Čas, kdy tažní ptáci chodili pěšky

Čerstvý vítr čechrával nám vlasy, křišťálově voňavý vzduch a pstruhové potoky s hlubokými račími tůněmi, když letní bouře a stříbrný vítr pročistily i ušní bubínky. Hvězdy velké jak lucerničky Karafiátových svatojánských broučků a velký, až pohádkově vyvedený Měsíc!

Nekonečná hejna vlašťovek a miliony vrabců i již neexistujících, dříve hojných chocholoušů, zatímco v modravé dáli, kdesi za vrcholky chrámů, zvedající se hora Říp, z Petřína vidím pak Krkonoše a z Krkonoš i Šumavu! Jiskrné zimní radovánky, když sníh a vše kolem, mráz a snad i Josef Lada jen tak sobě, ale i nám pro radost, na počkání vymaloval!

Usměvaví psi a dětí jako smetí!

Karel Hynek Mácha, nedobrovolný cestovatel časem

©Zdeněk Patrick, Praha 1972 /1999 /2004 /2005 /2006

foto: Ing. Zdeněk Šmitmajer - Stmívání planety

Co vše zemští škůdci v ušmudlaném rouše samozvaných spasitelů, co vše tito modro brunátníci, s lupiči v taxidu a polovzdělanými elitami Nových planetárních pořádků zaonačili, aby zničili běh světa natolik a v tak neuvěřitelně krátké době. Snad, aby se i smrad dal z jejich příkazů, co nejjednodušeji jednoduše krájet. Nákazy připraveny, přirozená cirkulace zastavena, limity mravnosti prolomeny, vztahy s válečnými zločinci narovnány, krypto_otrokáři již jen dolaďují EU kalifát i své sofistikované zbraně, aby i místo širokého, kdysi vodnatého pstruhového a račího potoka, žalovala uzounká tíseň a z nebes padající plíseň.

I to je Praha třetího tisíciletí roku 2005 / 2006, o níž bude převážně řeč. Třetího tisiciletí, které jsme si v dětství vesměs představovali v podobě neobyčejného a všestranného rozkvětu lidského společenství.

foto: Ing. Zdeněk Šmitmajer - až rok 2005 přinesl změnu pravidel silničního provozu: Povinné svícení motorových vozidel za bílého dne.

Nosnou část legendy o dopisu popisující nedobrovolnou cestu časem do pekelné Prahy v buducnosti Karla Hynka Máchy, si přináším z dětství. Z lyžařských a cyklistických výletů na Nový Hrádek v Kunraticích, kam mne sebou brával, mezi své kamarády, můj starší bratr.

Tam na rozvalinách někdejšího Hrádku (psal se rok 1950) jsem poprvé vyslechl podivuhodné vyprávění nejen o prostorných podzemních chodbách, dochovaných z dávných věků, ale i o jakémsi českém básníku, jenž se ze svého času dostal, skrze hradní studnu prastarého hradu, do pekelné Prahy třetího tisíciletí.

Pamatuji se, že se při tajemném sezení hovořilo nejen o zlatém pokladu, ale že se v souvislosti s Karlem Hynkem Máchou vážně řežily i možnosti Blanických rytířů procházet skrze čas pomocí tajuplných, neboť náhlých časových proměn, jimiž byly chodby pod naší vlastí v legendách obdařeny.

Suše dnes konstatuji, že sezení starších, mne nepočítaje (nebož pěti letý, ač s jistými, tehdy pečlivě tajenými zkušenostmi.) na rozvalinách Hrádku vlastně moudře konstatovalo, že na mnohé jsme krátcí, a někteří z nás se těch událostí určitě dožijí. Bože, kam se vlastně poděly všechny ty moudré děti z jedné pražské periferie?

Abych jim, jakož i zejména svému bratrovi, věnoval toto vyprávění.

O pekelné Praze třetího tisíciletí, když jinde ve světě je ještě hůře.

Tisíciletí, ke kterému jsme vždy vzhlížely, mám na mysli válečnou i poválečnou generaci dětí, co možnému času nebývalého rozkvětu světa i českého národa.

"Čas hradů v Čechách III." autorů M. Myslivečka, L. Koubové a F. Vrbenské (Horizont, Praha, 1996). V tomto díle byl zveřejněn dopis Karla Hynka Máchy, jenž popisoval Máchův relativistický zážitek z pražského pekla roku 2006. Dopis, jehož autentičnost PhDr. L. Koubová záhy zpochybnila, jako jedinou mystifikaci onoho díla ("Čas hradů v Čechách III.").

Avšak jedná-li se o tutéž PhDr. Ludmilu Koubovou, která učila (v roce 1972) Český jazyk a literaturu na SPŠS v Betlémské ulici, pak si dovolím připomenout, že součástí výuky o romantickém poetovi K. H. Máchovi byly informace i o jeho dopisu, o jehož pravosti se právě vede spor. Dopisu, jenž popisuje Prahu 2005 / 2006, co pekelnou vidinu, jež ani v časech našeho věčného budování Zlatých zítřků nemohla mít na růžích ustláno. I Zlaté zítřky totiž nerady slyší, že jsou Zítřky pekelnými.

Na několika internetových stránkách se časem onen Máchův list objevil. Autencitita dokumentu byla sice, jak již svrchu řečeno, dokonale jedním z autorů zpochybněna, nicméně?

Objektivní věrohodné příznaky, s nimiž se postupem času seznámíme, jsou nanejvýš pozoruhodné a zároveň mimo obecné poznání kohokoliv potrefeného. až již v roce 1950, stejně tak v roce 1972, aniž kdy před rokem 2005.

foto: Ing. Zdeněk Šmitmajer - "Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené obrovitou sítí pavoučí. Povětří sytila síra, prach a čoud, štípal v plicích, že jsem stěží dýchal", tvrdí Mácha

foto: Ing. Zdeněk Šmitmajer - Sodíkově iluminující Slunce právě zamrzlo kdesi mezi opačnou polokoulí, poloprůhlednou stokou, ačkoliv již hodnou chvíli mělo, alespoň simultánně "předstírat", že snad dokonce i svítí! Skrz na skrz prošpikováno žvásty zemských škůdců a vykořeněnců vlastnoručně ustavených do výjimečné polohy auditorů, avšak signovaných jen v kvalitě ISO 2002.

Po kolikáté již, od srpna roku 2004, do srpna 2006, tu i onde, projíždíme a procházíme možnými přístupovými trasami Karla Hynka Máchy, možného, leč nedobrovolného cestovatele časem: Od někdejší zájezdní hospody U Bílé labutě, vzhůru kolem Slepeckého ústavu, a juž opět ze Zelených domků nenáhodně kolem lesní hospody U krále Václava IV., k nedalekým ruinám Nového (Kunratického) Hrádku.

Ale mnohdy i z opačné strany: Někdejší královské cesty poblíž Roztyl, ke konírnám a napajedlu (nedaleko vysokoškolských ubytoven), abychom se nadýchli duchovní protonance i příslušné atmosféry možného pekla v Praze, v němž se možná, nevyzpytatelnými cestami časem, ocitl romantický veršotepec Karel Hynek Mácha. Podivné jsou i zdravotní potíže, krátce před jeho podivně rychlou smrtí, připomínající příznaky nemoce z ozáření.

Kdy se tak stalo?

Na tvrdo? Nebyl to rok 2006...

Postupně vysvětlím. Prozatím, nechť vážené čtenářky i vážení čtenáři uváží, zda má tvrzení vezmou na lehkou váhu, či nikoli. Nevnucujeme ani jednu z variant. Můj náhled, že se Karel Hynek zavčasu ocitl v pravý nepravý čas poblíž intervenčního bodu časového intervalu roků 2004 / 2006. Nejspíše však roku 2005. Aniž bychom v třírozměrném čase odmítali intervenční bod na kulové ploše gravitační singularity (gravitační jedinečnosti), příslušné ionizační polarizace, odvozeně "Chrámu událostí", na jehož povrchu (teoreticky) splývají v jedno: Minulost, přítomnost i budoucnost.

Rok 2004, byl rokem, ve kterém se i v ČR, po čistě účelovém zružení PVOS (Proti_Vzdušné Obrany Státu), otevřením nebe (Free Air ve prospěch Humanitárních bombardérů roku 1998), generalita AČR na tvrdo vzdala svého svědomí, práva i své vojenské cti, neboť závazné přísahy bránit rodnou zem, jakož pohrdajíce Ústavou České republiky, aby naše osudy, ve své osobní mravní mizérii, odevzdala do tlapek ještě méně spolehlivých, neboť mravně pokleslých protentokrátních zřízenců.

A právě tehdy na tvrdo začalo práškování domorodých "Jožinů z bažin".

Osvit Slunce pohasl a již v roce 2005, se snížil o celých 80% v porovnání s rokem 2004. A dalším rokem o dalších 80% (Měřeno průběžně příslušným software při automatické sumarizaci osvitu našich fotovoltaických článků.). V roce 2004, v čase nebetyčné a velice zásadní krize provázané krachy světových leteckých společností, dosáhlo množství, prý neexistujících chemtrails letadel, volně v pruzích a křížích létajících nad našima hlavama, neuvěřitelných 800 000 / za rok. Ale i více...

V téže době se P&R presstituti, euronáckové a dobrovolní vlezdobruselisté vytasili s novým zaklínadlem o tzv. "teorii o spiknutí". Је - mělo být, ve spolupráci s primitivně vyladěnými trolly, posledním hřebem do rakve svobodného šíření myšlenek svobodného ducha. Jejich nesnadným úkolem, mimo vyhrožování a nadávek, bylo elektronickou cestou navodit všeobecný, jakoby davem vítaný dojem, že fyzika, chemie, viděné, fotografované, filmované i pociťované, jsou jen pouhé davové chyméry na úrovni šuškandy a lidových pověr. Tak jako se ostatně jednoduchému nihilistickému davu, z okrajů šílené spotřební vyloučenosti, jeví vlnové délky, ladění hudebních nástrojů, či AIDS.

Ve skutečnosti svojí marně podbízející se duchovní nouzí o tzv. "Teorií o spiknutí", jen přispěli k potvrzení pravdy o skutečném průběhu spiknutí.

Chemická válka zavedeného systému věcí vedená proti domorodému obyvatelstvu nabývá konečně rokem 2005 na potřebné razanci!

Na několik měsíců zastavená přirozená cirkulace: Ani lísteček se nehne, aniž přirozený déšť, po kterém "si kosi štěstím pletou noty".

foto: Ing. Zdeněk Šmitmajer - nebezpečný manévr nízko letícího chemtrails letadla nad nejobydlenější částí Prahy 4, když zcela poprvé upozorňujeme na druhý, velmi malý lesklý objekt, jenž se velkou rychlostí přiblížil k onomu chemtrails letadlu, aby jej několikrát velmi nebezpečně atakoval. V poslední fázi vypouštěje podobné, leč jednoproudé čmoudíky. Zcela určitě se jedná o stejný, nepříliš velký typ technicko fyzikálního jevu, objevujícího se nejen nad pražskou periferií, či nad Krčským údolím, ale i u nás na chatě - se vší relativistickou parádou.

Máchův příběh je tak zajímavý nejen z hlediska relativistických efektů, objevujících se čas od času i v našem reálném světě, jakkoli napadaném fikcí o vyvolenosti, či virózou naučené nevědomosti, že nemohu jinak, než se podělit o své poznatky s kýmkoli, kdo projeví zájem.

Marně běhat po knihovnách, pídit se po osudech originálu (pokud existuje), když i možné kopie možná čekají, co na věčné časy nevlídná trezorová záležitost malé skupinky nevrlých a mírně, či nepříliš "zasvěcených", která se skrze utajované skutečnosti právě chápe moci.

Nezbývá mi tedy nic jiného, než vzít na vědomí původní, tolik zatracovanou internetovou verzi, jež prý neodpovídá pravdě. Podle paní PhDr. Koubové je dopis K. H. Máchy, její vlastnoruční fabulací neskutečného a mystifikace.

Dovoluji si nesouhlasit.

Do té míry, pokud PhDr Ludmila Koubová, skutečně přiznává vlastnoruční fabulaci sporného dopisu, nepředznamenává tato náhlá změna v postoji, nikoli že forma, ale že i sám obsah příběhu je mystifikací.

Nemůže být! Jakkoliv sám dopis nemusí skutečně existovat.

Pak se spor o jestvování onoho dopisu přesouvá do vyšší roviny. Obsahuje totiž příliš mnoho skutečností, o nichž nikdo z nás nemohl objektivně, ještě i na samém na počátku roku 2005, nic tušit. A již vůbec v roce 1950, či 1972, kdy se mne výjimečná profesorka češtiny v Betlémské SPŠS, usměvavá paní PhDr. Ludmila Koubová zeptala, zda ten příběh o listu Karla Hynka Máchy také znám.

Nikoli neznám, Ač je to příběh navýsost vyjímečný.

S podivně přesnými informacemi, které si nelze, o tak zapeklité době z roku 2005 / 2006, jen tak vycucat z prstu. Pokud sám není podezřelým cestovatelem časem: Což je za každého systému velmi nebezpečná "vlastnost".

Hodná vaporizace:

Milý Eduarde,

všechno se mi drolí pod rukama, v co doufám, zavadne, zas netužená naděje se zrodí? Starosti mám, s holkou svou, Lori, s dítětem svým, nechte si vyprávět, až se zas uvidíme. Vzpomínáte na můj dopis z června - zkoušky jsem složil - a - Eduarde! - jak by mi život v jeden díl končil, jak by mě zazdívali do kamení -. Strobach mi předhazuje, že jsem bledý a zasmušilý. Ponoukl mne k cestě na Tejřov, dvakráte přemlouvat nemusil - vejlet jsem podniknul co balzám na své chmurné rány. Rieger mladý šel s námi, a Trojan; má dobré básně - budu-li kdy já ty své číst, co vydané!

Večer v Tejřově holky na nás braly. Hostinský nechtěl dáti večeře, i řekl jsem mu, že jsem policejní komisař - ten hnedky lítal! Rieger pak politizoval, troup, Trojan mluvil, že má v Litoměřicích příbuzného Durasem notářem a justiciárem, že by potřeboval amanuensise - a já chci z Prahy!

Rozloučili jsme se na Žebráce, já ruče upaloval k Litoměřicům, abych sobě místo pojistil. Nazítří na silnici litoměřické, před Bohušovicemi mne přepadla nevýslovná touha - když se dám vpravo, přes lesy a hory, za pár mílí doputuju k Housce a Bezdězu - kdo ví, kdy je zas zhlídnu!

Došel jsem na Housku s druhé hodiny po půlnoci. Císařský háv nebes, lesy šuměly nočním vánkem, jasno všude, lampy nepotřebí - v duši horší temnota. jež prý na hradě jáma, sluje jakási vede do pekla.

Jedni praví, že ji sám ďábel vykopal, jiní, že alchymisti prorazili. Jda po nádvoří, v hlubokých stínech zahlédl jsem temnější - otvor v podzemí. Do té pekelné jámy spustili kdys zločince - Eduarde, mně té chvíle bylo zoufaleji, než dávnému odsouzenci - táhlo mě to v neznámé hlubiny stezkou neznámou! Pro tu chvíli zažehl jsem borovou soušku, a - Eduarde, já se toho odvážil - vlez jsem do té díry. Chvíli sestupuju - podobné chodby bývaly na Dobytčím trhu, co klučík jsem jimi prolézal - závanem z hlubiny louč zhasla. Kolem děsivá nicota, noha se třásla na výstupcích kamení, chrastění kostlivců, světlo modravé, co odraz na hladině, v něm stíny jak strašidla?

foto: Ing. Zdeněk Šmitmajer

Když jsem k sobě přišel - Eduarde - já byl v pekle - nebo v zimničných snách? Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené obrovitou sítí pavoučí. Povětří sytila síra, prach a čoud, štípal v plicích, že jsem stěží dýchal.

foto: Ing. Zdeněk Šmitmajer

foto: Ing. Zdeněk Šmitmajer - Povětří sytila síra, prach a čoud štípal v plicích, že jsem stěží dýchal. Pomíšený hluk se rozléhal, dunění a potlumené ryčení - lkala zem z roztaveného kamene. V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, sinavým.

foto: Ing. Zdeněk Šmitmajer - Kostlivci netvoři se vypínaly nad vrcholky bradel, porostlých sežehlými křovinami, ratolestí nevidět. Bytosti lidské s lícemi změněnými, za časté nevidomí, namnoze šaškovskou veteší oděné, chvátaly v zástupech, co vichřicí hnány srmutným labyrintem.

Štvály je Dantovy ďábelské, chechtající se měchy s očima ohnivýma - vsávaly a polykaly ty nešťastníky. Eduarde, já myslel, že zešílím - ouzkost a smutek mě pojaly ze strašlivé končiny. Pekelných nástrojů jsem se nebál:

Po chvíli jsem přivyknul, dalo se jim utýct - zatracenců jsem želel, že se v hořkém chvatu míjejí, na sebe nepromluví, bez pousmání, bez pozdravu.

foto: Ing. Zdeněk Šmitmajer - za dne svítící motorová vozidla a kloubové autobusy s měchy (nepočítáme-li vzduchotechniku zavírání dveří) č. 114 a 193 jezdící do Kunratic a k Výzkumnému ústavu na Zelených domkách, bylo možno spatřit až od roku 2005.

Talácel jsem se valicím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl, až dívčina jakási v šedé elfí říze, zářivá co anjel, ve zlatých vlasech černou čelenku, obepínající tvář - pousmála se na mne. Přistoupil jsem k ní, v zoufání svém pravím:

"Jsem v pekle?..." Zavrtěla hlavou - já se leknul, že mi nerozumí. Tu sňala z hlavy tenkou pásku, já se opakoval; smála se, řkouc po česku zpěvavým hlasem, leč rychle a podivným přizvučením:

"Karle Hynku, to si myslí mnohý? Po světě je hůř."
"Sáhla na skříňku, co u boku nesla, odklopila víko - já uzřel živý obraz, Eduarde, ty vidiny se měnily a přelévaly - na nich skutečné peklo horoucí.
Člověk nemůže popsat, co vidiny ve skříňce ukazovaly. Všeckny mé noční přístrachy se otevřely, všecky temnoty, plameny, propasti, lidi co larvy - kéž bych oči mohl otevřít mimo vidění své!"
Rakev temnoty a červů, bolesť, hrůznosť jsem nejdrtivější děsivější otevřeného hrobu... Hrůza ... Eduarde, kéž bych směl zapomenout!
"Jestli toto není peklo, kde tedy jsem?" táži se vyjeven - člověk je slabé zvíře. "V Praze, předci,"odvětila sličná Dídó. Mně se zatmělo před očima. Vzpomněl jsem na legendy, kdy člověk opustiv domov, vrací se po řadě roků: "Který letopočet?" vyhrkl jsem. "Dva tisíce šest," pronesla. Zakroužila prstem po čele - zmizela mi.
Já jí nevěřil, Eduarde - budoucnosť nemohla být hrozivější mých nočních můr! Bloudil jsem - mezi domy - útesy, tak vidím v povzdálí utěšené villy, zeleň, bílé zídky - Utíkal jsem k nim: zas nebylo viděti živáčka, jen psi štěkali za vysokými ohradami.
Najednou zhlídnu kovový plot, kolem trocha křoví, uvnitř jáma, zpustlé rozvaliny - smetí kolem ?(!)

foto: Ing. Zdeněk Šmitmajer

Já to místo poznal, Eduarde - poznal jsem ho! Kdybych i paměť ztratil, stála tam cedule, na ní ouředním hranatým písmem, špatným českým jazykem sepsané, co za místo se zde nachází?

foto: Obr: Ing. Zdeněk Šmitmajer, Praha 2005 (po roce 2006 obě cedule "špatnou češtinou" sepsané zmizely, Praha 2016)

Já to místo poznal, Eduarde - poznal jsem ho! Kdybych paměť ztratil, stála tam cedule, na ní ouředním hranatým písmem, špatným českým jazykem sepsané, co za místo se zde nachází?

Já to místo předce znával, kolem lesy hluboké a stinné. Sedával jsem tu, slýchal hlahol rohů, třeskot mečů, zvonění pohárů v bujné pitce! Ty ruiny ponuré - toť byvší Hrádek krále Václava!

Tma mě zachvátila - víc nevím. Vzbudil jsem se na Housce, promočený rosou. Zlý, divný sen - hrozné tušení! Pište mi, Eduarde - pište, co nejdřívěji!

Praha, 10. srpna 1836, Karel Hynek

Obr: Poutací tabule: Současná představa malíře o Hrádku, jehož zborcené stěny si pamatuji z dětství.

Poznámky pod čarou:

Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené obrovitou sítí pavoučí. Povětří sytila síra, prach a čoud, štípal v plicích, že jsem stěží dýchal...

Círy - nemizející cáry chemtrails vytvářející pavoučí síť základní osnovy, na kterou se přilepují v několika vrstvách šedavá, vodou nacucaná, leč nepršící mračna, tažena černými mraky nejen skrze HAARP systém a bezbolestné" radarové elektromagnetické pulsy, vytvářející na obloze pitoreskní obrazce složené z magnetických siločár. Kolem Slunce podivně zbarvená mlha, s působností pálící čočky. Zastavená přirozená cirkulace, okamžitá změna teplot i podivným posunem trojného bodu vody způsobené mlžení pseudo deště z mlhy, přesto vodou nacucanými mraky, kterou pak lze vyklopit opakovaným systémem "train efektu" / sem tam a zase zpět - smrtící záplavy kdekoliv. Odvozeně: Tedy nikoli ve prospěch domorodého lidu, jak se snaží presstituté namluvit, nýbrž ke škodě veškerého společenství. V zimě podivné sněžení, když napadaný sníh je až pětkrát těžší, mající soudržnost betonu.

Jedná se o sofistikovanou biochemickou zbraň hybridní války samozvaných elit proti autochtonnímu obyvatelstvu Země. Jedná se o nepromlčitelný válečný zločin poškozující zdraví i psychiku a ohrožující veškerý život ve všech patrech života ještě nedávno nejplodnější planety širokého okolí. Zbraň umožňující nejen vypočitatelné řádění termoteroristických band, ale snadné šíření smrtících laboratorně vyvinutých virových nákaz s cílem za každou cenu vyhlásit celoplanetární stanné právo, s příslušnými A_sanacemi a masovými jamkami. Geoinženýng (přetváření životného prostředí planety ve smrtící maglais. S jedinečným cílem technologické singularity a otroctví zbytku obyvatel Země, na náhradní díly.

Nad ČR byli první pokusy s chemtrails prováděny v rámci Free Air, roku 1998. Stmívání planety prvního úspěchu chemtrálsování z roku 2004 dosáhlo nad Českem a Slovenskem právě na počátku roku 2005. Nedostatek slunečního svitu se okamžitě projevil v rozkolísanosti počasí, ve snížené imunitě jedinců i v navýšení rizikových těhotenství, neboť přizemní ionizace těmito manipulacemi získala obrácenou polarizaci. Elf vlnami lze nejen ovlivňovat počasí, ale i likvidovat, společně s mikrovlnami, svobodného ducha Země. Vše navýšeno biochemickým spadem a nasíleným elektromagnetickým smogem. I skrze tzv. "úplné pokrytí".

Jen lidská z_hovada a gauneři se tváří, že je vše v naprostém pořádku.

Není!

K cíli můžeme dojít rozvojem a poznáním ducha, nebo velmi, ale velmi bolestnými oklikami bezkoncepčního řízení davo elitařského uspořádání. Pod neomylným vedením krypto otrokářského, odvozeně organizovaného uspolčení proti lidskosti, s velmi nekalými úmysly.

Z propasti zapomnění se legenda o Karlu Hynkovi, na zanedbatelně krátký čas, vynořila o několik let později. Bylo to tenkrát, kdy jsem poprvé zaslechl vyprávění o podivně oblečeném muži, jenž zcela bezpečně mohl patřit spíše k divadelní společnosti, či do jiného století. Jakkoliv jsem v ten čas velmi zpozorněl, propast zapomnění a státem chytře vygenerované starosti, na pozadí vítězných zítřků, se opět změnila v černou díru zapomnění nejslavnějšího z Němců - Dr. Alzheimera.

Avšak smutně vyděšený muž se opět vynořil z hlubin mého nevědomí, aby i nadále pobíhal v onom podivném příběhu. Nikoli však roce 2006, ale naopak v dobách podpultových "tvrdých Spart". V letech, kdy chemtrails, PDA a IPADy, chytré telefony byly ještě bláznivou fikcí, byť relativně nedaleké budoucnosti roku 2005, kdy popisovaný model zachvátil místní trh.

I když z hlediska hybných mechanizmů možného prostupu v čase, prostoru, či světla, lze reálně uvažovat i komplikovanější kombinovanou alternativu.

Prozatím si však musíme vystačit s jiným rokem peotova výskytu. Po roce 2005 neproběhla nad Krčským údolím, aniž nikde poblíž, žádná ohromující relativity show, ke které bychom mohli nedobrovolnou cestu časem přiřadit. Jakkoliv ovšem netvrdím, že tomu tak nebylo o rok dříve: V roce 2005.

Mnoho lovců zajícova smrt. Nebyli jsme jediní, kdo kolem Hrádku usilovně, leč nenápadně pátral. Ale i mnohem dříve:

Krátce po přechodu do třetího tisíciletí.

Stará královská cesta, vydlážděna oblými (bílými, šedými a červenými) žulovými kameny, směřovala kdysi, než ji odnesl vexl průmysl, mezi poli s mezemi plnými trsů voňavé mateřidoušky. Od Kačerova, kolem někdejšího, námi dětmi oblíbeného koupaliště "Plivátko", podél Roztyl do Krčského lesa, jemuž jsme kdysi říkávali "Papírák". Pak si to zamířila přímo na kunratickou skálu a posléze kolem napajedla a někdejších stájí, přes obranné, nikoli útočné husitské zákopy, na na Nový Hrádek.

Karel Hynek Mácha byl očividně velmi dobrým chodcem a nelze jinak, než uvažovat právě o této staré přístupové cestě.

Kačerov, Krč, Michle, Kunratice a Chodov, když Libuš leží nedaleko. Vše v ose staré benešovské silnice (směrem na Benešov, respektive České Budějovice).

Nedaleké Zelené domky, hospoda u Václava IV. s kol dokola obklíčena ocelovými ploty a hrůznou výstavbou post puč hadrových králíkaren humanitárního bobardérra und his State Destroyers.

Syčící měchy se svítícíma očima pohlcujícími na lince 114 a 193 zamračené domorodé mutanty i abonenty někdejšího slepeckého ústavu (naproti Thomayerově nemocnici, někdejším Masarykovým domovům) spěchajícími směrem na Kačerov, Budějovické náměstí a pak ještě dále, se zdá být jen částí popisovaného pekla. Tytéž Máchou vykreslené efekty by lehce zvládly i stroje na chodovské lince xxx směřující do Roztyl. I tam začíná, na úkor chráněné lesní oblasti, výstavba post puč hadrových králíkáren pro mírně bohaté domorodce. Obklopené ocelovým plotem. Když nedaleké rodinné domky, plné očipovaných psů, mohou Máchovi na malou chvilku připomínat, v naší ryzí současnosti, ještě cosi lidského.

Dopis Eduardu Hindlovi, adresovaný nejbližšímu příteli ze studií, jenž s Karlem Hynkem Máchou mnohokráte cestoval. Eduard Hindl pravděpodobně znal nejen celou legendu o Porta Coeli (Bráně nebes), neboť s Karlem Hynkem navštívili hrad Housku již dříve, ale i mnohé detaily Hynkova pekelného dobrodružství.

A když za pár měsíců, po navštívení pražského pekla v roce 2005 Karel Hynek Mácha za podivných okolností zemře (6. 11. 1836), odmlčí se i Eduard Hindl jednou provždy.

Karel Hynek Mácha narozen pátek 16. listopadu 1810 na Malé Straně, respektive na Újezdě, v domě U bílého orla č.p. 400. Matka Máchová, rozena Kirchnerová (28 let), otec mlynárenský chasník (stár 40 let). Hynek (Ignác) Mácha byl pokřtěn v chrámu Panny Marie Vítězné (u Pražského Jezulátka). Kmotrem byl lakýrník Ignác Mayer.

Karel Hynek Mácha 175 cm vysokou postavu, s podlouhlým obličejem a nepříliš hustým vousem, snědou pletí. Jiskrné tmavé oči, vysoké čelo, černo hnědé vlasy sčesané dozadu. Pod pravým okem měl jizvu. Jeho pozdější zasmušilé, takřka mefistofelské vzezření prý bylo ještě zdůrazněno výstředním oblečením - dlouhým šedivým pláštěm s červenou podšívkou, oblíbenou červenou čepicí se čtyrhranným dýnkem a vysokými jezdeckými botami s ostruhami. Když byl oblečen na lehko, brával si černou vestu, černý šátek kolem krku, modrý frak a světle šedivé pantalony.

6. 11. 1836 Mácha nečekaně umírá. Vzhledem k svému věku (26 let) příliš snadno a vzhledem k jeho deklarované odolnosti - nečekaně rychle! Přičemž lékařské zprávy jsou velmi rozporuplné a ve velkém rozptylu možných příčin a pravděpodobností (Buď primárně deklarovaný zápal plic, nebo tyfus, cholera, cholerina, či dokonce nebezpečná salmonelóza).

Rozhodně prý Mácha trpěl vytrvalým zvracením, těžkými průjmy a vysokými horečkami. Dne 6. listopadu 1836 je Mácha mrtev. Ve stejný den, či na druhý den se měl ženit s matkou svého syna, Lorou. Nemám v tomto okamžiku zapotřebí rozvádět původní dobře zpracované teorie velkého požáru několika velkých stodol a koníren a následného Máchova prostydnutí, či naopak pití znečistěné vody s viry tyfu, se kterou se při hašení požáru poléval.

Stejně tak dobře však mohl umírat otráven neobvyklými poživatinami z pekelně bohaté nabídky roku 2005, či naopak, jak již výše řečeno:

S dokonale věrohodnými příznaky leukemie - nemoci z ozáření!. Čorti znajut.

Bradlo - Tento termín použil Mácha pravděpodobně při pohledu na vysoké navážky zeminy - tzv. zvukové bariery, marně oddělující nová sídliště u Krčského lesa od hlučných komunikací.

Kunratický Nový hrad(ek)

Obr: Současná představa, či rekonstrukce severní části Hradu podle malíře Jana Heřmana.

Tuto historickou památku, či spíše její neutěšené ruiny, nalezneme v nikým chráněné chráněné přírodní oblasti na ostrohu povodí kunratického potoka, jež je každoročně ničena, rvána a zadupávaná pseudosportovci očipovaném projektu "Velká kunratická". Vlastně s plnou podporou magistrátu hlavního města Prahy.

Velkým problémem území jsou rovněž černé skládky. Byly odkryty drobné skládky většinou komunálního odpadu a odpadu ze zahrádek, konkrétně při Jižní spojce a dálnici D1, v Kunraticích na styku s intravilánem. Plošnější navážky byly zjižtěny západně od stanice metra v Horních Roztylech.

Celé toto dnes téměř zcela zničené území (v katastru Krč, Michle, Kunratice a Chodov) se nachází v jižní části hlavního města Prahy, jako komplex areálů snů Kunratického a Michelského lesa. Území samo je lemováno na západě a jihu Kunratickým potokem, na severu je již totálně zničeno tvz Jižní spojkou a strašidelnou zástavbou Horních Roztyl. Nehezké ocelové konstrukce vysokého napětí obkličující od jihozápadu celé Kunratice končí na Chodově (nedaleko kunratického hrádku) tou nejošklivější a nejnevhodněji polohovanou elektrárenskou rozvodnou na světě! Snad místo, ze kterého našemu kalifátu vládne sám Satanáš.

Přesto, není-li šarlatově zelený osvit chemicko-válečného kouřma přímo na krájení, pak lze v hrůzných smogových atacích někdy i zahlédnout, ve směru na Modřany a Zbraslavskou Závist, kdysi tak nádhernou vyhlídku do širého kraje.

Král Václav - Václav IV., syn českého krále a římského císaře Karla IV. provždy rozmnožitele a Otce vlasti

Volha, Vltava, Otava a Sázava jsou oficiální jména vysokoškolských kolejí, v nichž jsou, jak jsem vizuelně zaznamenal, v převážné většině (s Dídó) ubytovány dívky studující právnickou fakultu, ekonomické obory, ale též budoucí chemici, či doktoři. Koleje nazvané Vltava, situované nad Kunraticemi (hned naproti Novému Hrádku a nedaleko velké rozvodny vysokého napětí, k níž ve velkém množství směřují z mnoha směrů neuvěřitelně strašidelné konstrukce dálkové trasy Vysokonapěťových sloupů, jsou necelých 100 metrů od stanice městské dopravy reprezentované kloubovými autobusy typu "Karosa" (linky vvv). 300 metrů směrem na západ od kolejí Vltava začíná údajně chráněné území Krčského lesa a lesní cesta k místům, kde kdysi býval Nový Hrádek.

Dídó, též Dido - dcera tyrského krále Béla / Belose, krásná, jemná, netašťastná a zejména soucitná zakladatelka foinického Nového města - Karthága. Mytologická postava, již vdechl život římský básník, ve svém epickém díle Aeneida. Dido však ukončí svůj život rituální sebevraždou. Připomeňme si, v této nemilé souvislosti, že Kartágo bylo nakonec zničeno a srovnáno se zemí.

Smartphon US provenience, Nokia 9290- novinka, nikoli tuzemská, z roku 2002

Rok 2002 - Nokia 9290 (2002) Možné 16 MB vybavení s příslušnou RAM pamětí, tlf + laptop s klavesnicí. Ostatní softwarové vybavení: "office" editace textů, s přehrávačem hudby i s možností přehrávat videa. Uvažuji-li správně, pak studentka práv Dídó mohla být i dobře narafičený agent, či polosoukromý policajt. RIP - Pokoj Tvé nepokojné duši Karle Hynku. To vůbec není dobrá konstelace. Ani se raději nezeptám, jak je na Quntanámu.

Protože by si mohl být ve chtivých tlapkách i jiných, lidsky zcela vyhořelých pseudo_odborníků.

Pak by čekající krasavice Dído, oslovující Tě (podivnou češtinou): "Karle Hynku", náhle nezmizela v davu, nýbrž pilně v tvých nepokojných šlépějích.