Prý nás napadly "extremní arktické mrazy". Přičemž vždy použitelná slůvka "extremní" a "arktické" vylétávají z Titížistů, jako neodbytné a zvláště vypasené masařky. (Titížisté © soukromá kompilace slov "potížisté" a odvozeného slova štití, či stále titíž?),
Lze-li v polovině prosince uvažovat - 11 stupňů za extrémní mráz? Je-li vlastně možné, zdravému rozumu, v téže mrazivé konstelaci, podstrčit asociace s nesrovnatelnými hodnotami skutečně arktického mrazu?
Když přesně den před tím, v časech úporné mediální hysterie "O dramatickém globálním oteplování" a extremně vysokých teplotách, Titižisté v celku úspěšně skandál s manipulacemi veřejného mínění, se zlým úmyslem ututlali. Co nebezpečnou aplikaci možného spiknutí ruských výzvědných služeb.
Bohu rovní tvůrci NVO, kteří si tak oblíbili slůvka "rebel", "buřič", "odpírač" "extrémista", nechávají, mimo jiných fundamentálních středověkých nesmyslů, bušit do našich hlav nové slogany o extrémně vysokých teplotách. A téměř v ten samý den, pod tlakem reality sněhových přídělů a v prosinci přirozených mrazů, nastává zásadní obrat v mektání...
Titížisté, ze dne na den, z hodiny na hodiny, jako na povel :=D, - asakra nyní hledám to správné a jejich činy upřesňující sloveso? "Převexlovali" propagandu o extremním oteplování planety na "extrémní artické mrazy". A vousatá rosnička v nejmenované TV musí o to více šaškovat, aby si divák nepovšiml, že?
Ve stínu právě ututlaného planetárního skandálu...
© Zdeněk Patrick - 2009 Praha
V pradávných časech, kdy naší oblíbenou četbou byly ještě pohádky Bož eny Němcové a napínavé příběhy Karafiatových broučků, či strhující páně Foglarova "Záhada hlavolamu", byly zimní radovánky a s mrazy "až praštělo", zcela přirozeným, tedy námi dětmi každoročně radostně očekávaným přírodním jevem.
Mezi zimní radovánky, padesátimetrové ledové klouzačky, koulování, stavění iglů, skákání do metrových zavějí, lyžování, jednoduché bruslení na "šlajfkách" a sáňkování, patřilo svého času i nahánění Mikuláše a čerta.
Všeho do času, řekli si tehdy moudří otcové a přichystali nám pekelnou podívanou.
A ten tajemný večer v očekávání příchodu všeliké radosti utrácejícího "Mikuláše", doprovázeného povětšinou neškodným čertem, právě nadešel. Plný slibných vůní, dosud neprobádaných menších dárků a mámivých světélek. S velkolepou předzvěstí vánočních prázdnin (Uhelné prázdniny jsou výdobytkem časů reichs okupačních i pozdějších. (Obé, jak se ze své nízkosti domnívám, z podstrčených tezí reálného marx - strašlivizmu.).
Ale i již se cosi bere vzhůru schodištěm. Husí kůže, ruch a vzruch. Cinkání zvonků a nepříjemné brnkání na husí kůži . Avšak dnes nad všechna očekávání. neboť zprávy kolující místním "Kremlinem", nezávisle potvrzovaly zvěsti pocházející ze vždy dobře informovaných zdrojů místních světa znalých rabiátů. Cosi podivného se prý tentokrát béře, v kamufláži obklopeno vůní kadidla, k našim dosud bezpečným domovům.
Mezi zvoněním a dupáním okovaného kopyta (mistrovské dílo místního ševce a podkováře) vzhůru schodištěm. Do napjatého očekávání slavnostního rozdávaní dárků, se tentokrát ozývalo ještě něco navíc. Navyšující zvědavost překonávala vzrůstající nejistoty.
Pootevřenými dveřmi jsem zahlédl hrůzostrašně třepající se velký pytel na uhlí, v něm vřískající synek pana Povondry (jak naši zvědové, ze zpráv kolujících v místním, obvykle dobře informovaném Kremlu, na druhý den bezpečně zjistili), nesoucí se do horoucích pekel na mohutných chlupatých zádech (z kozinky, či teletiny), vysokého a zčásti krvavě rudého, dílem začerněného rohatého čerta, jež si nese svého velkého hříšníka přímo do pekla. A již vbíhá, nad všechna má očekávání, až příliš bystře a rozhodně, s chřestícími těžkými jeřábnickými řetězy i se svým vřískajícím pytlem na zádech, skrze sousedovic dveře, přímo do pekel. A jak jsem byl svým starším bratrem ujištěn, se zřejmým úmyslem, zkrátit si cestu i přes náš byt.
A právě při prvním zavytí mého kamaráda, nepochybně mnohem menšího hříšnika od sousedů, mi bylo jasné, že má bratr asi zase pravdu... Husí kůže získává okamžitě několik dalších vrstev a vlasy se ježí v souladu s maminčinými tezemi "hore dubkom". Bleskurychle jsem prolistoval tajné koutky paměťových prvků, abych se ujistil, jak dalece jsem si dotoval svoji cestu do pekel svými proklatě bohatými hříšky.
Jakkoliv jsem si jist, že by příkladně sehraný "Mikuláš" dnes neprošel, jinak neobyčejně děravými evro normami, příkazy a pokyny Titžistů, se rozhodně se jednalo o nejzajímavěji uspořádaného čerta mého života. Vysoký, mohutné postavy a tak přesvědčivým pekelným image, že strašidelnému kouzlu podlehli i ti nejvyhlášenější rabiáti naší ulice.
Evro směrnicemi živení odborníci tenkrát ještě neexistovali a připravený mírumilovně neškodný, stále se usmívající se sovětský Děda Mráz, neměl nikdy pražádnou naději čerta a Mikuláše, či frustrujícícho "českého Ježíška" beze zbytku eliminovat. Aniž odstranit i slibně očekávaný "traumatizující zážitek z křesťansky motivovovaných svátků a lidových zvyků, které jsme si jako děti až k nadrženému zoufání, jednou provždy zamilovaly.
O to více mediálních podvodů Titížistů s novým anti religiozním , krvavě rudým tlusťochem Stanem Clausem, jenž by měl, dle do všeho šťourajících evro směrnic plnohodnotně nahradit nejen "neoblíbeného českého Ježíška", ale i tolik milovaného sovětského Dědu Mráze.
Mám silné podezření, že otcové, kteří tenkrát angažovali tak přesvědčivého protagonistu Zlatých zítřků NVO, trénovali své děti na přicházející Zlatý věk lidstva. (Podobně jako jistý indiánský lid své potomky, na hrůzný a traumatizující vzhled přicházejících mimozemců a nevítaných Titížistů). A to mnozí z nich ani zdaleka netužili, o čem vlastně bude řeč.
Připomínám, že vánoční svátky se konaly většinou na sněhu, když mrzlo, až praštělo, aby na štědrý den, kdesi na periferii Prahy, během hodiny, napadlo více než 30 cm nového sněhu. V časech kdy se "nesolilo" a zasněžené komunikace byly, díky cestářům, vždy sjízdné. Jak těžkými nákladními auty (Sentinel), tak čímkoli jiným. Tedy i na lyžích, či pneumatikách dnes zvaných "práskačky". S lednovými mrazy i mínus 32 stupňů, větry Severáky a metrovými závějemi (stále hovořím o periferii Prahy kolem roku 1953 - 1956), kdy sněhem promáčené, na ledovkách i zasněžených svazích jásající děti se pomalu a jistě měnily v třpytící se ledové rampouchy. Aby i nosní dírky beznadějně zamrzaly, uši bělaly, ruce i zvědavé jazyky (na radu starších) se přilepovaly k domovním klikám a všemu kovovému.
V časech nádherně modré zimní oblohy s miliony zářících sněhových diamantů na políčku pana Ježdíka, jenž se zakrátko stane "kulakem". S noční oblohou přeplněnou nádherně zářícími hvězdami, jež sestoupily v mrazivých nocích níže. V časech, kdy vzduch byl čirý i voňavý, sníh a tiše odkapávající metrové rampouchy bez pachutí. Aniž slovní spojení "arktické" zimy, či "extrémní mrazy" byly tenkrát mediálně použitelnou zbraní.
I protřelí Titížisté pozdějších nevlídných proměn a vítězných zítřků, kdy světový hit chemické války proti lidstvu a přírodě, velkolepě oslavované DDT, již sestoupilo z výzkumných laboratoří v masce nejvyššího dobra, se tenkrát, v časech našich zimních radovánek, zmohli jen na označení:
"Kalamitní stav". Ano, tento stav, v časech radostného budování vyspělého nekonečného průšvihu, nastával již při dvou až třech cm sněhového poprašku.
A jak padajících kalamitek postupně, rok od roku ubývalo, (tak jak přibývalo jaderných pokusů), o to více na nás mediálně útočili obzvlášť nebezpeční extremisté. Zavilí nepřátelé radostného budování:
Jaro, léto, podzim, zima (nasílená o dvou centimetrové závěje kalamitek).
Přeji všem stejně radostné vánoční svátky, jaké jsme jako děti prožívaly v poválečných časech zimních radovánek, kdy Titížisté byli "ještě takhle malincí" :=D ...
Zdraví, klid a pohodu nejen v čase vánočních svátků, ale i časech nadcházejících, přeji z celého srdce s Nadějí, jež se stala za časů věrozvěstů Cyrila a Metoděje, jedinou a neodmyslitelnou součástí našich tradic.
Zdeněk Patrick