Pitdownský člověk
main_U.F.O.© Zdeněk Patrick 1994/2006
Konečně je nalezen mezičlánek mezi opicí a člověkem. Velké jásání a nález byl obdařen názvem Pitdownský člověk. Jeho "nálezce" přiřadil dobu, v níž ještě Pitdownovský člověk žil, do období kolem 100 000 let.
Ač je to k nevíře, první neandrtálec, jenž se na této planetě ve skutečnosti "objevil" (150 000 - neandertálci typu "Shanidar"), se (svým způsobem) opět jaksi vymykal "vývojové teorii. Byl vyspělejší nejen než předcházející, ale i pozdější druh. Navíc se více podobal nám, než by mohlo být milé "klasickému" neadertálci z let mnohem, mnohem pozdějších.
Pak prý přichází počátek poslední "velké doby ledové" (75 000 - 64 000 let - růst ledovců a silné ochlazování... Nevíme proč, ani nevíme zda-li po celé planetě, či jen na někdejších pólech. O těchto detailech si ideovědecké pohádky příliš nešuškají.
Neandertálec - dnes se tato větev možného "člověka" stává pro "vývojovou" teorii méně zajímavou variantou. Vědecký svět byl opět nucen ustoupit o několik pověstných pídí a připouští, že tyto rachitické bytosti, ne větší než 150 cm, žijící v nelidských podmínkách velkého zalednění, byly nejen nemluvní, ale i slepou "vývojovou" větví.
I když... I to se časem změní. Dnes již pilně hovoří. Dokonce pěknou řádku let. Jak je to možné?
Inu, pokrok přátelé nelení... Kdo nelétal, již létá jako sokol, kdo mlčel, promluvil, kdo příliš hovořil, na cestě k Pánu, ani nedutá. Taková je zkrátka doba pokrokového třetího tisíciletí.
Legendy a eposy Sumerů o tom výslovně nehovoří, avšak mezi romantickými archeology převládá přesvědčení o tom, že první člověk starého Sumeru byl stvořen v Jižní Africe. V těch místech, kde Anunnakiové nutně potřebovali pracovní síly v zlatých dolech. Vytěžené zlato mělo z převážné většiny posloužit k vytvoření ochranného obalu kolem jejich domovské planety. Té prý hrozila blíže nespecifikovaná katastrofa.
Problémem je, že v Africe byly skutečně objeveny doly, jejichž stáří se odhaduje na 40 000 až 70 000 let.
A co Pitdownský člověk? Nedal by se nějak použít?
To, co mělo být zlatým hřebem v programu "Důkaz o původu člověka z opice", nyní tiše odpočívá ve sklepním trezoru jakéhosi anglického muzea.
Podvod slepený z fragmentu opice a člověka, jenž se měl stát nezvratným důkazem, že Stvořitel je břídil neschopný cokoli stvořit, se stal pouhým artefaktem dokumentujícím stav zavedených věcí a "vědecký" svět se nyní urputně snaží o to, aby všichni rychle zapomněli.
Jiná otázka je, co by následovalo, jestliže by se autor podvodu, pod vidinou blížícího se odborníka na peklo a pekelná muka, na smrtelném loži nepřiznal. Na druhé straně bychom konečně mohli dnes bezstarostně radostně křepčit nad vědeckým potvrzením naši sounáležitosti s opicemi.
Neboť vzhledem k pravdomilovnosti a praktikám stínových managementů:
Planeta opic?
Nepochybně náš cíl!