Dnes jsem dostal E mail od pana pana Petra Cibulky, nad kterým bych mohl mávnout rukou, jakkoliv mi téměř připomíná některé mé dávné i nedávné zážitky. Navíc jsem rozprostraněn do jiných směrů, mnohdy obráceného gardu. Přesto uznávám, že mnohá sna?ení pana Petra Cibulky, v časech minulých i současných, byly projevem neobyčejného statečného občanského postoje. Avšak možné marnosti nad marnosti. neboť zásadní problém není v tajných službách, ba ani v tlející ba?ině politické zvůle. Přesto v?ak...
... a nejen panu Petru Cibulkovi.....
Možná© Zdeněk Patrick - Praha 2009Není to tak dávno, snad čtrnáct dní, kdy jsem byl naposledy svědkem podivné nehody cyklisty, jenž byl sražen očividně se zlým úmyslem. Řidič auta z klidové parkovací polohy, jakoby čekal na tento okamžik, vystartoval na právě jedoucího cyklistu, aby jej ze zadu srazil na komunikaci, vlekl a rval ho nejméně 10 metrů, a aniž by jakkoliv zpomalil odjel o dalších 100 metrů dále. Zkrátka rval ho pod koly svého auta, aniž byť sakra? vůbec chtěl zpomalit. Poté vystoupil a z bezpečné vzdálenosti nečinně přihlížel, jak přichází k bezmocně le?ícímu cyklistovi pomoc. Asi po třech minutách zamířil tedy rovněž na místo nehody a člověk by očekával alespoň pokoru.
Nikoli? začal sprostě řvát, obviňovat a doslova útočit jako sr?áň na svoji obě?, že si to zavinil sám. že jel jako o?ralý (autentický výrok). Zde ukončím své vyprávění, neboť mi připomnělo jinou dramatickou nehodu, kdy řidič auta dokonce vjel do protisměru, aby svoji oběť v nočních hodinách a beze svědků srazil. Podobnost spočívala ve stejné metodice při hrubém verbálním obvinění sražené oběti, že je ?o?ralá?. Takový jazyk i chování jsou vysoce specifické a v ten samý okamžik se mi je?í chlupy i na patě. Znám dobře tento typ.Nyní z dopisu pana Petra Cibulky: Motto: Kdo kryje zločince, je sam zločinec!
Dne 1. Června 2009 byl v Třebiči na přechodu pro chodce sražen osobním automobilem kandidát do Evropského parlamentu Antonín Zejda. S těžkými zraněními byl dopraven vrtulníkem do Fakultní nemocnice Brno-Bohunice, kde je již mimo nebezpečí.
V osudný den, pondělí 1.června 2009 odpoledne, na Antonína Zejdu BIS nasadila na závěr jeho každodenní procházky jeho "nejlepšího přítele", se kterým 30 let v zaměstnaní spolupracoval, aby ho doprovodil domu. Na cestě ho tento agent-provokatér v roli "nejlepšího přítele, proto?e ?patným kamarádům se člověk se vším nesvěřuje, podle rozkazu vytáhl do cukrárny, aby toto setkáni po mnoha letech oslavili. Tam Antonínu Zejdovi bez vyzváni a bez objednáni, sám o své vůli přinesl a vnutil 1 pivo a 1 slivovici. Poté ho "z přátelství" doprovázel až na místo popravy. Při přecházené po přechodu pro chodce, těsně před domem, ve kterém Antonín Zejda bydli a po kterém musí vždy přejít, aby se dostal domu, se "nejlepší přítel" o metr pozdr?el a Antonín Zejda vstoupil na přechod. Před přechodem v ten moment zastavilo osobni auto, které Antonínu Zejdovi zastínilo výhled. Druhé rychle projí?dějící auto pak Antonína Zejdu v plné rychlosti srazilo.
Antonín Zejda vletěl do předního skla automobilu, svým tělem ho úplně rozbil a automobil ho odhodil na silnici. Řidič klidně vystoupil, podíval se na svoji práci a místo toho, aby se snažil poskytnout tě?ce zraněnému první pomoc, prohlásil že Antonín Zejda musel byt určitě o?ralý a že žádá, aby byla Antonínu Zejdovi provedena zkoužka na alkohol.Co mne zará?í v popsaných i mnou nezveřejněných případech? Neobyčejná podobnost v zhůvěřilém jednání řidiče - absolutního viníka nehody, spočívající v neposkytnutí pomoci oběti. Když i očekávaná následná pokora se ?oku, že jsem právě ublížil lidské bytosti je nahrazena zpupností. Přičemž své, ze zákona o silničním provozu, vyplývající povinnosti ¨účastníků silničního provozu, tito považují za pověru, které postačí ulitba v podobě obvinění své oběti z ?o?ralosti?. To vše je nadmíru podivné, jakkoliv podtext nemohu znát.