Vážení přátelé, přijměte prosím... Prozatím... Můj slaboduchý pokus odpovědět na několik málo, avšak mně milých komentářů: Ano, máte pravdu. Jsem pocitově právě v únosném bodě, kdy sám v sobě, začínám vnímat vtírající se přebytečnost destruktivního šaškování dobrovolně nekonajících, i se všemi jejich zdánlivě neuchopitelnými přestupky. "Upsal" bych se k smrti vzhledem k urychleně navyšujícím se "skutečnostem". Nebylo by to smysluplné konání, jestliže již většinou známe a téměř tušíme pravou podstatu. Jakkoliv každý z nás tápeme jinak. Většinou skrze nedostatečně pravdivé poznatky. A ty chci, se všemi riziky omylů, vyhledávat.
Potřebuji jen čas k nalezení nové formy a obsahu mých stránek, ve kterém se již nehodlám zabývat marností. Nikoli v kolenou a s ohnutým hřbetem: Nikoli za peníze:
Několik setkání a osobních zkušeností v jediném dni a beznadějně syčím, jak pojistný ventil přetopeného parního kotle.
S odstupem několika dní poskakuje kolem stále stejný pocit: Nikoli pojistný ventil, nýbrž namalovaný pasivní dílek starodávného manometru třaskavě přetopeného parního kotle, s červenou ručičkou bušící do prastaré jednoduché zarážky, která je jen pro legraci v krajině slepých a hluchých.
Znamením hodlajícím raději "odfrčet do pryč", než setrvat v šíleném prostoru, kde střídající se řízené bandy a nevědomá lacinost, všichni vesměs nadmíru šťastni a spokojeni, jakoby beze smyslu zbavení, přitápí pod rozpálený kotel obklopený na rychlo sezvanými diváky, stejně lačnými a nenasytnými. Nicméně spořádaně netrpělivě čekajícími, ozbrojeni naučenou nevědomostí, na slíbené a dosud nevídané Reality Show. Aby se tentokráte i oni sami, ve své ničivé víře vlastní nedotknutelnosti, stali hlavními protagonisty netrpělivě vyhlíženého odpadního pořadu: "Pět nebo šest".
Kolik legračních miliard?.
Jednoznačný, nikoli pocitový, příznak, nám a naší důvěřivosti lstivě nastrojené bídy, s bezmocí proti přirozeným v nepřirozenosti, informačně zcela hrůzně zanedbáni, v chemtrails přísvitu groteskního harašení stejně bezmocných politických slibnovadných tajtrlíků, teatrálně vyskakujících v arytmii stroboskopického blýskání jakoby "obdivných" fotoaparátů, obklopeni bdělými fašizoidními komandy, ve své nevyzpytatelné nenasytností využívali viditelné i neviditelné umění nadčasových technologií soukromých a polosoukromých armád, v čase naučené hospodářské krize, s nekonečnými pluky předlistokovaných idiotů, urychleně přetvářejících kdysi rozumně ustavený svět k nepochopitelnému obrazu zdávna Přicházejících.
Aby i přisluhující havěť, vesele ověnčena nepříslušejícími právy a nepravými zákony, obklopena tlupami vymahačů, s obnovenými plány dobývala zpět další a další území na právě vybudovaném "divokém Východě". Vyhlašující zákony o povinném konci "smysluplnosti", k snadnějšímu rabování a raketýringů. Uspořádaného v podobě bezhotovostního výběru nikdy neexistujících dědičných prebend, středověkých cel ze včera ještě svobodných cest našich předků. Včetně lavinovitého nasilování neúnosně prolhaných pseudodluhů novorozeňat, včetně nadmíru udivených kradí a daní.
Říkám-li: "Udivených?" (?!).
Kde se vzali, tu se vzali. Tento nadpřirozený jev komentovali staří Slávové slovem "samorodžánik" - samozrozený. Sám ze sebe zrozený. A nebyl-li božské podstaty - neměl mezi našimi předky pražádnou šanci.
Je-li prostý raketýring, či smyšlené dluhy a vyplývající stejně vymyšlené daně - božské podstaty? A navíc vymahatelné fašisticko soukromými komandy? Při úmyslně nulové informovanosti.
S neodbytnou "snovou můrou", jak se rovněž radostně a spokojeně řítím k dalším zastavením na "křížové cestě" do nikam? A pak znovu a znovu, při každém dalším zrození?
Nic podobného se pravděpodobně na této urychleně ničené planetě již opakovat nebude.
Podaří-li se kdy sdělit umírajícím kamenným sochám nesdělitelné?
Když ty neslyší ani nevidí, aniž znají umění řeči lidských bytostí?
S poznáním vlastního usmíření se: Naučená nevědomost je sice nezničitelná, avšak s přicházejícími bídami - láskyplně šetrná...
Zdeněk Patrick