ANUNNAKI, NEBO SYN BELIALĹ®?

Ĺ DMK, Cassurgis , Praha 2018

Beliálů

Není to a? tak dávno (v roce 1998), co jsem měl mo?nost, na vlastní oči, spatřit v Praze... Kde se vzal, tu se vzal. Kráčel si loudavě, snad i rozvá?ně po Příkopech směrem ke Komerční Bance, přesněji k městským hodinán u kterých za dávných dob číhával fotograf, který mě kdysi dávno vyfotil s mojí mamkou a hodinami v pozadí.

Mezitím se Anunnaki, sám samojediný, zvláčnělou chůzí pomalu a jistě blí?il k oněm veřejným hodinám, aby záhy zíral tváří v "tvář" do ciferníku, jen? se i dnes stále je?tě tyčí ve vý?i 4 metry nad stávajícím terénem. Bylo jasné, ?e pán je zvědavý cizinec, nepatrně tučný, mo?ná svalnatý, nepatrně sněd?í, s mírně semitským nádechem, procházející se s jistými, a? retardovanými pohyby, městem.

Marně jsem man?elce o několik minut později vyprávěl o tomto neobvyklém setkání.

Nevěřila.

A? do okam?iku, kdy jsme se prostřednictvím osudu, či mo?ná man?elky, ocitli v obchodním domě Máj, respektive v oddělení svítidel. Neznámý obr, v saku, které by mi bezpečně poslou?ilo jako zimní plá??, sahající a? po paty, a mo?ná i dále, se pomalu, ale jistě plou?il nedaleko. Bylo zcela jasné, ?e více ne? "mravenci" pohybující se u jeho "kyčlí", a v některých obzvlá?? drastických případech i mnohem ní?e, ho nejvíce zajímají právě ty vystavované lucerničky a svítidla. A tak si nenápadně vybral oddělení na druhém konci, odkud jsme jej pozorovali. A hle, ji? stojí dva, tři metry od nás.

Tentokrát jsem vyu?il své ?ivotní příle?itosti a po?ádal jsem svojí ?enu poměřit nepoměřitelné. Nenápadně jsem se přesunul, se svými jistými 183 centimetry, blí?e k neznámému obru, dávaje při tom bedlivý pozor, aby mne mimoděk, při prohlí?ení lucerniček, neza?lápl. Ti?e jsem pozdravil a po?ádal za prominutí. Vzápětí jsem udělal čelem zad a mrkaje usilovně na svoji ?enu, co tomu říká. Nyní měla i moje man?elka mo?nost zjistit, ?e jsem byl, tak jako ostatně v?dy, ve svých odhadech "při zemi". Konečky mých vlasů stě?í dosahovaly k opasku zmíněného gentlemana, jen? svými proporcemi ohromil, pro tuto krátkou chvilku, snad i ostatní náv?těvníky. Nic takového se v?ak nestalo. V?ichni přítomní se tvářili zcela netečně, jakoby čtyřmetrová vý?ka byla zcela jistě i u nás bě?nou vojenskou mírou. Spí?e je zajímala bílá stěna, či nabízené zbo?í. Kdy? zanedbám své úvahy o nevyzpytatelnosti velikostí dveřních otvorů, či cizincově dopravním prostředku, pak nezbývá ne? konstatovat, ?e zmíněný obří cizinec měřil, bez několika milimetrů, téměř čtyři metry. Co? samo o sobě odporuje nejen údajům uvedeným v Guienesově knize rekordů, ale i v Čechách standardně zavedené člověčí vý?ce. Jakkoliv proporcionálně sestaven OK. Vypasovaná ko?ile, ko?ený opasek, kalhoty i sako v barvách anglických gentlemanů, či bankovních úředníků GP, vyslaného kavárenskými mudrlanty. V?e ?ité na míru. Jen ty vý?ce a objemu přiměřené boty s velmi kulatými ?pičkami, jako by jej brzdily.

V tentý? okam?ik stouply v mých očích akcie legendárních obrů do nebývalé úrovně, i kdy? zakrátko tento pocit rychle vyprchal pod dojmem "bě?ných" denních starostí.

Je jen otázkou času, kdy bude vypátrán (pokud se tak ji? dávno nestalo) nejen gen odpovědný za gigantické rozměry neznámého cizince, ale i přesně určeny fyzikálně-chemické pochody - včetně primárních příčin dnes ji? neobyčejného vzrůstu.

Prozatím su?e konstatuji, ?e vý?e zmíněný cizinec se na sklonku svého ?ivota svým mo?ným potomkům pravděpodobně velmi prodra?í. a? jednoho krásného dne ze svých ramen setřese ve?kerou pozemskou tí?i (přeji mu v?ak předlouhá léta pozemských radostí) a odebeře se ke svým předkům, budou aktuální, mimo nadstandardní rakev a obří hrob i nestardardní starosti o vhodnosti pohřebního velkovozu. V opačném případě, vyu?ije-li kremačních výhod, ochudí budoucí archeology o mo?nost utajit před ?irokou veřejností, ?e kdysi dávno ?ili na této planetě obří lidé. A toho je mi ji? teď líto.

Nyní vyprávění přeru?ím. Celý příběh jsem vlo?il do knihy Dýmající zrcadlo, roz?ehnal jsem se s rodinou a odklusal. v roce 2002 na operaci srdce, kterou jsem ve zdraví pře?il i s my?lenkou, ?e si půjdu vý?ku hodin přeměřit. Jakkoliv vím, ?e semafory i pouliční hodiny, přesněji obří ciferníky, bývaly ve 4 metrové vý?ce.

Pozdě. Mé zlé tu?ení opět nezklamalo.

Nebyly tam.

Jakkoliv opodál se tyčily jiné, leč jen poloviční, dvoumetrové.

Zmizely i fotky.

A nejen ty.

Nevrtá mi hlavou ji? kdo. To vím dostatečně přesně. Vrtá mi hlavou, ?e mimo mne a mé ?eny, nebylo jediného ?iváčka, který by na téma Anunnaki v Praze odvá?něji pohovořil.

Není divu. Jakkoliv obr procházel kolem několika stovek lidí, jak na Příkopech, tak v Máji, nikdo nic neviděl: Vidět objektivně nemohli, jakoby na povel čučící do výkladních skříní, či do zdi.

A na co si je?tě, mimo důle?itých mu?ů nejen na Hlavním magistrátu na Praze 1, vzpomínám?

Na ty, kteří v?dy vědí, kde nás sestřelit. Ber, nebo nech.

Dnes ji? vím, ?e na?e setkání nemělo chybu.

Tak?e Anunnaki, nebo syn BelialĹŻ?

Semeno Anu na Zemi...

Mo?nost objednání knihy:
Den mluvících kamenů (tři knihy v jedné), s přilo?enými obsahy a s dal?ím listováním knihou, naleznete zde.

Zeman vyhral, spolu s nĂ­m aj ÄŚesko, Slovensko a obyÄŤajnĂ­ EurĂłpania.