Noční setkání na Mostecké věži...

Zas jedu vrchovaté kádě, Ja opjať pišů predorogoj německoj Ádě

Ty sejčas opjať i snova naprotiv von a protiv ruskoj ďadě?

Z Gliwitz fasch hnusná břečka zeměplackou skrz gays a jásající svině.

Vy než

Moch cát a nesej zas jedu plné kádě,

válečnické bubny duní,

to prý lze, to prý oni umí,

ač deprivací snad i blahem při tom nestydatě funíš

To oni zkrátka saprholte umí...

Nesličný duch, leč k pohledání roztřepený fešák, co hlav se týče, na kulichy věžák,

Zemský škůdce, jak had se k holi cvičitele tiše líše, mektajíce zavedená klíšé, by stoupal výš a ještě výše, rozradostněn touhou rozechvěle dýše, chci výš... a ještě výše. Moch cát pod falešnou vlajkou nesej,

blbe českej ty vždy poslušen buď a idiotsky plesej.

Válečnické bubny duní, to prý oni zkrátka saprholte umí...

Ach tak bystře nastražena z Gliwitz léčka, však další ještě chvilku sečká

zas ráno všude i mediálně sviní bečka,

jak v blátě břečka ucuchtaná královnina vlečka,

moch cát i nesej zas jak křivé šavle z neturecké havle

stanu válečného, kde hlavních idiotů vedlejší z vedlejších je

povedených pseudoknížat, prý ryze českých tábor,

zde Pane... zde snažně prosím, o nejčasnější zábor.

Noční duchovní rozprava na Mostecké věž i:

Na samém počátku bylo samo nejjasnější světlo posvátného Habsburského domu. A to trvalo, považte jen, celých nekonečně krásných 300 let, včetně milostivých českých dragonád... (Z metodického listu: Sjednocený náhled na evropské dějiny: Neb o zlých Češích, kteří se konečně se zlou potázali a propadli se sakumprásk, za všeobecného veselí ostatních Evropánů, do horoucích pekel. Nikdo je prý již v Čechách nechce a nikdy nechtěl. Jak jsme se nedávno na tvrdo dočetli v drze orientovaném občanském tisku, v němž již chyběl jen jejich tradiční pozdrav: Heil Hitler.).

21. června 1621 - den, kdy čeští Slávové, každoročně od samého východu Slunce světili jarost rozkvětu života a přírody:

Mistře Mydláři, bezpráví konečně již zatni

nechť běsové černí vzletí, aj i ti matní,

i ti zcela neudatní.

Popravčí prkno tupě zaboří,

je to jen chátra nevolníků, česká prasata a nebytyční magoři.

Hlavu vzhůru Češi, trofej hlavní na mostecké věži věší,

když marností blouzní s duší černou souzní prý "milostivý pardon"...

Aj, tu náhle... co to... pověz mrzký drábe,

ač rozhled krásný,

co to náhle v krku škrábe?

Obyčejné třísky v krku český rábe,

protože ti věčně o jediné pravdě v hloupé bedně hrabe,

odměnou ti budiž i lidu tvému, nekonečná trable...

Bůh suď, staniž se, což o to, jaký pěkný výhled z relativně nevysoké věž e,

co si říkal drábe?

Komu vlastně hrabe?

Promiň, nedoslýchám, upadly mi uši,

holá lebka k tomu, to prý dneska letí, to prý sakra služí.

Ach páni vzácní, teď jste teprv OK,

vypadáte spočinutě, odležele svěže,

s hlavou na tyči, i bez ní, bezhlavě i v leže.

Drzý drábe... sakra neodcházej brachu,

je mi smutno, nevím, kde mi hlava stojí,

zasejc koukám, jak ta žába z prachu:

Divná země lidu_plná strachu. Hlavně neodcházej,

v hlavě Úhl se rojí,

on a všechno tady kolem, až k té boudě u Strakojc,

za hovínko stojí.

Až je tedy po tvém, i pravda nechť je dvojí,

ta pravda pravá i ta, co se věčné pravdy bojí.

Vždyť je to jedno...

Sakra, na čem vlastně mrzký drábe moje hlava stojíš

Na Mostecké věž i stála,

vystrčená v koši, šlachu poslední, jež z lebky větru vlála

sezobli dva koši... Éé opravuji... kosi,

Kdosi říká, že se to dnes nosí,

duté lebky, uši vosí, tělo bez hlavy, bez těla duch...

z dívek drogy šumné, z mizerného havla načinčaný bůch,

Žbuchy Žbuchy, Žbuch.

velmi malé pravdo_laskyplné juch...

Třísky plivu, to snad není ani možné,

kolik vlastně drábům cizích zemí dlužím

za mizerné složné & ložné?

Ač přiznávám, za ten pohled z nevysoké věž e

v netuzemském loji brachu

i když tělo mé je beznadějně v prachu,

každá pravda něco stojí, kdo nemusí, kdo nechce, kdo se bojí?