Pamatujte si tyto dny a pozorně naslouchejte:
Kosovo = Srbsko
To co "létá" poblíž naší planety (A buďte ujižtěni, že se jedná o zcela reálně pragmatickou skutečnost. Uvážíme-li systémové vymlčení elementárních skutečnosti, nemusí to nutně být naši potomci na romantickém výletě do minulosti.
Může to být i ta horší varianta.
Přičemž tu nejhorší z variant vyslovili odpovědní svým mlčením.
Zkrátka viděl jsem, během 30 let, velké množství objektů, jež se mnohdy pohybovaly a transformovaly své tvary tak, že nerespektovaly nejen newtonovskou fyziku, ale i žádné z vědeckých a novinových doporučení o své neexistenci.
Nicméně je to totéž...
main_U.F.O.© Zdeněk Patrick 1973 / 2008Jednoho říjnového dne roku 1973, Praha - Československo. 2. pozorovatel
Když dva vidí totéž, nemusí nutně vzápětí popsat minulou událost stejnými slovy. Každý z nich vychází z úrovně svého poznání, zdravotního stavu, schopností postřehu detailů, či elementárních vlastností pozorovaného objektu, využitím své slovní zásoby, momentální nálady v okamžiku překvapení, životních hodnot a podobně.
A protože když říkám "viděl jsem" - byli jsme vždy u toho nejméně dva. O těch ostatních programově mlčím.
Nyní nechám "hovořit" svoji partnerku o tomtéž, co jsem již minule popsal.
O obřím objektu "zavěšeném" na obloze - kdesi na pražské periferii.
V roce 1983 se nám dostal do rukou jeden z tehdejších časopisů "Svět socialismu". Na posledním listu tohoto plátku byla zajímavá výpověď jednoho z pilotů, kteří před deseti lety nalétávali na neidentifikovatelný předmět. Z důvodů utajení, či nepříjemností mohl letec poskytnout tyto informace až s desetiletým zpožděním.
Popisuje své setkání (1973) s neznámým objektem visícím nad Prahou, když při přiblížení jeho stroje, neznámý objekt odlétl směrem na sever nezvykle vysokou rychlostí.
Se zájmem jsme si s manželem přečetli tento, bohužel mnoho neříkající, a poněkud zavádějící článek, jež ani nezůstal mezi našimi archiváliemi... Naše vlastní pozorování před deseti lety (v roce 1973) bylo však potvrzeno později i dalšími nezávislými svědky a vzhledem k závažnosti pozorování jsme si nemohli namlouvat jakákoli jiná vysvětlení. Což jsme, vzhledem k jednoznačné realitě, ani nečinili, Zůstával však velký otazník - bez jakékoliv odpovědi.
Co se vlastně onoho krásného srpnového odpoledne roku 1973 událo. Léto bylo na sklonku, vanul příjemný vítr, bylo pozdní odpoledne. Nebe nad námi bylo bez mraků. Krásně modrá obloha.
V kočárku, který jsem tlačila, ležel náš šesti měsíční syn a bylo znát, že se cítí v prostorném kočárku nanejvýš spokojeně. Syn ležel na zádech a díval přímo nad nebe. Sluneční paprsky již slábnoucího slunce dopadaly do kočárku a nijak neoslňovaly dětské oči hledící k obloze. Pohlédla jsem tím směrem a spatřila na nebi dvě stíhačky.
Třpytily se jako stříbrné hvězdičky a za nimi se vlnily bělavé pruhy sraženého vzduchu.
Žádný zvuk nebyl slyšet. Stíhačky letěly ve velké výšce, měly velikost špendlíkové hlavičky. Sklonila jsem se nad kočárek k synovi a ukazovala mu letící hvězdičky, když tu náhle jsem spatřila cosi, že jsem překvapením zůstala mlčky stát. Zvedla jsem ruku k nebi, rozevřela palec co nejdále od ukazováčku a začala poměřovat na nebi to "cosi". Manžel, pohroužen do svých myšlenek, nevěnoval příliš pozornosti mému jednání. Upozornila jsem ho a on letmo pohlédl na oblohu. V té chvíli užasl, když spatřil to, co já. Na modré obloze, přímo nad námi, stál osvětlený objekt velikostí i tvaru veliké fazole. Viděla jsem v té chvíli snad celé spektrum barev. Nádherně zářící drahokam, který hrál všemi barvami, žlutá, bílá, červená, zelená, fialová i modrá barva. Drahokam visel a nebyl v pohybu.
K němu se pomaloučku a nehlučně sunuly dvě stíhačky. Když se přiblížily asi na vzdálenost "deseti centimetrů" - předmět odlétl obloukem, jako by ho někdo uchopil a prudkým pohybem ruky odhodil za koruny stromů lesa, který se po pravé straně vypínal. Zářící drahokam zmizel z oblohy, kdesi za stromy a nic po něm nezbylo. již nebyl vidět a dvě stíhačky se pomalu přibližovaly k místu, kde dříve nehybně visel. Dívali jsme se tedy na ně.
Pohybovaly se velmi pomalu a nehlučně ve své původní dráze. Minuly místo, kde před několika okamžiky ještě předmět "parkoval" a rovně bez odbočení pokračovaly v letu. Objekt jim odlétl doprava směrem k severu, ale posádky letadel asi nic neviděly, neboť neodbočily. Nebe bylo za chvíli opět prázdné, až na dva potrhané slábnoucí pruhy.
Nikde nebyla jiná osoba, která toto naše pozorování mohla s námi sdílet. Všude byl klid a ticho.
Ještě chvíli jsme postáli a pak pokračovali v cestě směrem k lesu, který byl cílem naší vycházky.
Začali jsme zvažovat, co jsme to vlastně spatřili, jakou rychlostí se to pohybovalo (manžel později odhadl rychlost předmětu v první polovině vteřiny na 80 000 km/ hod). Ozáření předmětu sluncem, které se blížilo k západu bylo nádherné. Připadal mi jako duha v chomáčku. Nyní jsem si vybavovala i další souvislosti.
Než se dal objekt do pohybu, zakouřilo se a jas záře pohasl. Objekt potemněl a zdálo se, že se i zmenšil.
Start pohybu byl jako když vystřelí. již na počátku stejně vysoká rychlost s jakou zmizel bez nějakého rozjezdu. Bylo to neuvěřitelné. Další dny jsme sledovali tisk, zprávy v televizi a rozhlase, vyptávali jsme se, ale žádné jiné konkrétní informace jsme nezískali. až po deseti letech ve zmíněném článku.
Manžel se dál věnoval pozorování těchto jevů, já jsem však již nikdy tak krásný létající objekt nespatřila, i když mnoho dalších ano. Ty však nehýřily tolika barvami, jako ten první.
A pokud si po letech vzpomínám, barvy objektu byly spíše úsporné (bílá, oranžová, načervenalá a nazelenalá, snad i fialová), nikoli však celé spektrum barev.
V. Š.
Z jistým překvapením musím přiznat, že ač jsme viděli totéž, každý z nás se soustředil na jiné detaily a další posuzování je pak ovlivněné získaným dojmem.
Já byl osobně překvapen velikostí předmětu a jeho transformací, co do tvaru (kruhového na doutníkový).
Marným útokem stihaček (MIG 21 z budějovického letiště), které z jihu obchvatem na objekt bezmocně nalétávaly.
Barvy jsem vnímal spíše jako kamufláž, neboť se mi zdálo, že se chce objekt ve své první fázi podobat spíše Měsíci na denní obloze. A duhových barev jsem si všiml teprve tehdy, když mne manželka upozornila. K potemnění objektu podle mne došlo v okamžiku druhé fáze, kdy se přestal otáčet kolem své podélné osy a změnil tvar na velký doutník.
Fazoli jsem žádnou neviděl. Pokud fazoli nelze úspěšně zaměnit s doutníkem.
Rovněž krátkodobý výtrysk tří praménků černého dýmu, jež vytryskl z objektu (dvě vteřiny před jeho "odletem") do vzdálenosti cca 800 metrů, jsem nevnímal jako "zakouření".
Velikost objektu byla, co do délky přes kilometr a největší průměr 600 metrů. Ve svém knize jsem použil podstatně mírnějších, pro čtenáře snad přijatelnějších rozměrů.
Rychlost z nuly na maximum byla okamžitá a newtonovská fyzika v tom samém okamžiku sbalila svá "fidlátka" a na tuto malou chvíli se odbelhala se na smetiště dějin.
Vše proběhlo tiše. Bez jakéhokoliv zvuku, či dokonce třesku při překonávání zvukové bariéry.
Předmět byl ve výšce cca 8 000 metrů.
Rovněž původně (podotýkám velmi přesně) vypočítaná rychlost, potažmo zrychlení bylo v té době jednoznačným šílenstvím. Zůstává jím dodnes.
Ačkoliv jsme viděli totéž a popisovali různě - oba víme velmi přesně, co jsme viděli.
Zároveň víme, čím "záhadný" objekt nemohl být ani náhodou.
Vším tím, čím nás v této oblasti hojně naopak zásobují ti, kteří neměli pravdu nikdy v oblibě.