Čela věků a Annuův útěk

Autor: Administrator <>, Téma: Dýmající zrcadlo 1.díl, Vydáno dne: 24. 07. 2018

Čela Věků

V příběhu o téměř nekonečném počtu neznámých se mimo jiné objevuje jméno hlavního hrdiny eposu Mahabharáta (Bhagavad Gíta) "Arjuna" (Arjan, Orjan, Arij, Ori), též Jaruna, neboli starý otec Ori, potomek, či nové zrození do země Jara / Jury / Jarila (D?arila). Legendárního všeslovanského knížete z období planetárního kataklyzmatu a následného drtivého ochlazení, jehož počátek datujeme 1. májem roku 20 350 př. n. l.

Potomek z krve Vy?ného Vlchevce Dad?boga a jeho třetí ženy D?ívy. Jaruna (D?aruna), skrze svého syna Sčeka (Čecha), byv?í praotec Čela_věků, rozumějme vojvody pozdějšího vojenského výsadku kmene Čechů v Podřipsku (368 n. l.).

Zatímco Arjuna se naprosto jasně hlásí a nazývá božským otcem Indru kterého, a nyní mi dovolte pro tento krátký okamžik název Vindové / Venedi (Rassa, windones, čistí, bílí), v jistém časoprostorovém intervalu uctívali i pod transkripcí VIN_DA_RA.

Vindům dávající životní energii.




Stupňování po?adavků, ataků a hrozeb dosáhlo té neúnosné míry, že se sám inspirativní duch Vi?nu postavil do čela odporu, co vrchní velitel "Ráma". Letecká bitva nad stoličním městem Rávany - Lankou byla pozorována překvapenými obyvateli města, kteří se stali svědky nejen zbabělého úprku Rávany na ostrovní základnu, pod ochranná křídla spojeneckých letek vládce Běsů Khara, ale i svého posledního dojmu.

Vypužtění ocelového šípu z bojové vimany zuřivého Bhi?my. Ten vypustil proti městu jedinou střelu nabitou veškerou sílou vesmíru. Ocelový blesk, posel smrti, zbraň Astra_vidja (Slunce světlo uvidím) dopadl na návrší uprostřed citadely.

K nebesům ze žhavého kouře vy?lehla ohnivá koule, jasnější než 10 000 Sluncí. Slunce samo vybledlo a otáčelo se.

Astra_vidja, neznámá zbraň, oslňující blesk, zkázonosný posel smrti, jež všechny z rodu Vri?ni a Andáka proměnil v popel a jejich těla byla spálena k nepoznání. Buracející ohnivá smršť kacela spálené stromy, žhavila hory, voda v řekách se vařila.

Ti, co dosud nezemřeli a neomyli sebe i své zbraně, byli postiženi vypadáváním vlasů a nehtů. Ptáci zběleli a jejich opuchlé no?ky zfialověly. Hliněné nádoby pukaly bez zjevné příčiny. Ve?kerá potrava byla otrávená. Blesk sjel do země a proměnil vše v jemný prach.

Nikdy předtím jsme nic podobného neviděli, nikdy předtím jsme o tak strašné zbrani nesly?eli.

Kompilace textů Mahabháraty

A protože do dnešního dne nezjistili jaké že to rody Vri?na a Andáka byly spáleny na popel, cvičně prozatím přiřazujeme obsah kompilace textů Mahábharáty k útoku vedeného Vi?ným (inspirativní duch Vi?nu), jenž byl prvním vrchním "Rámou", Čela Věků.
Přesto?e Jaruna není u českých Slávů vůbec běžné mužské jméno, každá žena, až již Jar_mila, či Jaro_slava, hovorově Jarka, je též někdy volána svými nejbliššími s jistým, Nepříliš mazlivým, cosi zdávna, nevěda vlastně co, připomínajícím důrazem: "Jaruno". Jakoby byla na neposlušné děti, toulající se v poledním ?áru, volána Polednice, pod plachetkou hnáty křivé divá osoba.

V příběhu o téměř nekonečném počtu neznámých se mimo jiné objevuje jméno hlavního hrdiny eposu Mahabharáta (Bhagavad Gíta) "Arjuna" (Arjan, Orjan, Arij, Ori), též Jaruna, neboli starý otec Ori, potomek, či nové zrození do země Jara / Jury / Jarila (D?arila). Legendárního všeslovanského knížete z období planetárního kataklyzmatu a následného drtivého ochlazení, jehož počátek datujeme 1. májem roku 20 350 př. n. l.

Potomek z krve Vy?ného Vlchevce Dad?boga a jeho třetí ženy D?ívy. Jaruna (D?aruna), skrze svého syna Sčeka (Čecha), byv?í praotec Čela_věků, rozumějme vojvody pozdějšího vojenského výsadku kmene Čechů v Podřipsku (368 n. l.). Smutný příběh Jaruny Arije, vzácného praotce Čela_věků a panduovských žen.

Přičemž Jaro v Nomen Omen u českých Slávů znamená "životný" (Jarý /Jura, plný životních sil; viz rčení: U? jsem zase Jura).

Při této příležitosti si připomínáme i legendu, či příběh prvního vládce světa Bog_u_mira, syna Dajboga a Morany (druhé Dajbogovy ženy), který přežil "Potopu světa" (10 463 př. n. l.) v tehdejším (?) Arkaimu, jehož vznik je však oficiálně časován až rokem 3 500 př. n. l., aby byl v konečné fázi opužtěn v řízeném zániku v roce 1 650 př. n. l., jenž se kryje s následky výbuchu Středozemní Diery (Thery, Cvintorína, neboli Svaté Ireny).

Jak již dříve řečeno: K vyprávění o Bogumirových časech se vá?e i ryze čistě národní česká pohádka o Větrníku, Slunečníku a Měsíčníku (ruská verze Jutrník, Slunečník a Půlnočník). Která je vlastně vyprávěním o časech, ve kterých se veškeré lidstvo vešlo na dubový lístek a bylo štěstí zakopnout o nevěsty i ženichy. I podle české pohádky na konci sna?ení přeci jen úspěch, po kterém Bogumir, s celou svojí velkou rodinou, odchází (zřejmě po roce 2 350 př. n. l.) na stále ještě?írné zelené pastviny do Pětiříčí, Pand?ábu.

Z těchto míst, v povodí řeky Indu naopak odchází Jaruna a je-li zároveň Arjunou, což právě zkoumáme, víme i proč.

V povodí řeky Indu, Gangy, se nacházelo jedno z nejstarších měst světa Harappa (provincie: Pand?áb / Panjub; dnes v Pakistánu), jehož osud by mohl být pevně svázán s bitvou Kuruovců a Panduovců z Pětiříčí (viz Kuru_?etra v roce 3 102 př. n. l.), nikoli však s Pahorkem mrtvých v provincii Sindh, jehož neblahý osud může být mnohem časnější. Původně kruhové město v dne?ním Pakistánu.

Jakkoliv se zdá být nejpůvodnějším kruhovým městem však s Pahorkem mrtvých v provincii Sindh, jehož neblahý osud může být mnohem časnější. Původně kruhové město v dne?ním Pakistánu.

Jakkoliv se zdá být nejpůvodnějším kruhovým městem Mohenjo_Daro (Pahorek mrtvých, provincie Sindh v Pakistánu, legendami naopak překvapivě spjato s Rávanou, vládcem démonů, který se po zničení svého stoličního města uchýlil pod ochranu vládce Běsů Khary se sídlem v pevnosti na ostrově Lanka II. (?rí Lanka (Lanka III. / Ceylon; viz Ráma_Jána 16 500 př. n. l.).

Osudy obou takto nadčasově spřízněných kultur starého světa, Mohendjo_Dara a Harappy, ač v mnohém rozdílných osudů i časování událostí, jsou přesto ideo_vědci jednoduše svázány v jediný celek. Aniž je kdy uvá?ována možná posloupnost dějů, tedy obnovení Mohenjo Dara II. na základech někdejšího, zbraní hromadného ničení zničeného města.

Harappa v Pěti říčí / Pand?ábu, na severu Indického subkontinentu, Harappa.

Neobyčejné středisko tzv. Harappské kultury s dodnes Brity nerozluštěným písmem a ideo datací určenou podle stáří jediné dochované hliněné tabubky, ustavené do vyhovujícího časového intervalu 3 500 - 1 600 př. n. l.

Budi?... V souběhu s časováním událostí v Arkaimu Sinta?tě a Afanasjevu.

Kruhové město s hradbami vystavěné v Pětiříčí na obou březích řeky Indu, podle urbanisty předem zalo?eného plánu, se širokými navzájem k sobě kolmými rovnými ulicemi. S domy s dvěmi, či třemi podla?ími, postavenými ve stejném slohu Mohenjo Dara z pálených cihel, dvoupokojovými a šestipokojovými obytnými prostorami, jednotně vybavené vodovodem, koupelnami i splachovacími wc v každém z nich. S velkolepým bazénem uprostřed centrální pevnosti (citadelou), s kanalizační sítí na velmi vysoké úrovni.

Kruhové město obklíčené mohutnými hradbami, které se ani Anglosasům nepodařilo rozebrat. Přičemž ideovědci uvažují první osídlení a rozkvět v nivách Pětiříčí dobu před cca pěti tisíci lety (2 350 př. n. l. až 1 560 let př. n. l.).

Se vší pravděpodobností je však kruhové město Harappa i Mohenjo_Daro / Pahorek mrtvých, jehož jiné jméno neznáme, jedním z mnoha nejstarších pozůstatků dávno zmizelého světa, jež bylo v údolí řeky Indu vystavěno stejnými erudovanými stavitelii dostatečným předstihem k nadcházejícím událostem. Pro sebe odvá?ně odhadujeme: V časech třetího příchodu Pěruna a jeho vojenského výsadkuž

Jak již výše řečeno, jakkoli původní název města neznáme, je prý dle legend spojováno nejen s vládcem démonů Rávanou, avšak mnohem časněji, než je období Ráma_jány (15 600 let př. n. l.). Je totiž, tak jako Harappa a Sapta_purí (Sedmi_městí) prvotně spojováno se zasvětiteli lidstva, moudrými Nágy, kteří při očekávání mohutné mezigalaktické invaze, nenechali nic náhodě.

Pužpaka - vzdužný vůz podobající se Slunci patřil mému bratru, jemuž byl darován mocným Rávanou. Tento vzdužný a znamenitý vůz, jenž se pohybuje kamkoli podle přání, byl zhotoven pro tebe. Podobný je jasnému nebi a nalézá se v městě Lanka.

Epos Ráma_jána

Nyní si dovolím, vážené čtenářky i stejně vážení čtenáři, nechť sami uvá?í, na tvrdo přiřadit Mohenjo_Daro I. vládci démonů Rávanovi, tuzemskému vyslanci temných sil a šakalích obchodníků, drze prosazujících v širém okolí vindického subkontinentu zájmy antlánských globalizačních elit: Podřídit se okamžitě a bez me?kání zákonům a diktátu mocné a technologicky na výsost saturované Antlánie. U vědomí mohutného mnohdy viditelného hem?ení na vysokých a hlubokých nebesích.

Stupňování po?adavků, ataků a hrozeb dosáhlo té neúnosné míry, že se sám inspirativní duch Vi?nu postavil do čela odporu, co vrchní velitel "Ráma". Letecká bitva nad stoličním městem Rávany - Lankou byla pozorována překvapenými obyvateli města, kteří se stali svědky nejen zbabělého úprku Rávany na ostrovní základnu, pod ochranná křídla spojeneckých letek vládce Běsů Khara, ale i svého posledního dojmu.

Vypužtění ocelového šípu z bojové vimany zuřivého Bhí?my. Ten vypustil proti městu jedinou střelu nabitou veškerou sílou vesmíru. Ocelový blesk, posel smrti, zbraň Astra_vidja (Slunce světlo uvidím) dopadl na návrší uprostřed citadely.

K nebesům ze žhavého kouře vy?lehla ohnivá koule, jasnější než 10 000 Sluncí. Slunce samo vybledlo a otáčelo se.

Astra_vidja, neznámá zbraň, oslňující blesk, zkázonosný posel smrti, jež všechny z rodu Vri?ni a Andáka proměnil v popel a jejich těla byla spálena k nepoznání. Buracející ohnivá smršť kacela spálené stromy, žhavila hory, voda v řekách se vařila.

Ti, co dosud nezemřeli a neomyli sebe i své zbraně, byli postiženi vypadáváním vlasů a nehtů. Ptáci zběleli a jejich opuchlé no?ky zfialověly. Hliněné nádoby pukaly bez zjevné příčiny. Ve?ke-rá potrava byla otrávená. Blesk sjel do země a proměnil vše v jemný prach.

Nikdy předtím jsme nic podobného neviděli, nikdy předtím jsme o tak strašné zbrani nesly?eli. Kompilace textů Mahabháraty.

A protože do dnešního dne nezjistili, jaké že to rody Vri?na a Andáka byly spáleny na popel, cvičně prozatím přiřazujeme obsah kompilace textů Mahábharáty k útoku vedeného Vi?ným (inspirativní duch Vi?nu), jenž byl prvním vrchním "Rámou", který nakonec stanul také v čele vojsk a také právě vznikající říše Ráma.

Kdy se tak stalo?

Pokud uvažuji počátek konce mocné Antlánie, za časů, kdy se i chaldejskému Anuovi / Enlilovi i jeho dětem Anunaki brzy přestane, vedle drakonského cizince Oanese, též budoucího pána nebes a země Enkiho, připravujícího si v tichosti půdu k ovládnutí Země ze dna Erytrejského moře, dařit. Pak je zničení města, vystavěného kdysi moudrými Nágy, výstavním, leč i posledním kouskem prvního všeslovanského CARA, jenž je již v té době jednou nohou, nebo oběma (?) vyvýšen do Svaté Svargy.

V dobách konce Jarovy éry. Nedaleko roku 16 000 př. n. l., když opravdová Ráma_jána, již netrpělivě podupává u bran Země. Jakkoliv slůvko "Citadela" poslouží v časové linii onoho sporu se stranou nelidskou, tedy protivnou, ještě jednou.

A ještě jednou.

Nyní spíše parafrázuji, než cituji cizí prameny: Když archeologové při odkrytí nánosu prachu odkryli rostlý terén, odvozeně i úroveň původního městského osídlení, s úrovní něk-dejší zástavby a městských komunikací, obnažili i kosterní po-zůstatky obyvatel města, jejichž poloha a vzájemnost v očekávání smrti vykazovala neobyčejně vysokou podivnost, ale i jistou podobnost s kosterními pozůstatky na asfaltových cestách chaldejských měst Uru a Uruku, či Vitrifikace věž í stoličního města Chetitů Chatuža?e.

Jakoby varováni v posledních okamžicích svého života, snažíce se spasit útěkem, vybíhali lidé ze svých domovů do ulic, kde je tlaková vlna, zakopávajíce o již le?ící, jakoby mnozí byli smeteni na hromadu, jiní ve dvojicích v očekávání jisté smrti objímající se, další dršíce se za ruce a skrývajíce k zemi své obličeje, či svými těly ochraňující své děti. Do dnešního dne bylo ideovědci přiznáno nalezení 43 kosterních pozůstatků, které byly vystaveny velmi vysokému ?áru a mnohdy až padesátinásobně vyšší radiaci, než je přirozené pozadí. Z původních 40 000 obyvatel sice nepatrné procento, leč pokud byl nárazový ?ár vyšší než 1000 stupňů, máme o další hlavolam více, neboť každý stupeň, říkám každý stupeň nad zmíněnou hranici, byl ještě v dobách nedávných velkým technologickým problémem.

Nejednalo-li se o přechodnou teplotu sopečné lávy 1 000 až 1 200 °C. A přesto byly např. okolní materiály, ale i již zmíněné kosterní pozůstatky vystaveny teplotám kolem 2 760 °C. (Nemaje vlastních, cituji cizí peří: Podle studie z roku 2014 ?utroznalce, mineraloga Sampath Iyngara, který analýzou skrze sérii testů zesklovatělých kamenů pocházejích z Mohenjo_Dara zjistil velkou koncetraci silikonu, hliníku, draslíku a následnou defrakcí prokázal možnost vystavění zkoumaného vzorku vysokým teplotám až cca 2 760 °C. Tedy i ve vysokém ?áru zesklovatělých koster někdejších obyvatel, lze odvodit i mnohé jiné. Přičemž v čase stálého tutlání a nasíleného zákazu vstupu do těchto i jiných stejně podivných míst, bylo prý určeno i epicentrum výbuchu.

Nad centrální pevností.

Zásah přímo na komoru: Citadela a časová linie přes kuruovské pláně k vítězné tankové bitvě v Kurském oblouku, kde Hitler dostal přímý zasah na komoru.

Leč zmej opět o?ívá a žádá si nemyslitelné.

Jakkoliv metám tisíce let sem, tisíce let onam, stále jsem na štíru s časováním událostí, tedy hledám intervenční bod, jež by uvedl časovou linii dějů do souladu s dalšími.

Jistě nás bude zajímat i Ko?álsko a Ayodhya. Sídelní město původního Rámy?

Vzdužný vůz Pužpaka přepravoval mnoho lidí i do sídelního města Ayodhya. Nebesa jsou plná nádherných strojů, v tmavé noci zářících ?lutým osvitem.

Mahavira Bhavabhuti

Vimanika ?astra

(Nauka o letectví)

Mahabharata

V souvislosti Ráma_jánou ře?ím i písmenko "Ř". Strč prst skrz krk, Mařeno řekni Ř. Čechům a Moravanům nejblišší Slováci ztrácí jistotu, neznalý cizinec promine: Ztratil hlavu.

I Slovanská kronika Helmonda, kněze Buzovského Němce, jenž dozajista malinko popleten svojí naučenou nevědomostí nejen, co podřízenosti českých Slovanů německým vládcům, či lupu prazvláštních dědiců nesvaté svaté říše římské a systému Pax Románum ve stejně raketýrské parafrázi "Pax franko - németh", si všímá litého způsobu boje českých i polských Slovanů, kteří pro zisk a lup bojují statečně, leč zabíjejí velice ukrutně. Přičemž si ?ádají, při najímání v zahraničních válkách dokonce i majetek církevní a proto se stává, že pro chtivost kořisti si často počínají, když jim dojde nepřítel, s nejlepšími (németh) spojenci stejně, jako se zavilými nepřáteli, pro kterouž příčinu bývají zřídka kdy přibíráni k nutné pomoci ve válkách.

Jízlivá poznámka: Nejlepší přítel, který svádí své nutkavé zahraniční loupe?e na Slovany, také neuměl "Ř"?

Odkud to duše, odkud to jenom má?? Určitě věnováno božskými Tvůrci: V čase možného ohrožení života, se z pokojných oráčů půdy a pastevců, kdy již rozhodují jen pěsti, odlišným odrazem univerzálních kmitočtů frekvencemi DNK Hs R1a.

Zatímco v bitvách Antové (z Antlánie) bojovali nazí a poz- návali se dle nikoli religiozní, nýbrž pragmaticky účelové obřízky, chaldejské zasvěcence jejich bohové dle vyzařujících prstenů (na způsob dnešní čipizace našich trenýrek biblickou JevroBestii), obyvatelé Dvaraky neopakovatelným logem na hliněných tabul-kách, Harappané podobně, naši nejzaz?í předci (Arij Nýsané, též Ný?a, pozdější obyvatelé Svoi_Carska, nejpůvodnější obyvatelé Českého Středohoří a severovýchodu Čech), nositelé Y_DNK Hs R1a, přímí účastníci Ráma_Jány, se v bojové trmě vrmě poznávali s Indonesany, svými spojenci, skrze levné velmi znělé "Ř".

Pravděpodobně z vítězné bitvy generalissima Rámy u Lanky (Ceylon, dnes Srí Lanka) odkud pocházejí i kameny na svatováclavské koruně Přemyslovského rodu. Původně z pokladu Arij Nýsanů, ze kterého pocházela strážkyně stromu Niva, matka České kněžny Libuše. Z téhož pokladu, ke kterému nále?í i technologie chráněné rodem povltavského Čitto_vra?e (myslitele a léčitele; rusky Kitovraze), vydrmoleného na boubínského kouzelníka ?itta.

Téhož rodu, jenž se s předstihem, v časech planetární katastrofy a exodu vedeného bájným všeslovanským knížetem Jarou, Jarylou (Jura, ?arilo) podél Ripejských hor (Arkaim, Sin-ta?ta) uchýlil do oblasti na pomezí dnešního Afganistánu a Pakis-tánu, někdejšího městského státu, dnes ruin Balikh. Odkud jistého nepříznivého příznivého času vyrazili Čittové (Máhatmové, nosite-lé informačního pole a technologii již neexistujícího Starého světa i někdejší Severije (Hyper Boreje), směrem k západu Slunce, aby se v městě Starého Orii (Oren_burgu) připojili k synům Jaruny, který naopak vy?el z Pětiříčí, z města na Indu, nazývaného dnes Harappa, aby svými:

a) rychlými válečnými dvojkolkami "typu Arkaim"

b) vimanami

b) D?aru Ptícou - hlavolamem, jenž má několik zákrytných významů a pod kterou si mohu představit rodinou, či osobní vimana s sutopilotem též matka Sva varující nabádající, též asistující při při sestupu VELKÉHO TRIGLAVA předávající ZLATÉ RUNY ZÁKONŮ PRAVI novému zrození Jara Da?boga, vy?ného vlchevce Jary (D?aRa Ptícu, či JaRa Ptícu, ?ára(jící) Ptícu s autopilotem. Vimanou připomínající svým bystrým letem životného Čápa (Bohdala, Bočana, Bociana) dosáhl Orij_gradu.

Pokud pěšky, pak skrze severovýchodní Faerzii (Pharzii), neboli Pěrunovo, kolem Kaspického jezera, skrze Kavkaz, kde založil na úpatí El_brusu základy Kyjaru II. (Slunečního města), na kterých Čitto_vračův rod vystavěl As_Gard po způsobu Altyn Gradu (Zlatého města bohů někdejšího Slunečního ostrova Severije / Hyper Boreje.). Kdy se tak stalo? Právě pátráme.

As_Gard je tím místem, které bránil Svantovid, jako litý tur, když byl ještě svantogorem (inspirativním duchem Koledou (Koljadou) na chaldejských rovinách ?ínear zasvěceným v poznání přirozeného i virtuálního pohybu hvězdných uskupení i galaxii).

Aby se po své smrti proměnil ve Svantovida. Svaté, jako oheň čisté světlo.

Nyní spíše parafrázuji, než cituji cizí prameny: Když archeologové při odkrytí nánosu prachu odkryli rostlý terén, odvozeně i úroveň původního městského osídlení, s úrovni někdejší zástavby a městských komunikací, obnažili i kosterní pozůstatky obyvatel města, jejichž poloha a vzájemnost v očekávání smrti vykazovaly neobyčejně vysokou podivnost, ale i jistou podobnost s kosterními pozůstatky na asfaltových cestách chaldejských měst Uru a Uruku, či Chatuža?.

Jakoby varováni v posledních okamžicích svého života, snažíce se spasit útěkem, vybíhali lidé ze svých domovů do ulic, kde je tlaková vlna, či zakopávajíce o již le?ící, jakoby mnozí byli smeteni na hromadu, jiní ve dvojicích v očekávání jisté smrti objímající se, další dršíce se za ruce a skrývajíce k zemi své obličeje, či svými těly ochraňující své děti.

Původní legenda skutečně, byť útr?kovitě spojuje Pahorek