Tetín a nejen Ludmilina šála...

snad by ta píseň povýskla jásavě do blankytu, snad - kdyby tu všude nebylo těch rozvalených krytů. Ludmilina šála

Jaroslav Seifert

Nezávislé úvahy v podivně závislém mumraji

© Zdeněk Patrick Praha 1984/2013

Mnohé jsme letos, kvůli temnému oteplování planety, z naplánovaných cest za pocity a fotkami, nestihli. Naposledy opakovaně Levý Hradec, kde jsem tentokráte vyhledával ty prostory, kde se s určitostí mladičká kněžna Svantožizň / Ludmila vynacházela. Zkoumal jsem zlehka i poklidný energetický náboj. Včetně hledání možného umístění svatyně Zlatého idolu Krasiny, kdysi vysoko nad Vltavou osvětlené věčným ohněm. Přestože jsme plánovali rodinný výlet i na Tetín, se stejným cílem: vyhledat širší souvislosti, vložit ruku pokorně na zem v místech, která samovolně i cíleným přispěním, upadají v čiré zapomnění... stále se nedostávalo času. A jakkoliv by mne mnozí nejraději nechali propadnout z scholaticky pojatého dějepisu, suše poznamenám, že si pátrám nikoli na ramenou mne cizích názorů. A navíc pobízen synem, pátráme v několika rovinách, které mnohdy směřují dál, než se stalo v kraji příkazově téměř povinností.

Žijeme si tu svým životem v našem levném a cizáckých cel prostém pralese, aniž se nechávám zlákat pražskou multi kulti a převážně až nedýchatelně přerámusenou atmosférou. Odměnou je ticho v němž si velmi bažím. Nedaleko, snad tři metry odtud, jsem se jednoho dne potkal se "zelenou koulí", či pozorovali noční oblohu i blízké přelety "občansky neexistujících" podivností. Ze státního zábavného soudku "utajovaných skutečností".

V tom náhle ťuk, ťuk... Hlemýžď s domečkem právě klepe ulitou o kámen. Snad se popásá kolem, snad prchá z farem, či dokonce již z nepřívětivých talířů snového orlického gurmána. Říkám si: Mít vlastní domeček v zemi tunelářů a bezzákonodárců je vlastně zázrak šnečku. Jsem zkrátka na měkko, naladěn i potěšen, že český šneček přežil cizí gurmánce, husté chemtrails práškování, leteckou invazi Španělských rezatých hlemýždů spolupracujících s černými vodami Mosanta, ale i nekonečný nesvit temného Slunce oteplovačů. Ač podle téže mediální stoky čekáme prý naopak novou dobu ledovou. Zcela jistě další možné konce světa. Protože, kdo se bojí nezlobí?

A navíc nám mediální presstituti vyzrazují, že budou do českých lesů vypuštěni medvědi i další vlčí smečky. V rámci dramatického zrušení další české výsady, kterou trockističtí vůdcové a lidoví komisaři EU sovětského svazu, prý nebudou trpět: Vydržené právo volně chodit lesem, kochat se a sbírat nezdaněné lesní plody. Tedy již teď, jak je patrné, pilně trénuji a lovím alespoň kladné endorfíny. Než nás jednoho krásného dne sezobne slibovaná fauna.

Jakkoliv jsme si již mysleli, že končí sezona, vše se náhle mění s pozváním slunečního dne a tlf. přítele Járy Ćvančary.

Zvedáme okamžitě krovky a dlouhý čas nažhaveni konečně míříme na Tetín. Vyzbrojeni vůlí fotit a kochat se.

Ano těším se, juž tedy spěcháme směrem od hranic Jevropy vstříc dalším krásám a tajemstvím naší vlasti. K pokladům, tentokrát ležících mezi Tetínem a Karlovým Tejnem, Tetínem a Koněpruskou Jeskyní. Zároveň motivováni cípkem tajemství kněžny Tety, nejstaršího poustevníka v Čechách sv. Ivana, ale i české kněžny sv. Ludmily. A nejen...

Zatímco přítel Jára jedoucí po dálnici již dávno stepoval na místě, béřeme se synem jinými cestami, neboť zásadně odmítám platit cizím Kapschsářům, za průjezd svojí rodnou zemí. Klikatíme se sice uzounkými silničkami od Černošic, avšak s nádherným pohledem do krajiny. Vstříc k dobře utajenému, neboť nijak neoznačenému Tetínu.

Nazpět stejně nádherným povodím Berounky kolem Karlštejna a tuším i Hlásné Třebáně.

Symbolický hrob české kněžny Ludmily

Není zde nikoho, kdo by na svou čest potvrdil, že... ano zde byla narychlo zahrabána a zde důstojně pochována svoji snachou, kněžnou Drahomírou, která nechala nad tělem kněžny Ludmily vystavět kostelík zasvěcený bijci podzemních draků a průvodci mrtvých sv. Michaeli (ve starověrecké verzi je to kníže Jaro, jenž na jihu Uralu - Ripejských hor, vyhledal a zneškodnil černého zemního draka.). Není nikoho, kdo by potvrdil, že ano... z tohoto místa byla zaslána zemina do Oxfordu, aby bylo potvrzeno, že textilie se svastikou nalezená v tombě s tělem sv. Ludmily, je tatáž ve které byla na rychlo zahrabána u hradební zdi.

Nebudu se hádat, zda vně, či uvnitř.

Jakoby všude kolem vládl tentýž rakousko uherský duch, či cenzorský duch katolicismu, obávající se českého vlastenectví, jak čert svého kříže.

Nedaleko symbolického hrobu je pamětní deska připomínající kronikáře a kněze Václava Hájka z Libočan, který zde na Tetíně svého času pracovně pobýval.

Bezmocné rozvaliny někdejší tetínské ostrožní věže, povalující se v neladu zapomnění vysoko nad Berounkou (Mží). S pohledem k Berounu, ale i druhým směrem - Ke Karlovu tejnu. Často představovaná, jako rozvaliny nedobytné tetínské pevnosti, či část novějšího středověkého tetínského hradu.

Okraj ostrohu - pohled po proudu Berounky

Tajemství, či jeho možnou část, objevil syn Zdeněk (pohledný naštěstí po své matce, přes 40l, 180, bez závazků) a pokud se bude rýmovat s ostatními sci fi legendami, pak bych zcela u nevrlých cizích cizinců dozajista propadl i z jiných předmětů.

Rozhodně se, pokud ve zdraví přežiji úžas z mediálně řízených voleb, vydáme tím směrem romantického pátrání ještě mnohokráte: Povodí Berounky je úžasné a sjet jej kánojí bude jistě velký zážitek.

Část tajemství, po kterém pátráme je skryto i ve verších Jaroslava Seiferta:

Ludmilina šála

Berounka plyne skalami

na břehu je plno květin

v hladině její vzhlíží se,

z vysoka pochmurný Tetín

snad by ta píseň povýskla

jásavě do blankytu,

snad - kdyby tu všude nebylo

těch rozvalených krytů.

Proto snad k nebi, k oblakům

Tetín své věžičky vzpíná

lidu kol hrdel obtáčí

ta šála Ludmilina

V domečku, který byl na svahu

dokola obrostlý vínem

díval se do kraje

daleko za Tetínem

Náš předpoklad se jemnými příznaky potvrzuje: Tento kraj je prvotním úhelným kamenem našeho poznání nejen dodnes, v rámci stále trvající morálně pokleslé pobělohorské rekatolizace, zamlžovaním nejen starověrecké české historie, ale i nám na hony vzdálených věků. Kamenem, jenž kdosi, celá staletí, neustále cenzoruje i surovým drásáním krajiny, ačkoliv ta patří zcela jasně a jednoznačně nikoli vápenkám a lomům, ale do státem chráněných oblastí.