Bezbřehý pocit beztrestnosti...

Cítí? to také tak, nemilý soudruhu sousede?

Jak dovybudovat Apokalypsu.© Zdeněk Patrick 1973 / 2008

Viděl jsem mnohé podivnosti, z nichž některé si již opět pro jistotu nepo?eptám ani do vlastního ucha. Nikoli, že bych se obával svých zážitků.

Spíše jen proto, že běh světa se vydal opačným směrem, než jsme kdy při svém zrození, ale i dlouho po té, věřili. Některé jsou více, nebo méně nesdělitelné, jiné neuvěřitelné a jejich pravá podstata se projeví až po mnoha, mnoha letech. Dovolím si nyní pro mírné odlehčení vyprávět jednu z banálních příhod, ve které jsem byl téměř hlavním protagonistou.

Bylo za časů, kdy jsem při několika zaměstnáních hrával moderní country. Mů?u se ?pochlubit? i několika singly a snad i jedním elpíčkem.

Zejména pak promarněným časem! Z domova jsem odjí?děl vždy ve večerních hodinách a vracíval jsem se mnohdy k časnému ránu. V duchu si probírám kolikrát jsem byl vlastně v nočních hodinách přepaden k podivnému boji vycvičenými dospělci, nebo naopak odvážen autem Sboru národní bezpečnosti na místa mnohem vzdálenější, než bylo mé skutečné bydli?tě. Jen proto, že jsem nenosil občanský průkaz? Kolik bezpráví jsem viděl při svých nočních, respektive ranních návratech. Byl jsem mladý a tak jsem pouštěl mnohé z ucha do ucha. Pohříchu však z obtížně vymazatelnou pamětí... Když nastal čas sumarizace a já s překvapením zjistil, že vše má jeden společný jmenovatel, tedy právě ten, jež si dnes, jak jsem již řekl, nepo?eptám ani do vlastního ucha.. neboť se tiše koná dál. Dokonce nasílen, tak jak postupuje všeobecná ztráta soudnosti. a kymsi vnucované zvrhlosti. Jednou z mnoha položek v čitateli bylo setkání s jedním z ničemů, jehož čin se v mé mysli převaluje vedle řady podobných, jež každý svým způsobem zanechal v mé mysli hlubokou rýhu.

Jednoho zimního večera jsem vyrazil za svým, dejme tomu ?koníčkem?. S kytarou a nasměrován již na Ohaře, kde jsem dělal svého času kapelníka.

Autobus mi ujel "před nosem" a tak jsem mrzl s vidinou, že další přijede, když rudí bohové připustí, za půl hodiny. Nicméně, zčista jasna, z nepřijatelného směru přijíždí prázdný autobus bez čísla i udání konečné stanice a řidič mne zve dovnitř! Připomínám, že je to v době, kdy byli ?autobusáci? nějak stabilně na?tvaní. Vystoupit a nastoupit se muselo proběhnout dílem okamžiku. V opačném případě jste, s přivřenou nohou, či nákupní ta?kou, byl vláčen několik dlouhých vteřin po dla?bě. Překvapen jsem se otázal nezvykle laskavého řidiče, zda je to autobus ?tam, kam směřujiž. Jasně a již jsem frčel v prázdném autobusu. Já a překvapivě (na onu dobu) laskavý autobusák. Na příští zastávce nastoupil vrávorající opilec a po jisté proceduře se mu podařilo usadit se na jednom ze sedadel. Ale to již jsme uháněli dál. Blí?ící se zastávka jej opět přiměla vstát a kymácet se autobusem směrem k zadnímu východu. Autobus zastavuje a opilec nevěřícně vystrkuje hlavu ze dveří do nepříjemného nočního mrazu a ne a ne vystoupit. Vzduchový ventil zasyčí, dveře přivřou opilcovo tělo tak, že hlava trčí ven do mrazu a sněhové metelice, tělo je pěkně v teplíčku. Tedy v souladu s mými tézemi o vlídných autobusacích. Krk oběti byl pevně sevřen v souladu se zavedenými lidovými zvyky. A již frčíme dál a mne zůstává v paměti překvapený obličej, jež si právě odplivává do venkovní lednové fujavice. Váhám. Nejsem ten, jež by se vmě?oval do cizích záležitostí. Nicméně fujavice a mráz, zejména pak hlava trčící do mrazu, mě připomněla moji někdejší křesťanskou výchovu. Dodal jsem si odvahu a potácím se směrem k řidiči: ?Pane, někomu jste tam přivřel hlavu! Je?tě nedávno vládný autobusák krátce pohlédl do zpětného zrcátka, mávl rukou a ?lápl na plyn. Potácel jsem se zpět, abych se opět usadil na svém vyhřátém místečku. Konečně, již se blíží další zastávka. Avšak co to? Autobus nestaví a hlava opilcova stále trčí do nepohody. No co, řekl jsem si. Udělal jsem vše, co bylo v mých silách a možná i v kodexu socialistického budovatele asakra zatraceně předražených zítřků. O to více jsem pozoroval opilce. Ten si uvnitř autobusu strčil ruce do kapes, a venku si jeho hlava pískala nějakou písničku. Vylo?eně pobaveně se rozhlížela sem a tam, jakkoliv sněhová fujavice zalepovala její oči. Po chvíli jsme se blížili k další stanici, pro mne přestupní a pro opilce - sněhuláka zřejmě cílová. Autobus vzápětí odfrčel, k mému údivu, úplně jiným směrem, než tvrdil řidič. Jak přifrčel tak i odfrčel. Hlavně, že jsem někam dojel, řekl jsem si! Poodstoupil jsem od silnice do stínu stromů a sledoval další opilcovo počínání. Ten, po chvíli potácení se na místě, pojal náhle úmysl dopotácet se na druhou stranu městské komunikace. Nikde ani živáčka. Jen ve vzdálenosti 400 metrů parkovalo jakési auto, jež se náhle dalo do pohybu naším směrem. Opilec se již přepotácel přes ?ulovou krajnici a vstoupil do vozovky. Říkám: ?Pane, dejte pozor, jede auto!? Opilec jen mávl rukou, nicméně zbystřil a potácel se jen (z pohledu jedoucího auta) v relativním bezpečí levé krajnice, když neosvětlené auto jelo spořádaně po pravé straně. A nyní přichází pointa příběhu (jak jsem si naivně tenkrát myslel). Vůz viditelně zrychlil a i nadále se jeho rychlost zvyšovala. Opilec se stále potácel v těsné a bezpečné blízkosti krajnice a mne řidič auta nemohl vidět. Tu, zcela nečekaně, zamířilo auto do protisměru a nabralo přímý směr... přímo na opilce. Ten natáhl ruce před sebe a řval: "Hele, hele, von mne chce zabít"! Šílený náraz a opilec přelétl ve výši tří metrů přes auto a bezmocně se rozplácl na silnici. Auto pokračovalo šílenou rychlostí dál, nyní již zajelo do správného směru. Vyběhl jsem ?okován ze stínu a díval se za odjí?dějícím vrahem. Řidič mne zřejmě spatřil ve zpětném zrcátku a zastavil. Přičemž zapnul světla a já viděl, že je to nájemné Taxi. Taxikář vystoupil a vydal se ke mně. Dělila nás nyní vzdálenost asi 100 metrů. Koutkem oka jsem viděl, že bezmocně le?ící opilec sebou začíná mrskat a pokouží se vstát. Je?tě sly?ím jeho ?alující slova: ?Von mne chtěl zabít?! Již z dálky malý zavalitý komunistický ničema na mne volá: ?Viděl jsi to soudruhu, on mi tam vlez!? A s rukou v náprsní kapse kožené bundy se ke mně blížil a mlel si svoji tezi o tvrzení proti tvrzení. Nel?ete pane, vy jste jej chtěl zabít a proto jste, zcela úmyslně vjel do protisměru. až ke krajnici jste musel zajet! ?Co l?e? syčákuž, a již cosi vytahoval ze zdánlivé kapsy. Zahlédl jsem pouzdro a rukoje? zbraně. Nicméně rozčileně jsem opakoval to, co jsem viděl. Řval jsem na něj, že je vrah! Na opilce jsem zcela zapomněl a co bylo divné opilec se vypařil během naší hádky. Snad do blízkého kukuřičného pole. Právě přijíždí můj autobus a mrňavý taxikář se obrací a utíká k svému vozu a okamžitě odjí?dí. Nechám autobus autobusem a jdu se podívat ke kukuřičnému poli. Nikde nikdo. Jsem sám, mírně řečeno ?na větvi?, na autobusové zastávce u Thomayerovy nemocnice. Mírně sně?í a není a kupodivu nebude nikoho, kdo by naslouchal pravdě! V užích mi zní slova mrňavého soudruha taxikáře: ?Pří?tě dr? hubu a krok?! Stojím v mrazu a dívám se na protější stranu, na autobusovou stanici, kde na mne čekávali popůlnoční násilníci, s nimi? jsem, jsa tenkrát mladý a svalově poctivou prací vypracovaný, lehce poradil. Ne tak se členy SNB, kteří mne s urputnou vizá?í odvá?eli, právě z této stanice, kamsi do daleka, abych se pěkně prošel, když nenosím občanský průkaz! Právě v ten den, ten samý čas, kdy moji ženu právě odvá?eli do porodnice. Díky vzácní soudruzi!

Jak z toho, když i při banální změně bydli?tě orgáni SNB bužili obužky vedle pa?í, které jsem měl povinně na stole!

Ani u přátel jsem nenalezl svým vyprávěním pochopení a tak je marné vědět, že jsem nikdy v životě, a zcela určitě v zásadních věcech, nikdy nezalhal. A to byl ten večer, kdy jsem se na dlouhá léta odmlčel a přestal vyprávět o čemkoli.. Nicméně podivné náhody, snad jsem všímavější, kdo ví, pokračovaly i nadále! Mnohdy ještě podivnější! Shodou náhod se malý obtloustlý taxikář stal, po několika letech, dokonce mým nedalekým sousedem a kdy? se odebral na věčnost, jeho skvěle prosperující potomci jsou jistě, na rozdíl ode mne, ozdobou jejich současného Zlatého věku. Čest práci ostatní nemilí soudruzi sousedé! Proč máte stále ten zřejmě neodbytný dojem... Ten jaký prokazatelně máte! Přičemž vůbec nemám na mysli ty poctivé lidi, kteří se vždy živili jen tvrdou poctivou prací! Nikoli organizovaným mobingem, ?mírováním, drancováním rodné země a sprostými podvody!