Alchymie a Theurgie svatého ohně
Ivo Viesner
str. 109
Kulové blesky známé též jako Pěrunova jablka se používaly jako účinné zbraně k sestřelování nepřátelských letounů a anihilaci nepřítele.
Každopádně uvnitř je difereniální manometr zkoumající množstí Energie uvnitř a porovnává i s tlakem, teplotou venkovní. Část frekvencí ovlivňuje mozek a reaguje na vysílané frekvence.
Obrana zemnící drát o průměru 2 mm v ochranném kruhu kolem ohrožené bytosti.
Rok 1940 projekt Phoenix spolupráce s rakouským vědcem W. Raichem, který považoval Orgon za energii kosmického původu. Bílý Orgon, energie - rozvoje života, Orgon smrti černý se uvolňuje např. při utrpení a násilné smrti živých tvorů, také vyvěrá jako energie Navaz z geopatogenních zlomů.
Setkání n-tého druhu
© Zdeněk Patrick - 2005 Praha
30. srpna 2005 17:00 hod. Jižní Čechy Procházím se po malé, téměř lesní zahrádce. Tichý večer a pomalé stmívání. Mám dobrý pocit, že jsem včas prchnul z řevu pražské kamionové dopravy a vztekle blikající TV nabízející fiktivní realitu nikdy neexistujícího světa včetně šíleného spotřebního amoku. Vše kolem mne je naopak v pohodě.
Pohlédnu vpravo, krásný les a nedaleká třešeň. Pohlédnu vlevo, květiny v přirozené kráse, pohlédnu k obloze - chemitrails jsou stále na svých místech. Pouze mohutně expandují. Pohlédnu tedy raději na krásný ořech. Jsem zcela uvolněn a spokojen.
Pohlédnu vlevo...
Zeleně neonová koule o průměru 10 cm.
Pohlédnu vpravo - třešeň.
Pohlédnu vlevo...
Civím do zeleně neonové koule o průměru 10 cm, jež mne v úrovni mého obličeje "bedlivě" pozoruje (Měřím, respektive za mlada jsem měřil 181 cm.).
Koule mne stále nehnutě "pozoruje" ze vzdálenosti 50 centimetrů.
Rovněž i já stojím nehnutě a velmi tiše. Avšak jen proto, že jsem v nejvýhodnější líné poloze a měnit ji by byl hřích.
Nicméně zbystřím a pozoruji světelný fenomén.
Je zcela kompaktní. Prozatím se nic neděje, ani se mnou, ani kolem koule, ani uvnitř.
Nemám žádný pocit. Ani dobrý, ani zlý.
Zkrátka civím na zeleně neonovou kouli a nic mne nenapadá.
Snad jen probleskne myšlenka nesahat, nekrmit a nedráždit.
Krátce zkoumám okolí. Ano, zdá se, že jev je velmi reálný.
Pohlédnu vlevo...
Koule je stále na svém místě a uvnitř se nic neděje. žádný vzruch, žádné záření kolem.
Zeleně neonová koule o průměru 10 cm se dává do viditelně zrychlujícího pohybu.
Profrčí nehlučně těsně kolem mne směrem ke třešni, o níž byla již řeč.
Ta je ode mne vzdálená jen 3,5 metrů.
V úrovni kmene třešínky se neonová koule začne proklatě prodlužovat, takže vzniká dojem světelkující dráhy. V témže okamžiku se ve světelkující "trubici" (stále o průměru 10 cm) jakoby rozprskává a v másledujícím okamžiku je docela fuč.
Slovo "fuč" je ten pravý termín pro vypaření záhadné věcičky.
Není nic. Koule zmizela a kolem mne je jen ticho a srpnové stmívání.
Celý efekt nemohl trvat déle než osm vteřin.
Osm vteřin, o nichž budu vědět do nejdelší smrti.
To je mi víc než jasné, když se otáčím a jdu k chatě, abych sdělil tuto radostnou zprávičku svým vytrénovaným blízkým.
Ještě jednou se otáčím a hledím k místu, kde jsem přestal zeleně svítící kouli zajímat.
Nic než stmívání a ticho.
Vzápětí se dělím se svými blízkými o svůj nevšední zážitek. Právě běží oblíbený seriál (lehce zaměnitelný za několik dalších).
Smutné pohledy a nezájem.
Vracím se tedy zpět k místu "setkání"!
Poprve pociťuji nedefinovatelné obavy.
Přistihuji se, že si pohrávám s myšlenkou, co pak asi povím neznámé zelené kouli. Tedy až se znovu objeví a na něco se mne náhodou zeptá! Doudefme jen, že na mne nevybafne z temné noci!
Prvotní nedefinovatelný pocit se, jak cítím v žilách, poprve za tento večer, mění v mírně zbabělý strach.
Zůstávám stát uctivě opodál!
Nic než ticho a houstnoucí stmívání.
Pro tento večer, a to vím již zcela jistě, nepotřebuji zelené kouli nic říci.
Nyní si také uvědomuji, že jsem takové pocity, či emoce při setkání se zeleným fenoménem zcela postrádal.
Počkám několik měsíců, možná rok. Nechám si všechno projít hlavou a teprve pak.. možná... o tom napíši.
To je tak všechno, co s osmi vteřinami z konce srpna roku 2005 mohu udělat.
Majíce oči nevidí, majice uši nesly?í.
Bludy?
Nechme se překvapit!
Orlický fenomén 2. srpna 1982
main_U.F.O.© Zdeněk Patrick 1973 / 2008
Léto roku 1982 - Jižní Čechy - 21:05 hod. - Československo
Jedno z nejzajímavějších pozorování jsem měl v Jižních Čechách. Bylo to 2. srpna 1982. Krásný letní podvečer, slunce sice zapadlo, ale jediná malá změna se prozatím projevila jistým potemněním modré oblohy na východě, zatímco západní část byla azurově modrá. V dálce bylo možno pozorovat vrcholky Šumavy v mírně růžovém oparu.
Právě jsem projížděl jednou z vesniček, když jsem na své levé (západní) straně cosi spatřil.
Zastavil jsem poblíž blízké křižovatky a vystoupil z auta. Nedaleko postával mladík s jízdním kolem a pozoroval totéž, co nyní i já.
Představte si jasně modrou oblohu, na horizontu mírně narůžovělou. A na té obloze obrovský obrácený vykřičník, silně načervenalý v celé své velikost i šíři. Jedině horní kulová část "vykřičníku" byla tmavá.
Zapálil jsem si cigaretu a řekl si, že se nehnu z místa, dokud se celá záležitost náležitě nevysvětlí. Nic podobného jsem ještě v životě neviděl a má představa o U.F.O. byla velmi silně ovlivněna rokem 1973, o němž rovněž píši.
Bylo jasné, že celá část "obráceného vykřičníku" (mimo tmavé koule na samém vrcholu) je jakési médium odrážející paprsky Slunce, které bylo již dvě minuty za horizontem. Velikost jsem později spočítal na 6 - 8 km.
Podivný vykřičník na obloze svíral s horizontem úhel 60 stupňů a kulovitá část na vrcholu byla tak malá, že jsem ji zpočátku ani nepostřehl.
Odhadoval jsem, že se objekt nachází nad "dálnicí" Praha - Písek poblíž městečka Čimelice, vzdáleného od místa pozorování necelých pět kilometrů. Uběhlo pět minut a stále jsem nebyl moudřejší.
Zmíněná zajímavost neměnila svůj jas a její okraje byly stále výrazně ohraničené.
Neuběhlo ani deset minut a já v následujícím okamžiku nevycházel z údivu. Celý "vykřičník" i koule na samém vrcholu se daly do pohybu a to tak, že se pohybovaly stále v úhlu 60 stupňů a rychlostí kolem 60 - 70 km/hod., ne však vyšší než 80 km/hod.
Sedl jsem okamžitě do auta a nastartoval. V té chvíli jsem si byl jist, že "svůj fantom" budu pronásledovat až do samých pekel, dokud nezjistím, oč bě?í.
Mýlil jsem se, jak jsem o něco později zjistil, v nepatrném detailu. Do jisté míry jsem přecenil svoji odvahu a přibližně za patnáct minut nato jsem již o pekelných dálavách neuvažoval. Ale o tom o něco později.
Rozjel jsem svůj vůz (pro něj neuvěřitelných 80 km/hod.) a pronásledoval pohybující se obrácený vykřičník, co momentální výkon stroje dovolil.
Měl jsem štěstí, neboť let i má jízda byly vlastně souběžné (dojem byl vyvolán tím, že objekt směřoval k Orlíku, tedy na severo-východ - šikmo na směr mé jízdy).
Na chvíli jsem zastavil, neboť se mi zdálo, že se podivná soustava již nepohybuje.
Předmět se však stále pohyboval stejnou rychlostí a změnil se pouze sklon "ocasu". Celé to vypadalo jako podivná, rychle letící kometa.
Projel jsem zkratkou do polí, odkud byl překrásný rozhled do celého kraje. V okamžiku, kdy jsem projížděl obcí, stačil jsem si ještě povšimnout několika lidí, jak si ukazují na ono létající koště. Podivná obří kometa byla nyní vzdálena necelých dvě stě až tři sta metrů ode mne a já ji nyní mohl v klidu pozorovat.
Zastavil jsem na polní cestě a zapnul dálková světla (ač ještě bylo prakticky denní světlo, přesně takové, jaké bývá v této letní době).
Blikal jsem zběsile směrem k letícímu koštěti. A stalo se pro mne něco neuvěřitelného.
Objekt "na místě" zabrzdil a zastavil se. Vylezl jsem z auta, abych se v klidu pokochal svým úspěchem.
To, co jsem spatřil, bylo obrovské červené průsvitné "Nic" s koulí na vrcholu, svírající nyní s viditelným horizontem úhel asi 30 stupňů.
Vystoupil jsem z auta a tiše jsem pozoroval objekt až do okamžiku, kdy se dal opět do pohybu.
Tentokrát směrem ke mně a mému vozu, aniž by se změnil sklon. A má odvaha byla ta tam.
Bleskovou rychlostí, která mne samotného překvapila, jsem skočil do svého auta, zabouchl dveře a zhasl stále rozsvícená dálková světla. Marně. Varianta "nekrmit a nedrá?dit" očividně zklamala.
Obří a těžko pojmenovatelná záležitost se sunula vzduchem vytrvale ke mně.
Vykukoval jsem tiše předními okny a snažil se tvářit jako velmi nezúčastněný pozorovatel. Začínalo mi svítat, že jsem přestřelil a zcela neprozřetelně vybíjel autobaterii na cosi, co se chtělo nyní "na vlastní oči" přesvědčit, jaké pádné důvody vedly ubohého pozemského červa k takové opovážlivosti.
Celý červený systém se zastavil šikmo nad mým vozem. Můj vychytralý plán zahrát si na "mrtvého brouka" se osvědčil. Po chvíli se "monstrum" začalo opět pohybovat a to tak, jak jsem ještě nikdy neviděl. Nebyl to let, ale ani "plavání vzduchem". Objekt se pohyboval velmi pomalu šikmo vzhůru a pak se počal postupně rozšiřovat a mizet.
Viděl jsem nyní dvě a dvě červenofialově ohraničené přímky pomalu stoupající k nebi. Opět jsem nabyl ztracenou odvahu, a několikrát zablikal dálkovými světly.
Naštěstí marně.
Vystoupil jsem z auta a pozorně sledoval stoupající objekt, ale ten se posunul pouze o několik set metrů. Ostatní stoupání vzniklo rozšiřováním a prodlužováním média pod pomalu se vzda-lující koulí.
Snová záležitost mizela celých patnáct minut.
Kdo sám neviděl - nejspíš neuvěří. Rozhlédl jsem se po kraji. Bylo ještě vidět široko daleko, i když růžový opar v dálce jakoby zhoustl.
Nevycházel jsem z údivu. Letělo další koště, ale o plnou polovinu kratší. I sklon směrem k horizontu byl mnohem menší. Záhada letěla rychlostí kolem tří set kilometrů za hodinu, opisujíc velký kruh kolem Orlíka. Pak zamířila přímo na jihovýchod, tedy přesně tam, kam před chvílí odcestoval její předchůdce.
Tentokrát jsem nechal preventivně dálková i jiná světla v klidu odpočívat a záhadné červené létající koště zmizelo z dohledu, aniž bych byl brán v úvahu.
Druhý den kolega v práci vyprávěl o podobné záležitosti, kterou pozoroval z Vrchotových Janovic. A právě jeho vyprávění mi pak umožnilo proměřit vše, co se proměřit dalo.
Čtrnáct dní nato jsem jel s celou rodinou právě těmi místy a tenkrát i oni mohli spatřit šest "kousků" stojících a tři další brázdící oblohu. Košťata měla tentokrát jiné sklony, ale i velikost. Byla menší a zlatavě zářila.
Jakkoliv jsem tenkráte netužil, že se jedná o prolog možného prolínání pozemských chemtrails s s nedomorodými technologiemi.
Připomínám, že v časech tuhého budování vyspělé komunistické společnosti s neprodyšnou ochranou vzdužného prostoru, kterou neměla proklouznout ani myška.
Nemá smysl se rozepisovat o desítkách dalších denních a nočních pozorování, když se mnohá z nich podobala tomu, co jsem nyní popsal.
Proč tvrdohlavě popouzet ty, kteří si pak s důvtipem sobě vlastním novinovými články tak těžce vydělávají na živobytí psaním o zelených Marťanech s roztomilými tykadélky, ke spokojenosti svých zaměstnavatelů.
A jednoho dne zemře mnoho obyvatel této planety skrze dostatek nedostatku informací a následným strachem. Když krátce před tím příjdou z téže příčiny o svá nezadatelná lidská práva a svobody.
Bohužel i ti, kteří se domnívají, že stojí pevně na Zemi!
A bůhví na čem to vlastně pevně stojí!
Až se čirou náhodou dozví nepatrnou část pravdy.
Zatím mohou beztrestně, za potlesku ignorantů, vše zesměšňovat a vykazovat neexistující fenomén do oblastí smyšlenek a bláznovin ústících prý v bludy.
I když i to je velmi významné, zajímavé a poučné.
Martanky prý nemají prsa
Citoval jsem jen novinářskou genialitu
(20. prosince 1996)
Záhada modrozeleného fenoménu, který prostoupil z vyšších dimenzí do našeho světa 3D, abych byl i svědkem jeho odletu z 3D do 5D nehmotné dimense v relativistickém efektu mne nenechávala v klidu.
Vstup do našeho světa proběhl podobně jako vstup Šiva Nagara a vylekal dva myslivce, kteří na nedalekém posedu zaháněli husí kůži. Obloha náhle rozříznuta, jakoby ostrým skalpelem s okraji stékajících plaménků a rozevřel do trojúhelníku, aby z prostřed vyplula modrozelená koule, proletěla se kolem drátů el rozvodné sítě, aby náhle parobolicky vzlétla k nebesům kde se rozzářila a v letu pohasínala a opět se rozzářila a pohasínala. Dívám se na hodinky. Stékající plamenky na okraji nic nezaplálil (mylím úrodu na polích Na druhý den ve stejný čas a poněkud blíže. Můj syn byl zvědavý a kriticky naladěn, zda si nevymý?lím, teda ponaučen, že nebude příliš zvědavý volat a ukazovat. Nevíme zatím co to je. I vyšlil jsme do noci a během pěti minut modrozelený objekt letěl, leč podstatně blíže k pozorovatelům a v menší výšce ve vzdálenosti a výšce 6 metrů, se všemi již popsanými efekty. Objekt si nás pomalu a jistě ochočí, i když základem může být slůvko ochotit Ochotnik - lovec.
Další den se odehrála scénka z marťanské kroniky. Vidím synka jak se zvedá a jde ke dveřím, že prý si zakouřit. Říkám nechce se ti kouřit a výnamně se dívám na hodinky. Loví tě to. Jdeme na balkon a vyprávím můj příběh mé prababičky Anny Zemanové, která spěchala s obrovskou nůší jetele domů ke dvěma nedávno narozeným dětem a své 14 leté dceři, když ji zastihla průtrž mračen v mírně klesající cestě. Aby jí nedaleko domova zabil "boží posel". Od mého otce byla transformovana ona tragédie odlišně, že mnozí očití svědci viděli kulový blesk a pád nešťastné ženy do rozvodněné strouhy, když ji těžká nůše přitlačila hlavu. až jednou budeš mít náladu navštivit Pašovice, malou vísku na konci světa s dvoutřídkou a učitelem, jenž byl nejen vlastenec, ale i amatérským archeologem. Jedná se o kraj plný kurganů a mohyl nedaleko Koloděj a Koloměřic. Polož i kytičku ke kříži Tvé prabáby Anny. A tak jsme mezi kouřením a chrchláním po pěti minutách viděli modrozelenou kouli, která proletěla těsně kolem balkonu. Jenoznačně vyzbrojena frekvencemi nenásilně ovlivňující naši mysl.Co vše se kolem a uvnitř modrozeleného fenoménu děje? Přečetli jsme množství tlustých knih, z nich nejtalentovanější autorem byl Pan Viesner, ač neviděl, to co my elegantně fenomén vyřežil. Zbýva odat, proč jsme tedy setkání přežili, včetně mého taťky, co 17 letého učně jenž byl na houbách s velkou krosnou, jak bylo v kraji zvykem. Ale to jsem se přesunul do Hněvkovic, opět hovořím o modro zelené kouli, která mého budoucího otce vylekala tak, že krosnu odložil a prchal, co síly stačily. A modrozelený fenomén za ním.Byl jsem tak vylekán, že jsem marný útěk vzdal a sledoval, co bude dále. Koule si jej chvíli prohlížela, aby po chvíli "podivným způsobem zmizela v nedalekém dubu." Celou dobu jsem měl o čem přemý?let a tehdy jsem se rozhodl prozkoumat, proč prababičku Annu modrozelený kulový blesk zabil, mne a mého otce Josefa nikoli a jak je možné že ke konci setkání jednoznačně vyrazí zcela zřetelně jen jedním možným směrem a to tak, že možná oběť si prohlédne její moc i zvláštní efekty. Uvnitř modrozeleného fenoménu muselo být neobyčejné množství energie vytvářející kolem koule v souladu s naším vzorcem m * t =1 intervenční bod chrámu událostí, kdy směr určí výtrysk energie a relativistický efekt skrze diferenciální manometr porovnávající vnitřní i vnější tlak, teplotu a komparaci množství potřebné energie frekvencemi zemského kolebání i s energii potřebnou k překonání bariery do vyšší dimenze.