Motto:

Její syn, kní?e Václav se zanedlouho vrátil k svému lidu.

Podobně jako dcera bohyně Démétér Perzefóna se ka?dého jara vrací z Hádova podzemí v podobě rozkvetlého kvítí, zelených pupenů a lístků.

Vrátil se z nicoty nebytí a jeho Svaté světlo nám svítí i v těch nejtemněj?ích dnech!

Česká kně?na Drahomíra

Š Zdeněk Patrick - 1999 Praha

Š Země Zlaté hvězdy Margity

885/886 (jinĂ­ * 890/891) + 949/950

Nejpozději roku 885 se narodila budoucí slavná česká kně?na Drahomíra, pocházející z Havolanů (nazvaných podle říčky Havoly), kmene Veleticů (Vlčků), z kraje zvaného Stodor (Polabské Srbsko), z lidu který se mnohem později (několik desítek let po smrti kně?ny Drahomíry), při poslední vzpouře proti protoněmecké zvůli sám sebe nazval Lutici - bojovníky rozlíceného Boha.

Pocházela z území nazývaného Branni Bory (Podobně jako pra?ský Braník - s významem bránit bojem. Slovanský název, jen? byl v rámci germanizace vyněmčen do veskrze zajímavé verze "Brandenburk"). Součástí je i území Bělič (vyněmčené na Beelitz), Beranov (vyněmčené na Bernau), Hrad Bělčik (dnes vyněmčený na Belzig), kraj Desava (dnes vyněmčeno na Dessau), Rhinov atd.

Roku 899 (jiní roku 900, jiní dokonce 905/906) se ve věku 14/15 let stává man?elkou českého kní?ete Vratislava I. Původem Stodoranská Srbka (snacha Bořivoje a Ludmily), matka svatého Václava, Boleslava, Spytihněva (jen? umírá v dětském věku) a čtyřech dcer, z nich? je známá pouze Přibyslava.

?ena, o ní? "české" dějiny zuřivě mlčí. Pokud podivní proroci příhraniční marky nevymumlávají své nesmysly o stvůře, je? propadla peklu.

Nej??astněj?í léta svého ?ivota pro?ila na Stochově. Tam se narodil i její mlad?í (podtrhuji mlad?í) syn Václav. Datum jeho zrození i smrti bylo podobně, jako mnohé listiny později zfal?ovány tak, aby zůstalo tajemstvím, kdo a co stálo za jeho úmrtím.

A právě tam, mezi Stochovem a Novým Stra?ecím (Strá?ecím), nedaleko zázračné studánky Sv. Václava, se zjevuje Bílá paní zahalené do zlatě zářícího ml?ného sloupu. Jindy bývá viděna v hořícím voze ta?eným ohnivými bělou?i.

Lidová slovesnost, je? si přes krvavou christianizaci, zachovala po více ne? 1 000 let vzpomínku na kně?nu Drahomíru v její poslední "ohnivé" podobě.

Podobný ohnivý vůz s kně?nou Drahomírou se zákrytně objevuje i v jiných legendách. Mnohdy vyjí?dějící z hradčanského náměstí směrem na staré pohřebi?tě na Pohořelci, či starověrecké oběti?tě v ?árecké Margitě (respektive směrem na Stochov).

Rok 906 a? 910

V té době přestává ji?ní oblast Velké Moravy prakticky existovat. Mezi odborníky panuje podezření, ?e celé území bylo, někdy mezi roky 906 a? 910, posti?eno katastrofálními povodněmi. Kdy? vzápětí následné hladomory decimovaly obyvatelstvo a obrany schopnost se blí?ila stabilní nule.

roku 914 Kní?e Vratislav I. - (man?elka Drahomíra 29 let), ji? opanoval ji?ní části někdej?í Velké Moravy a to a? k Hronu. Obyvateli Nitranska bylo říkáno, ?e to byli Slávové z Čech (převzato z latinského přepisu Sclavi et Bohemi).

Není snad rovně? tajemstvím, ?e příbuzenské spojení s kyjevskými vládci, zejména za panování jejich star?ího (podtrhuji star?ího) syna Boleslava I. upevní státotvorné ambice přemyslovského rodu.

Nicméně probudí i dřímající nevra?ivost saského náčelníka Jindry Ptáčníka.

"Léta 917 kně?na Drahomíra tyranská, panovala, po smrti Vratislava II., 3 léta, propadla se peklu v 950. roce", tvrdí v blízkém zahraničí objednané prameny.

Podle jiných zpráv té?e provenience umírá její man?el, český kní?e Vratislav I. za podivných okolností a? v roce 921 (zemřel prý 13. 2. 921), zřejmě 49 let stár (jiní 33).

Dal?í blízkém zahraničí hovoří o jeho smrti kdesi v maďarské pustě.

Příli? mnoho nesrovnalostí a podvodů kolem datumů narození a smrti českých kní?at z dob, kdy se Jindra Ptáčník rozhodl roz?ířit svoji ří?i na úkor Slovanů.

Přičem? zásadní nedostatek písemných informací domácí provenience je objektivní nikoli proto (a snad i nevrlý cizinec dovolí), ?e bychom neuměli psát!

Podle čistě účelových legend pocházejících "kupodivu" rovně? z germánských pramenů, nebyli prý tenkrát Václav a Boleslav je?tě plnoletí.

Jistě nikoli v?ak z pohledu slovanských kmetů na Budči.

Mlad?ímu Václavovi bylo prý ji? více ne? 17 a? 18 let. Pravděpodobně v?ak více ne? 21 let...

Roku 920 se bavorský Arnulf spojuje s Jindrou Ptáčníkem a Praze hrozí nebezpečí.

Nicméně "křes?ané" (zde rozuměj ozbrojení mnichové z příhraničního komanda rychlého nasazení). S podobnou pracovní náplní jakou si ji? dříve - roku 896, sami sobě, přidělili i "nitran?tí wichtingové" ), naopak v?e a? zázračně vytu?ili.

V dostatečně velkém časovém předstihu naopak sami, ze zálohy zaútočili, aby vzápětí povra?dili na 400 nic netu?ících pohanů, kdy? i laskavých křes?anů prý zahynulo na 400.

ÄŚĂ­ rukou?

To? otázka! Vina spočinula, jak jinak, na oběti agrese!

V?e probíhalo kupodivu v souladu se stejným scénářem, jaký byl nedávno pou?it při vyvra?ďování západních Slovanů.

Obzvlá?tě byl zahraničními centry (české marky) ceněn fakt, ?e neoblíbený a krutý Palhoj prý rovně? neu?el svému trestu, nebo? byl ve spánku dopaden ve svém domě a okam?itě zamordován cizokrajnými militantními křes?any.

Zahrabán v?eobjímajícími bojovnými mnichy jako běsný pes!

Nepatrná vada na kráse.

Nech? netolerantní cizinci prominou, ale onen běsný pes, či zahrabaný pes - gospodin Palhoj, byl rychtářem spravujícím svůj úřad z pověření úřadující české kně?ny. Zatímco bojovní mni?i, křes?ané ?ířící lásku k bli?nímu vra?dami a násilím, jen pouhými zahraničními hosty.

Po hříchu nevítanými?

Po té ozbrojené tlupy bývalých kně?í, by? s jistými ztrátami, prchají ze země.

Roku 921 vytáhl Ptáčník proti Srbům.

Co nevyvra?dil, to zotroÄŤil.

Bavorský vévoda Arnulf, na pokyn Jindřicha Ptáčníka, kontaktuje jako někdej?í "spojenec", jakkoliv pro své styky s velkomoravskými velmo?i neoblíbenou, leč umírněnou stranu kně?ny Ludmily.

Kně?na Ludmila v?ak vzápětí uvol�uje kně?ně Drahomíře ruce a odchází z Prahy na Tetín, kde je roku 921 rituálně zavra?děna. Stane se tak v noci 14. na 15. září 921. Dle "upřes�ujících" zpráv latinského ritu německého jazyka prý právě v pátek.

Nic v?ak není tak nejistého jako církevně schválené datum. Snad i proto, ?e v té době pou?ívali na?i předci jiný kalendář a přepočtem lze lehce zjistit, ?e Kně?na Ludmila byla zavra?děna 28. září 921! Co? je datum a rok, je? by mnohé spojitosti s úmrtím sv. Václava i drze podvr?eným rokem (935) jeho Velké oběti.

Roku 922 se Jindřich Ptáčník opevnil v Mi?ni a vytáhl proti Mielčanům, rodné zemi kně?ny Ludmily, dobyl města Lubo?e a Mielčany (dnes ve správě SRN).

Co nevyvra?dil, to zotroÄŤil.

Roku 922 Bavorský vévoda Arnulf nastoluje na Ptáčníkův pokyn, umírněného kní?ete Václava za vévodu.

Opomeneme-li fakt, ?e Jindřich Ptáčník vyvra?dil celou rodinu kně?ny Drahomíry, aby vzápětí napadl rodnou zemi kně?ny Ludmily a uvá?íme-li rovně?, ?e "najatí" Varjagové byli odedávna bojovníci poddaní dánskému králi, jen? naopak jako vazal pomáhal německému císaři pacifikovat Polabsko-Lu?ické Srby a zárove� byli někdej?ím danajským darem bavorského vévody Arnulfa kně?ně Ludmile, opomene-li zcela podivné chování agenta řezenské marky, kněze Paula, pak lze mnohé pochopit z dal?ích věrohodných příznaků (o nich? budu hovořit ve své nové knize Země Zlaté hvězdy Margity).

Pak zajisté pochopíme i to, proč musela největ?í z českých kně?en nav?dy zmizet v plamenech pekelných jako ha?teřivá stvůra. Nejvýznačněj?í z ?en a matek přemyslovského rodu (a českého panovnického rodu vůbec), její? osudy a místo poslední odpočinku kdosi kdysi téměř zcela bezezbytku bezprecedentně zcenzuroval.

A tak si dodnes máme myslet, ?e se, naplněna strachem o svůj ?ivot, prchajíc z pra?ského Hradu, podle očitého a dozajista i "věrohodného" svědka propadla za stra?ného řevu a smrdutého pekelného kouře do samotných pekel (Velmi levná a zřetelně fale?ná germánsko-katolická mince, je? platila v oněch dobách a je? opět získává mohutně na ceně).

Vydat několik protichůdných, lehce retardovaných zpráv, které lze volně, dle okolností, přizpůsobit. Na příklad do podoby vypovězení kně?ny Drahomíry jako nebezpečné buřičky do vyhnanství v Srbsku. Dobová interpretace i nám záměrně podstrkává desinformaci, ?e se jedná o bývalé Srbsko v Čechách - někdej?í P?ov (vyfabulovaná domovina kně?ny Ludmily), nebo Polabské Srbsko - domov kně?ny Drahomíř, je? bylo nemilosrdně zdecimováno protoněmeckými barbary. Včetně vyvra?dění celé rodiny české kně?ny Drahomíry!

Přičem? Srbsko lze rovně? nalézt na Berounsku, tedy relativně nedaleko Stochova, dal?í pak Srbsko nedaleko Mladé Boleslavi.

Jindy marka příhraničního styku nechává "vykřikovat" teze o jejím zbabělém úprku do Chorvatska, přičem? zcela zamlčuje nejen datum, ale i fakt, ?e Velkým Chorvatskem (Chorvat - Vzne?ený) byly nazývány pozděj?í České země.

Vzácná česká kně?na Drahomíra zemřela pravděpodobně 28. září 949 ve věku cca 64 let. Se v?í pravděpodobností jako poslední (sedmá) dobrovolná Velká obě? Oracula západoslovanské svatyně, inspirovaného přísahou kně?ny Drahomíry.

Pohřeb ?ehem, či dobrovolná obě? ?ehem, praktikovaná některými slovanskými kmeny byl vykonán na Pohořelci. K pohor?ení v?ude přítomných kléro fa?istických bojůvek. �ízených příhraniční řezenskou markou.

V místě Velké oběti byla vztyčena ruka dr?ící zlatou kouli - Margitu (Sirius - Hviezdoslavu - Zlatou (?esticípou)) hvězdu v?ech Slovanů, respektive českých kmenů, zákrytně představovaný bohyní se zlatou hvězdou na čele!

Symbol Spravedlnosti, kterou kně?na Drahomíra hledá, podobně jako mýtická bohyně Démétér.

Podobnost čistě nenáhodná.

Zvlá?tě u přemyslovských kně?en.

Tak, jako je Demétér ?ádá u boha Slunce Helia spravedlnost a odchází do podzemí hledat svoji dceru Perzefonu, unesenou podzemním Hádem, odchází za svým synem "do podzemí" i česká kně?na Drahomíra.

K radosti příhraničního katolického kléru prý v plné pohanské (rozuměj starověrecké) parádě. Se v?emi svými nejmilej?ími přáteli, přáními, věcmi, ko�mi i povozem.

Tak jak měli ostatně ve zvyku i někdej?í vládci země Keltů.

A ponechá v paměti potomků viditelné znamení svého příslibu. Ruku nesoucí symbol Slunce, (slunečního kotouče), zlatohlava Peruna, přirozeného strá?ce slovanského práva a spravedlnosti, k němu? se obrací kně?na Drahomíra, podobně jako bohyně Démétér k bohu Slunce, v?evidoucímu Heliovi.

A skuteÄŤnÄ›!

Její syn, kní?e Václav, se zanedlouho vrátil.

Podobně jako dcera bohyně Démétér Perzefóna ka?dého jara přichází z Hádova podzemí v podobě květin a zelených lístků.

Vrátil se, aby nejen slavně spočinul na nejposvátněj?ím pahorku české země, ve svatyni Svatého světla (Svantovida) - jako jediný dědic České země!

Svaté světlo syna české kně?ny Drahomíry nám svítí i v těch nejtemněj?ích dnech!

Současní pseudohistorici a samozvaní dějepravci tuto statečnou ?enu stále osočují jako "lutickou pohanku". Su?e konstatuji, ?e se jedná o pragmatickou velele?.

Západoslovanské kmeny se změnili ve svaz bojovníků litého boha (Ljutic - západoslovanská obdoba Boga stýrů - obřadních bojovníků boha Týra, v něho? se měnil ve válečných dobách i "český" Svantovit) a? několik desítek let po smrti kně?ny Drahomíry

To vidúce zlořečená pohanka(?!), nadmíru hanebně zlořečiti počala a prokletým jazykem lála.

Kronika česká

Václav Hájek z Libočan

Prokletým jazykem?

Rozuměj milý čtenáři - kně?na Drahomíř zlořečila a lála svoji přirozenou mateř?tinou. Staroslovjěn?tinou, je? byla zdávna nejen společným jazykem v?ech Slovanů, ale i příslovečným trnem v germánském oku.

Opakuji i pro místní pseudohistoricky a ortodoxní papagaje, je? se ?iví papou?kováním naučených nevědomostí, ?e kně?na Drahomíra hovořila mimo jiné i starosloven?tinou (To byl toti? onen "prokletý" jazyk, jim? hovořili v?echny vzdělané slovanské kmeny) je? byla, po řečtině, latině a hebrej?tině, čtvrtým liturgickým jazykem potvrzený římskými pape?i.

Proklet byl pouze právě těmi germánskými biskupy, kteří ve sklepeních svého klá?tera mlátili biskupa Metoděje, aby vzápětí tvrdili úřadujícímu pape?i, ?e ?ádného biskupa Metoděje neznají!

Jakkoliv jej svévolně tajně věznili!

Tedy nic nového pod sluncem.

Je?tě dnes "zůstává rozum stát" v údivu nad touto geneticky zakódovanou drzostí.

Ale ona (česká kně?na Drahomíř) byla tvrd?í ne? skála nikterá? sebou hnouti nedala. Biskup, ač mnohá kázání před ní činil, nikoli její srdce nemohl obměkčiti, a to proto, ?e ve v?í země české lidu tvrd?ího a víře křes?anské odporněj?ího jako Lučan?tí, to jest ?atečtí?

Kronika česká

Václav Hájek z Libočan

Pominu-li fakt, ?e velký dějepravec Hájek si mo?ná zásadně plete někdej?í Lučsko (dne?ní ?tecko) mo?nými Lučany někde u Stochova, pak nezbývá ne? potvrdit, ?e je nám podstrkávána dal?í nehorázná le?. Jakoby kně?na Drahomíra pocházela z Lučan a nikoli západoslovanské Lu?ice (Dnes ve správě SRN). Kdy? i Ludmilino rodné západoslovanské Mielsko, respektive Mielčansko (dnes ve správě SRN), je tými? podle zamě�ováno, za české Mielnicko (Mělnicko). Obě dvě ?eny na českém kní?ecím stolci byly toti? nejen krajanky, ale i příbuzných, respektive spřátelených rodů.

Pomluvy a jejich gradace se v zrcadle tisíciletí jeví jako stále neukončený, zpovzdálí řízený proces. Český národ musí vidět ve své kně?ně zlou vra?dící cizinku, je? opustila po vra?dě svůj lid, aby se kdesi v Charvatsku, respektive Srbsku, zbaběle skryla!

Usilovala prý té? o ?ivot kně?ny Ludmily, svého syna Vácslava a Jindry Ptáčníka (Jen? sám vlastně pohan pou?il krvavé christianizace ke genocidě slovanských kmenů v zájmu roz?iřování ?ivotního prostoru.).

Není sporu, ?e právě kolem těchto úmrtí se točil jakýsi kněz Pavel.

Kněz Pavel? Zní to hezky česky, nicméně se jednalo o protoněmeckého militantního agenta řezenského biskupství

Av?ak to jej ji? jiná kapitola, připravované knihy Zde�ka Patricka "Země zlaté hvězdy Margity".