Prokop - Sv. Prokop (cca *975 +25. března 1053) Kanonizován a posléze prohlá?en za svatého 4. července 1204 (svátek Sv. Prokopa). Stal se jedním z prvních patronů Českých zemí.

O to vzácněj?í, ?e praktikoval víru ve slovanském ritu.

Opat Prokop

ŠZdeněk Patrick 1994

Země zlaté hvězdy Margity 1.díl

Pocházel ze zámo?ného rodu (z Chotouně u českého Brodu), a snad, skrze Vr?ovce Polemíra a zejména svoji matku Přemyslovnu Onoslavu (Ognislavu), vnučku kyjevského kní?ete Vladimíra, spřízněn s kyjevskými kní?aty. Podle této verze (Emilie Bednářová Mysteria Země České dil pátý) se ve skutečnosti jmenoval Předslav.

Vzdělanec, jen? procestoval slovanskou část Evropy, Kyjevskou Rus, Bulharsko i �ecko.

Zabýval se i léčitelstvím a proslul jako zázračný oční lékař.

Věnoval se zejména slovanské literatuře, respektive slovanské liturgii. Tu?íme, ?e byl orientován nejen na moravské velmo?e, ale i na velmo?e z okolí kně?ny Ludmily.

Stal se knězem a posléze i vy?ehradským kanovníkem. Ale ji? v r. 1009, ve věku 34 let, přenechává rodině ve?kerý svůj majetek a odchází, zřejmě znechucen spory s mnichy latinského ritu, do sázavských lesů a tam se v osamění oddává rozjímání a úvahám o Bohu.

Jeho rozčarování souviselo s potlačováním slovanské bohoslu?by a vyháněním kně?í slovanského obřadu, na jeho? počátku stál Adalbert (Vojtěch Slavníkovec), někdej?í druhý pra?ský biskup, dosazený řezenskou markou:

"Víru pravou zru?il a písmo slovanské zavrhl a místo toho ustanovil písmo latinské, kdy? pravé biskupy i kněze pobil a neznámo kam rozehnal," psalo se o velkém Evropanovi, jen? i své dobré slovanské jméno zaměnil za německé - o svatém Adalbertovi (někdej?ím Vojtěchovi Slavníkovci).

Jak písemně zaznamenáno, kolem roku 1032 pobývá svatý Prokop stále v jeskyni u řeky Sázavy, kde ?ije jako poustevník. V této době se k němu připojují mnozí dal?í a jeho věhlas vrůstá.

Roku 1934 se s Prokopem setkává kní?e Oldřich, je? v okolních lesích lovil lesní zvěř. Natolik si jej oblíbil, ?e nejen vyslechl Prokopovu vizi o slovanské liturgii, ale navíc společně zalo?ili klá?ter řádu Sv. Benedikta, av?ak slovanského obřadu. Tého?, je? byl předky ustaven k ochraně před nevzdělaným německým klérem latinského ritu. ?ířícího víru krví a mečem. V?dy jen k vlastnímu prospěchu.

Vybudování klá?tera bylo ukončeno a? za kní?ete Břetislava, nebo? kní?e Oldřich zemřel krátce po svém setkání s Prokopem (9. listopadu 1034).

Tlak německého kléru nabyl opět, po smrti Sv. Prokopa, na neobyčejné drzosti a kně?í slovanského obřadu byli, v souladu s řezenskými směrnicemi, surově vyháněni nejen ze slovanského klá?tera na Sázavě, ale i ze své přirozené vlasti. Mnozí, pokud nezahynuli jako psanci, ode?li kamsi do Uher. Zdánlivě zcela zapomenuti.

K tomuto fenoménu se vá?e legenda:

Slovan?tí kně?í se v?ak, podle legendy, je?tě jednoho dne vrátí.

a? přijde jejich čas.

Stane se tak ke konci věků, prý a? uplyne 1000 let od jejich vynuceného odchodu.

V posledních dnech utrpení, kdy se Hospodin smiluje nad českým královstvím a Strá?ný duch země vy?le z hory Blaník rytíře proti v?em nepřátelům České země.

Několik dní bude trvat nemilosrdná bitva, je? vyhubí v?echny nepřátelé Čechů.

Hadi a ?tíři vypudí poslední zbytky Němců a cizozemců ze skal a oni budou prchat před posvátnou berlou svatého Prokopa. A ona je vymete mimo ná? čas a tehdy bude Česká země skutečně a nav?dy svobodná?

Roku 2000 se kně?í slovanského ritu do klá?tera skutečně vrátili. Před tisíci lety ode?li do Uher, aby se vrátili zpět do Čech ze Slovenska - někdej?ích horních Uher.

Uvidíme, jak dalece pokročil čas a skutečná touha mnichů latinského ritu po odpu?tění nepravostí.

Poznámky pod čarou: Jádro legendy o čertem vyorané strouze, kterou musel čert vyorat ve skalách při svém útěku před "berlou sv. Prokopa" mů?e mít reálné jádro. Pokud uvedeme některé záměrné dezinformace na pravou míru.

Sv. Prokop vybudoval svůj prostý útulek na Sázavě, nedaleko jeskyně zvané Zákonice.

Z dochovaných pověstí víme, ?e v zákrutě řeky byla tehdy z dávných dob osada zvaná "Černé Búdy".

Promptně dosazené slovo "Černé" napovídá, komu vlastně "nekalé rejdy" v Búdách (slovanských střediscích starověreckých vzdělanců) skutečně vadily.

Je jasné, ?e k systematickou záměnou slovanských črtů za pekelně pohádkové čerty oddané peklu, stojí nesmiřitelný boj novokřes?anů s pohanskou (rozuměj starověreckou) nomenklaturou.

Sv. Prokopovi, opatu sázavského klá?tera, bylo nad slunce jasněj?í, ?e jakýkoliv styk s vlchevci a črty, ač slovanskými vzdělanci té doby, neprospívá jeho jedinečnému záměru ochránit slovanský ?ivel před lstivě pronikajícími vetřelci přicházejícími s nekalými úmysly.

I vydal se za a nyní cituji: "Za tovary?stvem dáblů, či čerty milebuzskými a vypořádal se s nimi" po svém a hravě. "Ti pak, prý po krátké poradě, raději ode?li do pustin Lobečských, kde dlouhý čas kraji kokořínském pobývali".

S méně poslu?nými vlchevci a črty ukutými v řetězech "vyorával" pak Prokop brázdy ve skalách a popoháněl svoji nebezpečnou berlou, o ní? se zdálo i římskému pape?i poté, co odmítl kanonizovat Prokopa a prohlásit jej za svatého.

Ten se mu prý ve snu zjevil a hrozil svoji berlou pape?i se slovy: "Nepovolí?-li mi povinnou poctu, pak" - a v tu chvíli zvedl svou pastýřskou hůl - "takto tluka dotluku tě!" Je?tě tého? jitra roku 1204 spěchal úřadující pape? Innocenc 3. , aby učinil potřebné kroky ke svatořečení Sv. Prokopa a zasvětil mu 4. červenec.

Podle dobových zpráv byl Svatý Prokop skutečně velmi vysoké a silné postavy jiskrného zraku, bílé pleti, černých vousů a hnědých vlasů. Znám byl jako silák a není pochyb, ?e byl velmi energický a vznětlivý.

Tak?e být neposlu?ným črtem, dal bych si sakra pozor.

Črt, čert - vlchevec,starověrecký (pohanský) vzdělanec, jen? vrypy zaznamenával v dřevních dobách starověrectví důle?ité informace. Místa, kde kdysi přebývali lze vystopovat i podle obsahu místního názvu. Viz Čertovka,

Čertův vrch, Čertoryje, Črtoryje, ale i v činnostech črtat, načrtnout, či čárat. Zlými bytostmi - čerty- ztoto?něnými se silami pekelných temnot se stali přičiněním zlého úmyslu katolického kléru, jen? tak rád manipuloval s vědomím svých oveček pomocí výmyslu a pomluv (k této manipulaci patří vedle síry a ostatního pekelného puchu i slovo čertit se). K původní činnosti a obsahu starověreckých vlchevců respektive črtů a odvozeně pak i pohádkově zlých čertů patřily rovně? kovářské respektive podkovářské práce v souvislosti s nedalekými stájemi (nedaleko dne?ního Karlova mostu, poblí? posvátného

Perunova chrámu) obřadních bělou?ů (brunů).

Není bez zajímavosti, ?e ani ateistická uskupení, v minulosti i přítomnosti plně ovládající mediální průmysl a propagandu, nehodlala středověký katolický vydrmolenec "čerti", podle skutečné pravdy nastavit na pravou míru.

Přihlouplí čerti by dozajista z pohádek nezmizeli!