Dcera Soroki a Matky ZemÄ›

Abychom (by? prokazatelně) nespolehlivě určili okolnosti, je? přivedly kně?nu Libu?i do českého panteonu legend, musíme se, pro tento kratinký okam?ik, opět zabývat bájným vojvodou Krokem. Nikoli v?ak proto, ?e bych nebyl českým patriotem a hodlal, podobně jako zem?tí ?kůdci, ?kodolibě ?vatlat o tom, ?e české obrození je zločin a praotec Krok je dílem nezodpovědných obrozenců:

Na okraj nepatrné exkurze za původem jména Krok si připome�me, ?e specializovaní Chaldejci a Babylo�ané praktikující vě?tění z letu ptáka byli nazývání haruspiky.

Není snad státním tajemstvím fakt, ?e dodnes, skrze na?e předky, pou?íváme chaldejskou ?edesátkovou soustavu.

A nejsou to jen míry na?ich babiček (pár, tucet, mandel, kopa), ale i měření času, oběhu planet, či geometrických konstrukcí.

Jednou ze základních činností starověrecké slovanské vě?ttkyně byla "koba" - vě?tění z letu ptáka. Tím vě?teckým ptákem byla v na?ich zemích povět?inou straka (soroka, zákrytně číslo čtyřicet - sorok, viz. odvozeně název Strakonice).

Násobím-li 40 posvátným číslem devět (dévata [sanskrt] - bo?ské, bo?stvo) získávám číslo 360, co? je chaldejský počet kruhu a výpočet oběhu planet ve stupních a zárove� Svarogovo nebeské kolo, jim? otáčí slovanský svarod?ic Koleda. Malý okruh je 7 let * 3 600 = 25 200. Vydělím-li toto číslo vět?ím okruhem 9 let zjistím, ?e se malý okruh s velkým setkávají v sedmiletém cyklu - 25 200 / 9 let = 28 x 101, Vydělím-li toto číslo 7 lety, dostanu číslo zákrytně označující straku, tedy 40 - copok (sorok). Přičem? 7 značí Sedaju (Sedmaja) - zákrytně hvězdu které dnes říkáme Polárka.

Brzy zjistíme, rané "české" dějiny, respektive některé dějinně důle?ité časové intervaly, se odehrávaly právě v těchto cyklech.

Jsou to cykly obětní a vý?i oběti stanoví příslu?né Orákulum.

Číslo devět zárove� představuje, mezi námi Slávy, bo?ský symbol tajemství a utajení (Bylo, nebylo např. v obratu "devatero kvítí", devatero hor, devatero řek? (bo?ská směs bylin, utajené místo, utajený směr atd.. viz "dévata" [sanskrt] - bo?ské, bo?stvo).

Dal?ími viditelnými stopami v pátrání po původu jména Krok se jeví očividně nevlídně postoje, jaké zaujali k tak nevinnému ptáku klerikálové latinského ritu německého jazyka a s nimi funící domorodí sebemrskači.

Jedná se prý o ďábelsky zplozeného ptáka, jen? vznikl jedině ze Satanova plivance.

NynĂ­ zbĂ˝vá ji? jen dodat, ?e kĹ�jaginja - knÄ›?ka praktikujĂ­cĂ­ profesnÄ› kobu (vÄ›?tÄ›nĂ­ z ptaÄŤĂ­ho letu), se podle tohoto ni??Ă­ho stupnÄ› zasvÄ›cenĂ­, nazĂ˝vala doÄŤь soroki, dcera straky, pota?mo vÄ›?tkynÄ›.

V pĹ™episu дочь cъrokь, co? bylo pozdÄ›ji, pĹ™episem do latiny (uvá?Ă­me-li nepĹ™enosnost mÄ›kkĂ˝ch a tvrdĂ˝ch jot), vydrmoleno do latinskĂ© podoby "croki".

A je?tě později, v souvislosti s násilnou likvidací díla věrozvěstů Cyrila a Metoděje, přepisem do latiny a později zpět do staroče?tiny, i tak úmyslně pochopeno: "Dcera Kroki".

Do té?e společnosti dév spadají, dle svého stupně zasvěcení, v?echny knjagině (kně?ky), je? se mezi sebou pravděpodobně oslovovaly titulem sestry "Soroki".

copok - čtyřicet

straka - cъrokъ

дочь сърокь - dcera vÄ›? tĂ­ (straky)

Tak se knÄ›?na Libu?e, Teta a Kassi (Ka?i) staly sestrami (nikoli nutnÄ› pokrevnĂ­mi) a zároveĹ� dcerami Krokь, vlchevce a vojvody v jednĂ© osobÄ› (jak bylo u SlávĹŻ obyÄŤejem). TĂ©měř neexistujĂ­cĂ­ho legendárnĂ­ho vojvody Kroka, respektive Mr. (gospodъ) Straky? Jak vĂ˝hodnĂ© pro pozdÄ›j?Ă­ cenzuru latinskĂ©ho klĂ©ru zamlÄŤet slovanskou vzdÄ›lanost a skuteÄŤnost, ?e starovÄ›recká soroka a bájnĂ˝ vojvoda Krok mÄ›li k sobÄ› upřímnĂ˝ a tĂ©měř niternÄ› kladnĂ˝ vztah.

Nicméně nic nestojí v cestě si ujasnit, ?e otcem Libu?e, Tauté i Cassi mohl být praotec, velký kouzelník, myslitel a vra? (léčitel) Soroka (Straka) z kmene podřipských Pastýřů, kdy? matky Tauté i Cassi naopak pocházely z kmene Gomera (z keltského kmene Bojů).

RovnÄ›? pĹŻvod knÄ›?ny Libu?e nenĂ­ prozatĂ­m jednoznaÄŤnÄ› urÄŤen.

Českou kně?nou se stala a? v čase, kdy byla věkem zbavena tzv. "slibu čistoty".

Ka?dopádně v době, kdy ji? jako česká kně?na zakládala miesto Prahu, ?ilo na zbraslavské Závjě?tí je?tě původní keltské obyvatelstvo (Balbín).

Z odvozenĂ˝ch příznakĹŻ, nelze ne? pĹ™edpokládat, ?e Libu?e byla ji? v ?esti letech zasvÄ›cena jako dĂ©va MatЬ KЪ1, Máti ZemÄ› (Zemlji, Ki je chaldejskĂ˝ vĂ˝raz tĂ©ho?). V tĂ©to souvislosti si pĹ™ipomeĹ�me, ?e mnohĂ© kulty praktikovanĂ© na na?em ĂşzemĂ­ byly buÄŹ slovanskĂ©, ÄŤi keltskĂ© provenience. JinĂ© byly importovány z Egypta (Heliopolis) a Chaldejska ji?nĂ­ vÄ›tvĂ­ slovanskĂ© migrace.

A se v?í pravděpodobností bylo tímto směrem přineseno i foenické písmo (nesprávně, někdy i z neznalosti jindy cíleně označované jako futhark).

Jméno Libu?e koresponduje nejen s pozpátku čteným slovem Sybil, ale i se způsobem zápisu, jen? byl u tohoto písma volněj?í. Nezávislý na poloze, mnohdy (podle úrovně zapisujícího) nehrálo pořadí písmen takovou roli, jakou má dnes. Kdy? ani zdaleka nemohlo postihnout bohatý rejstřík slovanských samohlásek.

Ka?dopádnÄ› jmĂ©no Льбyc ÄŤteno pozpátku koresponduje s obsahem Libu?inĂ˝ch aktivit v oblasti vÄ›?tby: Sybila.

Libu?e musela postupně projít různými stupni zasvěcení. Dříve, ne? se stala nejmlad?í zástupkyní Máti Zemlji (?enský princip reprezentovaný u Slávů pečením obětních "?emlí", kdy? mu?ský princip Svantovid (Svaté světlo), byl při oběti prezentován jeho válečným znamením:

Býčími rohy v podobě pečení obětních "ro?ků", kdy? na?e ?emle a rohlíky jsou téměř zapomenutou relikvií dávných vzpomínek).

I z kusých informací lze vyčíst, ?e jakkoliv byla nejmlad?í kně?kou (sestrou), jevila se v?em, jako jedna z nejmoudřej?ích. Co do umění předvídavostí, taktiky i jednání.

A pokud máme o kně?ně Libu?í záznamy z oboru lidové slovesnosti, pak se zejména týkají období, kdy se ji? stala z dévy kně?nou zastupující ?enský princip ?ivota.

Tedy v čase, kdy ji? nebyla ani příli? mladá, ani příli? stará.

Odhadem v intervalu 26 a? 36 let. Přičem? roli Přemysla Orátaje, jako man?ela, nelze uva?ovat dříve.

Rozhodně ji? její budečský zasvětitel Krok (Soroka, Straka) dospěl svými úvahami a kouzly k názoru, ?e je potřebné vybudovat nové kní?ecí sídlo. Legenda hovoří o Levém Hradci, jako jedné z Sorokových alternativ.

Staří Slávové měli propracovaný systém vzdělávacích center Búd, Děvínů, Vrá?í, které v kombinaci s obrannými Vy?ehrady, Braníky tvořily smysluplný systém. A tak není jisté, zda, kdy? hovoříme o Budči, hovoříme o stejném místě, jaký mají na mysli idealističtí myslitelé.

Kně?na Libu?e vizi Soroki (Krokovu) o Levém Hradci očividně nesdílela a rovně? Psáry (na levém i pravém břehu Vltavy) neuva?ovala, co by své milované sídlo. Závist (Za vě?tí) nad Zbraslaví, ale i dále proti proudu, jsou stále osídleny keltským obyvatelstvem. A navíc, vzhledem i ke kupeckým stezkám, panonské devastaci Bojů, ztratilo dávno svůj ostro?ní význam.

Prokopské údolí a nejstar?í slovanské hradi?tě nad ním (mo?ný Vlastin Děvín), není z pohledu dal?ího vývoje událostí, příli? lákavý. Mo?ná protěj?í Dobe?ka. Zcela určitě Chrást (Chorods, Chrasten) nedaleko keltského grodce ( viz název Pan Grodce). Odtud je Zářící vrch, co by kamenem dohodil.

Vyplývající taktika zcela jasně ukazuje na sofistikovaný a takticky v čase excelentně zvládnutý zábor území, s přihlédnutím, ke keltskému, respektive zbytkově bójskému etniku.

Zcela opou?tí my?lenku i jedinečného Vy?ehradu a po dlouhých úvahách zaměřuje pozornost na posvátný Zářící vrch (Br Uska) kde, mimo jiné, stávala i její vě?tící vě?. Promy?lený strategický tah umo?ní společně s Vy?ehradem, podstatně kvalitněj?í kontrolu kupeckých počtů.