Temné stíny na Tetíně...

Není žádným tajemstvím a přesto málo kdo ví, že jazýčkem na vahách všeho dění v Čechách byl mocný starověrecký rod Zličanů, sedící v Kouřimi. Spřízněn jak s Přemyslovci, Slavníkovci, tak někdejšími rody Moravy. Jejich následující osud je však příznačný pro osudy mnohých vazalských duší.

Jak dalece by dnes vypadala mapa Evropy, kdyby se české kněžně Drahomíře, z pověření rady starších a lechů, podařilo zavčasu sjednotit západní a české Slávy, ač již tenkrát rozdělené na starověrecké a novokřesťanské? Leč ti druzí, skrze svojí víru rozpolceni vazalstvím a mnohdy již zcela poplatni římsko katolické církvi latinského ritu a németh jazyka.

Z téhož důvodu, během vyjednávání s možnými spojenci v Polabí a u Verly (Berlína), nebylo spěcháno, ani s volbou knížete. Tedy nikoli kvůli podsunutým blábolům o nezletiletosti Boleslava a Václava, nýbrž kvůli návrhům vlastních kandidátů ze strany možných partnerů. S vizí vytvoření užšího slovanského svazku, jenž by svoji rozprostraněností, přesahující nejen Starou Moravu, byl dostatečnou zárukou nezávislosti skrze odstrašující silu.

Av?ak...

Zpovědní tajemství ústředních členů knížecí Drahomířiny rodiny bylo považováno strůjci pozdějších komplotů a pomluv, za slovanskou slabost a pověru. Aby naopak sloužilo k báječné informovanosti skrze vychytralost mnichů ve prospěch strany protivné...

Nutno dodat, že taktika strany protivné dodnes slaví, skrze mumlaly a mravní bídu pravdoláskovců, své velikášské vítězství. Jehož součástí se stává i tzv. "navrácení majetku církvím", které jej nikdy nemohly vlastnit jinak, než jako prostí nájemci, či nanejvýše - správci.

Pokud kdy vůbec.

Kdyby poctivě a objektivně, hoši v potu pracující ve prospěch krvelačného boha, lačně trůnícího ve Vatikánu a bůhví, kde dnes ještě... intrikujícího vždy v neprospěch naší rodné země, uznali svá do nebes volající provinění, sbalili by krovky a v tichosti odfrčeli. Pak bychom je možná... možná pozvali zpět: Dobrá hoši něco nám chybí, potřebujeme některé z Vás. Vás, kteří jste zanícení jen svoji čistou vírou a nikoli věrolomně pracující proti našemu rodnému jazyku. A pro příště jednejme vždy čestně, jako rovný s rovným. Po všechny naše zbývající časy...

Když prvotní, co musí být všeobecně každému.. říkám každému... jasné, že toto je naše Vlast, naše rodná slovanská Země, svěřená nám našimi Předky a našim Rodným jazykem!

Tupá insolvenční zpravodajská bída kolem smrti Svaté Ludmily...

Nezávislé dějiny v podivně závislé Evropě © Dýmající zrcadlo & smit.wz.cz © Zdeněk Patrick 2005 © autor: Zdeněk ?mitmajer /73 production Praha 2012

Již dříve jsem naznačil, v článku o úmyslné falzifikaci datumu smrti české kněžny sv. Ludmily... (Kně?na Ludmila, rituální obětí dne 28. září 921 - zkrácená verze... ZDE...), ...?e nám uniká zásadní podstata dobových událostí, kterou se i dnes snaží ?lučovití pravdoláskovci a samozvaní odborníci na Peklo a přidružené otázky, zjednodužit a zamotat navždy, do ještě většího kokonu l?í a podvodů.

Ne? se pokusím vysvětlit svůj názor na rozpor mezi datem uvedeným v ?historických? análech a mnou prosazovaným dnem i datem úmrtí Svaté Ludmily, dovolím si připomenout, že mezi nejzdatnější falsifikátory listin vůbec a výsledně i historických skutečností byl, mimo římsko katolické a byzantské církve, bezesporu Jindra Ptáčník a jeho syn Otón I. Když v posloupnosti jejich dalších nástupců, nelze nejmenovat borce falzifikace - Otona III., jenž se směle postavil v čelo dalších pokračovatelů těchto zavrženíhodných tradic. Aniž vynechám falzifikace historických událostí pomocí tzv. hagiografie, nebo-li (vládci strany protivné) objednanými legendami o svatých mužích a ženách, exportovanými do Čech v příhodném čase, odvozeně několik desítek let poté. V podobě svérázných pseudo epických dílek, jednou provždy zbavených ne?ádoucích historických vazeb a skutečností.

Kněžna Ludmila odjí?dí z Prahy na Tetín, Veleslavínská bible. Zdroj: Naďa Profantová: Kněžna Ludmila. Vládkyně a světice, zakladatelka rodu. Praha 1996,

K témuž cílí někdy vedou i falsa velmi úsměvná, ačkoliv v samotném součtu... velmi podivná: Poslechněte si prosím, co je vlastně dodnes vydáváno za skvost a poklad germánské kultury a vzdělanosti: Zde...(Jak vlastně zněla gotská germánština?)!

Asi jsem někde udělal chybu. Mohl by mi někdo poradit, kde? - Více zde: Gótština

Celé rozuzlení praktik při fal?ování historických dat si ponechám až do příběhu smrti českého knížete Svatého Václava: Proč najednou tolik rozporů v datumech narození i úmrtí českých kní?at a českých kněžen v nosné a ústřední části českých dějin? Odvozeně na přelomu starověrecké a ?novokřes?anské? éry. Je nad všechna očekávání jasné, že ?záhadné? manipulace s historickými skutečnostmi raného období české státnosti vznikají v koprodukci ?Vyšších zájmů? a církve latinského ritu, napříč časem od dob někdejší Říše římské. Později za pomocí mnichů nově se utvářejícího se protonémeth jazyka, agentů řezenského a pasovského arcibiskupství, příhraniční militantní marky (zalo?ené prozíravým Karlem Velikým), vše dle dispozic pohanských vládců (té?e provenience), kteří pod roužkou šíření křesťanství hodlali mečem a krví roz?ířit životní prostor svých příznivců. Vždy na úkor průběžně vyvra?ďovaných a zotročovaných Slávů: V souvislosti s přesně odečítáným časem starověreckých Slávů a vnucovaným nepřesným christianizačním julianským kalendáře, vznikaly první nepřesnosti v odečítání časů raně křesťanské éry v Čechách, jež bylo zavrženo roku novými přepočty při zavádění gregoriánského kalendáře.

13. února 921 ve věku třiatřiceti let zemře, za dosud nejvyjasněných okolností, český kníže Vratislav I. a vlády se prý ujímá jeho man?elka kněžna Drahomíř. Avšak za stálého dohledu stále čiperné kněžny Ludmily. Ale již sedm měsíců po smrti svého syna Vratislava je 28. září 921, ze čtvrtka (Pěruna_dan), prý o půlnoci k pátku, na svém hradě Tetín (v Brdech) zavražděna někdejší česká kněžna Ludmila. Václavovi bylo v té době nejméně 17 až 19 let, pravděpodobně však více než 21 let... Později vypracovaná hagiografie, upřesňující dobové zvěsti a pomluvy (v podobě objednaných legend ?O umučení sv. Ludmily a sv. Václava?) programově hovoří o najatých zabijácích, které kněžna Ludmila, ve své křesťanské prostotě, jako své milé hosty, přijala přímo ve svých středověkých komnatách? Neboť prý okamžitě poznala, že jsou vyslanci smrti přicházející na pokyn její snachy. Úřadující České kněžny Drahomíry, která prý nakonec surové vrahy i bohatě odměnila:

Tuman (prý) pak (rozumějme: z bohaté odměny) rozkázal postaviti sobě dvuor. I dal jemu jméno Vranovice, a někteří říkali Vranovská Huorka. Kuman na jednom vrchu dřevěný duom postaviti rozkázal a vladykou sebe jmenoval... ...A duomu tomu dal jméno Valdek. A vždycky při věcech bojovných sviní hlavu černou za znamení obyčej měli ve zlatém štítu. A říkali jim Vranovští z Valdeka ? ...Vlastních bratruov Tumana a Kumana, jenž byli znamenití, jimž někteří Sviní hlavy říkali, tí jsú nosili za znamení sviní hlavu, neb jsú z rodu Bivojova (Čeltoi)?

Na kněžnu Ludmilu byl pravděpodobně činěn, i skrze osobního zpovědníka (ve skutečnosti agenta bavorského episkopátu a řezenské marky), archipresbytera pra?ského (jak jej dnes pekelní holomci jmenují) Paula Kaicha, nátlak, aby svého syna Vratislava I. a později (po záhadné jeho záhadné smrti roku 921 n. l.) i kněžnu Drahomíru, přiměla podřídit se novému sasko - bavorskému spojenectví mezi Ptáčníkem a bojovarijským Arnulfem, na kterého, i po smrti knížete Bořivoje, společně se svými moravskými přáteli, byla orientována svého času i kněžna Ludmila. Nelze nezaznamenat stále opomíjenou, přestože velmi důležitou historickou skutečnost: V téže době souběžně hrozilo velmi reálné nebezpečí, že se při jakémkoliv oslabení pra?ských Přemyslovců chopí vlády mocnější a radikálnější rod Zličanů (Ovládající z Kouřimi podstatnější části území: Od severního Kladska a Litomy?le až po jižní Doudleby, včetně Netolic. Navíc rod spřízněn se stejně ambiciozním a starověrectví vyznávajícícm rodem Slavníkovců. Je?tě dnes se můžete procházet líbezným krajem staré Kuřimy s py?ně nazvaným ?Mé království?.). Jisté je, že se tento rod tajně dohodl s Jindřichem Ptáčníkem, výměnou za příslib vazalství, získat, po nízkoenergetickém vyřazení Přemyslovců ze hry, nejen pra?ský knížecí stolec, ale i ostatní přemyslovské državy. Přemyslovci byli tedy vystaveni nerovnová?nému stavu: Za zády vpádem dobyvatelů poničenou a stále ještě politicky i materiálně neuspořádanou část někdejší Staré Moravy, navíc v kleštích hrozícího bavorského Arnulfa, ale zatím stále vyčkávajícího Ptáčníka, a reálně nebezpečných Zličanů, majícími za sebou stejně ambiciozní rod Slavníkovců. Jakkoliv je pravděpodobné, že i Přemyslovci vedli se stále starověreckým rodem Zličanů, svá oddělená jednání. Avšak vzhledem k průběhu minulých nesvárů, to musela být jednání marná.

Tuto důležitou informaci musela mít nejen kněžna Ludmila, ale i kněžna Drahomíra. Odvozeně jak Václav a tak i Boleslav. Přičemž kněžna Ludmila byla stále, z hlediska nesprávně odhadnuté politicko vojenské situace orientovaná, i v této pro Přemyslovce velmi rizikové době, na již zcela deklasované moravské velmo?e, odvozně i jejich, možná i setrvačně nostalgickou orientaci na bojov arijského vládce (Mimochodem velmi nespolehlivého bavorského Arnulfa.). A to i poté, co se stal prostým vazalem a pouhým mluvčím Jindry Ptáčníka.

Z pověření starověreckých lechů a sboru starších vládnoucí kněžna Drahomíra naopak prosazovala v té chvíli přirozenější, byť silové spojenectví (skrze rodné Havolany) s ostatními západními Slovany. Z téhož vyplývá, že volba nového knížete měla být pozdr?ena, aby spojenci měli možnost navrhnout svého kandidáta. Nikoli tedy pozdr?ena kvůli vybájené nedospělosti Václava, či Boleslava. Jedinou cestou, jak se z těchto kleští vymanit, musí být rovněž zcela zdrcující spojenecký tlak na Kouřimsko, jehož kandidát na společného knížete a vojevůdce očividně, jak průběh událostí potvrdil, seděl, jak měli i jeho předci ve zvyku - na dvou židlích. Začínají tak složitá tajná jednání starověrců a české kněžny Drahomíry s možnými spojenci. Kdosi však (Zde sice fabuluji, ale...) tato jednání pečlivě monitoruje: Skrze zpovědníka kněžny Ludmily a jejího oblíbeného vnuka Václava? Byla snad kněžna Ludmila sborem starších vyhodnocena, jako možná možný pramen úniku informací a odeslána do izolace svého tetínského hraduž A společně s ní i infiltrovaný agent Paul zvaný Kaich?

Spojenectví se západními Slovany je stále v nedohlednu a budou to právě oni, na které později zaútočí Jindra Ptáčník, jako na první, aby i vyvra?dil u Verla (Berlína) celý knížecí rod Vlčků, ze kterých pocházela Česká kněžna Drahomíra.

Do Čech si však zatím stále ještě netroufá. Má tam své agenty a ozbrojené mnichy rychlého nasazení.

Otázkou zůstává, zda odchod kněžny Ludmily na Tetín je nucený, nebo dobrovolný: Aby uvolnila své bojovné sna?e pole pro další, byť krajní jednání? Jak patrné i z pozdějšího rozhodnutí vládnoucího knížete Václava při zaobcházení se svoji matkou, bylo nucené přesídlení na vykázaná místa zřejmě po?adavkem doby. Zejména pro získání převahy jedné ze soupeřících stran. V tomto případě strany starověrecké.

Vyjmenujme si nyní všechny strany, které by mohly mít z násilné smrti kněžny Ludmily politický užitek: Qui Bono?

Mocný a ambiciozní rod Zličanů, potažmo ?za bukem? vartující saský Jindra Ptáčník?

Římsko katolická církev, potažmo Jindra Ptáčník?

Moravští velmo?ové, příbuzensky spříznění s rodem Zličanů a toužící po velikosti někdejší velikosti a nomenklaturních prebendách. A to i za cenu vazalství.

Skrze křesťanskou víru léta odta?ití od starověreckých zájmů Pragitae, potažmo opět k užitku Jindry Ptáčníka?

Bavorský Arnulf, odvozeně opět k užitku Jindry Ptáčníka?

V pozadí stínů skrytí Slavníkovci, tahající za příbuzenské nitky s Přemyslovci i Zličany?

Starověrečtí lechové a sbor starších?

Úřadující kněžna Drahomíra?

Vycházíme-li z dostatečně viditelného výsledku dějinných skutečností, pak krátkodobý užitek lze připsat Zličanům, konečný Jindru Ptáčníkovi a římsko katolické církvi németh jazyka. Poněkud del?í účinek užitku lze přisoudit i sna?ivému rodu Slavníkovců, který po úplně devastaci Zličanů Boleslavem I., dědičně zaujal jejich výsostné postavení, v neprospěch Přemyslovského rodu. Pro tento krátký pátrací okamžik i v neprospěch české kněžně Drahomíry. A pro úplnost pátrací mise ve prospěch starověrecké strany. Ve stále stupňujícím se sporu s motivovanou a radou starších pověřenou snachou Drahomírou, odchází kněžna Ludmila z pra?ské politické scény na Tetín. Tedy do míst, které sice může být považováno za jakési dobře opevněné letní sídlo, nicméně kde Přemyslovci umírají. Do míst kde zemřela bájná Teta, ale i Ludmilin man?el Bořivoj I. Uchyluje se na hrad Tetín, aby v nesnadné chvíli uvolnila úřadující kněžně ruce? Nebo aby svoji další přítomností nezavdala příčiny k dalšímu podezření z úniku informací? A zároveň znemožnila církevním agentům jejím jménem intrikovat proti kněžně Drahomíři?

Nic takového. Církevní agenti se skrze zatuchlé zpovědnice dovídají vše potřebné.

Jak již řečeno: Do vyhnanství kněžnou Ludmilou odchází na Tetín (asi ke konci srpna roku 621 n. l.), mimo dvou dalších kněžen (snad Přibyslava a Spytihněvova bývalá man?elka) i agent řezenského arcibiskupa Tutona, jinak v?udypřítomný kněz Paul alias Kaich. Osobní zpovědník knížete Václava i jeho babičky Ludmily, pro něho? a odvozeně i pro řezenského biskupa Tutona, má zpovědní tajemství rodiny Přemyslovců cenu lidové pověry.

Starověrecký hrad Tetín, jenž je již od dob kněžny Tety (Teuty) jedinečným místem odpočinku a svědkem posledních hodin života mnohých Přemyslovců, včetně knížete Bořivoje, je jasným symbolickým gestem i kněžny Ludmily. Chce zde v klidu do?ít, aniž je pod kontrolou knížecího dvora?

Přichází do prastarých starověreckých míst na samém sklonku svého života, aby zde zemřela? Nikoli v pátek 15. září, ale ve čtvrtek 28. září 921. Jako první oběť Orákula? Později sděleného v Retře, nic netušící sna?e kněžně Drahomíři? Neboť Ludmila počítána, co oběť intrik řezenské marky, co zásadní bojovník a přímluvčí Slávů v duchovní ří?i?

Je nalezena zardoužena svým vdovským ?átkem, či spíše provazem, na svém lů?ku, když vydě?ená chasa prý uprchne do okolních lesů.

A co kněz Paul Kaich?

Ten se vypařil. Jak příslovečná pára nad hrncem? Jeho dychtivá stopa směřuje přímo k páníčkům do Řezna. Zmizí i vojenská ostraha jinak tě?ce dobyvatelné pevnosti.

Qui bono! V čí prospěch!

Nejmenší prospěch z toho činu, by byl při objektivním posouzení okolností, určitě připsán kněžně Drahomíři.

A přesto se tak stane!

Ač podvodně a po mnoha a mnoha letech!

Největší prospěch ze zlého činu vyplynul pro rod Zličanů, přesněji pro Heinricha der Vogellsteller: Destabilizace poměrů v Pragitae a okolí knížecí rodiny. Při vládě ovladatelného, neboť romanticky snícího knížete Václava, by zcela určitě nahrával Ptáčníkovým plánům.

Nyní si dovolím porovnat dvě verze o smrti české kněžny Ludmily: Jedna z nich jasně, byť zákrytně, hovoří o 28. září.

Jako o dni, a nyní...

Pokračovat?