Prosím vá?eného čtenáře, aby uvá?il, zda číst, či nečíst tento článek. Přiznávám, ?e následující řádky si jen tak tichounce ?eptám do svého ucha, sám pro sebe, v čirém osamění, pod sedmnáct let temnou a stále více stmívající se oblohou s minimálním slunečním svitem, ani? mne inspiruje bez?ivotní nečitelnost oddaných poddaných pánů virtuálního světa, sám zasněn do časů, které nikdy nenastaly? Nicméně... Něstě?uji si. Ani? chci být náhodnému kolem jdoucímu i sám sobě protivný.

Jsem rovně? dalek obtě?ovat výčtem svých radostí, smutků a podivností, je? mi dává souhrn ?ivotních jistot. I kdy? se netajím, ?e nejpodivněj?í ?ivotní setkání nebylo s programově naučenou nevědomostí, její? nástrojem jsou vědomě věrolomné l?i, jako spí?e s navy?ující se četností tého? jevu...

Popoháněn jistotou, ?e jakékoliv rozumné konání v tomto reálném matrixu i následné nulové odezvy, či řízené masivně interaktivní mlčení násobené shlukem nesouhlasného řevu při ubíjení Pravdy, vyvolává ú?as nad pokročilosti naučené nevědomosti. Výsledně pak do blízké budoucnosti i nezměrný pocit jistoty?

Pod silným dojmem výčtu událostí, ji? řadu dní sčítám své jistoty a překvapen jejich mno?stvím, nikoli v?ak nad?en, posuzuji své někdej?í mizerné ?ance směrem do minulosti, abych výsledně odhadl a dnes i přesně určil, co do budoucnosti.

Přičem? zbytkový dojem: Jakoby tehdej?í i nyněj?í světa běh řídil podřadný vě?tí kouzelník, jen? pak skrze informace vyta?ené z tajného rukávu bludných izmů a tajných dogmat spěchajících do minulosti z neexistující budoucnosti, či co nejsporněj?í paralelní časové linie. Aby skrze bezcenné Looking glass podklady, získané z podvr?eného kouzelného zrcadla, udílel světu přesně nepřesné globalizační příkazy. Přičem? v?e se musí, mnohdy se zpětnou platností, podřídit po?adavkům mizerných čarodějů a jejich tajných komponentů.

Jakkoliv zásadní poznání nelze říco, ani v dne?ní vyspělé demokracii, pro mne stále v neuvěřitelné, a? ?ílené verzi, nejen co do ?íře, vý?e i hloubky dozajista zcela nezaslou?ených osobních svobod, ubezpečuji vá?eného čtenáře, ?e ač přirozený pragmatický optimista (nebýt, tak nenapí?i ani řádeček), si dovolím pokračovat ve svém ustra?eném ?epotu do vlastního ucha?

Ve?keré dění nev?ímavě ?umící nad mou mladou hlavou v rozmarných dobách Rudého práva trčícího demonstrativně z téměř devadesáti procent kolemjdoucích svéprávných kapes, kdy? zbývajících a nyní čistě subjektivní pocitový odhad: Zbývajících 09, 999 procent svéprávných práskalo rudoprávným kapsám.

Pov?imněte si prosím, ?e hovořím čistě procentuálně, ani? upřes�uji základ, ze kterého vychází mé čistě pocitové, nicméně velmi přesné kalkulace.

Ani? hovořím o jiných mno?inách, ve kterých se v průniku zaslou?ených a nezaslou?ených, av?ak v?dy výtečně zdaněných mezd, jednou do měsíce, objevili i ml?né stíny dávno odepsaných.

A zde nacházím jednu ze svých dominantních jistot: být dávno odepsaný, je výsadní právo mít jedinečnou privilej: Být vnitřně svobodný a nezasti?en dogmaty.

Ani? jsem byl jinak omezován, ne? bě?ným, čistě formálním ?mírováním a stabilně nízkým platem.

Druhá jistota: stabilně nízký plat, nezávislý na jakékoliv smyslupnosti. Kdy? vyjímečné pracovní výsledky mohly být někdy i přitě?ující okolností.

Třetí jistota: Můj důchod lze tedy odvodit z počtu ?ancí na suchu mrskajícího se ?tědrovečerního kapra.

Čtvrtá jistota: Jako mrskající se ?tědrovečerní kapr, mám vět?í ?ance, ne? současní mladí kapři, pracující pro neocons&slavers "od nevidím, do nevidím".

Dal?í z mých jistot vyplývá z negace první: Mýlil jsem se, co do mo?ností vnitřních svobod. Toto resumé vyplývá z jistot současných (uplynulých dvaceti let), jejich? výčtem nechci unavovat. Nicméně? Z porovnání jistot předchozího rudoprávného a uplynulého pravdoláskovského období vyplývá, ?e nula od nuly sice pojde, ale ve svém součtu se i dvě nuly stávají nepopsatelným fenoménem. Kdy? i neuvěřitelně minusové nuly (virtuální dluhy jednotlivých právě narozených a nikdy nenarozených občanů), kdesi v tajemném ?eru bankovních domu i domů "výhodně rychlých půjček", skrze načítající se mínusové nuly z penále, exekutorských poplatků, správcovstvím minusových nul, narůstají do tak neuvěřitelných hlubin, a? srdce bu?í o závod, marná mysl jásá?

Přičem?, v uměle vytvořené krizi, lze ji? dnes mít jasno o souvislostech tajných usklepení světa, kde se mínusové nuly zázračně stávají alefem, ani? je znán dal?í z kouzelníků, pro něj? alef + alef není alef (sčítání nekonečna), pro něj? není problém z virtuálního (nikdy neexistujícího) nulového tarifu vykouzlit proměnu na?ich dlu?ních nul ve svoji kopu zlata a diamantů, či připojených otrokářsko neofeudálních počitků a prebend.

Co? je má dal?í jistota i do budoucnosti.

Po jistotě "osobností českého politického spektra" jsem časem získal dojem jistoty svého celkového otupění. V podstatě jsem se mýlil. Tu pravou jistotu jsem získal po nedávném televizním ?otu ze zákulisí jednání tak zvaných poslanců evropského parlamentu.

Zdě?en více, ne? po TV půlnočních orgiích zákonodárných sborů sněmovny a senátu ČR, mám jedinečnou jistotu: Hou?? a vět?í kapky...

Hří?nou my?lenku okam?itě odhazuji při opakování tého? pořadu, nebo? je?tě více vyniká mizerná úrove� protagonistů, ani? získávám jistotu hloubky dna propasti, ke které nás násilně vlečou.

Co? je má jistota i do budoucnosti.

A mů?e to být černá díra, povy?ující i jejich globální radosti na marnost.

Nejtemněj?í z temných ústraní, kde ani neju?lechtilej?í kov, ji? není kovem. Nato? u?lechtilým. Bezrozměrně rozměrné temno, kde není ?ádného potě?ení a radosti, přesto relativně bezedné.

Místo nad kterým i naučená nevědomost, v ideálním akordu alikvotních frekvencí uměle vyvolaných děsů, společně s lidským duchem usedavě pláče a zatvrzelé srdce nezvyklé soucitu - puká ?alem. Kdy? i to mů?e být, ve srovnání s jinými netrpělivě poklusávajícími legracemi, jen Reality Show ni??í jakosti.

Zdeněk Patrick