Mládí kněžny Libuše

Pamatujte si tyto dny a pozorně naslouchejte:
Kosovo = Srbsko

... "s nestoudnou drzostí uvedl (Václav z Libočan, Hanka) báje v umělý pořádek", a k dovržení všeho doplnil jednotlivé události zaručeně přesnými letopočty. Přesto jsou tyto nejstarší příběhy, a konec konců i jejich vymyšlené součásti, "báječné" v původním i přeneseném slova smyslu. František Palacký

Mládí kněžny Libuše

© Zdeněk Patrick 1994/2006 Země Zlaté hvězdy Margity 1. díl

Podle Nomen Omen kladu prozatím narození Libuše do roku 476. n. l. jakkoliv se mohu mýlit: Přičemž prozatím cvičně neuvažuji za otce vojvodu Soroki (Straku, respektive Kroka), když i matka je nejistá. Vynechávám i příslušná historická data (typu: Herulové tam, jiní zase zpět...)

Rovněž rod, ze kterého Libuše pochází ponechávám prozatím bez povšimnutí!

Pokud se stala zasvěcenou kněžkou (hadačkou) a slovutnou a uznávanou vizionářkou, jak lze usuzovat z jejího pozpátku čteného jména, a ona jí skutečně byla, pak je nutné uvažovat o skutečnosti, že byla předána do výchovy příslužné instituce již v šesti letech.

Připusťme tedy, pro tento krátký okamžik, že se tak stalo roku 482 n. l. Tehdy se poprve zúčastnila obřadu zasvěcení panny kultu Velké Matky Zemlji, jenž byl nasměrován k věž tbě. Po třiceti letech panenské čistoty mohla kněžka rezignovat na svoji funkci a věnovat zbytek života pozemským radovánkám.

Pokud zůstanu věren své dataci, pak se bájna Libuše, zástupkyně Velké matky Zemlji a soudkyně lidu stává Českou kněžnou, ženou Prvního mezi Slávy, obřadního orátaje (Oráče), garanta trojpolního hospodářství, Vojvody Přemysla a bájnou zakladatelkou českého panovnického rodu Přemyslovců.

Rok 450 n. l. nastup éry praotce Soroki (Kroka), jenž končí érou knjaginy Libuše Rok 478 n. l. možné narození Libuše Roku 484 n. l. se v šesti letech stává zasvěcenou pannou kultu, jenž je směrován k věž tbě. Rok 490 n. l. konec éry vojvody Soroki (Kroka). Rok 490 n. l. éra Libuše soudkyně a zástupkyně Velké Matky Zemlji Rok 500 n. l. Levý Hradec zaznamenáno staroslovanské osídlení Kolem roku 500 n.l. V Libici první staroslovanské osídlení Roku 514 n. l. končí Libušino 30 leté období povinné čistoty v zasvěcení. Roku 518 n. l. se stává Českou kněžnou a ženou Premysla Oráče.

Pro osvěžení paměti si připomeňme, že v naší odvozené dataci období vlády vojvody Soroki leží v intervalu roků 450 - 490 n. l.

Když naopak narození Libuše, respektive čas prvních krůčků jejího zasvěcení leží před datumem konce éry bájného vojvody Soroki (Kroka). Tedy před rokem 490 n. l. Přičemž interval mezi narozením Libuše a jejím sňatkem s Přemyslem je opět 40 let.

Sledujeme-li pozorně zachované legendy o Libuši a jejím doprovodu, dospějeme k závěru, že Vojvoda Soroki zřejmě vybral tři dévy (Tetu, Kaši a nejmladší Libuši), jako možné adeptky na zástupkyni Velké Matky Zemlji, krátce před svoji smrtí.

Možné je, že rozpoznal u Libuše příslušné schopnosti a starší, dévy Tetu a Kaši určil jako její průvodkyně a ochránkyně.

Byl si zároveň vědom, že nedospělá dívčina nemusí chápat souvislosti, zapisoval edy své vědomosti, poznatky a vize dílem na březovou kůru, dílem na dubové desky.

Předpokládejme, pro tento krátký okamžik, že spanilé tři dívky byly skutečně dcerami vojvody Soroki, tedy po otci pokrevně spřízněné s rodem praoce Čecha. Dále si připomeňme fakt, že roduvěrný Sláv míval, v záchvatu upřímného zájmu o zachování rodu vícero žen,

V této souvislosti si rovněž připomeňme, že si čeští Slávové brali za manželky i ženy kmene Gomera (Keltů, které staří Slované nazývali Kelči, či Keli. Kmen Bojů do této skupiny kupodivu nebyl zahrnut).

Všeobecně uvažují kronikáři za rodiště Libuše (Tetky a Kaši) Sorokihi sídlo na Zbečně u Křivoklátu, jež leží na březích přirozeného komunikačního systému Mže (Berounky), jenž propojoval rodové sídlo vlchevce Soroki s levobřežní pražskou kotlinou.

A skrze Nižbor (Niž - Nižany, bor žboj), Bojov a bojské Stradonice, Běleč, nynější Karlštejn a Beroun, Tetín, Srbsko (V Českém krasu viz Koněpruské jeskyně), Černošice - (někdejší keltský Cernun Lug) i se staroslovanským osídlením nad dnešním Prokopským kaňonem.

Rovněž směrem na jih, starými obchodními cestami, k blízkému sousedství s někdejším keltským Rokytanskem (Rokycanskem), kde přežívali z části Slávy asimilovaní někdejší keltští Rakotové (latenské osídlení), jež byli po pozdně latenské migraci bojských kmenů z části vytlačeni dále na jih. Do středního Podunaji - Rakotska (Rakouska), z části podrobeno bojské šlechtě sídlící na opevněných hradištích ve Stradonicich a pražském Povltaví.

To, že čeští Slávové respektovali nejen keltská božiště, pekla (pohřebiště), posvátné háje, ale i keltskou topografii, včetně názvů lokalit, či opužtěných hradišť - peherků, svědčí o mnohém. Rozhodně můžeme, ještě po více než 2 000 letech, poměrně přesně určit nejen původní keltská osídlení, ale navíc i jména jednotlivých kmenů.

Vojvoda Soroki (Krok), rodový a později i kmenový vlchevec a věž tec, mohl mít, nejen v zájmu zachování rodu, ale i v rámci bohatýrských družebních styků, vedle slovanských manželek i manželů z kmene Bojů, Rakotů, či Kotýnů usídlených na Táborsku (když například přítomnost Kaši poblíž soutoku Vltavy a zlatonosné Otavy poblíž Zvíkova a keltského osídlení u Nevězic mnohé napovídá).

Nejmladší dcera Libuše tedy skutečně mohla, do svých šesti let, trávit svůj dětský věk na rodném Zbečně u Křivoklátu. Zatím, co její starší sestry Teta a Kaša (uvažuji-li o rodných sestrách) byli již zasvěcenými kněžkami, se již vzdělávali na Budči.

Kde pobývala malá Libuše od svých šesti let, kdy se stala zasvěcena dévou, do svých čtrnáci let nám mohou přiblížit ty nejstarší legendy. Nejdříve však vysvětlení mé úvahy čtrnácti let.

V tomto čase (490 n. l.) končí vláda vojvody Soroki (Kroka).Pravděpodobně jeho smrtí a mladičká Libuše má zaujmout jeho místo soudkyně a hadačky.

Jakkoliv je to vzhledem k bigamii českých Slovanů podivné, kult matky (matriarchát) byl v té době stále silnou součástí rodového i kmenového práva, a tak se může i Libuše stát soudkyní a prorokyní. Ovšem nikoli jako vojů vůdce, ale jen jako zástupkyně, respektive knjagina (kneine) Velké Matky Zamlji. Tou se však mohla stát pouze v dospělém věku.

V souladu s tradicemi a rodovým právem, čeští Slávové považovali dívku za dospělou, úměrně velikosti prsou. Přerod dívky v ženu lze tedy uvažovat individuálně od 14 do 16 let.

V době konce vlády vojvody Soroki mohlo být nejmladší zasvěcené dévě Libuši cca právě kolem čtrnácti let. S možností zasvěcení dévy na zástupkyni Matky Zemlji, se sídlem na Budči (?). Pokud se blížíme pravdě, měli by legendy o kněžně Libuši odrážet činnosti dévy, kněžny a ještě později České kněžny a zakladatelky českého panovnického rodu Přemyslovců. A ony to skutečně odrážejí.

Jedna z nejzávažnějších legend, jež odrážejí odjezd Libuše, nyní kněžny (tedy zástupkyně Velké Matky Zemlji), do Budče se váže se Svojkovicemi na Rokycansku (Rokytasnko - viz keltští Rakotové), respektive ke keltskému opidiu na Oseku. Je na čase si opět uvědomit, že keltské slůvko "uska" (us) - zářící, se v příběhu kněžny Libuše, potažmo v české historii vyskytuje podezřele velmi frekventovaně (viz Uzkobrg - Oškobrk, Brg Uzka - Bruska, grd Ouska atd, tedy Zářící vrch.).

Rovněž nebude na škodu ozřejmit si možný vztah českých Slávů k původnímu keltskému obyvatelstvu.

Jakkoliv byla bojská moc ta tam, čeští Slávové přijímali zbytky Bojského kmene (tzv. pozdně laténské obyvatelstvo) kupodivu téměř jako ostatní Slovany.

České slovo vojín (původně svobodný), bajec, voje, boj - má svůj počátek u Bojů (viz baen)

Za Kelty (Kelči), respektive Keli (kapustňáky) byli považování RakotovéRákosníci) a Kotýni (Koty, snad předci Chodů), tedy původní latenské obyvatelstvo.

Nyní si dovolím použít části zajímavého a skvěle popsaného výzkumu pana Františka Paneše, jenž se velmi detailně zabýval keltským osídlením kolem Oseku a jenž se domnívá, že Libuše, byla dána vojvodou Sorokim (Krokem) do výchovy keltských druidů na Oseku.

Spojuje legendu ze Svojkovic na Rokycansku, ležícími severovýchodně od Mýta (o němž bude ještě řeč) s touto hypotézou.

Jež nemusí být marnou!

..."Ve Svojkovicích, ladné vsi pod Žďárem vypravují zase jinou pověst," píše J. Konigsmark. Na Žďáře prý stával mocný hrad, sroubený z dubových klád. Věštící kněžna Libuše byla paní na něm. Rozjížděla se z tohoto sídla dolů mezi lid, který radostně vítával milovanou vládkyni nad Čechami. Jednou byli rozradostněni rokycanští obyvatelé návštěvou jasné kněžny Libuše. S dětinskou láskou ji přivítali kudy kráčela, tudy ji provázeli.

Rokycanské ženy se uradily, že mocnou vládkyni uctí dobrým obědem. Kněžna se nezdráhala, když nejpřednější z rokycanských žen prosila, aby s nimi požila, co dávala jejich spíše. A kněžna Libuše projevila vděčnost za pohoštění měrou opravdu knížecí. Když se ubírala z Rokycanska, oznámila mužům z rady, že jim na věčné časy dává vrch i hrad Žďár za odměnu...

Lehce si představíte, jaké plesání se rozšířilo mezi Rokycanskými. Velebili kněžnu po dlouhou dobu. V kamenné ohradě (prastarých valech) na Žďáru se za válek skrývali ustrašení lidé z okolí. Měli alespoň dost jistoty, že je nepřítel dnevypátrá a oni že zachrání holý život."

Tolik legenda z vyprávění Svojkovických, jak ji slyšel místní sběratel legend J. Konigsmark.

Zpracoval: František Paneš

Zajímavá legenda, zaměníme-li slovní spojení rokycanské ženy, za "rokytanské ženy". Podle této prastaré legendy žila kněžna Libuše na mocném hradě, sroubeném z dubových klád. Jenž byl vystavěn na Žďáru. A jak František Paneš svým výzkumem zjistil opatřený ochrannými kamennými valy z dob latenského osídlení (podobné lze nalézt na nejrozsáhlejším keltském osídlení u Nevězecic. Latenského i pozdně laténského typu. Popelnicová i méně četná mohylová pohřebiště).

Zapamatujme si slůvka "věštící kněžna Libuše". V tom čase mohlo být věštící kněžně kolem šesti až 14 let. Stále však není zasvěcená knjagina (kniene), zastupující Matku Zemlji.

O vládkyni nad celými Čechami však lze hovořit až po slavnostním odchodu z Rokytanska, kdy svůj pevný sroubený hrad i Žďár rokytanským darovala.

Odjižděla totiž navždy.

Kam? Do Budče? Na Chrasten (pozdější Vyšehrad), či do Psár? Ale o tom i jiném příště