Ten tam zašlý věk, jak synů špatné matky vděk, zesraná strachy a přec natažená kostlivcova chtivá ruka, zvonů srdce vytlemeně puká, slza skrze Moranina luka, aj a ejhle tu milý monsineur Duka a s ním v smrti stínu samozvaný hrobů rádce, nebetyčný zradce, na nás zpoza Václavovy lebky potměšile juká ... železný kříž Grobár.
Při Pěrunu, při chorobě úporné a kožné, je-li toto vůbec možné: Žehnající ruka vláčná, náhle pravdy, nešli zlata lačná? Děti v heroinu si baží, v TV Pravdu v křivých vahách rozmyslně váží. Velkopansky řvoucí je-li pehů zmetek vadou, když v Praze škůdci země svobodně si zemi kradou?
Tiše řvoucí popel předků, v šelestu větví rozmetán větry, metyl popíjím a přikusuji vyklepané Detvy.
A přesto: v českém zlatě cizí kosti rodná země hostí, radosti má, však jazyk stále živý, skrze nivy, tvrdé chlebů skývy, dýchající a ještě drahnou chvíli živý.
Temná jedu chemtrails mračna, MKULTRA, HAARP a DARPA: z bídy lidí jejich zlatý věk a GM sblitin plná škarpa.
Jateční ovce právě včas, když i Měsíc křivý, v ten nečas divý, daň ze zubů a z nuly pytlík zlata, kůže medvěda a z keců výprodeje země mizí, jak cukrářova vata, to jediná věc pražské prostituci svatá
slepecká hůl, metyl Zlatá rána, matka Země na kost rozedraná
Duch Země České tvrdým spánkem dřímá, pěst zatnutá, druhá v beznaději stále naděj třímá.
Casurgis Praha 2012