Rok 723 spravování Přemysla kní?ete léta druhého, času letního, vy?la Libu?e z Libína a na jedné vysoké skále, při přítomnosti Přemysla a jeho slu?ebníkouvo a svých slu?ebnic stojících, své vě?tby oznamovala řkúcí: V lese při malé vísce, ke které Vltava blízko příchodí a tu Bruský potok (Brusnice) má své ukončení, tu sú byli někdy (kdysi) veliké město počali stavět a Ka?urka jemu jméno dali.

Libu?ina Praha - Cassurgis - Matka měst

Š Zdeněk Patrick - 1999 Praha

Š Země Zlaté hvězdy Margity

Tak, jak nás hledači marných germánských kmenů v Čechách a jimi najatí sebemrskači v?eho českého nutí, abychom s naučenou nevědomosti nevnímali bojské Kelty v časných starověreckých dobách na?ich slovanských předků, tápeme i kolem jména města měst (záchytným bodem mů?eme být i alternativa Praga, čteno tak, jak indoslovanský mrav kázal - Prád?a. Viz praja, čti prad?a (sanskrt) - poddaný. Hrad jen? měl slou?it k obnovení poddanství okolních kupeckých trhů? Systémem poplatků známých z dob keltských Bojů?).

Notorickým základem na?ich znalostí o původu jména je informace, ?e jméno Praha je prý odvozeno, v souladu s pověstmi, od domovního práhu, jen? měl u Slávů zásadní význam a doslova mystickou akceleraci. Snad i proto, ?e pod prahem skrytý had, za minimální naturálie, dnem i nocí strá?il rodinu domácího pána a působil tak jako "důmyslná" ochrana před vetřelci i zlými duchy!

Ano, pod prahem slávských obydlí toti? sídlil bů?ek v podobě domácího hada "in natura", přiná?ející hospodáři ochranu a jeho rodu zdraví a ?těstí. Přičem? dveřní otvor byl situován, co do velikosti tak, ?e vstupující musel při překročení prahu v?dy sklonit hlavu. Nehledě na přechod ze světla do přivítací místnosti podobající se svým minimálním osvitem temnici (opak světnice).

A ne? se nadál, mohl být rozporcován na dva nesymetrické kusy, nebo u?tknut domácím hadem, sídlícím pod zmíněným prahem.

Dodnes se nám dochovala vzpomínka na onen Slávy oblíbený podprahový fenomén v podobě svatebního rituálu "přená?ení přes práh"! Propracovaný tak, aby si domácí bů?ek, respektive přísný hadí strá?ce, napoprvé nespletl novopečenou nevěstu s ne?ádoucím vetřelcem.

Ten, kdo naopak z domu vycházel, ji? vět?inou věděl, jakou nohou vykročit a naopak vkročit.

Prah byl základním kamenem ka?dého stavení. Jako takový byl i místem přísah, "Tesání" a ukládání základního kamene končilo právě obřadním rituálem "přená?ení přes práh".

Praha se dle této vize stala obřadním kamenem státu.

Mo?ná bylo Libu?ino město nazváno i podle vltavských prahů (peřejí), či hatí (dřevěných trámů) polo?ených na vltavských brodech.

Nebo naopak název vznikl podle rozdělení obyvatelstva na Bře?any, Vr?ovce, Hor�áky, Dol�áky, Zápotocké atd. Kdy? i slovanský breh, bereg (břeh), ji? není tak daleko od keltského bruach, (té? bruaich břeh, mělčina, viz Horní Bře?any u keltského hradi?tě Na Závisti).

OdvozenÄ› pak Brag - Prag?

Cosi, co mů?e být rovně? blízko pravdě, uvá?íme-li fakt, ?e zatímco Praha má čtvr? Vr?ovice, Polská Var?ava má naopak čtvr? Pragu.

Náhoda?

Marně si hlavu lámu i kdy? prga - první (mezi rovnými), rovně? nemusí být a? tak "k zahození hodný materiál".

Nikoli marnou fabulaci, kterou se nyní odvá?ím spojit s římským označením Cassurgis (Ka?urgis), mů?e pocházet z keltského cassi - vzne?ený (viz Libu?ina sestra Ka?i). Přičem? i původní význam slovanského slova Chorvat znamená původně toté?. Vzne?ený.

Cassu Regis? Volně přelo?eno (snad): zde "Vzne?ení vládnou"!

Je to téměř stejně přichablé tvrzení jako vymy?lené Ko?íře plné Germánů.

Jiný návrh nedávných dob předpokládá, ?e jméno Praha je odvozen od slova "pra?iti". Su?e konstatuji: To bychom v?ak neměli Prahu, ale ?ďár nad Vltavou.

Za nejbrutálněj?í my?lenku (vedle humanitárního bombardování), hodnou navr?ení na dal?í Nobelovu cenu míru, pova?uji tu z postpučhadrového tisku, s ní? jakási drzá Němka, její? jméno jsem ji? raději zapomněl, oslovuje skrze pseudočeský tisk přihlouplé domorodce.

Celý trik prý spočívá, podle oné německé vědkyně, ve zlomyslném překroucení jména původního německého města die Frage (Otázka).

Tak nějak to asi i bude gnädliche Frau!

Pokud Němci, respektive pra?ská němčina v té době vůbec, kdy existovali.

Ale i tom málu mám velmi silné, přesněji... oprávněné pochybnosti.

Do podobné podskupiny patří i výpotek jakéhosi německy pí?ícího autora o zalo?ení Prahy tibetskými mnichy.

Na rozdíl od zmíněné dámy i velmistra raného literálního stylu "fantazy", v?ak měla kně?na Libu?e velmi přesné informace o mnohých tuzemských nemovitostech a reáliích! Co? dokumentuje i jmenným výčtem přesně určených lokalit s bohatými nalezi?ti zlatých ?il, stříbrných dolů, či cínové rudy.

Marným se, ve světle cizokrajných názorů a domácího hadího kultu, nemusí zdát ani Per Aga. Dům, či město hada Ad?i. Nic v?ak není tak nejisté. Jakkoliv nabraný kurs této verze směřuje do Iránu, či do Indie (viz tata Naga, baba Jaga, Jad?i baba).

Libu?ina proroctví později vyu?il k upevnění své moci i bratr Sv. Václava a český kní?e Boleslav I. Státotvorce, jen? svého času nechal shromá?dit ve?kerá Libu?ina proroctví, zlaté keltské legendy, vlchevce, črty, zeměpisci i zku?ené horníky, v rámci my?lenky vybudovat prosperující a nezávislý slovanský stát.

A povedlo se.

Včetně nálezů dávných podzemních systémů.

Čechy se tak staly, po starověkém Egyptu, druhým historicky největ?ím nalezi?těm zlata.

Ka?dá druhá zlatá cihla světových bankovních zásob zlata pochází z Čech, milé Če?ky, Če?ata a Če?i.

Co s tím uděláme?

Jinou otázkou je, kde tyto přesné informace kně?na Libu?e zničeho?nic, takřka ze dne na den, získala. A právě v tomté? okam?iku, kdy? si Přemyslovi přátele stě?ovali na chronický nedostatek zlata, které od nich po?adují lstiví zahraniční kupci (strč. gosti).

"Několikanásobně přeplácíme zbo?í medem, p?enicí a ko?e?inami", stě?uje si Přemyslovi jeho nomenklaturní základna.

Za nedlouho po této intervenci přemyslovské nomenklatury shroma?ďuje Libu?e na vy?ehradské skále zlato, stříbro i cín. Zárove� chystá své nejslavněj?í vyhlá?ení, o něm? se s předstihem veřejně zmi�uje. Stále v?ak, nám z neznámého důvodu, s tímto předem ohlá?eným proroctvím, je?tě váhá.

Porovnává snad v?echna "pro a proti"?

Váhání mohlo mít i své strategické důvody. Je?tě zdaleka nenade?el příhodný časový interval k zalo?ení města, jeho? poloha je je?tě podrobně zkoumána pohledy geomantů i vodopisců.

Jedná se snad o tak zásadní informace patřící do hájemství arcanum arcanorum? Nejtajněj?í z nejtajně?ích a nesdělitelných tajemství, jejich? zveřejnění ohrozí ?ivot kně?ny?

Tajemství, je? lidová slovesnost zachová mnohdy v nezměněné podobě.

ÄŚas se v?ak ji? nachyluje.

Konečně nade?el očekávaný den a nejpříhodněj?í okam?ik. Kně?na Libu?e vyjde společně se svoji dru?inou, na vy?ehradskou skálu, aby potomkům sdělila jedno největ?ích tajemství nejen o budoucnosti českého národa, ale i nově zalo?eného hradu, respektive města.

Zdá se být dokonce velmi pravděpodobné, ?e zalo?ení Prahy na zcela přesně vymezeném prostoru, skutečně úzce souvisí nejen s mystickou akcelerací událostí kolem kně?ny Libu?e, ale i taktickým obkrou?ením kupeckých trhů, respektive strategických brodů.

Krátce po této zvlá?tě akcentované seanci kně?na Libu?e na Vy?ehradě umírá.

A co se týče drahých kovů?

Nelze nepostřehnout neuvěřitelnou flexibilitu pramáti Libu?e, která získala, prakticky ze dne na den, bez základního geologického výzkumu, tak zásadní informace?

Od své bojské prababičky?

Nebo snad na svých studiích v Budči?

V?eobecně se má zato, ?e byla největ?í Sybilou v?ech dob.

JinĂ­ se du?ujĂ­, ?e Libu?e nikdy neexistovala.

Jsou to zřejmě ti, jejich? ka?dá druhá zlatá cihla v domácích sejfech (jen pova?te) "z ničeho? nic" přidohara?ila a? z dalekých Čech.

Mo?ná se skutečně zlato povalovalo po na?í vlasti jako kamení a Keltové do nich zdávna jen čutali. Jak mnohem později závistivě tvrdí pomluva jednoho vrcholných klerikálů latinského ritu:

"Hodíli v Čechách pasák kamenem po stádu, je kámen vět?inou několikanásobně dra??í ne? samotné stádo."

"Třikrát se zlato doly povznese, třikrát sejde jejich kov! Od západu zvaní i nezvaní, lačníci po zlatu, kdy? ve vás pohasne svatý ?ár", tvrdila Libu?e.

Vzhledem k poblikávající bludičce, je? byla kdysi svatým ?árem usuzuji, ?e budeme naprosto chudí. Poslední zlaté valouny a cihličky, včetně nedotknutelného státního pokladu nám vytunelují v dobách budoucích přeslavní tuneláři, kdy? krátce poté nad na?í vlastí zavládne noc zdánlivě téměř bez konce.

Co v?ak vĂ­me zcela bezpeÄŤnÄ›?

Projdeme snad v čase konce časů příslovečným "uchem jehly" a jak potvrdil i známý klasik: "Jako národ neskonáme. Naopak, se ctí v?echny bídy překonáme!"

Nadejde zas jasný den a tenkrát vzejde blaho mému národu, tvrdí kně?na Libu?e.

Nedej heilige Hevil und his State Destroyers, knÄ›?na Libu?e snad dokonce xenofobnÄ› a nacionalisticky hara?ila?

A prĂ˝ nikoli!

Proto?e vlastně ani neexistovala! Tvrdí optimisté z příhraniční marky!

Právě ti, kteří nám skrze katolické raketýry utajili na?e starověrné (prý pohanské) předky. Odhodili nás jako nepotřebné haraburdí do na?ich pohádek a legend!

Hned vedle těch keltských.

A jak to tedy tehdy (ani vlastně nevíme kdy) bylo? Abychom opět pevně uchopili zdánlivě ztracené, vezmeme si na pomoc svůj mateřský jazyk, staroslověn?tinu, ru?tinu a na?í zbytkovou "kelt?tinu"!

Dále pou?ijeme nejen svoji pevnou víru, legendy, pověsti, báje, ale i výsledky archeologických výzkumů. Přičem? i překroucené religiózní legendy o Svatých mu?ích nejsou tak marné, jak by se na první pohled zdálo! Kompilací sice nevzniká pádný důkaz, nýbr? řada zajímavých příznaků, o nich? lze dlouze diskutovat.

Je-li s kým!

Pokud hovořím o víře, pak mám na mysli právě jen ten slovní obrat, jen? mi dovoluje, pro tento kratičký okam?ik, věřit svým předkům, kteří mi nikdy nelhali.

Naopak zanechali nám letitou lidovou slovesnost.

Vypraví se, ?e otec kně?ny Libu?e, bájný praotec Krok respektive Soroka (Straka), nastoupil svoji vládu krátce po smrti praotce Čecha.

Jeho sídlem měla být Budeč. Jakkoliv ji? i on ze svých vě?teckých seancí věděl, ?e nade?el čas přesídlit blí?e k brodům. Oním vyvoleným místem bude pahorek na pravém břehu Vltavy budoucí Vy?ehrad, kdy? skalnatý levý břeh (nad dne?ním Prokopským údolím) se stane Děvínem.

798/802 staroslovanské hradi?tě Budeč (poblí? Zákolan, mezi potoky Zakolanským a Týnickým) - středisko někdej?í starověrecké vzdělanosti, později i raně přemyslovské sídlo (viz Búdy, buditi, budoucí, buditel, budování, budova, Budějice, Budějovice, Buda Pest). Hradi?tě patří svými 22 ha rozlohou k největ?ím v Čechách (celková délka hradeb 2 km, vý?ka 5 m a ?ířka byla po po?áru roz?ířena ze 7 metrů na plných 13 metrů. Hradby byly zřejmě vybudovány na přelomu století v letech 798/802).

A jak tyto informace korespondují s mým tvrzením, ?e mladičká Libu?e, společně s jinými dévami a dévy pobývala na Budči, vystavené prý kolem roku 798, ačkoliv její dobu kladu do mnohem časněj?ího období?

Staroslovanské hradi?tě bylo vystaveno na někdej?ím keltském opidiu.

Podle legend řídil "vojvoda" Soroka (Krok) chod oné starověrecké instituce v souladu s vírou předků. Jako ka?dý slovanský vojvoda vzorně vzýval lesní duchy, klaněl se horním i vodním bohům, opakoval si staré zpěvy i vě?tby. Zabýval se kouzly. Byl zběhlý v léčitelství. Nazíral do budoucnosti.

Navíc v?echny své poznatky, zku?enosti i dovednosti pečlivě zaznamenával na březovou kůru a uschovával pro své mladé dcery.

Ka?i (Kassi později vydrmoleno na Kazi), Teta (Taute) i Libu?e (Sybila) od útlého dětství (od svých ?esti let) zatím na Budči pilně studovaly. S ostatními vybranými dévami a dévy (vědoucími pannami a mládenci) byly zasvěceny do slávských a se v?í pravděpodobností i keltských tajů a mysterií. Plných třicet let svého ?ivota se věnovaly vybranému oboru.

V těch dobách byl ji? vybudován pevný základ rovnová?ného systému Búd (střediska vzdělanosti v jejich čele stáli dévové), Děvínů (kultovní tvrze osazené zasvěcenými Dévami), Vrá?emi (léčitelskými uskupeními), Vy?ehradů (opevněných hradi??), posvátných Perunových a Svantovítových bo?i?? s právem orákula, obětních pahorku, kde ?reci praktikovali oběti ?igom (?ehem). V?eobecně převládá názor, ?e Libu?e vě? tila na vy?ehradské skále!

Zajímavá informace, nebo? my naopak víme, ?e toto "veliké město" pojmenovali �ímané Cassurgis (Cassi regis).

Co? mů?e té? znamenat "Zde vládne Kassi". Zde vládnou "Vzne?ení". Co? je velmi zajímavé tvrzení, nebo? Bojové sami sebe nazývali Bony - vzne?enými.

Mnozí tedy odvozeně předpokládají, ?e se, v případě Ka?urky, jedná o bojské osídlení na Závisti. Podle mne mylný názor, jen? se sice zdá být v souladu s poznatky jezuity Bohuslava Balbína, katolického kněze, jen? krátce po prohlídce keltského opidia na zbraslavské Závistí, zaznamenává (V roce 1681 ve svých Historických rozmanitostech Království českého):

"Obyvatelé prohla?ují, ?e (Závist) byla dílem a královským sídlem Bojů, kteří na?í vlast obývali ji? před zalo?ením Prahy a toto tvrzení přejali od svých předků pamětníků.

Myslím, ?e je to pozoruhodné tvrzení. Vzhledem k některým charakteristickým znakům, změnilo se někdej?í bojské opidium v bójskou vě?tírnu s přidru?eným posvátným hájem s mohylovými hroby pozdně laténského, tedy bójského osídlení, Hovořím o keltském opidiu nad Zbraslavi zvanou později na Zavjě?tí.

Av?ak názor, ?e malinké strá?ní hradi?tě s posvátnými háji a vě?tírnou na Závisti, je slavné bójské město Ka?urka (Cassurgis), nebere vůbec v úvahu nesporný fakt, ?e prakticky celá dne?ní Praha 4, ale i velká část levého břehu Vltavy, Davelsko, samotné Bojsko (Bojov u Dobří?e) ani nepočítaje, je součástí někdej?ího velikého keltského osídlení. Kdy? nedaleké Brdy také vědí své!

Utajení Keltů v na?ich dějinách má hned několik zlopověstných cílů. Z nich? jeden souvisí s dřívěj?ím příchodem Slávů do na?í vlasti (tedy ji? v 1. nejpozději 2. století), naru?it kontinuitu příčinných souvislostí a do vzniklé časové mezery chytře propa?ovat (prozatím) - jeden, či dva, nejlépe tři germánské kmeny. Kdy? neuva?ujeme, z hlediska církve latinského ritu, nebezpečnost náboje keltské víry mo?ných keltských prababiček promítnuté do starověrecké reality českých Slávů. Skrze ?eny kmene Gomera.

...rychle bÄ›?te, k tÄ›m, kteří nÄ›co dÄ›lajĂ­ a optejte se. Z toho, co? vám bude za odpověď dáno, jmĂ©nem tĂ­m mÄ›sto (staroslovÄ›nskĂ© vĂ˝znamy tĂ©ho?: miesto, gniezdo, gniezdno, hnĂ­zdo, ale takĂ© gъrъd, gorod, kelt. gorodz) nech? je nazváno.

Václav Hájek z Libočan Kronika Česká

Cassurgis, Cassurka (čti Ka?urka, či Kačurka.). Je snad římská "Kassurka" někdej?í obcí (dnes částí pra?ské čtvrti Michle Kačerov? Nedaleko někdej?í obce uprostřed lesů Michle (Dmiechle - sídlo boha větru Striboga, jeho? man?elka Ma Hulena (Velká Holena, Hulena) sídlila na blízké Holi (Někdej?í kopec jemu? jsme jako kluci říkávali Homole.).

Kdy? i Zelený lí?ek a keltská Yzerka, s nedalekým Cernunovým lugem, (Na?í klukovskou "Černou loukou", či Černým luhem), je co by kamenem dohodil. Podobně jako nedaleký keltský malý a velký Bohdalec s legendou o keltském velmo?i, jen? byl pohřben, sedící na koni, respektive s celým povozem, v místě dodnes zvaném "na Balkáně".

Kačerov, respektive Kačurka (Ka?urka) by v?ak musel le?et téměř na konečné obchodních cest, které �ímané popisují. Přičem? Ko?íře le?í na protěj?í straně.

Cassurgis by v?ak mělo být o podstatně vět?í někděj?í keltské osídlení!

V?eobecně je známo, ?e Keltové za úplatu strá?ili hranice římského imperia, včetně důle?itých obchodních a vodních cest. Jantarovou cestu k Baltu, Solnou stezku ze Solnohradu a Zlatou cestu na východ.

Obchodní cesty vedly té? z Karnuntu (Bratislavské brány) po levém břehu řeky Moravy, a? k Bečvě a Odře, směrem na sever k Baltu, kde se tě?il jantar.

Solná stezka vedla přes Gabretu (?umavu) směrem na Budorgis (zřejmě Budějovice), Tábor a a na pravém břehu končila v Cassurgis.

A skutečně! Kačerov, mo?ná Kačurka (respektive Ka?urka alias hledaný Cassurgis) opravdu le?í na pravém břehu Vltavy. Ve směru Budějovice, Tábor, Bene?ov, Praha (někdej?í stará Bene?ovská, či Budějovická cesta). Kačerov skutečně le?í přesně na hranicích, kde začíná velké (pra?ské) bójské osídlení táhnoucí se ze ?iroka pravým i levým břehem Vltavy a? do brdských lesů.

Nutno si v?ak uvědomit, ?e se obchodní stezky byly vlastně průseky procházející skrze husté a tě?ko proniknutelné lesy a vedly v?dy do náruče keltských výběrčí poplatků.

Zde (na pravém břehu Vltavy, v místě zvaném Kačerov), se dodnes hlavní cesta rozbočuje na několik jiných, směřujích skrze velké keltské osídlení ke v?em známým vltavským brodům. Přičem? jedna s předstihem odbočuje na Březany a odtud kolem bojské svatyně na Závisti lehce ovladatelnými několikanásobně klikatými cestami a? do hlubokého zbraslavského údolí.

K někde?ímu brodu v místech zbraslavského mostu.

Jiná vede ĂşdolnĂ­m prĹŻsekem KrÄŤskĂ˝m ĂşdolĂ­m (ĂşdolĂ­m paĹ™ezĹŻ) do BranĂ­ka (ochrannĂ© brány, jinde zvanĂ© tĂ©? Brani Bor. Bojová Brána). Dal?Ă­ vede z nynÄ›j?Ă­ho KaÄŤerova, kolem ZelenĂ©ho lĂ­?ku, keltskĂ˝ch hájĹŻ u Dobe?ky, k podolskĂ©mu brodu. ZbĂ˝vajĂ­cĂ­ pak pokraÄŤuje skrze KaÄŤerov, lesnĂ­m prĹŻsekem kolem nÄ›kdej?Ă­ slovanskĂ© obce Michle (Dmiechle), dne?nĂ­ OhradnĂ­ a bránu mezi MalĂ˝m a VelkĂ˝m Bohdalcem, do dne?nĂ­ch Vr?ovic, jiná odboÄŤka směřuje naopak do NuslĂ­ (Nev Sьlo - NovĂ© sĂ­dlo SlávĹŻ), aby pod Vy?ehradem směřovala dĂ­lem k brodu smÄ›rem na Smiechle (SmĂ­chov, protÄ›j?ek Dmiechle), ÄŤi k prahu poblĂ­? dne?nĂ­ho Karlova mostu, dĂ­lem na dne?nĂ­ StaromÄ›stskĂ© námÄ›stĂ­. Kde nÄ›kterĂ© kupeckĂ© karavany konÄŤili svoji pou? v podobÄ› velkĂ©ho trhu.

Ka?urka (Kačurka), respektive námi hledaný Cassurgis le?ící v pra?ské kotlině, bylo označení regionu bojských strá?ců s pověstí excelentních válečníků. Přičem? zbytkový lokální název Kačerov, v místech kde začínal Casurgis, přetrval ve slovanské variantě a? do dne?ních dní.

Podobný název se dochoval i na druhé přístupové straně v dne?ní podobě "Ko?íře".

Praha se tedy původně jmenovala Ka?urka (hledaná konečná kupeckých cest tzv. Cassurgis)?

Kdy?

V časech pozdně latenského osídlení Galsko Bojskými kmeny Bonů - Vzne?ených. Tedy v intervalu 2. století př. n. l nikoli v?ak později ne? do roku

Dlouholeté (zejména konec 19 století a v průběhu celého 20. století) archeologické výzkumy rozsáhlého mohylového na území ji?ních a západních Čech potvrzují původní domněnky, ?e se jedná o osídlení Boji z přelomu z doby 500 př. n. l.

Pokud nepočítáme ty, kteří sídlili na Obřích hradech v dobách nebeské bitvy démonů nad Gabretou (?umavou), snad právě ty, kteří vytesali ve skalách hory Tábor jeskynní úkryty a chodby, či dokonce pozděj?í lovce mamutů (z dob před 12 000 lety), pak byli prvními obyvateli na?í země zcela jistě Keltové (kmen Gomera) zvaní té? Ilyrové.

Nejdříve Unětická kultura (1 700 1 200 př. Kr.)

Kolem roku 500 př. n. l. se objevují indoevropské kmeny Keltů (knovízská kultura), kteří pohřbívají ?ehem - národ popelnicový. Jedná se o kulturu knovízskou.

Nezbývá ne? prozradit, ?e na?i Cassi Bojové (Bonové) patří mezi keltské kmeny tzv. pozdně laténské kultury (galské), je? se v na?í vlasti poprvé objevuje na severovýchodu Čech. Přicházejí kolem 2. století př. n. l.

V dějinách se usídlili jako zku?ení válečníci, jim? zemědělství nepřirostlo k srdci. Své nebo?tíky nespalují, nýbr? ukládají do navr?ených mohyl.

Z archeologických nálezů rovně? vyplývá, ?e původní keltské obyvatelstvo (popelnicový národ knovízské kultury, při?lé do země kolem roku 500 př. n. l. viz např. Budeč (nedaleko Prahy), Nevězice, Zvíkov, (ji?ní Čechy) Pankrácké sídli?tě (Praha 4) ji? zmíněnými háji, svatyněmi a lískovými plantá?emi, ale i dal?ími přilehlými lokalitami, jako je původní opidium na zbraslavské Závisti), bylo z vět?í části podrobeno a dílem zmizelo.

Oni sami se uchylovali na vý?e deponovaná a dobře opevněná místa. Byli to právě oni, kteří razili mince podobné římským (tzv. biateky, či chceteli známé duhovky).

To jsou ti Cassi (Bonové) Vzne?ení, kteří opanovali i Pra?skou kotlinu, se v?emi původními obyvateli.

A zřejmě podle nich byla pra?ská kotlina nazvana Kačurka.

Po válečné katastrofě, je? je potkala v Panonii (Bojská pou??) odchází Bojové, po dohodě s �ímany skrze ?výcarsko do Gálie. Poslední zbytky Bojů a podrobených keltských kmenů knovízské kultury asimilují přicházející slovanské kmeny, skrze ?eny kmene Gomera.

Za nejpozorujhodněj?í záznam o zalo?ení Prahy, který prozatím zůstal zcela bez pov?imnutí, je záměna potoku Brusnice za potok Brusku, je? pochází opět od Václava Hájka z Libočan.

Kně?na Libu?e orientuje své vyslance, jejich? úkolem je zalo?ení města, podle stávající topografie. Jmenuje, mimo jiné, i potok Brusku (dnes Brusnice).

V této souvislosti si připome�me, ?e dle legend měla kně?na Libu?e oblíben vrch O?kobrh nedaleko Libice. Pokud porovnáme obě dvě jména, zjistíme následně překvapivou podobnost.

Základem obou jmen jsou dvě keltská slova:

O?kobrh - Uska brg (zářící vrch)

BrUska - Br(g) Uska (zářící vrch)

Potok na Zářícím vrchu?

Nebyl by to ostatně jediný zářící potok, či říčka, nebo peherk s keltským jménem a charakteristickými fyzikálními jevy z oblasti relativity. Rozpome�me se jen na říčku Chomutovka, je? se je?tě nedávno jmenoval "Uska". Hrad Houska, kde vystupovala ze země záře a podivné bytosti, nebyl zcela jistě pojmenován po bratru kně?ny Ludmily.

Jeho keltské jméno Uska naopak plně odpovídá českým legendám.

A opomeneme-li tu skutečnost, ?e nedaleko dne?ní vě? e chrámu Svatého Víta, nedaleko baziliky sv. Jiří, byl legendární pahorek ?igi (čti ?id?i, obětní oltář, kde staří Slávové, respektive jejich ?reci obřadníci praktikovali oběti ?igom. ?ehem na posvátném ohni Svanto Vida - Svatého světla), pak příběh z Prahy roku 1142 generuje mé asociace o Svatém světle, či Zářícím vrchu podstatně jasněji.

Není snad utajovanou skutečnostím, ?e někteří kronikáři zaznamenali, ?e roku 1142 poletovalo nad předměstím Prahy zvlá?tní těleso, mající údajně podobu ohnivého draka. Toho času vyhořel i klá?ter při bazilice sv. Jiří na Pra?ském Hradě (kde byla pohřbena i sv. Ludmila):

Tehdy prý jepti?ky "s nářkem ode?ly a usadily se v kostele sv. Jana Křtitele na Aujezdě? (dne?ním Újezdě, pod Petřínem).

Tenkrát v časech, kdy byl ji? klá?ter sv. Jiří zcela pobořen, spatřily jepti?ky nad hrobem sv. Ludmily podivnou záři. Jakoby ohraničený ohe� sestupující z nebe v podobě světelného sloupu. Jiní (hlásní, rybáři a řemeslnící od Oujezda pod Petřínem vídavali v nočním čase, jak ohnivá záře naopak vychází z trosek chrámu sv. Jiří vzhůru k nebesům. A v ní se "ukazují duchoví nějací"?

Světelná záře vycházející z někdej?ího posvátného oběti?tě ?igi?

Na zářícím vr?ku Brgu Uska, kde hodlá bájná kně?na Libu?e, v dobách, kdy mezi Slávy ?ijí poslední Keltové, zalo?it gorod Prgu, jeho? sláva (Svanto vid Svaté světlo) hvězd se dotýká?

Kně?na Libu?e dala městu jméno, je? upokojil v?echny přítomné i budoucí. Jméno, je? určeno jen zasvěceným a připraveným. A jedním z nich byl i český král a římský císař Karel Lucemburský, nejslavněj?í potomek přemyslovského rodu.

A není to jediný neuhasitelný světelný zdroj, je? byly kně?nou Libu?í, při zalo?ení města i okolních stavení (Na Petříně i poblí? Oujezda) odkryty.

Jiná záře v podobě blýskající obří koule, je? se objevila nad chrámem Svatého Víta, respektive svatyní Svantovida, i Svatého světla kní?ete Václava, poblí? obětního pahorku ?igi tedy posvátným místem v?ech Čechů, v předvečer vyoknění prohabsbursky orientovaných místodr?itelů.

Byla viditelná nejen z Malé Strany, ale i z dalekého okolí. Tedy i od Bílé hory. Co? potvrdili místní sedláci.

Mohla být dokonce i nosným impulsem ke následnému stavovskému povstání,

V?e u potoka Br Usky (Brusky, Brusnice). Nedaleko Zářícho vrchu. Od pradávna zasvěceného slunečnímu kultu.