Čerstvý vítr čechrával nám vlasy, kři??álově vo�avý vzduch a pstruhové potoky s hlubokými račími tůněmi, kdy? letní bouře a stříbrný vítr pročistily i u?ní bubínky. Hvězdy velké jak lucerničky Karafiátových svatojánských broučků a velký, a? pohádkově vyvedený Měsíc!

Nekonečná hejna vla??ovek a miliony vrabců, zatímco v modravé dáli, kdesi za vrcholky chrámů, zvedající se hora �íp, z Petřína vidím pak Krkono?e a z Krkono? i ?umavu! Jiskrné zimní radovánky, kdy? sníh a v?e kolem, mráz a snad i Josef Lada jen tak sobě, ale i nám pro radost, na počkání vymaloval!

Usměvaví psi a dětí jako smetí!

A navíc se domnívám, ?e se i na?e planeta kymácela kolem Slunce docela jinak, ne? v posledních letech.

Blýskavice (Ottův slovník naučný) - Blýskavice jsou záblesky za jasné oblohy, je? nejsou provázeny hřměním; objevují se zejména večer po horkých dnech, proto se té? blesky z horka (éclairs de chaleur) nazývají. Ná? lid říká jim blýskání na časy a domnívá se, ?e věstí pří?tí pěkné počasí. V krajinách tropických bývají velmi časté. Jim příbuzny jsou blesky sice z mraků pocházející, ale bez hřmění, je? se té? uvádějí ....

Vlo?ený komentář je zajímavý i tím, ?e slovo blýskavice se stalo hitem meidálních borců a já se naopak pokusím přiblí?it v souhrnu můj nedokonalý názor, ?e se pod jedním slůvkem mů?e skrývat hned několik různých fyzikálních jevů. Přesněji: vycházející z různé podstaty.

Můj zájem o čistě amatérské pozorování nebes a blesků vyplývá hned z několika událostí. Jedna z nich, v předminulém století, nepříjemně postihla jihočeskou větev mých předků. Pravděpodobně kulový blesk zabil moji prabábu.

...Nebo je?tě něco jiného?

Glosy Š Zdeněk Patrick - 2009 Praha

Nejdříve se pokusím je?tě jednou popsat, vzhledem k rozdílným generačním zku?enostem, co si představuji pod pojmy čisté nebe.

Zkrátka čisté nebe!

Ve dne čirý vzduch, nádherně jasně modrá obloha. Se Sluncem majícím jasné obrysy a svitem, jen? není rozptýlen ničím jiným ne? čirým a průzračným vzduchem. Svítící jasně a bez chorobného rozptylu. Viditelnost - daleko, ?iroko. Vzduch, mnohdy s vůní moře (podle směru odkud přicházel. Jinak vět?inou stabilní vánek, čechrající vlasy), po de?ti nikoli s puchem hniloby a ?luto?edivým povlakem na oknech automobilů, ale s vůni okolních květin a trávy. U silnic s pronikavou vůní akátů. Sporadicky i zápachem asfaltu. Neexistence inverze a přízemního ozonu v tzv. nedýchatelném poklopu. Viditelnost z pra?ského Petřína a? do Krkono? i na ?umavu. Mnohokráte z Točny u Zbraslavi na �íp a Mile?ovku.

Na noční pra?ské obloze nádherné hvězdné nebe, kdy? některé hvězdy první velikosti zářily podobně jako dnes akční Jupiter. V zimním období se hvězdná obloha je?tě více prozářila.

Jestli?e nade?lo letní bouřkové období (mnohdy dvě tři bouřky následující po sobě), pak krátce po bouřce se vyjasnilo s nádherně osvě?eným vzduchem. Průtr? mračen byla průtr?í mračen, nikoli zátopová pohroma. Ano, okam?itý vodní příval vypadal mnohdy velmi hrozivě. Průtr?e mračen, či bouře přicházely a odcházely relativně rychle. Listopadové de?tě a plískanice byly nepříjemné, av?ak nikoli několika měsíční, jako dnes. První sníh se vět?inou skutečně objevil na Martina, tak?e "Mikulá?" byl vět?inou ji? na sněhu. Jakmile napadl kolem vánoc ten pravý sníh a objevila se modrá obloha, sníh jiskřil jak démanty a zůstal bílý téměř po celou zimu.

To v?e se počalo měnit s prvními atomovými pokusy. Zima přestala na dlouhý čas prakticky existovat. Dlouhodobé mrholení se stalo pravidlem. Dokonce i v červenci napadly socialistické kalamitky (cca 2 - 5 cm sněhu). Pak při?el čas, kdy letní bouře začínaly koncem týdne, přesně kolem druhé hodiny odpoledne. Připomínám, ?e v těch časech se pracovalo do dvou hodin. De?tě a nepohoda končily povět?inou s pondělním nástupem do práce.

Rozhodně nemohu zapomenout na jeden z nejsilněj?ích zá?itků: S předstihem Rudým právem a ČT avizovaná odpolední polární záře. Viditelná i v Praze.

Přesně ve stanovený čas bylo mo?no, několik desítek minut, pozorovat pulzující ?lutozelené sloupce "polární záře" (v Praze na západo - ji?ní obloze.). a? po letech jsem se pokoutně dověděl, ?e se ve skutečnosti jednalo se o rozkmitání van Alanových pásů výbuchem jaderné pumy (US provenience) vý?ce 40 kilometrů. Tvrdé záření zasáhlo tehdy celou planetu a navý?ilo výskyt rakovin a infarktů.

Klima u nás postupně doznalo změn výstavbou Vltavské kaskády a tepelných elektráren. Zbrojní průmysl rovně? nelenil a tak energeticky náročné hrudkovny, hutě a vůbec ocelářská výroba, brzy zamořily vzduch sírou, tě?kými kovy a popílkem. Společně s nárůstem dopravy. Nicméně? Stále funkční cirkulace vzduchu nás podstatně chránila před mnohem nepříjemněj?ími dopady.

Zastavení cirkulace vzduchu bylo tenkrát ojedinělým jevem. Ale i to se posléze dostavilo. Zejména únorové nehnutelné dusivo bylo mnohdy k nepře?ití. Tepelné elektrárny vytápěné v nejhor?ím mo?ném re?imu, s dostatečně sirnatým hnědým uhlím, se postaraly v nejúrodněj?í polabské ní?ině o ?luto?edou mělnickou mlhou. A ta se ?ířila skrze dal?í a dal?í budované chrámy reálného socializmu, a? jednoho dne v plné kráse dorazila i do Prahy. A právě tehdy se v předpovědích o počasí se objevil nový průkopnický termín - "kouřmo".

Vyka?lávání "briket" se stávalo pravidlem a příplatky na pohřebné jedinečným výdobytkem. Od síry ?lutý bílý klobouček mé ?eny, černý sníh, nárůst rakoviny a infarktů myokardů u mladistvých, neobyčejnou novinkou?

Jistě?e bych mohl pokračovat ve výčtu dále, nicméně jsem si vědom, ?e moje dojmy jsou silně subjektivní. V té době budování zlatých zítřků, kdy jsem začal programově sledovat a zaznamenávat fakta, jsem nechtíc vyslechl rozhovor dvou dobře informovaných komunistů o nastávajícím období. To se psal rok 1980.

V?e, co jsem vyslechl, se překvapivě do puntíku naplnilo. Pokud se bardi nemýlili, pak nás je?tě čeká zdra?ení el. energie do té míry, ?e se stane bě?nému občanu zcela nepřístupnou. Asi jako pytlík zlatých nugetů. Aby byla vize úplná, mají je?tě zmizet ledničky s vět?ím, řekl bych velmi podstatným procentem lidí. A to v čase, kdy se hotovostní platby, či prostá výměna zbo?í stanou neodpustitelným zločinem.

Blýskání na časy: Viděl jsem cosi takového době (asi 3x), kdy jsme jezdívali do volné přírody a spávali pod ?irákem. Spí?e v?ak to byla velmi vzdálená bouře, nebo? (jak jsem ji? napsal), vzduch byl průzračný a bývalo vidět ?iroko daleko).

Blýskavice jsem do té doby nikdy neviděl, jakkoliv se dnes stává toto slůvko mediálně vděčné a zajímavé. A navíc říci, ?e blýskavice vznikají z dlouhodobého horka, je podobný blábol, jako někdej?í teze, ?e zvlá?tě odporní chrobáci se rodí z bahna. Fyzikální podstata tohoto mo?ného jevu musí nutně souviset s ionizací, vlhkostí, tlakem, teplotami vzdu?ného obalu a parciálními rozdíly potenciálu. Pokud uva?ujeme blýskavice za blesky, tedy el. výboje. Mám podezření, ?e se pod tímto slovem mohou skrývat i jiné nesouvisející fenomény.

Ano, dlouhodobá úporná vedra mohou vést k rozdílu potenciálů parciálních prostorů, jestli?e v?echny jmenované fyzikální slo?ky (vlhkost, tlak, přirozená ionizace, teploty ), jsou uspořádány v odpovídající konstelaci. Kterou v?ak lze snadno pozměnit biochemickými, mikrovlnnými, či el.mag. vysoce energetickými pulzními výdobytky i směrem k uměle navý?ené četnosti.

V prvním případě náhodných rozdílů, lze úspěchem předpokládat, ?e záblesky budou v celoplo?ném obrazu (v ose x, y, z) vídány v nikdy, či málo opakujících se bodech.

Čemu? v?ak neodpovídá mnou popsané nehlučné kulové záblesky, co do četnosti a stálých prostorových souřadnic (velmi intenzivní záblesky vycházející z několika stálých bodů). Pokud platí poslední příklad, pak lze uva?ovat buď o odli?né fyzikální podstatě jevu, či kosmických vlivů, nebo naopak o umělém generování.

Jedno srpnové odpoledne roku 1998 jsem poprvé za?il v Praze jednu z elektromagnetických bouři, o které jsem mohl donedávna tvrdit, ?e nic podobného jsem je?tě nikdy ve svém ?ivotě nespatřil. Byla tak výjimečná, jak si jen umíme představit. Nejen co do druhů blesků, či nebývalé četnosti elektrických výbojů. Celých 98 % výbojů bylo tehdy zcela nehlučných a vět?inou směřovaly vzhůru do stratosféry. Pouze ty, které směřovaly k zemi, respektive jejich velmi nepatrná část, byla doprovázena charakteristickým hromobitím a rachotem. V?e toti? probíhalo nadmíru zcela nehlučně. A to přes nesporný fakt, ?e elektrická bouře neobvyklé razance doslova běsnila těsně "nad na?imi hlavami".

Typická, nízko pohybující se, černo?edá bouřková mračna byla po celou půlhodinu ozařována mohutnými elektrickými výboji, které létali vzduchem v podivných uskupeních. Jednou více, vzápětí méně "kostrbatých" kruzích, o velmi rozdílných poloměrech.

Četnost výbojů, do té doby nikdy nevídaná, byla více ne? udivující. Ka?dou vteřinu následoval dal?í a dal?í nehlučný výboj, z nich? ty men?í vytvářely malý pravidelněj?í kruh se znatelnou sytě modrou výsečí. Nikoli nepodobnou velkému srpku měsíce. Kruh samotný přecházel od bílé barvy do světle fialové. Jakoby bychom v obráceném půdorysu mohli pozorovat modrý, do nebeských vý?in spirálovitě stoupající blesk, či světelný sloup.

Tak jako se generují náhodná čísla v počítači, tak se na ztemněle bílé obloze vygenerovali ka?dou vteřinu epicentra těch nejpodivněj?ích blesků, jaké jsem kdy spatřil.Na obloze bylo tak mo?no spatřit, v jediném kratičkém okam?iku, více ne? jednu desítku elektrických výbojů, které vytvářely kostrbatě červeno oran?ové uzavřené kruhy, či velké fialově modré kruhové výseče.

Jak jsem ji? řekl - nebývalá četnost, tvary - a hlavně nehlučnost - vytvářela téměř apokalyptický obraz, jen? po dvaceti minutovém infernu postupně přecházel v průměrně odeznívající klasickou bouřku.

Nicméně i nadále s převá?ně nehlučnými záblesky.

Co? v těchto místech nebyl zcela ojedinělý fyzikální jev.

Duchové nebes Š Zdeněk Patrick Praha 2004