Nejsem a? takovým horlivým příznivcem duchovních interakcí, či vyjímečných dějů. Mám jen prostou smůlu, ?e bývám častěji, ne? zdrávo "v pravý čas na nepravém pravém místě". Co? vede k názorovému střetu a vyobcování chatrnými, či mentálně chudobnými. Mezi mno?stvím tragicky moudrých, nudně nevidoucích a nehledajících (nebo? nalezli ?ivot), kteří bývají v jatečním houfu v?dy přesně na čas, i na správném místě.

AÄŤkoliv, jednou... Kdo vĂ­?

Narodí se snad plni údivu svých vzpomínek?

Kdo vĂ­?

nebo jen prostá, ač neobvyklá příhoda :=))

MainUFO Š Dýmající zrcadlo & smit.wz.cz Š Zdeněk Patrick 1974 - Praha 2012

Mnohým z nás nepochybně chybí praktická zku?enost vlastního setkání, při kterém si uvědomíme, ?e v?e mů?e být i jinak.

Jindy se naopak mů?eme domnívat, ?e právě teď, ano právě v tomto okam?iku, jsme se ocitli uprostřed super duchovních aktivit a podivných interakcí, aby zakrátko po úlevě, ?e na?těstí nikoli, následovalo trpké zklamání, ?e tedy zase nic.

Proto?e nám z duchovního reje unikl malinký detail. Jen? hovoří o zcela prosté, leč rafinované shodě mo?ných okolností. Které sice lelkujícího, či "utloukajícího ?pačky", nad očekávání překvapí svojí přirozeností chvíle. Ve zcela beznadějně nelogickém ději, majícím v zásobě celý přehr?el dosud nepoznaných záludnosti:

Jak jsem ji? kdesi napsal, v čase svého mládí, někdy kolem roku 1974, jsem s přáteli provozoval "moderní country" (The Truckers, Rodeo, Rodeo Vodomilové & Ladislav Vodička, Country expres, Ohaři). Jakkoliv nevlídní komanči, přenechali nám tití? jmenovaní (rudní a velmi vstřícní) pánové, velký společenský sál, ke kulturnímu vy?ití. Při na?em provozování muziky ryze americké provenience, nazvané profi odborníky na ideologický boj: "contra hudba". Ačkoliv doba taková, přesto nám závodní výbor ROH poskytl, dokonce dvakrát v týdnu, zcela zdarma, včetně vynalo?ených energií, svůj společenský sál. Ani? kdokoliv z nás byl tenkrát, říkám tenkrát... naladěn na jejich rudé vlnění.

Zkrátka systém, kdo si hraje nezlobí a tak jediné, co bylo na nás ?ádáno, zahrát k tanci na podnikové, či ROH merendě. A to my zase rádi. A ponechali nám tyto neobyčejné výhody i přesto, ?e jsem jednou, při odchodu ze zkou?ky, omylem a mo?ná i unaven, zhasl nic zlého netu?e, se světly na chodbě i obří rudou hvězdu zářící na stře?e budovy, její? existenci jsem, pro neobyčejný nadbytek tého?, ani nevnímal. Zhasnutí Rudé hvězdy, jak mi bylo oznámeno, je velmi velký, prý nebetyčný politický prů?vih, nebo? jakési stranou a vládou pověřené osoby, nazývaní té? "hvězdáři", pravidelně ka?dou noc kontrolovali počet svítících rudých hvězd. Zhasla-li, bylo to signálem, ?e podnik upadl v nemilost, nebo má smrtelný úraz, či neplní plán, nebo má, uprostřed svých zaměstnanců utajenou reakční bojůvku.

V?e se nakonec vysvětlilo poměrně lehce a bez zvlá?tních emocí: Vypínač Rudé hvězdy, radostně zářící nad na?imi hlavami, byl hned vedle a na zcela podobném vypínači chodbových světel, které jsem měl za povinnost při odchodu ze zkou?ky vypínat. Z tého? vyplývá i mé doznání, ?e jsem byl v podniku, který nás zdarma dotoval i elektrickou energií, zaměstnán. Co zámečník a jak se zdá, z neznalosti vysokých politických věd a co programový ignorant vědeckého marx leninizmu, i občasný výrobce vlastních prů?vihů.

A proto?e jsem býval na zkou?kách hudební skupiny, jako jeden z prvních, krátil jsem si dlouhý čas přípravou hudebních nástrojů, tu lelkováním, mo?ná ?e jsem i pro?el ji? setmělým sálem sem a tam. Ani? jsem měl potřebu rozsvítit světla.

Zkrátka má černá hodinka.

Pamatuji se, ?e jsem v ten osudný zimní večer, který probíhal v podivné duchovní re?ii, seděl na vzdáleném konci dobře vytopeného společenského sálu, kdy? tu náhle sly?ím charakteristické cvaknutí kliky, otevírající se dveře a tě?ké, jakoby udřené kroky, směřující ke mně. Aha, pomyslím si, konečně přichází pan Steel kytarista. Slu?ně pozdravím, jsa mlad?í.

A nic.

Jen hlasité kročeje neomylně směřující ke mně.

Jeje, nějaký nahluchlý cizinec...

Sehnul jsem se, abych přicházejícího spatřil proti světlu prosvítajícímu zpoza otevřených vstupních dveří.

Nikdo tam, jen hlasité kroky, které jsou ji? tři metry ode mne.¨

Stále nikoho nevidím, ale snad bych měl... Myslím si v té chvíli.

Pro jistotu jsem vychytrale poodstoupil o několik metrů zpět a to tak výhodně, abych konečně spatřil mlčícího vetřelce proti oknu a světlu pouličních lamp.

Nic.

Nikoho nevidĂ­m.

Velmi jsem zpozorněl. Kroky se zastavily přesně v místě, které jsem tak lstivě, před malou chvíli opustil. Opět jsem se sehnul, abych se je?tě jednou proti oknu přesvědčil, ?e na sále, mimo mne, nikdo není. Ani v náznaku matná silueta. Situace se stává vá?nou, neznámý vetřelec se opět dává do pohybu. Kročeje se ozývají ji? půl metru ode mne, ji? mi musí dýchat na čelo: Av?ak nikoho známého, ani? kohokoliv jiného - nevidím. A měl bych?

Měl bych! Asakra...

Hbitě sebou mrsknu a obíhám v oblouku rychlým krokem celý sál. Sedám na ?idli, abych pří?tích okam?icích při?el záhadě na "kloub". Trpělivě vyčkávám nedaleko vypínačů sálových světel.

Nic se neděje.

Je mi jasné, ?e Vetřelec váhá.

Snad jej má fyzis, či mé poctivě vypracované svaly neodradily?

K mé radosti se tak nestalo a očekávám dal?í postup neznámého Vetřelce, který zásadně odmítá odpovědět na pozdrav. Stále více jsem udiven neobyčejným okam?ikem.

Situace se v?ak odvijí podle mého plánu: Pán Nikdo se opět vydává neomylně mým směrem. Soudě podle hlasitých kročejů. Přiskočím k vypínači a rozsvítím v?echna světla v sále, abych okam?itě zjistil, ?e jsem v sále beznadějně sám.

Ajaj... je zle, vysavač energií, či jakýsi darebný duch z temného portálu, o jeho? pravé podstatě se dovím a? od pana Vládi, o pěkných pár desítek let později. ji? je opět dva tři metry od mne. Nikoho, ani nejmen?ím náznaku, nevidím.

Jakkoliv poctivÄ› vyvaluji oÄŤi.

Nevidím nikoho, přesto?e je mr. Nobody, jak odhaduji podle kročejů, ji? jen metr ode mne.

Jistota je matka moudrosti, či nějak tak. Je mi jasné, ?e reálně funkční svalstvo mlčícímu a zejména neviditelnému ničemovi, ale zhola nic neříká. Jsem proti stávajícímu okam?iku v očividné nevýhodě. O to urychleněji se tedy přesouvám na druhý konec sálu, abych se velkým obloukem vyhnul mo?nému střetu s neznámem.

Usedám na vyvý?ené pódium, odkud mám dostatečný rozhled na celý, nyní ji? osvětlený sál. Poprvé v ?ivotě si uvědomuji hloubku kni?ního obratu "nevěřím svým očím". Neviditelná bytost se opět vydává mým směrem. Jsem ji? rozhodnut nechat bestii přistoupit, co nejblí?e. Jak jen to má husí ků?e na chodidlech dovolí.

Ji? tu?ím ?e určitě stojí z oči v oči. Mírné mrazení mi signalizuje, ?e není třeba čekat husí ků?i na chodidlech a bystře seskakuji z pódia a volím dal?í ústupový manévr, abych vybral výhodněj?í bojové pozice. Určitě jsem nevídané stra?idlo zmátl, nebo? setrvává v klidu mnohem déle, ne? předtím. Vyčkává a jistě promý?lí svůj dal?í manévr, jak mne vystra?it. Po celou dobu, nikdo z nás obou, od mého slu?ného pozdravu, nepronesl jediného slova.

A ji? je rozhodnuto.

Vetřelec se vydává přímo ke mně. Neustoupím ani o píď. Mám pocit, ?e v pří?tím okam?iku musí do mne narazit. Tak blízko opět ?lepěje zněji. Vyrá?ím do protiútoku. Machnu do prázdna.

Proboha... Začíná mi konečně svítat.

CviÄŤnÄ› poodstupuji o dva metry.

Po chvilce se kročeje opět dávají na cestu ke mně...

Sál pamatuje nejen Rakousko Uhersko, ale i mnohé divoké taneční zábavy a parkety, ač slu?ně vypadající i pěkně vysu?ené, nejsou na tom se stářím lépe. Dávají mi, při ka?dém kroku na srozuměnou vrzáním a sténáním, jak se při ka?dém mém kroku mými tehdej?ími 75 kg stlačují a ohýbají. Aby se vzápětí, asi po minutové prodlevě a opět postupně, za stejného vrzání a sténání, vracely zpět do původní polohy.

Ani? zapomenu na cvaknutí kliky a otevírající dveře při samém počátku duchařského reje? Unavená pru?ina střelky, či čehosi podobného v zámku, se rozpomněla na svůj původní úkol a charakteristicky zacvakla v příhodném okam?iku příslu?né zařízení zámku do původní polohy. Navíc podpořena (pru?ina) náhodnými otřesy kolem projí?dějící lokomotivy, při které se dveře i za pomocí proudění vzduchu ze studené chodby otevřely.

Na druhou stranu mi zbývá vyře?it je?tě několik banalit:

Ji? nikdy se mi nepodařilo starobylou podlahovou krytinu rozeznít. Ani náhodou.

A je?tě jeden poznatek. Parkety, pod "stra?idlem" si vrzaly a sténaly ve stále stejném rytmu i monotonní hlasitostí pravidelných kročejů, ani? braly ohled na některé mé akcenty zrychleného přesunu.

Snad někdy pří?tě :=))