Mládí kněžny Libuše

Autor: Zdeněk Patrick <smitmajer.z(at)seznam.cz>, Téma: Země zlaté hvězdy Margity 1. díl, Vydáno dne: 24. 01. 2008

Pamatujte si tyto dny a pozorně naslouchejte:
Kosovo = Srbsko

... "s nestoudnou drzostí uvedl (Václav z Libočan, Hanka) báje v umělý pořádek", a k dovržení všeho doplnil jednotlivé události zaručeně přesnými letopočty. Přesto jsou tyto nejstarší příběhy, a konec konců i jejich vymy?lené součásti, "báječné" v původním i přeneseném slova smyslu. Franti?ek Palacký



Mládí kněžny Libuše

© Zdeněk Patrick 1994/2006
Země Zlaté hvězdy Margity 1. díl

Podle Nomen Omen kladu prozatím narození Libuše do roku 476. n. l. jakkoliv se mohu mýlit: Přičemž prozatím cvičně neuvažuji za otce vojvodu Soroki (Straku, respektive Kroka), když i matka je nejistá. Vynechávám i příslušná historická data (typu: Herulové tam, jiní zase zpět...)

Rovně? rod, ze kterého Libuše pochází ponechávám prozatím bez povšimnutí!
Pokud se stala zasvěcenou kněžkou (hadačkou) a slovutnou a uznávanou vizionářkou, jak lze usuzovat z jejího pozpátku čteného jména, a ona jí skutečně byla, pak je nutné uvažovat o skutečnosti, že byla předána do výchovy příslužné instituce již v šesti letech.

Připus?me tedy, pro tento krátký okamžik, že se tak stalo roku 482 n. l. Tehdy se poprve zúčastnila obřadu zasvěcení panny kultu Velké Matky Zemlji, jenž byl nasměrován k věž tbě. Po třiceti letech panenské čistoty mohla kněžka rezignovat na svoji funkci a věnovat zbytek života pozemským radovánkám.

Pokud zůstanu věren své dataci, pak se bájna Libuše, zástupkyně Velké matky Zemlji a soudkyně lidu stává Českou kněžnou, ženou Prvního mezi Slávy, obřadního orátaje (Oráče), garanta trojpolního hospodářství, Vojvody Přemysla a bájnou zakladatelkou českého panovnického rodu Přemyslovců.

Rok 450 n. l. nastup éry praotce Soroki (Kroka), jenž končí érou knjaginy Libuše
Rok 478 n. l. možné narození Libuše
Roku 484 n. l. se v šesti letech stává zasvěcenou pannou kultu, jenž je směrován k věž tbě.
Rok 490 n. l. konec éry vojvody Soroki (Kroka).
Rok 490 n. l. éra Libuše soudkyně a zástupkyně Velké Matky Zemlji
Rok 500 n. l. Levý Hradec zaznamenáno staroslovanské osídlení
Kolem roku 500 n.l. V Libici první staroslovanské osídlení
Roku 514 n. l. končí Libušino 30 leté období povinné čistoty v zasvěcení.
Roku 518 n. l. se stává Českou kněžnou a ženou Premysla Oráče.

Pro osvě?ení paměti si připomeňme, že v naší odvozené dataci období vlády vojvody Soroki le?í v intervalu roků 450 - 490 n. l.

Když naopak narození Libuše, respektive čas prvních krůčků jejího zasvěcení le?í před datumem konce éry bájného vojvody Soroki (Kroka). Tedy před rokem 490 n. l. Přičemž interval mezi narozením Libuše a jejím sňatkem s Přemyslem je opět 40 let. Přičemž
Sledujeme-li pozorně zachované legendy o Libuši a jejím doprovodu, dospějeme k závěru, že Vojvoda Soroki zřejmě vybral tři dévy (Tetu, Ka?i a nejmlad?í Libuši), jako možné adeptky na zástupkyni Velké Matky Zemlji, krátce před svoji smrtí. Možné je, že rozpoznal u Libuše příslušné schopnosti a starší, dévy Tetu a Ka?i určil jako její průvodkyně a ochránkyně.
Byl si zároveň vědom, že nedospělá dívčina nemusí chápat souvislosti, zapisoval edy své vědomosti, poznatky a vize dílem na březovou kůru, dílem na dubové desky.
Předpokládejme, pro tento krátký okamžik, že spanilé tři dívky byly skutečně dcerami vojvody Soroki, tedy po otci pokrevně spřízněné s rodem praoce Čecha. Dále si připomeňme fakt, že roduvěrný Sláv míval, v záchvatu upřímného zájmu o zachování rodu vícero žen,
V této souvislosti si rovněž připomeňme, že si čeští Slávové brali za man?elky i ženy kmene Gomera (Keltů, které staří Slované nazývali Kelči, či Keli. Kmen Bojů do této skupiny kupodivu nebyl zahrnut).
V?eobecně uvažují kronikáři za rodi?tě Libuše (Tetky a Ka?i) Sorokihi sídlo na Zbečně u Křivoklátu, jež le?í na březích přirozeného komunikačního systému M?e (Berounky), jenž propojoval rodové sídlo vlchevce Soroki s levobře?ní pra?skou kotlinou.
A skrze Ni?bor (Ni? - Ni?any, bor ?boj), Bojov a bojské Stradonice, Běleč, nynější Karl?tejn a Beroun, Tetín, Srbsko (V Českém krasu viz Koněpruské jeskyně), Černo?ice - (někdejší keltský Cernun Lug) i se staroslovanským osídlením nad dne?ním Prokopským kaňonem.
Rovně? směrem na jih, starými obchodními cestami, k blízkému sousedství s někdejším keltským Rokytanskem (Rokycanskem), kde přežívali z části Slávy asimilovaní někdejší keltští Rakotové (latenské osídlení), jež byli po pozdně latenské migraci bojských kmenů z části vytlačeni dále na jih. Do středního Podunaji - Rakotska (Rakouska), z části podrobeno bojské ?lechtě sídlící na opevněných hradištích ve Stradonicich a pra?ském Povltaví.

To, že čeští Slávové respektovali nejen keltská boži?tě, pekla (pohřebi?tě), posvátné háje, ale i keltskou topografii, včetně názvů lokalit, či opužtěných hradi?? - peherků, svědčí o mnohém. Rozhodně můžeme, ještě po více než 2 000 letech, poměrně přesně určit nejen původní keltská osídlení, ale navíc i jména jednotlivých kmenů.

Vojvoda Soroki (Krok), rodový a později i kmenový vlchevec a věž tec, mohl mít, nejen v zájmu zachování rodu, ale i v rámci bohatýrských družebních styků, vedle slovanských man?elek i man?elků z kmene Bojů, Rakotů, či Kotýnů usídlených na Táborsku (kdy? například přítomnost Ka?i poblíž soutoku Vltavy a zlatonosné Otavy poblíž Zvíkova a keltského osídlení u Nevězic mnohé napovídá). Nejmlad?í dcera Libuše tedy skutečně mohla, do svých šesti let, trávit svůj dětský věk na rodném Zbečně u Křivoklátu. Zatím, co její starší sestry Teta a Ka?a (uvažuji-li o rodných sestrách) byli již zasvěcenými kněžkami, se již vzdělávali na Budči. Kde pobývala malá Libuše od svých šesti let, kdy se stala zasvěcena dévou, do svých čtrnáci let nám mohou přiblížit ty nejstarší legendy. Nejdříve však vysvětlení mé úvahy čtrnácti let. V tomto čase (490 n. l.) končí vláda vojvody Soroki (Kroka).Pravděpodobně jeho smrtí a mladičká Libuše má zaujmout jeho místo soudkyně a hadačky.
Jakkoliv je to vzhledem k bigamii českých Slovanů podivné, kult matky (matriarchát) byl v té době stále silnou součástí rodového i kmenového práva, a tak se může i Libuše stát soudkyní a prorokyní. Ovšem nikoli jako vojů vůdce, ale jen jako zástupkyně, respektive knjagina (kneine) Velké Matky Zamlji. Tou se však mohla stát pouze v dospělém věku.

V souladu s tradicemi a rodovým právem, čeští Slávové považovali dívku za dospělou, úměrně velikosti prsou. Přerod dívky v ženu lze tedy uvažovat individuálně od 14 do 16 let.

V době konce vlády vojvody Soroki mohlo být nejmlad?í zasvěcené dévě Libuši cca právě kolem čtrnácti let. S možností zasvěcení dévy na zástupkyni Matky Zemlji, se sídlem na Budči (?). Pokud se blížíme pravdě, měli by legendy o kněžně Libuši odrážet činnosti dévy, kněžny a ještě později České kněžny a zakladatelky českého panovnického rodu Přemyslovců. A ony to skutečně odrážejí. Jedna z nejzáva?nějších legend, jež odrážejí odjezd Libuše, nyní kněžny (tedy zástupkyně Velké Matky Zemlji), do Budče se vá?e se Svojkovicemi na Rokycansku (Rokytasnko - viz keltští Rakotové), respektive ke keltskému opidiu na Oseku. Je na čase si opět uvědomit, že keltské slůvko "uska" (us) - zářící, se v příběhu kněžny Libuše, potažmo v české historii vyskytuje podezřele velmi frekventovaně (viz Uzkobrg - O?kobrk, Brg Uzka - Bruska, grd Ouska atd, tedy Zářící vrch.).

Rovně? nebude na ?kodu ozřejmit si možný vztah českých Slávů k původnímu keltskému obyvatelstvu. J

akkoliv byla bojská moc ta tam, čeští Slávové přijímali zbytky Bojského kmene (tzv. pozdně laténské obyvatelstvo) kupodivu téměř jako ostatní Slovany.
České slovo vojín (původně svobodný), bajec, voje, boj - má svůj počátek u Bojů (viz baen)
Za Kelty (Kelči), respektive Keli (kapustňáky) byli považování RakotovéRákosníci) a Kotýni (Koty, snad předci Chodů), tedy původní latenské obyvatelstvo.
Nyní si dovolím použít části zajímavého a skvěle popsaného výzkumu pana Františka Pane?e, jenž se velmi detailně zabýval keltským osídlením kolem Oseku a jenž se domnívá, že Libuše, byla dána vojvodou Sorokim (Krokem) do výchovy keltských druidů na Oseku.
Spojuje legendu ze Svojkovic na Rokycansku, le?ícími severovýchodně od Mýta (o němž bude ještě řeč) s touto hypotézou.
Je? nemusí být marnou!

..."Ve Svojkovicích, ladné vsi pod ?ďárem vypravují zase jinou pověst," píše J. Konigsmark. Na ?ďáře prý stával mocný hrad, sroubený z dubových klád. Věštící kněžna Libuše byla paní na něm. Rozjí?děla se z tohoto sídla dolů mezi lid, který radostně vítával milovanou vládkyni nad Čechami. Jednou byli rozradostněni rokycanští obyvatelé náv?těvou jasné kněžny Libuše. S dětinskou láskou ji přivítali kudy kráčela, tudy ji provázeli. Rokycanské ženy se uradily, že mocnou vládkyni uctí dobrým obědem. Kněžna se nezdráhala, když nejpřednější z rokycanských žen prosila, aby s nimi požila, co dávala jejich spíše. A kněžna Libuše projevila vděčnost za poho?tění měrou opravdu kní?ecí. Když se ubírala z Rokycanska, oznámila mužům z rady, že jim na věčné časy dává vrch i hrad ?ďár za odměnu... Lehce si představíte, jaké plesání se roz?ířilo mezi Rokycanskými. Velebili kněžnu po dlouhou dobu. V kamenné ohradě (prastarých valech) na ?ďáru se za válek skrývali ustražení lidé z okolí. Měli alespoň dost jistoty, že je nepřítel dnevypátrá a oni že zachrání holý život."

Tolik legenda z vyprávění Svojkovických, jak ji slyšel místní sběratel legend J. Konigsmark.

Zpracoval: František Pane?

Zajímavá legenda, zaměníme-li slovní spojení rokycanské ženy, za "rokytanské ženy". Podle této prastaré legendy žila kněžna Libuše na mocném hradě, sroubeném z dubových klád. Jen? byl vystavěn na ?ďáruž. A jak František Pane? svým výzkumem zjistil opatřený ochrannými kamennými valy z dob latenského osídlení (podobné lze nalézt na nejrozsáhlejším keltském osídlení u Nevězecic. Latenského i pozdně laténského typu. Popelnicová i méně četná mohylová pohřebi?tě).

Zapamatujme si slůvka "věštící kněžna Libuše". V tom čase mohlo být věž tící kněžně kolem šesti až 14 let. Stále v?ak není zasvěcená knjagina (kniene), zastupující Matku Zemlji. O vládkyni nad celými Čechami však lze hovořit až po slavnostním odchodu z Rokytanska, kdy svůj pevný sroubený hrad i ?ďár rokytanským darovala.
Odjižděla totiž navždy.
Kam?
Do Budče? Na Chrasten (pozdější Vy?ehrad), či do Psár?
Ale o tom i jiném pří?tě