HyperBorea_SEVERIJE

Čas od času bloumáme na dně Ledového oceánu, kde tušíme naší někdejší vlast a šátraje v paměti skrze legendy, báje a pohádky o vyspělosti technologenního společentví našich Slovankých předků žijících v Hyperboreji, či Severiji, na dalekém severu.

Technogenní slovanské společenství Severije

© Zdeněk Patrick, Zdeněk Šmitmajer, Praha 2019

Připomínám váženým čtenářkám a čtenářům, že se na obsahu článku se stále pilně pracuje. Děkuji ta vstřícnost.

Co víme určitě:

Sochy zachmuřených Bohů, které stály při zlatých palácích tu někde musí být.

Jednu sochu, přesněji hlavu, jak se domníváme Latony - Léty ozdobenou péřovou korunou na temeni, kovovými háky a dvěma řetězovými články propojenou na skrze další hák s dětskou hlavou jsme nalezli v korytě řeky při ústí řeky vtékající do Bílého moře.

Leč v přivětivé tepelné přímořské pohodě s faunou i flórou o níž bude rovněž řeč. Hledáme též plošiny Zlatého města Slunečního ostrova, koryta čtyř řek, z nichž ta nejmohutnější měla déltu směřující k Beringově úžině. Náš team nalézá i ostrov Thule, kde vládl vojvoda Ilm obklopený neobyčejnými zátarasy, když i skály Lomonosova hřbetu jsou provrtané velkými otvory.

Hádáme, kde je hora Maru ( více najdete v knize Den mluvících kamenů (tři knihy v jedné) díl Za onoho dávného dne str. 113 až 118), někdejší sídlo Kolodějovo a palác, kde přebýval on i jeho matka s Dažbogem. Kde je podivný hrob Máji Zlatovlásky, z něhož vychází viděna jen v měsíčním svitu. Hlavou mi poletují legendy o gnomech, kteří krátce po použití kouzelné Koledovy zbraně přivazují trhající se ostrovy a kácející se sochy nevlídně vzhlížejících slovanskýh božstev kovovými lany, řetězy a háky.

Pokud si uvědomíme, že převážná část Severije byla vystavěna na pontonech a ty zakotveny na mořském dnu, Zlaté hradby i Bhaša Nagara, též město bohů že Set v nejvyšších horách Alatyru s ukotvenými paláci se zastřešenými zlatými vimanami byly rovněž cosi jako mobilní domy.

Ty se co jednolitý komplex vznesou a odletí skrze Multidimenzionální portal do míst bezpečnějších, kde v časové sítině přetrvají celé věky skryté zvědavému oku geheinstatzpolizei a z téhož důvodu autor zakazuje jakékoliv překlady do neslovanskýh jazyků. Lanová ukotvení byl rovnovážný system prutového, jenž oddolával cyklického namání, kdy za naružený prut byl okamžitě zastoupen ostatními.

Háky v délce sedmnáct km lze spatřit nejen v korytě řeky při Slunečním - Bílém ostrově, pči vstupu do vnitřního moře. ležící stále na dně ledového oceánu. Z čeho byl vyroben odvozeně i článek řetězu, který lze spatřit navlečený na háku spojující s jiným hákem. Vidíme i hlavu s péřovou korunou, nikoli nepodobnou koruně mima Rodamíra. Na prohlížení byl zvolen program Google Earth.

Na nejvyšší hoře Alatýru byl vystaven Altyn gorod (Zlaté město) s tisící zlatými kopulemi, zlatými a křišťálovými zámky. Město se slunečními chrámy, skrývajícími mluvící drahokamy. Na samém vrcholu slunečních chrámů byly přístroje uváděné do pohybu vždy za východu Slunce. Celé město, bylo pak obehnáno zlatými hradbami.

Obyvatelé ostrovů byli dobrými kováři, kovotepci, mořeplavci i rybáři. Znali mnohá tajemství Universa i zákony světa. Vysoce vyspělé technogenní i biogenní společenství.

V dávných časech Starého světa, kdy bohové tehdy ještě sestupovali z nebes, aby se zúčastnili slavností a radili se lidmi.

Kompilace starých slovanských legend
zaznamenaných Al Masudím a Velesovou knihou

Moto kapitoly:

A bohové ještě sestupovali z nebes, aby se zúčastnili slavností a radili se s lidmi: A zde je až k neuvěření počátek prapředků části českého národa a více než třicet tisíc let prastarého jazyka, jenž je tak blízký seškrtanému jazyku božských bytostí sanskrtu (sanskrt bhaša nagara - seškrtán v městě bohů).

První sluneční paprsky se prodrali zatemnělou oblohou až po několikaletém utrpení. Byly však chladné a obloha byla po většinu času brunátně zbarvena, snad skrze záři rudého Slunce, přetěžko pronikající nečistotami zanesený vzdužný obal Země.

A lidé nabírali sluneční světlo do svých dlaní a odnášeli do svých chýší. Mráz však byl tak veliký, že mnozí se s rukama vztaženýma ke Slunci změnili v řady kamenů.

Koledova kniha (Bělorusové)

Tehdy, do nové vlasti putující naši praslovanští předci poprve nazvali svého knížete z božského plemene, syna Titánky Léty Jara "Rudým Sluncem" a sami sebe "vnuky Rudého Slunce".

Ti, vedeni Jarem, knížetem Bílého ostrova a Ilmem, vladařem Thulského ostrova, však na své cestě narazili v pohádkové Biarmii (Biarmije - Permské země na středním Uralu a v Pokamí) na nepochopení jejího vládce Barmy. Tehdy Ilm, kníže tulského ostrova a Jaro, kníže Bílého ostrova použili Koledovy zbraně a Velkého blesku (Jarovy zbraně):

Volně zpracováno podle:
Velesovy knihy a poznámek: A. I. Asova

V případě nutnosti se Jaro (Jura, Jaruna) měnil v silného bojovníka. Jeho zlatý štít (Později západními Slávy vnímaný jako sluneční symbol Jarovíta), byl ve válečném stavu nesen obřadními bojovníky Bo Jary (Též Bojany). V příslušné a přísně dodržované vzdálenosti od ostatních. Pro ty byl Zlatý Jarův štít "tabu".

Byl nedotknutelný a pokud byl štít nesen kolem prostých válečníků, ti okamžitě ulehali na zem, či klopili hlavu a chránili si svůj zrak.

Jakou zbraň byla vlastně proti Barmovi použita se můžeme jen dohadovat z následujícího popisu účinků:

"Popraskala obloha i hory. Připlul černý mrak. Zafoukal ostrý vítr a Slunci pohasla záře". Barma rovněž ukázal, že ani on není žádné ořezávátko použil zbraně rovněž na báti plasmatické holografie. A tehdy severští gnomové přivazovali své ostrovy kovovými lany, když obyvatelé Bílého ostrova používali svoji kouzelnou Koledovu zbraň.

Velesova kniha - poznámky A. I. Asov

Přes veškerá počáteční nedorozumění nechá vládce pohádkové Biarmie po jednání u kulatého stolul s knížaty preSlovanů, pod ochranou vodních Vanů na jih putující prapředky, volně projít skrze své území.

Zatím, co bojovníci vedeni bájným všeslovanským vladařem Jarem zamířili k jihu na Ural směrem k hoře Jamantau. S cílem dostihnout Černého Idola. O jehož identitě nemám té nejmenší potuchy, pokud jej neztotožním z hado dračí entitou, jejíž hlavní pevnosti byly na nejzazším jihu (Antarktidě) a částečně deponované v Asii.

Ostatní putující po překonání pohádkové Biarmie, vedeni vládcem Tulského ostrova, směřovali, jak již řečeno na východ. Na úmorné cestě, ale i objektivními okolnostmi vynucenými zastaveními, mnozí putující nevydrželi a pokud nezemřeli na cestě, odpadávali již na samém počátku cesty. Jejich úkolem však bylo, v domluveném čase každoročně zapalovat v průsečíku zemských energií velké ohně a udržovat je po jistý čas, aby mohla být stanovena nová energetická síť Zemlji.

Dračí had Černý idol byl dostižen u hory Jamantau za železnými lesy a za nepříliš jasných spojitostí knížetem Jarem eliminován (Viz Jura - drakobijce).

Po zničení Černého Idola zamířil výsadek jednak k ústí Dunaje, jiní zpět k jižnímu Uralu a odtud do Sedmiříčí (do stepí Kazachstánu), druzí do Inského kraje (Ural, Šamo, Čína)

a) Titánka Léto byla domovem v Hyperborei v čase Titánů. Přičemž nelze tvrdit, že Kronos, pán Atlantidy, byl pánem i v Altyn gorodu v Severiji.
b) Artemida a Apollón se zrodili až po vítězné bitvě Dia s Titány.
c) Zeus si vybral, po vítězné válce s Titány, za své sídlo Altyn gorod v horách Alatyru, které byly Olympem Starého světa.

Nelze, než připomenout, že Létina láska k Diovi ji způsobila od žárlivé Héry mnohá příkoří. Mezi jinými:

Héřinými podrazy, které legendy zcela popisně zaznamenaly. Spočívající v cíleném pronásledování již k porodu chystající se Léty strašným Pythonem. šupinatým hadem, jehož dračí hlava, měla být podivným příznakem, že je synem bohyně Gaye (Země).

Tehdy se prý Léta uchýlila na ostrov Délos v Egejském moři. Avšak? V oněch časech nebyl ostrov Delos ještě zdaleka pevně ukotven na dně moře a tak se zmítal v příboji vln, jako opužtěná bárka.

Zeus nechal ostrov ukotvit dvěma skalisky, která zabránily zmítání ostrova, aby i ztížil Pythonovy ataky. Pogobná skaliska, vytržená ze dna vidíme i kolem ostova Thůle.

Pokud se tak stalo v časech válečných příprav Starého, dnes již reálně neexistujícího legendárního světa, za časů bohyně Léty a prosperující Severije (Hyperboreje), odvozeně při jiném náklonu zemské osy a hladinou oceánů hluboko pod všemi očekáváními, pak ostrov Délos, tak jak jej známe dnes, nemohl existovat. Aniž mohl být středozemní jezerní bazén, považován za moře. A tak, pokud se jedná o Delos, pak to mohlo být vše, nikoli však ostrov. Jednalo se zřejmě o plavidlo vybavené pro potřeby těch, které starořecké legendy Pelasgů označují Titány.

Léta, na tomto podivném ostrovním zařízení, nazvaném Délos (Velké Dílo), v určeném čase porodila dvojčata. Dceru Artemidu (Artemis - bohyni lovu a Měsíce) a syna Apollóna, jež se v příštích časech stane bohem světla a Slunce.

Shrneme-li krátce zásadní příznaky: Milostný příběh Titánky Léty, tedy i Hyperboreje, se odehrávají, i podle této části legendy, v časech Titánů (Jednak okřídlených bytostí s hadíma nohama, jednak vodních Nágů.). V čase války bohů.

Zrození dcery Artemidy souvisí nesporně s objevením se Měsíce na oběžné dráze kolem Země. Jestliže je úvaha správná, pak bychom mohli připustit souvztažnost a souvislosti - mezi objevením se Měsíce, válkou Titanů i výskytem reptiolidního Pythóna s dračí hlavou (Jenž měl být rovněž zrozen na Zemi?), systematicky útočícího na Létu. Nelze než připomenout, že skrze svoji moc a věž tící Pythie, po celý ten dlouhý čas ovládal věž tírnu Pýthó (v nynějších Delfách). Výsledně vlastně celý tehdejší okolní svět.

Zásadní otázka našeho marného hledání a časovaní dějů zůstává dosud stále nezodpovězená: Od kdy vlastně osvětluje Měsíc svými stříbrně smutnými paprsky Zemi.

Na tyto otázky jsme připraveni odpovědět v přísné časové linii a upřesnit, krok za krokem, v časové příčinnosti a důsledků. Co se vlastně přihodilo? V dalších dílech Dne mluvících kamenů.

Necháme na fantazii váženému čtenáři 3D model "Disku z Nebry", který byl nalezen v roce 1999 v Německu na sever od Aše:

Hyper_Borea - Severije
Merkatorovy mapy Severije (Hyperboreje)
DRAHOKAM VŠECH DRAHOKAMŮ
Flora a fauna Severije
Protržení pohoří Calpre...
Tajemství Černého moře
Santorini - Strongil (cca 1 600 př. n. l.)
Slovanská topologie