Aby smutek neměl kam přisednout...

Vzpomínky na první vlahou noc strávenou pod širým (dnes) neuvěřitelně hvězdnatým nebem, poté stovky hodin cíleným opakováním téhož, pod nádherně rozzářeným světem, tonoucím v mé přítomnosti a zároveň daleké minulosti, mne utvrzují v naději, že jednoho krásného dne se obdiv k tomuto veledílu změní v jistotu.

Stejným kouzlem, kterému podlehnete podle pana Foglara jednou za život, je pozorování nad širým krajem a v křišťálovém vzduchu umocněného efektu vycházejícího Měsíce. Kdy jasně vidíte měsíční hory i krátery. Nikdy více. Jen vzpomínka zůstává?

A pocit sounáležitosti s okolní přírodou.

A to více přeji všem, aby se mohli těžit, tak jako my kdysi, ze vzduchu čistého, jak křišťálová studánka, z nádherně zářící hvězdné oblohy a pitné vody, jež nezapáchá naftou, chlorem, fluorem a bůhví čím ještě.

Abychom mohli plně a svobodně žít, obklopeni přáteli a bez obav před zjevným i skrytým nebezpečím. Se všemi přirozenými radostmi i strastmi, jež nejsou uměle vygenerovány.

S vědomím, že jsem přesně tak svobodný, jak silné jsou mé nejniternější ideály. Když víra i poznání je v souladu.

Přeji všem pevné zdraví a tolik štěstí, kolik jen lidská bytost unese. Nejméně tolik, aby smutek neměl kam přisednout. A když, tak jen na malinkou chvíli. : = ))

Zdeněk Patrick