Nenáhodně překopané dějiny starověku?

Θήρα, Thíra - Diera (Théra) - Diera hluboká 400 metrů a nad ní mořská zátoka, zbytkově v půlkruhu obklopena skalisky o výšce až 300 metrů. Oválná mořská zátoka (17 x 13 km) s ostrůvky Noe Kameni (Nov Kameni, Nové Kameny), Palea Kameni (Ano, ano, vlastně Staré kameny :=)). To je ostrov Santorini, pozůstatek někdejšího okrouhlého, kdysi dávno prosperujícho ostrova (viz kapitola Santorini - Strongil cca 1 600 př. n. l.).

Kdo je kdo a podivnosti v topografii...

©Zdeněk Patrick, Praha 2014

Thíra (Diera) je vlastně obrovská díra, odborně "kaldera", též kotlina, vzniklá při výbuchu sopky propadnutím sopečného kuželu.

Pojmenování ostrova Kalistó vypráví nejen o jedné ze závěrečných etap proměny ostrova, ale i o bystrých snahách účelově vzývajících spletení jazyků, co úradek obtížně k pořádkům volatelné Vyšší Moci. Jsem si totiž jist, že se název netýká ani překrásné řecké víly Kallistó, aniž překladu "překrásný". Kráčí naopak o jednoduchý popis závěrečných událostí, jejichž počátek uvažuji do časů konce Starého světa (Prosím nezaměnit za svět "starověký", nebo-li antický.). Ten v této uvažované době totiž ještě neexistoval. Sopka však ano.

Kaliste (Kalistó) se zdá být trefné pojmenování závěrečné vývojové fáze sopky. Domnívám se totiž, že "kaliste" je slovanský výraz - "kaliště"). A protože se jedná o tutéž sopku, pak vidím další, v pořadí druhou, ještě ničivější explozi nasílenou průnikem mořské vody do kráteru. Přičemž množství popele a pemzi, pokrývající hladinu moře i zbytky ostrova neuvěřitelnou 50 metrovou vrstvou, jasně ukazují, že při druhé explozi bylo množství zplodin vymrštěných do blízkého i širého okolí, zcela katastrofální. Nejen pro tzv. Mínojce, Chetity, ale ve svých důsledcích i pro mocný Egypt (viz sedm egyptských ran). Navíc byla i důsledkem z ničehož nic objevivších se Vjéničanů / Féničanů - zachránivší se Mínojců.

Mořskou vodou zaplavená kaldera po dlouhý čas totiž připomínala spíše rašelinový močál, či kaliště černé zvěře. Uvážíme-li až neuvěřitelnou 50 metrovou mocnost popele a pemzi.

Trvalou "Díru" do vody nelze až tak snadno vyrobit. Ta jednoznačně vznikla při prvotním výbuchu, kdy hladina Středozemního jezera ani zdaleka nedosahovala k úpatí budoucí sopky. V čase před dobře utajenou, neboť uměle vybuzenou planetární katastrofou, kdy pohoří Calpre zdaleka nemělo povážlivých trhlin. Teprve pozdější planetární katastrofa i následné tání ledů navýšilo nejen hladinu Atlantického oceánu, ale i vzrůstajícím tlakem narušující soudržnost pohoří Calpre. Vzniklé trhliny mezi Heraklovými sloupy s mohutnými vodopády oceánských vod tekoucími do Středomoří, byl jistě fascinující podívanou. Leč jen do doby, kdy přelet planety Venuše v těsné blízkosti Země, dokonal proces protržení přirozené bariery a provalení vod Atlantického oceánu skrze Středozemní bazén, až do sladkovodního jezera, které od těch dob nese název Černé moře. Vzpomínka na potopu světa, která postupně splynula s jinou velkou katastrofou, aby se příští ničivá vlna cunami, řítící se směrem na Chaldejsko stala, v čase účelového informačního šumu, biblickou potopou.

Mnohé možná napoví i podivně slovanské názvy ostrovů v zátoce zatopeného jícnu sopky. Noe Kameni (Nove Kameni - Nov Kamení): Připomeňme si, že naši slovanští předci, a to nejen ostrovy v moři (Bílý kamen Latýr v Severiji / Da Ariji / Hyper Boreji), ale i své oblíbené pevnosti, označovali slovem kamen (viz Karlův Kamen, Karlův Tejn / neboli pevnost). Uvažuji-li slovanské slůvko Nov, bezděky se mi připomíná tragický osud Dvorů nad Braníkem, jehož obyvatelstvo bylo, včetně žen i dětí, kdysi surově vyvražděno franko - németh nájezdníky, aby po více než jedno tisíciletí nebyl položen základ ani jediného lidského obydlí. až ve 20. století. Na někdejších prosperujících Dvorech vzniklo rozsáhlé pražské sídliště Novodvorská (Nové Dvory). Podobný osud potkal kdysi i pražskou oblast Sjělo / Nov sjělo (později germánskými latiníky zkomoleno na Nu_sle).

Nezbývá, než si položit zásadní otázku: Obývali Slované, či slovansky hovořící Čeleď / Čeledoj nejen Středomoří, Egejskou oblast, ale i v Kaanán? V oblast nazývanou též Levantie?

Vjenický /Fénický Byblos, který se dalším umělým, nicméně absolutním posunem významu, stal synonymem pro Bibli, ačkoliv pravý původ slova je nepochybně staroslovanský - bauvol. Máme snad uvažovat texty vyryté na buvolí kůňi?

Staroslovanský "БОУВОЛЬ" Bouvol (bůvol, vuol, býk, ale také bivo, silný jako býk ), připomíná jednoduchou záměnou Б na В ("V"). Foenický / vjenický Byblos zcela jasně ukazuje směr vzniku pozdějšího umělohmotného latinského bubalus, když jako vždy: Znak je, v rámci umělého spletení jazyků, posunut do zcela jiného významu. Podobně tak i z latiny odvozený Španělský bufalos. I zde je vidět tatáž pseudoboží "Marodonova" ruka, která tak ráda podsouvala významy znaků a která rovněž tak podvodně, neboť nelogicky, posunula význam znaku "W", z původního slovanského, aby jej vybavila významem slovanského znaku "B" (později "V"), který se četl jako "V" a naopak latinkou napsané "V", slovanský znak "B" byl později několikrát včleněn, jako "f" ("v" - známe německé fau). A mimořádný popletenec významů není ani zdaleka u konce. Stále musíme mít na vědomí, že žádný ze jmenovaných umělohmotných jazyků: latina, španělština, francouzština, angličtina, němčina, rumunština, aniž jakási maďarština, stále neexistují a nebudou existovat více jak 2 000 let.

Byli to snad Vjéničané / Foéničané, kteří poskytli řecké kultuře "znaky"? Nebo to naopak byli preslovanští Pelasgové? Kým se vlastně cítili být, starozákonními proroky tak neoblíbení Vjěničané / Féničané (Foiniké)? Lid, uctívající Bala, Pána, Velikého, Bal_šego (Balika), neboť sami sebe prý považovali za potomky Balů, možná Bělych (Venedů, Windones), nebo Antů? Odvozeně i za strážce technologií, zděděných skrze své praotce, pocházejících z jisté části, v témže čase již dávno neprosperujících Velikých (Anunnaki), Těch, kteří objevili ve sluneční soustavě Jarila (Žarila) Midgard Zemi (Gard - slovanské označení rozsáhlé pevnosti kopírující přirozeně rostlý terén.). A to časněji, nez očekáváno poslušnými učiteli dějepisu, či vždy oddanými tutlaly v plné polní.

Připomínám, že přežvší tzv. slovanští Mínojci, nazývaní téz Vjěničané / Féničané, obývali po druhém výbuchu Středomořské sopky, přesněji v časovém intervalu 1 600 až 1 400 př. n. l., území nazývaná Levantie (včetně Kanaanu), kde vybudovali úzce spolupracující městské státy a své obchodní aktivity naopak rozšiřovaly v nových děržavách, které podobně jako slovanské rody nazývaly buď Novými městy viz sever Afriky - Kartágo, či na jihu evropského kontinentu (viz Vjenecija, nám zbytkově povědomé Benátky.).

Popovídejme si nyní o "biblické" Vjeničance / Féničance, kterou byla prý velmi neoblíbená Jezábel, dcera Etbál, náčelníka Sidonského, která svým uctívaním Baala (Bela) - Pána, nesmírně popouzela proroka Eliáše (1. kniha královská). Jezábel pocházela z vjenického / fénického Týru a hříšný Achab (cca 874 - 852 př. n. l.) ji pojal za manželku s úmyslem posílit svoji chabou moc před tváří asyrského Damašku. Achab byl naopak synem jiného hříšníka Amrira, někdejšího vládce Izraele. Jedné ze dvou tehdejších židovských držav (Judsko a Izrael). Jezábel, není proč to tajit, však prý měla příkladně zlou a panovačnou náturu a tak snadno přinutila Achaba, aby se Boha svých otců. A juž i Achab, poslužně cupitaje, přinášel oběti božstvu, které uctívala i jeho žena, hříšná Jezábel - kanaánskému Baalovi. Achabova vlažná víra, jeho nepodařeně nepoddajná vjenická /fénická choť a hlavně Baalovi žreci, kteří prý svými kultovními nedostatky nedosahovali úrovně Eliašových tenisek, aniž nemilá Féničanka měla kdy vůli vetřít se do přízně proroka Eliáše, a tak se nelze divit, že netrvalo až tak dlouho a hle: Eliáš na hoře Karmel všechny Baalovy kněží veřejně zostudil. Přesněji: Nechal všechny Baalovy žrece, kvůli vlažnému výsledku kouzedelnického umění, všechny do jednoho, svými sluhy a uctívači vyvraždit. Jezábel to ovšem vůbec nenapravilo. Naopak ve svých intrikách ani náhodou nepolevujíce, o to více nasílila své hnusné, kupodivu již tehdy známé pohanské pikle, které donutily proroka Eliaše prchnout mimo dosah její moci. Za to ji stihlo Elijášovo odvetné opatření v podobě mocného kouzla prorokova: "Jezábel budou žrát psi z celého jizreelského okolí a lízat její krev".

A skutečně.

Netrvalo až tak dlouho a juž se nese panovačná Feničanka z oken svého, přesněji Achabova letního panovnického domu v Samáří, aby vzápětí byla ušlapána zdivočelými koňmi a na příslušný pokyn Vyšší Moci sešrána vyhladovělou smečkou psů. Kteří se prý ještě dlouho poté olizovali.

Rovněž tak nedopadl na výtečnou ani Ochoziáš (Achazjaš), syn Achabův z vjenické / fénické Jezábel. Též hříšně uctívající Balla ve stoliční Samaře. Podobně jako máteř Jezabel, či stejně nehodný otec Achab. Vládl naštěstí jen dva roky, aby i on naposledy vypadl z oken svého letního sídla v Samáří, byť ty byly, po tragické smrti matky Jezábel, osázeny hustými a pevnými mřížemi. Ačkoliv Vyšší Mocí protlačen skrze neprostupné mřížoví, zdaleka ještě nezemřel. Stonav, rozeslal posly, kterým přikázal: "Jděte a pilně se ptejte Belzebuba (Baal Zev Baba), boha Akaron, povstanu-li z nemoci této náhlé? I potkal posly tyto Ochoziášovi, krále v Samáří, anděl. Posel chlupatý, širokým koženým pasem opásán, neboť toho času totiž Eliáš Tesbitský se zde potuloval, řka: "Zda-li nemáte jiného mocného boha, jdouce se dotazovati Belzebuba, čili Balla, neblahé naší konkurence sídlící v Akaron?" I vrátili se poslové k Eliášovi, aby i byli týmž prorokem Eliášem (z příběhu "Jezábel" i z příběhu na nebe_vzetí Eliaše proroka.) okamžitě zpět vysláni do Samáří, aby Ochoziášovi dobře a ještě za tepla vyřídili vzkaz od samotného Belzebuba, aniž k němu kdy dorazili: "Neslezeš již z ložce svého, nýbrž jistotně zemřeš?...

Pro ujasnění si původu slůvka "Belzebub". Téměř křesťanský Lucifer (Lucifug): "Ball zev Bub", nebo-li "Pán much". Jinými slovy lze uvažovat, že "Baall" = Pán a zároveň synonymum pro "Velký" - Vlk, BLK. Odporný odpůrce lokálních uctívačů JHVH. Odvozeně Balák?

Z Týru, jak již řečeno, pocházela nehodná Jezabel i jeden z posledních z pamětníků umění potomků Padlých knížat nebes, kteříš prý neostříhali svých svátostí, ač jinak výteční odborníci na sex i cokoliv jiného. Proslulí stavitelé energetických Slunečních chrámů (vyrábějících tolik potřebnou energii.). Chiram z Týru, snad i vladař městského státu Tyr. Tentýž, jenž na Šalomounovo přání, vystavěl podobný chrám, neboť v základech Jeruzaléma byly podobně objemné kamenné kvádry, které bývaly nalézány i ve Slunečních chrámech Nefilim (Baallů, neboli Velkých (pánů nebes, či chcete-li Obrů z pokolení nepovolených Anunnaki, zlopověstných Nefilim. Kamenné kvádry nikoli nepodobné těm z Baall_becké terasy.

Je z Baal / Je_iz_ bel? Je z bol, iz bolšich, iz Velikh, je z Belik, je z Velkých, Balšich? Pochází z Obrů, podobně jako král Og?

Nebo z Blk / z Bělych (Wenedů, Windonez)?

Nebo z obojích?

Abychom si udělali jasno o dalším fénickém městském státě, vzhlédněme nyní k Týru (viz vzpomínka na Svantovita a jeho Boga styry / Bož í bojovníky boga stýra / týra, tůra): Chiram Týrský, z fénického / vjěnického pokolení Neftali, syn vdovy, po otci člověk svého díla znalý, v odlévání kovů odborník, ale v dalších řemeslných dovednostech jedinečný. V ústní tradici, krátce po ukončení díla zavražděný u bran Jeruzaléma, aby nemohl již nikomu vyzradit poznání dávných věků, se stal vlastně mýtickým zakladatelem zednářské sekty "osvícenců" v utajení pracujících ve prospěch obecného Neprospěchu a navíc v zákrytném znamení "Pyramidy", orwellovsky vševidoucího oka, bílých rukaviček, kladiva, kružidla i zednářské, veškerou Pravdu i Poznání skrývající, kožené zástěry.

Z Týru pocházela i spanilá krasavice Dídó, zakladatelka a první královna Nového Města (Kartága), jedné z kolonií, kterou skrze Dídó Vjeničané / Féničané na severu Afriky založili. Dídó, dcera tyrského vladaře Běluse II., jenž musí být v rámci dokonalého rukodělného spletení jazyků, odvozeně prý i ve prospěch kvalitnější orientace v historii, nazývaného též velmi srozumitelně: Možná možný Muttoiall.

Příběh Dído začíná kolem pokladu jejího náhle zesnulého (v hamižnosti Pygmalionem zavražděného) manžela Suchoje, za který odkoupila v Lybii tolik půdy, kolik lze obehnat kůží z jediného býka. Jak úzké byly ty proužky, na které Dídó kůži býka rozřezala, lze lehce odhadnout od velikosti Nového města / Kartága, které vzápětí, na severu Afriky, ve jménu všech Vjeničanů / Féničanů, vzápětí založila.

Leč... juž na slavnou scénu přijuchá slavný válečník z bitvy o Troju I. (původní bitva o TroJavi / Trojí svět - Ajnáš (Aienas), který se stane Didiíným (Dídoniným) osudem. Zamilovaná, leč Ajnášem lhostejně opuštěná krasavice Dídó, si v návalu smutku vlastnoručně tělem prožene Ajnášovu dýku, či meč. Ajnáš nedbá a spěchá dále, v souladu s proroctvími, založit Lácio (Látijo), neboli později dnešní Řím. Ten Řím nechť vezme vážená čtenářka i stejně vážený čtenář na lehkou váhu. neboť tak se Ajnášova právoplatná manželka určitě nejmenovala. Nanejvýš její královský otec jménem "Lacina" (dle bájného Latina, jehož jméno čteme dle archaického vzoru Lácio Roma - "Lacina". Nikoli tedy Laccio (Lačio), neboť na své životní pouti potkáváme nikoli plémě lačinské, nýbrž latinské. Ačkoliv ani to neexistuje, co Origins.).

A kdo tedy v té době, ale i dávno minulé, velmi dávno před Vjeničany / Féničany, od časného neolitu (tzv. doby kamenné) byl zcela prapůvodním obyvatelem kontinentu, zvaného dnes Jevropa, jsem si dovolil připomenouti v jiné rozpravě.