Nikdy mně nenapadlo, ?e téma bájného českého dávnověku zpracují i takoví němečtí autoři, kteří se otevřeně přiznávají, ?e jim český národ není (mírně řečeno) a? zase tak milý. Neb země tvrdá, úředníci CaK zkorumpovaní a lid nanejvý? nevlídný k cizí vrchnosti, celá staletí drancující jejich zemi. a? do okam?iku, kdy autor nav?tíví Prahu a seznámí se s dávnými legendami kmene Čechů, které jej společně s pra?ským ze v?ech dávných zákoutí tryskajícím démonem loci, uchvátí natolik, ?e zpracují téma Čech, Krok, "Libu?e",či Vlasta, způsobem nesporně pro mne zajímavým, ne-li nanejvý? obsahově pozoruhodným. Jakkoliv nikoli jinak, ne? esejí, či ver?i, nebo divadelním dramatem.

Někdy lépe, jindy poněkud zmateně.

Vybral jsem, pro vá?ené čtenářky a stejně tak vá?ené čtenáře, dvě zkrácené ukázky:

Volně zpracovaný zkrácený výběr

Země zlaté hvězdy MargityŠ Zdeněk Patrick - Praha 2011

Kdesi jsem si přečetl ač "Kosmas, mu? učený a římsko katolickou církví autorizován, co kronikář, sepsal kroniku země České? Podle toho, co sepsal (či přepsal) - přesně vymezuje, ?e myslí více na Ovidia a jiné spisovatele římské, ne? na to, co skutečně od starců sly?el povídat". Co? svým dílem určitě nezapře?

Kdy? jiný kronikář Václav Hájek z Libočan ve stejném stylu propracoval starověreckou část, oficiálně nepříli? vítanou, aby mnohé chybějící tého? díla, drze s prstu vycucanou "přesnou" datací - vybavil. Na rozdíl od tzv. Dalimila. Aby Alois Jirásek a pan Zikmund Winter dodal příslu?nou romantiku a vlastenecký ?mrnc. Kdy? v potemnělých hvozdech, mimo lesních víl a rusalek, kráčely zástupy zamračených, neb přísných staroslovanských bohů. Strá?ci Země a budoucí inspirační duchové na?ich staroslovanských předků...

Připomínám, ?e mé mnohé poznatky v tomto zkráceném článku vychází z pramene: Stará historie Česká v německé literatuře. Autora Arno?ta Krause.

"Libu?e" je jistě vděčné téma, je? vzhledem k dějinným okolnostem vysublimovalo do podoby mystické, a? duchovní světelné bytosti, mihotající ve fyzické podobě České kně?ny Libu?e pověstmi a krajovými legendami. Anděl nejmilej?ích z pradávných časů ?ehnající České zemi, jen? byl vídán v bílé slavnostní říze, jak na obřadním bělou?i objí?dí ?irým krajem. Podobně, jako pramáti Zemlja, která jednoho dne zavítala do krásné země obývané jen lesními vílami a rusalkami. Do země, kde se do vý?e sedmého nebe tyčil mohutný dub, na jeho? nejvy??í větvi usedal Orel, svatý strá?ce země - Perun. Unavena cestováním, konečně spočinula Zemlja máti, dávající ?ivot ve?kerenstvu, na Vy?ehradské skále, kochajíce se pohledem do jarně prosluněného a kvetoucího kraje kolem Vltavy. Zde porodila zlatovlasého Jaru - Apoloyona Starého světa, jen? se ke konci časů opět zrodí do České země, při svém druhém příchodu. Aby českému národu a městu nad Vltavou konečně přinesl naději spravedlivých, světlo hvězd a tolik očekávanou Pravdu. Nad tím krajem pak prolétával legendární Jaro - kní?e Slovanů, později nazýván svými vnuky "Rudé slunko", a které krátce i nav?těvoval, na svých cestách ze Středozemí do Severije. Při svých pravidelných náv?těvách své matky Titánky Léty (Latony).

Téma "O Libu?i" převyprávěl i německý hovořící autor Musaeus, první z prvních německy hovořících sběratelů lidové slovesnosti a starých pohádek o vílách. V Německu té doby (19. století) velmi oblíbených. Neb nemajících vlastních? Za svůj pramen Miisáus své německé pohádky o Čechovi, Krokovi a Libu?i udává Aenea Silviu a Dubravia (volně zpracováno):

V Českém lese kdysi ?il nárůdek vil a rusalek a ten, kdy? vévoda Čech se svými zástupy dorazil a? sem z dalekých Uher, houfně opou?těly les, aby si vyhlédly bezpečněj?í úkryty. Jen Niva (Jméno Krokovy ?eny, které si německý autor vypůjčil od Václava Hájka z Libočan.), vzdu?ná víla dubu, se nemohla od svého stromu odloučit.

Orel (Perun) vzlétl ze své nejvy??í větve, odkud doposud pozoroval svět, aby na pozdrav příchozím zakrou?il nad ?irým krajem.

V zástupu Čecha byl i mladý Krok, jeho? Niva, víla dubu, zjevující se ve snu, po?ádala o ochranu před sekerami dřevorubců a "dárských oh�ů" (celý příběh připomíná Jiráskovu "Lucernu".). Krok spěchá k dubu, právě včas, nebo? dřevorubec poprvé zasekl do dubu svoji sekeru. Rána záseku se časem zacelí a víla dubu, za záchranu nabízí tři úlomky rákosu. V prvním je sláva a čest, v druhém nezměrné bohatství a ?těstí lásky ve třetím.

Krok po?ádá vílu o moudrosti, kterými víla překypuje. Víla souhlasí a Kroka navíc odmění i třemi vý?e uvedenými rákosy. Krok ka?dý večer přijí?dí na svém koni, aby hledal u víly Nivy poučení v moudrosti. Při častých náv?těvách se mezi ním lesní vílou rozhoří plamének lásky, je? sílí ka?dým okam?ikem. ?těstí lásky, je druhým darem víly Nivy a víla mu porodí trojčata. Bělu, Terbu a Libussi. A jak říká můj info pramen: Za necelý týden běhají jak koroptve.

Třetím darem víly bylo Krokovo umění předvídat a mentálně pronikat skrze hranice dimenzí vě? těním. Posledním darem, ukrytým v rákosu, bylo zlato lidským zrakům skryté ve vodách řek a v zemi.

Nic v?ak netrvá věčně: Za jedné bouře rozčísl blesk dub a? k samým kořenům a víla dubu zahynula. Dcery vyrostou v krásné dívčiny, Běla se stane skrze své znalosti bylin Medeou. Terba dévou, její? umění zaříkavat ji staví na rove� Kirké (z Dubravia, který rozvinul Kosmovy texty).

Kdy? Krok umře, je (v této německé pohádce) pochován v rakvi zhotovené ze dřeva dubu své lásky a ?eny Nivy.

Libu?e se stane soudkyní v?í země, vě? tkyní a posléze, po mnoha střetech a několika ?árlivými nápadníky, ?enou Přemysla Oráče z rodu oráčů ač stolujícím na způsob rodu Čeledoi (Čeleď - Čeltoi y_chromozomu Hs R1b) na ?elezném stole - obráceném pluhu. A posléze se stává Libu?e matkou Nezamysla a pramátí rodu Přemyslovců.

Nakonec i vě? tba Přemysla Oráče v podání sběratele "německých" pohádek zní nepatrně jinak, ne? říkával pan Alois Jirásek:

Kdybych byl mohl doorati, Čechy by byly zůstaly samostatnou ří?í na věky, ale takto budou dlouhý čas nále?eti sousedům, a? do doby, kdy vzejde syn bohů, který bude přítelem oráčovým a zbaví jej pout otrockých, pak budou potomci ?ehnat svému osudu. nebo? on za?lápne sa� pověry, vztáhne ruku proti rostoucímu Měsíci, strhne ho z oblak a sám pak v podobě dobročinné hvězdy bude zářit Českému národu a světu" (Zřejmě dobové asociace - rostoucí Měsíc - Turecko. I kdy?... Kdo ví?)

Tolik ve zkrácené verzi.

Lid ji? nevídá Libu?i v černé vě?tecké říze a ta oddaluje splnění přání vě? tit budoucnost města i nově vznikajícího českého národa. nebo? ví, ?e dotek s vy??í dimenzí času ji připraví o velkou část ?ivotních sil, kterých není nazbyt.

Nicméně jednoho dne, či v jeho závěru, se objeví mezi dévami a Přemyslovým lidem v černé říze, aby vě? tila nám tak známou vě? tbu o Praze a ji? méně známou o budoucnosti českého národa:

V německé verzi autora Grillparzera: "Kně?na Libu?e vě?tí, ?e i bohové budoucnosti se rozrostou, aby splynuli v jediného obrovského boha, který bude nazýván "v?eobecnou láskou". Av?ak z lásky rozdělené v?emu lidstvu nakonec zbude jen velmi málo pro bli?ní a nejbli??í.

Jen nenávist zůstane celá.

Skrze pouhou my?lenkou, ba pouhá slova a kvůli slovům se budou lidé nenávidět, pronásledovat a vra?dit.

Nakonec prorokuje, skrze český národ celému Slovanstvu vládu Světa. Budou vládnout ?iroko daleko, nikoli v?ak vysoko ani hluboko." atd..

Ačkoliv souzní "vláda Českého národa, pota?mo Slávů, nad světem"; s verzí - "...a jeho? sláva dotýká se hvězd", ubezpečuji, mohu-li, ?iro ?iré okolí, ?e odtud nebezpečí světu nehrozí. Ani náhodou.

Byl to zřejmě silný tabák i pro obrozence, kteří mnohdy připadají, mo?ná z důvodu mých neznalostí poměrů a příčin - zbytečně opatrní a jakoby stále "při zdi".

Vláda českého národa nad světem?

Nic, čeho bychom se měli obávat. nebo? netou?íme praktikovat imperiální politiku, z du?e nicotnou i duchu České země nemilou.

Pramen: Arno?t Kraus

Stará historie Česká

v německé literatuře