Sedí na sedmi dubech, osmi břízami opletených. A zahvízdá-li, jako had, zakřikne-li jako litá zvěř, žlutý písek se sype ze součků, mladá tráva k zemi lehá, modrá kvítečka opadávají a tmavé lesy k zemi se přiklánějí. On tě zabije svým křikem...
Z okolních luhů a hájů...
Nezávislé dějiny v podivně závislé Evropě © Dýmající zrcadlo & smit.wz.cz © Zdeněk Patrick 1998 © autor: Zdeněk Šmitmajer production Praha 2013
Slavík loupežník z ruských bylin, přesněji z balad o Ilju Muromci, je podivnou bytostí nad jehož podobou panují jisté rozpaky. Jednou je bytostí podobnou malému deformovanému človíčku se šikmýma očima, jindy může být podoben ptáku. Při rozboru příběhů z ruských bylin musíme stále mít na mysli křesťanskou cenzuru, ve které se za pojmenováním "Ilja" může krajově skrývat i hrdina slovanských bájí Pěrun, jehož příběhy byly natolik "pod kůží", že cenzorům příliš místa k eliminaci starověreckých vzpomínek dozajista nezbylo. Rovněž tvrzení o knížeti Vladimírovi, že je Červené slunéčko, je příznakem, že ruské byliny jsou, tak jako české, či slovenské pohádky, vzpomínkou na období podstatně starší. Jakkoliv nikoli starší, než ty které ohraničují pohádky české, či slovenské, které se o tomto divém mužíčku, aniž o jeho smrtícím hvízdotu, při kterém lidé omdlévají a stávají se bezbrannou kořistí, vůbec kdy zmiňují (Neuvažuji legendy o hvízdajícím hadu, či pohádku paní Boženy Němcové "O hadím králi".
A nyní jsme se konečně ocitli u jádra záhady: Na Ukrajině se v poslední polovině roku 2012 objevily stopy napadení domácího zvířectva, aniž je zoologové znají dravce, který by bez poškození celistvosti, vysál zatím prý z drobného domácího zvířectva veškerou krev, když hravě překonal zámky, aniž mu byli hlídací psi hospodářských dvorců překážkou. A to je ten okamžik, kdy se začíná vzpomínat čupakabra (čupa = sáti, sající; cabra - koza) z latinské Ameriky.
Vybírám si toto zvláštní a stále pravdě nepodobné téma, jakkoliv jsem si vědom, že nadešlo období zvláštně zpožděného času virtuální reality, v systému hněvajících se fiktivních nebes, majících v torně celou plejádu vymožeností zpozdilého věku: Od barevných revolucí, až po třetí světovou válku, jejíž počátek lze úspěšně antidatovat zvláštním porušením kontinuity Jugoslávie... ptačími i prasečími epidemiemi, řítícími se planetkami nebezpečných velikostí, celou škálou klimatických hrůz, aniž je povolena pravda o prvotní příčině. Vše zinscenováno primitivní formou i nasíleným obsahem mediálně uspořádanými "konci světa". Navíc se svatou povinností odejít do vyšších dimenzí. Když kulturní fronta jasně upřesnila svůj ideový náhled, co se zbytkem nepotřebných zbabělých nevolníků. Zkrátka nadešel čas velké potopy moře lží, v němž mravně zpozdilí hodlají utopit jakékoliv zrnko pravdy.
Přesto vše, se vracím k příběhu skrze vyjmenované oblasti výskytu "ukrajinské čupakabry", neboť jedna z vyjmenovaných (Tarnopol, Kyjev, Lvov) - Černigovovská oblast mi připomněla bohatýrskou bylinu Ilja Muromec a Slavík loupežník:
Bylo nebylo? Za devatero horami, devatero řekami...
Bohatýr Ilja Muromec se jednoho dne vydá z rodné vísky Karačarovo, při městě Muromli do stolního města Kyjeva. Když konečně dorazí k městu Bekešov, vyptává se místních na nejkratší cestu. Ti však k bohatýru takto promlouvají:
"Aj, ty udatný, dobrý junáku, Neprojedeš cestičkou přímou. Zarostla ta hustým lesem, neboť u černých blat řeky Černigovské sedí Slavík loupežník. Sedí na sedmi dubech, osmi břízami opletených. A zahvízdá-li, jako had, zakřikne-li jako litá zvěř, žlutý písek se sype ze součků, mladá tráva k zemi lehá, modrá kvítečka opadávají a tmavé lesy k zemi se přiklánějí. On tě zabije svým křikem..."
Nedbá udatný junák bohatýr a juž se, i přes varování vydává cestou nejkratší k blatům, kde ve větví doubků, tam u řeky Černigovky démonická bytost Solovej razbojnik (Slavík loupežník) hnízdí.
Podle ruských bylin se jedná o olýsalou démonickou bytost, s očima ve tvaru asijské olivy, s rysy lidskými i ptačími (současná verze nehovoří, zda okřídlená.). Netvor přepadající, v černých blatech při temném lesu, u strhaných mostů nad řekou Černigovky, nic netušící pocestné, které svým hvízdotem zcela omračí a následně i zabije. Avšak... již zvětřila ve své blízkosti i junáka Ilju Muromce:
"Jak jej Slavík loupežník zahlédl, zakřikl jako zvěř a zasyčel jako had - a matka syrá země se zachvěla, žlutý písek se ze součků vysypal, mladá tráva k zemi lehla, všecka modrá kvítka opadala a tmavé lesy se k zemi přiklonily. Bohatýrský Iljův kůň na kolena padl..."
Již Ilja napíná svůj tuhý luk a vypouští střelu rokytnou: "Aj, neleť, ty střelo moje, v temný les, neleť, ty střelo moje, ani do širého pole, leť jen ke Slavíkovi loupežníkovi, leť do jeho pravého oka a vyleť, střelo moje, levým uchem ven!"
A co říci více: Povedlo se! Ačkoliv se nemohu zbavit dojmu, že zdatný jonák Ilja byl dostatečně poučený filuta, který více než tužil, kde v těle je deponován vzdušný vak, umožňující smrtící rezonanci: Mezi pravým okem a levým uchem. Zasažený Slavík loupežník padá se stromu, jak hnilička. Je přivázán ke třmenům koně a juž se nese na "ostrou předváděčku" ke knížeti Vladimírovi do stoličného Kyjeva.
Všetečný kníže požaduje, aby zajatý Slavík loupežník předvedl svůj smrtící pískot a jekot. Což se po jistém otálení malého démona vyplní: Ač zraněn, Slavík zahvízdá:
"I zakřikl Slavík loupežník svým plným hlasem a makovice s věží spadaly, okolky věž í se sesypaly, lidé na zemi popadali, a kníže Vladimír stolnokyjevský se sedadla se skácel a tři hodiny ležel bez ducha.."
Tehdy se Ilja chopil Slavíka loupežníka, vyvedl do širého pole a přivázal k syrému dubu, napjal tuhý luk a přiložil střelu kalenou a střelil do hrudi a jeho smrt doprovodil slovy:
"Dosti jsi se nasyčel po hadímu, dosti se nakřičel po zvěřímu, dosti se již otcové a matky slzí naprolévali, dosti žen mladých jsi ovdovil, dosti drobných dětí osirotil!"
To ovšem není konec příběhu čupakabry. To hlavní, závěr vytahuji ze svých poznámek, abych zjistil, že nejucelenější soupis výskytu i průvodních příznaků kolem této potvory, zejména pak použití smrtících frekvencí, uspořádal pan Jesenský, jehož některé texty si posléze dovolím i citovat, abych zejména poukázal na neuvěřitelnou shodu létální rezonanční zbraně "v hrdlech" bestie čupakabry a Slavíka loupežníka...
Nyní si dovolím kratičkou poznámku k mým pochybám o věrohodnosti historické kulisy původního příběhu bohatýra alias "Ilji", jakkoliv neodmítám možnost, propojení několika příběhů majících stejného protagonistu: Výskyt démonické, neboť neznámé, či bystře rozprostřeně (globálně) tutlané bytosti.
Proč jsem tak zatvrzelý? Ilja z Muromi, jak je patrné z příběhů bylin, je vrstevníkem dávných hrdinů, z nichž ten prvotní, i u nás kdysi uctívaný, skrze své vysoké zasvěcení a hrdinnou smrt při obraně druhého Altyn gorodu, pod jménem Svantovít, je ruskými bylinami nazýván, v souladu se zasvěcením inspirativního ducha českých starověrců: Svantogorem.
I jeho totiž dělí od prvního křesťanského knížete kyjevské Rusi Vladimíra, časový interval v hodnotě více, než několik tisíce let.
Pokračovat?
1. Slavík loupežník - Čupakabra? ...
2. Olýsalá démonická bytost s letální zbraní "v hrdle"... právě čtete
3. A nejen od těch dob tajně nacvičuji muchomůrku citronovou...
Poznámky pod čarou:
Boleslav III. - Rýšavec měl za manželku Předslavu, dceru kyjevského knížete Vladimíra a Rognědy. Sestru mučedníků Borise a Gleba. Jejich dcera Gorislava - Ohnislava - Hořislava Přemyslovna, byla provdána za Polemíra Vršovce, kterého pak Boleslav Rýšavý osobně, při krvavém vyšehradském hodokvasu, zavraždil (8. února roku 1003 n. l.).
Aniž tužil, že jeho vnuk Předslav, bude oslaven dějinami země České. Syn Polemíra Vršovce a Ohnislavy Přemyslovny (Ohnislavy, již výše zmíněné vdovy po Vršovci Polemírovy, o které jen tušíme, že mohla odejít se svojí matkou Předslavou na Kyjevskou Rus. Nebo... Záhy po krvavém vyšehradském hodokvasu žalem zemřít. již zmíněný Předslav, po své babě Předslavě, pravnuk kyjevského knížete Vladimíra a jeho manželky Rognědy, po předčasné smrti své matky sirotek, vychovávaný tetou Bož enou a jejím manželem Vítem, znechucen vývojem událostí opouští roku 1009 n. l. Vyšehrad, kde krátce vykonával funkci vyšehradského kanovníka a prchá nejen na Sázavu, ale i do české dějepravy, co Prokop poustevník a později, jako Sv. Prokop, jeden z nejvyšších patronů Země České. Kterého kardinál Vlk a odborník na peklo Halík, společně s jinými lži pravdoláskovci svévolně vymazali z římsko katolického seznamu Svatých mužů. Nikoli ze srdcí vlastenců.
Rogněda, dcera polockého knížete Rog_volodi, údajného Varjaga, kterého Vladimír po dobytí Polocku zabil a jeho dceru pojal za jednu ze svojich žen. Předslava, dcera Rognědy a Vladimíra byla později provdána za českého knížete Boleslava III. Rýšavce.