A? čas zase jednou pobě?í nazpět

Š Zdeněk Patrick - 1999 Praha

Š Země Zlaté hvězdy Margity

Jakkoliv i tehdej?í nábo?enská propaganda tvrdila, ?e prastarým bohům a pohanským svatyním ji? dávno odzvonila hrana, je?tě léta páně 991 bylo zaznamenáno, ?e na pra?ském Petříně, snad pod duby z dob keltských druidů, v místech prastarých oběti?? slovansko-keltských slunečních bo?stev, kdy? svatyně Svantovíta byla nedaleko, jedno z posledních klanění se posvátnému ohni. Ohně prý zapálili horníci lámající kámen na pra?ské stavby, aby se v chladných dnech ohřáli.

Tím ohněm se prý táhlo podivné seskupení, je?tě podivněj?ích tvorů. Obrů stojících v řadě jako sloupy. Trojí údajně s tuří hlavou, trojí s fousatými bradami a nakonec bylo mo?no v rů?ových, či rudých záblescích plamenů spatřit, mezi hvozdy a skálami - překrásné lady. Lidé začali prý přiná?et obětní chléb i dostatek dřeva, aby se mohli klanět ohni, jako za časů svých pohanských otců a dědů.

Je v?ak velmi nejisté, zda ohně s obrazy byly klasické "ohně na dřevo". Kdy? zpoza kamenů a petřínské prsti tryskající světlo, či plyn, vůbec nejsou marnou pracovní hypotézou.

Kdy? cokoli jiného je rovně? přijatelné.

V té době je v?ak ji? jen otázkou času, kdy bude dosazený mocenský aparát mocen, skrze spolehlivé domorodé struktury, zaútočit na místní starověrecké vlchevce a védy, nositele slovanských tradic. Ovládající supermoderní techniku hravě přemě�ující fiktivní svět na reality show?

Po pravdě netrvalo a? tak dlouho a Boleslav II., na podnět zahraničních církevních agentů (v tomto případě prostřednictvím úřadujícího pra?ského biskupa Adalberta, někdej?ího Vojtěcha Slavníkovce, rozkázal ohně uhasit a posvátný dub pokácet.

"Pohany" rozehnat.

Ohně se v?ak dále samy od sebe zapalovaly, ani? bylo kohokoliv vidět do zakázaných míst přistupovat. Tak?e kní?e Boleslav II. (Pobo?ný) nechal místo dlouhý čas přísně stře?it.

Na druhý rok, v tentý? čas posvátných oh�ů, pálení oh�ů na petřínském pahorku pokračovalo a svědkové tvrdili, ?e se v plamenech ukazovali tentokrát je?tě krásněj?í lady a dévy, ne? tomu by v minulém roce.

V rámci zaml?ování české historie a eliminace tě?ko kontrolovatelných starověreckých zvyků byl kně?ími latinského ritu okam?itě zalo?en na místě posvátného oběti?tě kostelík. Zasvěcený sv. Vavřinci, jen? umřel mučednickou smrtí na rozpáleném ro?tu. Viditelně tedy nikoli obě? pohanských bů?ků ohně.

Pro úplnost si připome�me i osud Svantovidovy svatyně, je? byla ji? za časů kní?ete Václava, v čilosti příhraničního styku, pomocí ostatků Svatého Víta, proměněna v chrám zasvěcený protoněmeckému patronu s tak průzračně cíleným titulem a jménem. V Čechách zcela neznámého mučedníka z pohanského �íma, jen? byl pro svoji víru doslova usma?en v rozpáleném kotli. Ohe� bylo také to jediné, co jej mimo podobnost jmen, spojovalo se samorod?icem SvantoVidem (Svatým světlem).

O pálení oh�ů a klanění se duchům a krásným pannám zjevujícím se v plamenech, přesně tak jako se o půlnoci v zuřivě zablýskaných veřejnoprávních mediích zjevují panny - sexuální pracovnice, napsal svého času dokonce Jaroslav Vrchlický své známé ver?e "Ohe� na Petřině".

Zájem příhraniční marky, pasovského a řezenského arcibiskupství o konečné ře?ení a likvidaci pohanství (rozuměj slovanského starověrectví, pota?mo ve?keré slovanské vzdělanosti) vyvrcholil roku 1092.

Krátce po svém uvedení na kní?ecí stolec, 28. září. 1092, ve výroční den smrti kní?ete Václava zvaného svatý, na církevní nátlak, vydává kní?e Břetislav II., nejstar?í syn kní?ete a krále Vratislava II.) nařízení jim? se přikazuje:

"...aby byly v?echny posvátné háje zasvěcené pohanským bohům okam?itě spáleny, vlchevci, črtové, hadači a čarodějové (védové), jako? i kouzedelníci, čarodějnice(védy respektive dévy, kně?ky zasvěcené jednotlivým činnostem na př. znalosti o nemocech, o léčení a léčivých bylinách, či zaříkávání, bohům i bohyním - Dévám), hadači, ptákopravci, vě? tci, igrici (obřadní hudebníci), básníři, vodopisci, krasomluvi a zeměpisci ze země vyhnáni. Aby byli utopeni, nebo upáleni, pokud kní?ecího příkazu neuposlechli a ze země neode?li. Aby rovně? nebylo dovoleno nadále oběti ke studánkám přiná?et, obětiny zlým duchům zabíjet a pohřbívat mrtvá těla na kři?ovatkách.

Nechal povalit i v?echny obětní kameny.

Získáváme tak velmi cennou část výčtu činností, kterými se zabývali mimo ?reců, védové v posvátných svatyních a Budách . Kdy? naopak Děvíny (Djevice, dívčí hrady) byly prozíravě zničeny ji? za velkých čistek v legendárních dívčích válkách.

Je?tě za slavných dob rozkvětu a prosperity pohanských bo?stev.

Církev, plně ovládaná protoněmeckými agenty, relativně krátce po vyhánání kně?í staroslovjěnského ritu (pohanskokřes?anskými germánskými mnichy), prostřednictvím ediktu Břetislava II., s okam?itou účinností přikazovala, ?e okam?itě musí být ze země vyhnáni zejména nebezpeční básníři a jakékoliv informace o nich nesmí být pro budoucí pokolení zachována. nebo? tyto chodící kroniky a tradice by mohly jednoho dne torpedovat v?echno úsilí a mravenčí práci na českém germanizačním projektu.

Básníři byli toti? mu?ové pověřeni slovanskými rody, kmeny, pota?mo českými Slávy, v dobře zapamatovatelných ver?ích zachovávat v?echny zaznamenání hodné historické údaje, včetně tradic a rodových, či kmenových zákonů.

Zeměpisci (geomanti) byli z vojensko strategického hlediska obzvlá?tě nebezpeční. Zaznamenávali naopak energetická a silová pole, vědomosti a znalosti bezpodmínečně nutné ke zdravému vývoji, nebo naopak, je? lze vyu?ít i v boji proti nepříteli, ani? ten tu?í, ?e právě skončil. Technologie boje, je? byla znovu objevena a? ve dvacátém století. Sehrává i významnou roli při tvorbě, či výběru ?ivotního prostoru.

Podobně tak vodopisci, kteří navíc znali tajemství týkající se vod, ?ivotních tekutin a ??áv.

Ptákopravci měli ty samé funkce jako jejich egypt?tí, později mezopotám?tí kolegové. Získávat informace o příhodném časovém intervalu, kdy zahájit rozličné činnosti a to vě?těním z letu vybraných ptáků.

Čarodějové byli ti, co vládli technikami, před kterými i stateční utíkají v bázni, aby za dlouhých zimních večerů o nich vyprávěli svým vnukům hrůzně neuvěřitelné pohádky.

Ale jen vybraní z vybraných védů, mohli vést politická jednání.

Vlchevci byli slovan?tí starověrečtí (pohan?tí) kně?í, vě? tci a čarodějníci. Zvlá?tním uskupením mezi těmito mu?i byl boga stýrové (bohatýři), obřadní bojovníci Svantovida, jen? se ve válečných časech měnil v bojovného býka.

Podobně i ?enský element, jeho? čarodějnické mo?nosti a schopnosti připomínají zbraně staroindických eposů, či čarodějnické schopnosti známé z válek z Lučany, kteří byly po?ati na turském poli (Tursko) v bitvě nikoli nepodobné ?atvě. Od těch čas se Lučané, respektive Lucko nazývalo ?ateckem.

Nařízení Břetislava II. se nezmi�uje o črtech, jejich? úkolem byla začrtávaná evidence rozličných komodit, rytí značek a kontrola a snad i o?etřování Perunových stájí.

Z pohledu dlouhodobé germánské strategie nesměla vlchevcích zůstat na českém území ani ta nejmen?í památka.

Kdy? o nevěreckém pohanství lehce střihnutém polokřes?anskou doktrínou samozvaných germánských glaubesbringerů, ?ířících raketýringem svoji moc, nikdy nebylo a není ?ádných pochyb.

A christianizace?

Pouhá zástěrka dlouhodobého projektu.

Nikoli naposledy byla cíleně vyháněna vzdělanost nově tvořícího se českého národa.

Potomci by příli? věděli o mnohém, co má být před nimi nav?dy skryto.

Aby si příli? nevyskakovali!

V?e mělo tedy beze stopy zmizet. Nahrazeno cizorodými propracovanými programy, jeho? součástí je i Petřínský kostelík zasvěcený svatému Vavřinci. Vystavěný v někdej?ím posvátném háji, v místech obětního ?árovi?tě pod posvátným dubem, kde se scházel starověrný lid. Kam i sama Libu?e čas od času zavítávala.

Dodnes v?ak nalézáme stopy, vydávající svědectví, o nich? nelze pochybovat. Ve zdraví přečkali v čase téměř 1100 let.

Pod Petřínem, nedaleko Újezda, mů?eme toti? nalézt ulici s názvem Nebovidská. V místech někdej?í obce Nebovidy, kde za času staro_věrných sídlili mezi obřádníky i nebo_vidové. Hvězdáři, či lépe hvězdopravci, pozorovatelé oblohy a udr?ovatelé obětního ohně v posvátném háji ?árovi?ti hory Petřín. Kdy? na vrcholku Petřína lze je?tě dnes "objevit" hvězdárnu nahoře (Generála Milana Rastislava ?tefánika).

Název Nebozízek. Je prý typicky německý. Odvozený od slova neboger - svidřík. Nástroje, který prý Če?i ani neznali!

Ach?

Ne?kodně zpitoměle normalizační tvar "Nebozízek" v?ak v sobě ve skutečnosti skrývá pouze minimální stopy normalizátorské inkvizice, je? zákonitě při?la po pogromu v roce 899 n. l.

PostaÄŤĂ­ tu?it, ?e nÄ›kdej?Ă­ staroslovjÄ›nskĂ© a ÄŤeskĂ© (nynĂ­ ji? jen slovenskĂ©) slovo zĂ­zatь, zĂ­za? znamená pozorovat, ÄŤi zĂ­rat (tĂ©? ?Ă­?at dnes vĂ˝znamovÄ›, snad kvĹŻli nepřátelstvĂ­ vĹŻÄŤi jednookĂ©mu ?i?kovi, posunuto a? k dne?nĂ­mu ?ilhat, ÄŤi dokonce ÄŤumÄ›t).

V nebo_zíza?!! Do nebe zírat v místech, kde i dnes stále je?tě tu?íme Nebozízek, kdy? nedaleko na úpatí Petřína byla obec Nebovidy.

Podobné snahy lze pozorovat na mnohých místech, i ve faktografii na?í historie. Tam, kde kdysi ?ili ti do nebe_vidící, byl a? do dne?ních dnů setrvačně (?) (je?tě v roce 1973) "Deylův slepecký ústav" (V Nebovidské ulici, respektive v místech někdej?í obce Nebovidy, dnes nedaleko Maltezského náměstí). Tam, co stával dům u bílého koníka (Svatovítova bělou?e) později nazvaný u sedmi čertů (črtů).

"Dolní Sv. Vavřinec vystavěný v dne?ní Hellichově ulici signalizuje, podobně jako horní Sv. Vavřinec na Petříně součást někdej?ích pohanských "orgií"...

Črtové, staroslovan?tí mudrci, kteří v dřevních dobách naopak zaznamenávali vrypy důle?ité informace, dříve ne? zanechali svůj otisk i v nedaleké Čertovce, pota?mo v Čantoryjích, Čertoryjích, či Črtoryjích, aby se vzápětí proměnili v čase skrze pracovitou katolickou církev, jako mávnutím kouzelného proutku v bytosti skrz na skrz pohádkově zlé. I kdy? původní činnosti nám dodnes v nepozměněné podobě stále připomínají slova črtat, načrtnout, čárat.

A Naopak slovo čertit se, zaznamenávající někdej?í posvátné tance črtů a vlchevců, je uměle zdeformováno s prostinkým cílem manipulovat i s vědomím potomků.

K původní činnosti a obsahu starověreckých vlchevců respektive črtů a odvozeně pak i pohádkově zlých čertů zajisté patřily rovně? kovářské respektive podkovářské práce v souvislosti s nedalekými stájemi (nedaleko dne?ního Karlova mostu, poblí? posvátného Perunova chrámu) obřadních bělou?ů (brunů).

Tak?e pohádkoví če?tí mírně retardovaní čerti asi právě proto musí kovat koně.

Sedm let po násilné aplikaci onoho osudového příkazu byl Břetislav II. zavra?děn na lovu. Podle jedné verze neznámým atentátníkem, jen? se pomstil za čistky a decimaci pohanských védů. Druhá verze pravděpodobně zaml?ovací, tvrdí, ?e byl ze zálohy zavra?děn obřadním boga stýrem Lorkem Vr?ovcem.

Poznámky pod čarou:

čaro (sanskrt) - krásný, očarujíící, čarovný

Opakem Dobro_děje jsou zlo_děj_i - zla vykonavatelé. Čarodějnice musí být proto od těch dob zlá, o?klivá stařena (dnes dokonce stejně ne?ádoucí sociální parazit) s bradavicí na nose a dlouhým rezavým chlupem a čaroděj o?klivě zakomplexovaný trpaslík.

čaro_děj - doslovný překlad krásy dějníci - dějitelé - konatelé krásy, obklíčit krásou, očarovat.

Proti pohanská - zákrytně protislovanská propaganda protoněmeckého kléru, v rámci germanizačního procesu, dbala o to, aby na?i předci nebyli umláceni krásou a láskou nebezpečných čarodějů i čarodějnic.

Cosi podobného bylo mo?né odezírat i z činů současného systému věcí , jen? ve svých obavách, abychom nebyli umláceni pravdou a láskou, pravdu zcela eliminovali a v?e ostatní zaměnil za le?, aroganci a asocialitu s fa?izujícími příznaky.