Orlický fenomén roku 1982

Autor: Zdeněk Patrick <smitmajer.z(at)seznam.cz>, Téma: U.F.O., Vydáno dne: 13. 02. 2020

Pamatujte si tyto dny a pozorně naslouchejte:
Kosovo = Srbsko



Orlický fenomén 2. srpna 1982

main_U.F.O.© Zdeněk Patrick 1973 / 2008

Léto roku 1982 - Jižní Čechy - 21:05 hod. - Československo

Jedno z nejzajímavějších pozorování jsem měl v Jižních Čechách. Bylo to 2. srpna 1982. Krásný letní podvečer, slunce sice zapadlo, ale jediná malá změna se prozatím projevila jistým potemněním modré oblohy na východě, zatímco západní část byla azurově modrá. V dálce bylo možno pozorovat vrcholky Šumavy v mírně růžovém oparu.

Právě jsem projížděl jednou z vesniček, když jsem na své levé (západní) straně cosi spatřil.
Zastavil jsem poblíž blízké křižovatky a vystoupil z auta. Nedaleko postával mladík s jízdním kolem a pozoroval totéž, co nyní i já.
Představte si jasně modrou oblohu, na horizontu mírně narůžovělou. A na té obloze obrovský obrácený vykřičník, silně načervenalý v celé své velikosti i šíři. Jedině horní kulová část vykřičníku byla tmavá.
Zapálil jsem si cigaretu a řekl si, že se nehnu z místa, dokud se celá záležitost náležitě nevysvětlí. Nic podobného jsem ještě v životě neviděl a má představa o U.F.O. byla velmi silně ovlivněna rokem 1973, o němž rovněž píši ve svých knihách.
Bylo jasné, že celá část obráceného vykřičníku (mimo tmavé koule na samém vrcholu) je jakési médium odrážející paprsky Slunce, které bylo již dvě minuty za horizontem. Velikost jsem později spočítal na 6 - 8 km.
Podivný vykřičník na obloze svíral s horizontem úhel 60 stupňů a kulovitá část na vrcholu byla tak malá, že jsem ji zpočátku ani nepostřehl.
Odhadoval jsem, že se objekt nachází nad dálnicí Praha - Písek poblíž městečka Čimelice, vzdáleného od místa pozorování necelých pět kilometrů. Uběhlo pět minut a stále jsem nebyl moudřejší.
Zmíněná zajímavost neměnila svůj jas a její okraje byly stále výrazně ohraničené.

Neuběhlo ani deset minut a já v následujícím okamžiku nevycházel z údivu. Celý vykřičník i koule na samém vrcholu se daly do pohybu a to tak, že se pohybovaly stále v úhlu 60 stupňů a rychlostí kolem 60 - 70 km/hod., ne však vyšší než 80 km/hod.

Sedl jsem okamžitě do auta a nastartoval. V té chvíli jsem si byl jist, že svůj fantom budu pronásledovat až do samých pekel, dokud nezjistím, oč běží.
Mýlil jsem se, jak jsem o něco později zjistil, v nepatrném detailu. Do jisté míry jsem přecenil svoji odvahu a přibližně za patnáct minut nato jsem již o pekelných dálavách neuvažoval. Ale o tom o něco později.
Rozjel jsem Ragulina, svůj vůz (pro něj neuvěřitelných 80 km/hod.) a pronásledoval pohybující se obrácený vykřičník, co momentální výkon stroje dovolil.

Měl jsem štěstí, neboť let i má jízda byly vlastně souběžné (dojem byl vyvolán tím, že objekt směřoval k Orlíku, tedy na severo-východ - šikmo na směr mé jízdy).

Na chvíli jsem zastavil, neboť se mi zdálo, ?e se podivná soustava již nepohybuje.
Předmět se však stále pohyboval stejnou rychlostí a změnil se pouze sklon ocasu. Celé to vypadalo jako podivná, rychle letící kometa.
Projel jsem zkratkou do polí, odkud byl překrásný rozhled do celého kraje. V okamžiku, kdy jsem projížděl obcí, stačil jsem si ještě povšimnout několika lidí, jak si ukazují na ono létající koště. Podivná obří kometa byla nyní vzdálena necelých dvě stě až tři sta metrů ode mne a já ji nyní mohl v klidu pozorovat.
Zastavil jsem na polní cestě a zapnul dálková světla (ač ještě bylo prakticky denní světlo, přesně takové, jaké bývávalo v této letní době).
Blikal jsem zběsile směrem k letícímu koštěti. A stalo se pro mne něco neuvěřitelného.
Objekt na místě zabrzdil a zastavil se. Vylezl jsem z auta, abych se v klidu pokochal svým úspěchem.
To, co jsem spatřil, bylo obrovské červené průsvitné "Nic" s koulí na vrcholu, svírající nyní s viditelným horizontem úhel asi 30 stupňů.

Vystoupil jsem z auta a tiše jsem pozoroval objekt až do okamžiku, kdy se dal opět do pohybu. Tentokrát směrem ke mně a mému vozu, aniž by se změnil sklon. A má odvaha byla ta tam. Bleskovou rychlostí, jsem skočil do svého auta, zabouchl dveře a zhasl stále rozsvícená dálková světla. Marně. Varianta nekrmit a nedráždit očividně zklamala.

Obří a těžko pojmenovatelná záležitost se sunula vzduchem vytrvale ke mně.
Vykukoval jsem předními okny a snažil se tvářit jako velmi nezúčastněný pozorovatel. Začínalo mi svítat, že jsem přestřelil a zcela neprozřetelně vybíjel autobaterii na cosi, co se chtělo nyní na vlastní oči Přesvědčit, jaké pádné důvody vedly ubohého pozemského červíka k takové opovážlivosti.
Celý červený systém se zastavil šikmo nad mým vozem. Můj vychytralý plán zahrát si na mrtvého brouka se osvědčil. Po chvíli se monstrum začalo opět pohybovat a to tak, jak jsem je?tě nikdy neviděl. Nebyl to let, ale ani plavání vzduchem. Objekt se pohyboval velmi pomalu šikmo vzhůru a pak se počal postupně rozšiřovat a mizet.
Viděl jsem nyní dvě a dvě červenofialově ohraničené přímky pomalu stoupající k nebi. Opět jsem nabyl ztracenou odvahu, a několikrát zablikal na rozlouřenou dálkovými světly.
Naštěstí marně.

Vystoupil jsem z auta a pozorně sledoval stoupající objekt, ale ten se posunul pouze o několik set metrů. Ostatní stoupání vzniklo rozšiřováním a prodlužováním média pod pomalu se vzdalující koulí.

Snová záležitost mizela celých patnáct minut.
Kdo sám neviděl - nejspíš neuvěří. Rozhlédl jsem se po kraji. Bylo ještě vidět ?iroko daleko, i když růžový opar v dálce jakoby zhoustl.
Nevycházel jsem z údivu. Letělo další koště, ale o plnou polovinu kratší. I sklon směrem k horizontu byl mnohem menší. Záhada letěla rychlostí kolem tří set kilometrů za hodinu, opisujíc velký kruh kolem Orlíka. Pak zamířila přímo na jihovýchod, tedy přesně tam, kam před chvílí odcestoval její předchůdce.
Tentokrát jsem nechal preventivně dálková i jiná světla v klidu odpočívat a záhadné červené létající koště zmizelo z dohledu, aniž bych byl brán v úvahu.

Druhý den kolega v práci vyprávěl o podobné záležitosti, kterou pozoroval z Vrchotových Janovic. A právě jeho vyprávění mi pak umožnilo proměřit vše, co se proměřit dalo.

Čtrnáct dní nato jsem jel s celou rodinou právě těmi místy a tenkrát i oni mohli spatřit test několika podbných kousků stojících a tři další brázdící západní oblohu. Košťta měla tentokrát jiné sklony, ale i velikost. Byla menší a zlatavě zářila.
Jakkoliv jsem tenkráte netušil, ?e se jedná o prolog možného prolínání pozemských chemtrails s nedomorodými technologiemi.
Připomínám, že v časech tuhého budování vyspělé komunistické společnosti s neprodyšnou ochranou vzdušného prostoru, kterou neměla proklouznout ani myška.

Nemá smysl se rozepisovat o desítkách dalších denních a nočních pozorování, když se mnohá z nich podobala tomu, co jsem nyní popsal.

Proč tvrdohlavě popouzet ty, kteří si pak s důvtipem sobě vlastním novinovými články tak těžce vydělávají na živobytí psaním o zelených Marťanech s roztomilými tykadélky, ke spokojenosti svých zaměstnavatelů.
A jednoho dne zemře mnoho obyvatel této planety skrze dostatek nedostatku informací následným strachem. Když krátce před tím příjdou z téže příčiny o svá lidská práva a svobody.
Bohužel i ti, kteří se domnívají, že stojí pevně na Zemi!
A bůhví na čem to vlastně pevně stojí!
Až se čirou náhodou dozví nepatrnou část pravdy.
Zatím mohou beztrestně, za potlesku ignorantů, vše zesměšňovat a vykazovat neexistující fenomén do oblastí smyšlenek a bláznovin.
I když i to je velmi významné, zajímavé a poučné.

Mar?anky prý nemají prsa

BELO HORIZONTE - Marťané se dorozumívají řečí podobnou španělštině a mají stejné pohlavní orgány.
Ženy se však od pozemštanek liší tím, že nemají prsa.
novinářská genialita
z (20. prosince 1996)

Související článek: Altyn gorod- mizející Zlaté město

Související článek: U.F.O. nebo silové systémy?