Dědici Svatého světla

Motto:

Velesova kniha - Zde více

Dědici Svatého světla

© Zdeněk Patrick 1994/2006

Země Zlaté hvězdy Margity 1. díl

Kdysi dávno, v dobách, kdy náš vesmír ještě neexistoval a panoval zcela jiný čas, na nějž si nikdo ze smrtelných nepamatuje, tehdy se vynořil z vesmírného praoceánu Nun posvátný prapahorek Ben_ben. Z něho vystoupil zářící sluneční bůh Amon (Atum), aby dal život všem bohům.

V dobách když čas byl odlišný od lidského času dostávalo vše nový rozměr, jenž dal vzniknout všemu hmotnému.

Bohové stvořeni Amonem pak, na počátku časů, sestoupili dolů na Zemi, aby ji zalidnili.

Tenkrát prý byly vytvořeny základy egyptské civilizace a prapahorek Ben_ben podobající se šedé pyramidě se stal místem, o nějž se opírá síla Slunce.

Od těch dob, kdy z hlubokých vesmírných prostor Nun sestoupil posvátný prapahorek Ben_ben, je v chrámu Slunce, ve slavném městě On (Heliopolis) ležícím v nilské deltě, chována a ukazována posvátná relikvie, v podobě tmavé pyramidy, o níž bývá tvrzeno, že představuje symbol zkamenělého semene Slunečního boha Amona. Odtud, po pádu egyptské civilizace, vyšli zasvěcenci svatého světla a boha Usireva do širého světa.

V tutéž dobu, kdy panoval jiný čas, na nějž si nikdo z živých nemůže pamatovat, vystoupil z hlubokých prostor praoceánu Apsu (Abzú) sumerský posvátný pahorek Du_ku.

A sumerští bohové Anunnaki z něho sestupovali na Zemi, aby konečně spočinuli, po dlouhé cestě praoceánem Absú, v těchto končinách univerza.

Z posvátného pahorku Du_ku přicházela pak, pro lidstvo v nelehkých dobách, i potrava.

A sestoupilo království nebeské do města Eridu, aby se krátce před potopou vzdálilo zpět na nebesa a opětovně po potopě sestoupilo opět do města Eridu.

Tenkrát se objevily v Egyptě Mdu nčr - Otisky boží a bylo pak na lidech, jak své poznatky zaznamenají a poučí se z božských moudrostí zasvěcence Thovta.

Pán Slova a Vládce Hlasu, Velkonosý s hlavou Ibise, božský Thovt byl přesvědčen, že písmo rozšíří lidskou vzdělanost a uchová vědění po celá pokolení člověka.

A protože Re, bůh Slunce jeho optimismus nesdílel a mezi ostatními bohy a polobohy nepanovala jistota o důvěryhodnosti a schopnostech domorodců, byl bůh Thovt nakonec nucen vše, co sepsal, ukrýt kdesi na dně moře. V podobě hermetických spisů, uložených ve smaragdových tabulkách, jejichž obsah nepostrádá prý mnohé z božských proměn a tajemství času, či uspořádání hmoty, nebo obrazy povrchu Měsíce i ostatních nebeských těles v jejich pravé podobě.

Vše je uspořádáno tak, aby jej jednou nalezli jen ti, kteří porozumí zapsané moudrosti a použijí ji k všeobecnému dobru.

Jeho dílem měl být i egyptský kalendář odvozený od 52 letého cyklu Siria, neboť jak tvrdí prastará legenda, i on pocházel ze Siria. Velmi podoben slovanskému svarožici Koledovi (Kolodějovi), jenž (podle Velesovi knihy) daroval (před 8000) lety našim předkům "Hvězdnou knihu" vyprávějící o otáčejícím se velkém a malém kole Svarogových kosmických hodin.

Dvanáct věků tvořilo Veliké kolo Svarogova dne, jež je otáčející hvězdnou oblohou - Svargou. [svarga sanskrt - nebe]). Polovina věků připadala na den a stejně pak na dlouhou hvězdnou noc.

Nejstarší praslovanské božstvo byl mocný Sva_rog (Svarodž - Sám rodžestven - Samozrozen) - "Tryskající zřídlo Rodu a nejstarší bůh Vesmíru a otec všech Svarožiců. Ten, jenž kdysi udeřil kladivem do kouzelného kamene Alatyru (Elbrusu), jehož vrcholek se opírá o hvězdu Sedmyju (Sedaju - Polárku) a otevřel studnu veškerého poznání, jež nikdy nezamrzáš. Když před tím ustanovil veškerý běh světa, o němž zejména Kolodějova (Koledova) kniha vlastně pojednává.

Tam v posvátných horách Alatyru, v někdejších dobách starého světa, bylo založeno zlaté město Altyn Gorod (Zlatý Hrad) se slunečními chrámy, na jejichž vrcholu slunce pohybovalo celým zařízením. Bylo to místo, kde z krystalů zněla hudba i slovo k poučení i k oslavě Svatého světla. Bylo to místo, kde se všichni dožívají vysokého věku a kde staří nepozorovaně vyšumí do prostoru a nikdo neumírá. Stalo se tak ve starých časech legend a pohádek, dávno před tím, než byl svět nevratně poničen strašlivými katastrofami a posvátný kamen Alatyr, skrývající nekonečně mocné nebeské síly, spočinul na dně oceánu.

Tehdy Svarogovi synové Svarožici (Samozrození) sestoupili z nebes na zem, aby ochránili svůj lid. A stali se praslovanskými bohy a polobohy. Hromobijec Perun (Pěrun), rohatý Veles (Volos, Velen) ochránce stád a úrody, Koleda (Koloděj), jenž nepřetržitě otáčí Svarogovým kolem a posouvá v čase zimního slunovratu Slunce nazpět k jaru. A obřadní koledníci jej v ten čas zimního slunovratu odpradávna celých čtrnáct dní (po 21/22 prosinci.) oslavuji písněmi a koledami a bogyňja se zlatou hvězdou na čele (Margita - Sirius) je s nimi.

Jeho syn mudrc Brag, uctívaný starověrnými Slovany v podobě mocného svatého ducha. Velký hvězdopravec a nebovid, jenž sestoupil z hvězd Velké Medvědice. Z prostoru, kde se nalézá i legendární Arkthur. Zářící hvězda, jež je v našich zemích oslavována 15. srpna a zpoza jejíž vlády přišli do naší vlasti i naši slovanští prapředci. Jak o tom hovoří ještě kroniky z dob vzácného českého krále a římského císaře Václava zvaného "Karel IV. - Otec vlasti".

S nimi na tuto planetu sestupuje, v den velké svaté oběti (28. září) i posvátné světlo Svantovít (Sventovid). Svaté světlo, jež se v podobě prvních paprsků právě vycházejícího Slunce poprvé dotýká Země. Světlo, jež se ve válečných dobách mění v litého boha a boga stýři jsou jeho obřadní bojovníci.

Mimo dobrých Divů a požehnaných darů nebes přilétaly však i jiné hvězdy. Výhružně otáčející se v prostoru a útočící na Zemi, aby ničily vše živé. S nimi přišlo věčné Zlo, s nímž se zcela spontánně spolčují samozvaně vyvolené klany a jejich divné frakce.

S typickými hegemonistickými touhami.

Aby ukázali svoji moc objevují se jejich zlé hvězdy skryté pod zákeřnou kamufláží. Někdy jako dobro samo, jindy v těch v nejděsivějších podobách. Podobně jako za panování bájného vládce Egypta, po němž byla ohnivá koule, nepodobající se nikterak nebeské hvězdě a valící se egyptským a etiopským nebem, nazvána "Typhon".

V těch dobách se z mimoprostoru opět vynořila nelidská mimozemská entita pohybující se časem, jež ani zdaleka nebyla přátelsky nakloněna lidskému rodu.

Nikomu a ničemu.

Protože se pohybovala časem, ovládla tuto planetu tak, že se o jejím stáří a délce pobytu na této planetě vykládali celé legendy. Někteří je nazývali Al Azif (hmyzí bzikání), jiní šedivci. Římané je nazývali "Inkubus a Sukubus" - přicházející v neodbytné podobě noční můry, jako legendární návštěvníci ložnic.

Nikdy neexistující "Bedroom visitors"...

A protože prochází časem a prostorem snadněji, než pověstný nůž máslem, ovládli nakonec jejich agenti, plni dračího semene, veškeré prameny života a pravdy.

Zastřeli vše temnotou!

Aby již nikdo netužil odkud a kam jde.

Co se ve skutečnosti již událo a stále děje...

Dračí semeno pak stvořilo odraz obrazu nikdy neexistujících virtuálních světů. Celé národy budou systematicky decimovány vědecky propracovanými technologiemi. Práva a svobody lstivě potlačovány jménem práv a svobod.