹŻru dne?nĂ­ BÄ›lehradskou a k "Tylovu námÄ›stĂ­" a odtud dolĹŻ "JeÄŤnou". Do mĂ­st vyhrazenĂ˝ch trhovcĹŻm (dne?nĂ­ Karlovo námÄ›stĂ­).

Čertovsky "rohatý kostel" v pozadí je klá?ter v Emauzích (Na Slovanech a nedaleko směrem k Vltavě "Pod Slovany"). Foceno ze severních vy?ehradských hradeb.

V dolní části, cizincům nepřistupné, na samém okraji dne?ního Karlova náměstí, poblí? Emauz (Na Slovanech) stávala prý na skalce a obrovském kameni stra?ná socha Morany, aby se Svatobor v tá?ném svahu (dnes ulicí na Moráni, (přes Palackého náměstí) sva?oval směrem k Vltavě. A dále proti proudu přes Zítkovy sady, kolem skály a dnes orientačního bodu: Románské rotundy sv. Kosmy a Damiana, ulicí Pod Slovany, při ulici "Vy?ehradská" (od Andělské, dne?ní Botanické zahrady) kolem Podskalí a? k Výtoni. Nedaleko pravého meandru Botiče, jen? ve dvou korytech do Vltavy v těch místech ústil. Právě těmito, pro nás známými místy se, táhl, společně se staro a velkomoravskými pohřby, jeden z nejvýznamněj?ích starověreckých Svatoborů v na?í vlasti i ?irém slovanském okolí.

Posvátný háj s velkým počtem mohylových a urnových pohřbů na?ich předků, po které programově, s naučeným bezvědomím, domácí cizí cizinci s chutí dupou, plivou a kálí. Aby si i psí kosti?u?lal mohl beztrestně vybírat od Slovanů svoji "přirozenou" da�.

Ústředním motivem Svatoboru určitě byla svatyně "Morany Na Skalce". K vidění v místech dne?ního klá?tera v Emauzích. Svatyně zvaná "Peklo", kde byli ?ehem pohřbívání ti Slované, kteří si na tento způsob pohřbu potrpěli. Zatím, co jiné slovanské rody naopak dávali přednost mohylovým pohřbům. Posvátné dubové háje vyrůstaly na křemencové skále, která se esovitě táhla přes ulici ?kolskou a? k vrchu zasvěcenému Svantovítovi. K hoře Vítkovu, kde nad elitní Evropskou armádou zvlá?tě vybraných kří?áků... cca 140 000 (i více... Ale nesmí se o tom hovořit nahlas, abychom se prý, sami sebe příli? nevylekali... p?t... bylo jich a? na 200 000.). Nad, po zuby ozbrojenými kři?áckými válečnými esy slavně zítězil jednoduchý team dvou ?en (z toho jedné svačinářky) + 24 husitů + 1 vojevůdce + jeden dodnes dobře utajený Manager. Tentý?, k němu? husité v?dy vzhlí?eli s úctou a nadějemi. (Vítkov, Vítkovo je dnes nazývan ?i?kovem.).

"OrientaÄŤnĂ­ mapa".

Vltavským meandrem od Palackého náměstí proti proudu řeky se táhly posvátné urnové i mohylové háje. Vlastně a? pod Vy?ehradskou skálu, či spí?e k vy?ehradskému brodu (dne?ní ?elezniční most), kde se nacházel při pravém břehu Botiče druhý významný Svatobor Na Hrobce. Zdá se, ?e věrohodný příznak, slavného pohřebi?tě "Na Hrobce", kde tu?íme nejen pohřeb Přemysla Oráče, ale i v?ech následujících kní?at a knieni ze starověrecké éry slovanstva i vy?ehradských skal, le?í pod ulicí zvanou "Na Hrobci". Či kdesi poblí?.

Výto� se starou celnicí, v horní části je označena ulice Na Hrobci... "Orientační satel. mapa".

...a polo?iv se Přemysl na svém lo?i, umřel. Syn jeho i lid v?ecken jeho smrti ?elel, a? do dne třetího pláč a kvílení na Vy?ehradě veliké bylo. A kdy? se ty věci vykonaly, vzav?e tělo jeho, vedle na ten čas jích obyčeje pěti a třemi gro?i opatřiv?e, do truhly v krásném oděvu jej vlo?ili a na Hrobce vedle jiných tu pod Vy?ehradem nad potokem pohřebili.

PokraÄŤovat?

Pohled ze západních hradeb k jihu a na protěj?í břeh proti proudu Vltavy. První vrch Zlíchov s Dívčími hrady, Druhý vrch Barrandov a v průrvě mezi těmito vrchy mů?eme tu?it nádherné Prokopské údolí s nejstar?ím slovanským osídlením. V pozadí Cukrák, který tvoří se třetím, Slivenským vr?kem nejstar?ího čaroděje Zarjabary vstupní bránu proti toku Berounky - M?e do Brdska. Naproti Cukráku, kam ji? nevidíme, je na pravém vltavském břehu nádherná mohutná skála. Na jejím vrcholu, kde jsou dodnes patrné mohylové hroby Arij Bojů, je keltská doména "Na Zavjě?ti - Vymudrovaná znalci do podoby Marobudova Marobuda "Na (zbraslavské) Závistí. Ačkoliv stejného poslání, jako Vy?ehrad. Více méně duchovního rázu. Chcete-li kdo, pak určitě nemethon...posvátný háj (lug).