Sedm zlatých klíčů

Snažím se rozchodit a rozdýchat svoje stařecké neduhy v nejpříhodnějším čase i místě svých vzpomínek na časy, kdy se i lidé, snažili být lidmi.

Vyrážíme se synem na někdejší stoliční Vyšehrad a místa s tryskající živou energií, abychom navštívili místa posledního odpočinku význačných obrozenců, zejména pak spisovatelky Boženy Němcové a vyfotili nejen mozaikové fresky na tympanonech severního portálu chrámu, vlastně baziliky svatého Petra a Pavla, o nichž se v dostupné literatuře (Královský Vyšehrad) příliš nehovoří.

Výlety na starověrecký i královský Vyšehrad

© Zdeněk Patrick, Praha 2016

Jakkoliv tento úvod, včetně několika dalších pokračování na téma plasmatické holografie Starého světa a Zlatých klíčů Přemyslovského rodu, lze prozatím považovat za polotovar, či snad živý databázový text, jenž bude v příštích několika pokračováních snad i překvapivě upevněn v základech. Dosud zdánlivě se kymácejících. Našimi novými poznatky. Není proto nutné vzájemně utrácet nám vyhrazený čas zbytečně plodnými diskuzemi (Jakkoliv přemýšlím o brzkém diskuzním ne/trollím systému.).

Prozatím: Ber, nebo Nech. Protože i mýliti se je lidské.

foto: Ing. Zdeněk Šmitmajer

Nad jiné nás Vyšehradská skála upoutala v souvislosti s údělem vymírajícího Přemyslovského rodu, spjatá s posledními okamžiky české královny Elišky Přemyslovny, která skrze svého nevlastního bratra Jana Volka, zaslala svému synovi Karlovi vzkaz a poselství Sedmi zlatých klíčů Přemyslovského rodu.

Ne jinak na nás a náš badatelský vzruch-duch zapůsobil mozaikový obraz v pravém tympanonu severního portálu, či nad hlavním vchodem vyšehradského kostela sv. Petra a Pavla. Spjatý s vizí českého krále a římského císaře Karla IV.

Na jednom z výjevů je sice mozaikou proveden zápis L. P. 1992, což zřejmě značí Lumír Šindelář a datum ustavení mozaikových obrazu, které byly sestaveny dle návrhu samotného autora, majícího motivaci, jsa ovlivněn Karlovou dobou. Se znalostí dějů, významu barev i symboliky obsahu.

Vznik motivu i samotné mozaiky souvisí, nejen se vznikem Slavína a neogotické přestavby chrámu, vše díky invencí a neobyčejnému akčnímu radiusu mnoha skvělých mužů i žen z dob obrození, ale i se stejnou tématikou dostavby chrámu sv. Víta ( Viz motiv mozaiky nad Zlatou branou). Jakkoliv motiv sám, jak slabomyslně usuzuji, pochází z religiozních vizí, či motivací samotného Imperátora, vždy štědrého rozmnožitele.

Právě pátráme zrakem sokolím.

foto: Ing. Zdeněk Šmitmajer

Uprostřed, nad hlavním vchodem je výjev Posledního soudu. Dovolíme si rovněž upozornit na Boží oko, či posvátný pahorek Duku, vrcholek pyramidy biblického křídla Globálního Prediktora, jenž byl donedávna používán římsko katolickou církví, co schematický symbol Boha.

Auditora / Přísedícího při soudním dvoře Posledního soudu, který podle několika verzí (Českého krále a římského císaře Karla IV. ale i vize pí. Cibulkové, či českých legend a pověsti) povede Kristus na zdávna připravené vyšehradsko - pankrácké (psárské) náhorní plošině někdejšího starověreckého Soudního pole.

foto: Ing. Zdeněk Šmitmajer

Nástěnné zobrazení idolu Auditora / přísedícího Hospodina, s autoritativním vrcholkem pyramidy, zde zákrytného symbolu "Božího oka", které nalezneme nad vrcholkem gotického oblouku.

Horovo oko?

Jakkoliv nesouměřitelná instituce, dnes nabývající hrůznou podobu trockisticko globalizačního uspořádání světa.

foto: Ing. Zdeněk Šmitmajer

Mozaiková freska na tympanonu vpravo od výjevu Posledního soudu dává, alespoň pro nás, jasnější náhled na obsah i dvojí možnou symboliku výjevu i barev, které ve slovanských ikonách, odvozeně pak i v religiozitě západní provenience zaujímají zvláštní postavení vypovídající o zvláštnosti toho, či ono detailu: Zlatá, purpurová, modrá, zelená.

Určitě nás upoutá ve zlatě vyvedený nápis (Levý tympanon):

Slyšte Slovo. (Pravý tympanon): Od Boha přišlo. Ve spodní části, v kořenech stromu života, kam zasahuje jeden z mohutných pěti zlatých paprsků, pak kniha, jak jsme se zprvu domnívali, se slovanským znakem života Lady Terji, matky Země. Při zvětšení se však objeví X protknuté (malým bříškem) písmene P - R / symbolu Christos.

Zprostředkovateli zvláštně uspořádané plasmatické holografie, či chcete-li, pak vize skrze dimenze a čas, jsou dvě zlatovlasé (se zářícími paprsky na hlavách) a perutěmi okřídlené bytosti. Každá z nich drší kadidelnici ionizující prostředí a propojující minulost a budoucnost ve frekvenci červené a modré barvy.

Vpravo výjevu nahlíží český král a římský císař Karel IV. skrze andělský krystal plasmaticko holografickou vizi, propojen skrze korunu zasvěcenou českému knížeti a patronu země České sv. Václavu ve zlatě vyvedené frekvenci s korunou ženy (královny?) označené plamenou orlicí. Znakem sv. Václava, u které pracuje podobně vyzbrojená andělská bytost, na které převládá purpurová barva. Ve znamení vznešenosti a panovnického pomazání.

Na rozdíl od okřídlené bytosti vpravo, kde spíše modrá s nelehce zjistitelným detailem vyvedeným v pupuru. Purpurový císařský plášť pro moravského místodržitele (markraběte) a později českého krále Karla?

A kdo je žena s královskou korunouž Princezna Anežka Přemyslovna, o jejíž blahoslavení se marně pokoušela Karlova matka, česká královna Eliška Přemyslovna? Nebo se snad jedná o českou kněžnu sv. Ludmilu, soudě dle svatováclavské orlice?

Určitě budeme usilovně pátrat, zda se ve svých ukvapených náhledech nemýlíme. Staroslavný Vyšehrad je tak vyjímečným místem dávných dějů i opakujících se forem zákonů času, že nelze, než doufat.

Propojení českého krále a římského císaře Karla IV. s jevy neobyčejnými, ale i přímo spjaté s tajemstvím přemyslovského rodu, tedy i s Vyšehradskou skalou, jsou všeobecném vlasteneckém povědomí známy. Navíc zde, na Vyšehradě, zemřela i jeho matka, česká královna Eliška Přemyslovna, nesoucí tíhu konce přemyslovského rodu, společně s tajemstvím sedmi Zlatých klíčů Zemí Českých.

Nástěnná mozaiková freska nad vstupní branou chrámu Svatého Víta, z dob neobyčejné invence téhož českého krále a římského císaře Karla IV., má nejen stejný religiozní obsah Posledního soudu a povstání Nového Jeruzaléma, jako jeho vyšehradský protějšek, ale i překvapivé tajemství, které i zkoumáme.

Poznámky pod čarou:

Země Koruny české byly vždy nadmíru velmi bohaté, než aby unesly tíhu okolité závisti, která si vždy s úklady sobě vlastními osobovala práva, která ji nikdy nenáležela ani náhodou.

A když byl 4. srpna roku 1 306 úkladně zavražděn mladičký vnuk Přemysla Otakara II., král Václav III. a rod Přemyslovců, nositelů dávného informačního pole (Sedmi zlatých klíčů České koruny), vymřel po meči, zdálo se, že českým nadějím právě zvoní hrana. Nejen Prahu ovládl cizí cizinec Jindřich Korutanský, manžel Anny, dcery Václava II., aby skrze korutanské žoldnéře zmocnil i zlatých dolů na Kutných (Dědových) horách.

Václav II., syn Zlatého a železného českého krále Přemysla Otakara II. od svých 7 let vězněn nevlídnými cizinci zdávna praktikujícími proti slovanskému živlu raketýring, vykoupen českými rody, zemřel mlád ve svých 34 letech, zanechav mladou vdovu Elšku Rejčku i několik dětí nejen z prvního manželství (s Gutou / Jitkou), ale i několik levobočků, z nichž nad jiné vynikl nevlastní bratr Elišky Přemyslovny Jan, řečený Volek.

Tentýž, který po návratu kralevice Karla z Francie, předal synovci matčiny vzkazy. Tentýž Jan, řečený Volek, jenž až do úplného konce, na Ujezdě a naposledy ve svém domě na Vyšehradě, obětavě pečoval o umírající a všemi opuštěnou českou královnu Elišku Přemyslovnu. Ta v horečkách zemřela na úbytě (plicní tuberkulózu) 28. září 1 330. Ve věku 38 let.

Ve výroční den smrti sv. Václava, v jehož jménu byl budoucí český král a císař římské říše Karel IV. pokřtěn.

Dne 1. října 1 330 byla pohřbena ve hrobce českých králů, v klášteře zbraslavském. Po boku svého otce Václava II., jenž, co chlapec oslaben tuhým vězněním v kobkách, naposledy na Špandavě, zemřel rovněž velmi mlád 34 let.

Studánka Královka (okres Kladno), severně od obce Líský. V někdejších hlubokých lesích, v březovém hájku, ke kterému se vaše legenda o sedmi zlatých klíčích Českého království, které v čiré studánce, před svými pronásledovateli ukryla královna Eliška Přemyslovna, při svém útěku do Bavor.

Znovu uložení ostatků posledních Přemyslovců v kostele Sv. Jakuba (Zbraslav) se v neděli 23. června 1991 konečnou platností naplnilo přání českého krále Václava II. odpočívat v oblíbeném a krásami utěšeném kraji, který si kdysi oblíbil i Přemysl Otakar II., jenž kraji bohatém na lesy i zvěř rád lovíval.

Do královské hrobky byly uloženy:

Lebka Václava II., Lebka Elišky Přemyslovny, kostra a lebka její dcery Alžběty, lebka a kostra neznámého Přemyslovce, včetně části koster několika neznámých jedinců.

Jak již řečeno:

Přemysl Otakar II., mocný král železný a zlatý, si velmi oblíbil zbraslavský kraj. Výměnou za jiné statky získal zbraslavské zboží od biskupa Jana III. z Dražic. Roku 1 268 zde postavil lovecký zámek a u něho s největší pravděpodobností kapli sv. Jakuba.

ThDr. Bedřich Župa

Válka královen:

Králová Eliška Rejčka, mladičká vdova po Václavu II. s pomocí svého nového partnera Jindřicha z Lipé, vybudovala v Hradci Králové vzdoro_centrum zábavy, kultury i umění, zatímco se kdysi vzkvétající a nadmíru bohatá země zmítala zadlužeností krále Jana Lucemburka skrze jeho soukromé války a věčné spory.

Hory Kutné - Dědovy hory. Dědictví české kněžny Libuše po dědovy, otci z matčiny strany, vladyky nýšanského kmene.

Pokračování příště...