Čas od času sledují podivné, takřka asynchronně synchronizované děje, jež spolu zdánlivě nesouvisejí a přesto logicky reagují na cokoliv, co vás může vnitřně zcela rozházet v nekontrolovatelné explozi. Podobně jako nic netušící hlubinou rybu, jež zavítala, evidentně na konci svého nepříliš bohatého života, na vodní hladinu.
Do pekel Vás odneseme bez vyzvání!
© Zdeněk Patrick - 1998 Praha
Nikterak se před svými přáteli netajím, že mne vždy zajímalo vše, co souvisí s prapodivným nočním viděním na Dobytčím trhu z 20. na 21 července roku 1571. Mimořádnému, avšak notoricky známému příběhu vymykajícímu se zjevně nejen střízlivě středověkým představám, ale i přízemním technologiím nesoucích agresivní pečeti nejen konce dvacátého století, ale i nezaměnitelných trendů z počátku tisíciletí třetího.
Jakkoliv se o příznacích podobných vizí tiše nedoporučuje hovořit jinak, než jako o sci-fi fantasmagorii, je jasné, že se i po přehodnocení tohoto příběhu kloní spíše ve prospěch středověké teze o typické prezentaci těžko detekovatelných "ďábelských" sil. I když je pravda pravdoucí, že význam vědecky nepravděpodobné přehlídky bojeschopnosti techno armády Golemů, či filmových terminátorů, lze uvažovat i v jiné rovině.
Konstatuji, že tzv. vidění z Dobytčího trhu předcházela řada evropských podivností a ono samo by mohlo být nedílnou součástí celého systému fiktivních skutečností vnucené virtuální reality, jež se jednou, v daleké budoucnosti, rovněž stanou veledůležitým dějinným aspektem.
Z oboru zlobného utajovaní jakýchkoliv skutečností.
A jakkoliv nám pro nedostatek informací unikají potřebné souvislosti, nelze jinak než potvrdit, že se do tajností Dobytčího trhu (dnešního Karlova náměstí) nesmazatelně zapsal i Faustův dům, jakkoliv se nám ústa okamžitě roztahují do křečovitě povzneseného úsměvu.
Vystavěn byl na Novém městě pražském, v jihozápadní části dnešního Karlova náměstí. Poblíž vršků, kde se kdysi rozkládalo někdejší velké pohřebiště zvané na Skalkách (v místech kláštera Na Slovanech, či Emauzy).
Nedaleko Moráně (Na Moráni - ulice spojující pravý cíp jihozápadní části dnešního Karlova náměstí s nábřežím nedaleké Vltavy.), kde naopak, za dávných časů, stávala modla vznešené někdejší choti samorodžice Dažboga, později konkubíny Kostěje Nesmrtelného, kruté bohyně smrti - Morany (V příslušném dějinném okamžiku nepříznivých událostí násilné christianizace nahrazena kostelíkem sv. Kosmy a Damiána, jenž měl být založeným knížetem Václavem.
A protože bude s viděním na Dobytčím trhu souviset i úniková cesta ve směru k městské bráně pod vyšehradskými šancemi (na dnešním Ostrčilově náměstí), nelze jinak než připomenout, že relativně nedaleko od Faustova domu, v místech dnes zvaném "Na Slupi", prý naopak stával posvátný háj s chrámem slunečního boha Svantovita respektive Pjěrucia. Zdaleka viditelná socha se zlatou hlavou na sloupu, byla při násilné christianizaci latinsko-franckým klérem, za aktivní spolupráce domorodých asistentů, svržena, zneuctěna a odhozena do nedalekého Botiče.
A strážena dnem i nocí.
První podivností prozatím neurčitých souvislosti s operací "Dobytčí trh" je pragmatické označení sporného místa jako "Faustův dům". Jakkoliv doktor Faust mohl vidět Prahu maximálně jen ve svých "ďábelských" vidinách.
Nepochybně neustále přítomný náboj víry podvědomě pulzující v posvátných hájích Morany a Svantovita, věky stvrzený nedalekým klášterním tajemstvím Cyrilo-Metodějské vzdělanosti, má být od příštích okamžiků povýšen i vyfabulovanými souvislostmi s pekelnými seancemi doktora Fausta.
Pro středověkého spotřebitele a průměrného plátce tehdejších daní v tomtéž okamžiku vysublimoval u Faustova domu imaginární, avšak zdaleka čitelný neviditelný nápis:.
"Pozor předměstí pekelná! Vstup jen na vlastní nebezpečí! Do pekel Vás odneseme bez vyzvání! Vstup přísně zakázán!"
Cosi podobného praktikuje, jasně že v modifikované variantě, i dnešní mocenský systém.
V nezaměnitelné podobě nevyhlášeného zákazu nočního vycházení. Když v nočním úsporně osvětleném pražském přítmí již neřádí pekelné síly, nýbrž děravými zákony a státem "tolerovaní" drogoví šéfové, zabijáci důchodců, či profi zloději aut. Zatímco i běžní kriminálníci se třesou strachy u šíleně blikající televize Velkého bratra.
Postupem času se v rámci mlžení ozývají další a další domorodí znalci místních poměrů s tvrzením, že název "Faustův dům" je prý mylně odvozen od českého Fous (Vous) respektive Vaus (čti Faus), což mělo být jméno někdejšího bylinkáře a kořenáře, též možného majitele domu, či nájemce. Jakkoliv onen dům naopak odedávna prý odedávna patřil opavským knížatům, kteří zde pobývali při svých občasných návštěvách Prahy.
Co víme bezpečně je fakt, že Václav, kníže opavský, jej roku 1434 předal do plného užívání jakémusi Prokopovi - nejvyššímu písaři Nového města pražského, jenž ho prý i před tím spravoval.
Od roku 1500, prakticky po celé století měnil majitele, aby se až roku 1724 nakonec stala majitelem Faustova domu rodina Mladotů ze Solopysk (Staročeský rod odvozující své jméno od Solopysk - vesnice jihozápadně od Radotína. Dům tehdy požíval neobyčejné výsady práva azilního práva poskytovat útulek v případě nouze, či naopak bezpečné útočiště pronásledovanému).
Lidová slovesnost má naopak přesné informace, že ve Faustově domě, krátce po svém příchodu do Prahy (9.srpna 1584), pobýval určitý čas i alchymista Edward Kelley (pravým jménem Talbot), který společně se svým krajanem Johnem Dee propašovali do Čech mimo jiné i kouzelné zrcadlo (viz copyright © Zdeněk Patrick Tezcatlipocovo kouzelné kouřící, či dýmající zrcadlo).
Ukončíme pro tuto chvíli výčet možných majitelů a soustředíme se na období, kdy světlo světa spatřila vyfabulovaná historka o doktoru Faustovi z Nového města pražského. Nelze jinak než potvrdit, že je časově umístěna právě do doby, kdy po roce 1500 mizí, na celé desítky let, jmenný přehled skutečných majitelů sporné nemovitosti.
Objevuje se naopak další vyfabulovaná historka o ďáblu, jenž tu obchází za nočního času, aby možného hříšníka ani náhodou nenapadlo slídit v místech Area X3. Natož vkročit v nestřeženém okamžiku do nitra onoho domu.
Historka byla skutečně nad očekávání úspěšná a funkční. Tajemný dům byl dlouho opuštěn a celá léta prý beznadějně chátral a pustl.
A zbytečně zvědavé oči se mu zdaleka vyhýbaly. neboť považte, sám Ďábel již tenkrát se tu procházel a řval prý v ulicích.
Ačkoliv byl i jiný čas, kdy pronájem byl na pořadu dne. Možní zájemci si mohli vyzvednout klíče od domu, jenž ležel na radnici a za příslušnou úplatu byl i odvážlivci vydán.
A dům to mohl být skutečně pozoruhodný.
Připomeňme si nyní některé notoricky známé "skutečnosti", jež Faustův dům rovněž proslavili a o nichž nás informovali, mimo jiné, i Pražské pověstí Adolfa Weniga. Z nich "bezpečně" víme, že hned v temném průjezdu Faustova domu stála mechanická socha bubeníka, jenž bubnovala v právě v tom okamžiku, kdy nevítaný návštěvník vstoupil na příslušnou dlaždici. V zahradě byla naopak kamenná panna, jež postříkala každého, kdo vstoupil na zahradní cestu. Uvnitř komnat pak byl veliký stůl opatřený deskou z leštěného zeleného mramoru, po níž "plula" loď s pohybujícími veslaři. Plavidlo se pohybovalo na zeleném mramoru hned sem, hned tam.
Jinou pozoruhodností byla kovová klika dveří jednoho z pokojů, jež dávala nevítanému vetřelci při dotyku takovou ránu, že jej okamžitě přešla chuť cokoliv v domě zcizit bez povolení majitele, či místních úřadů.
Přičemž při každém úderu vždy vylétla proti vetřelci modrá, strašidelně syčící, jiskra. Zřetelně nepříjemně nabitá pekelnými silami.
V pokojích se dřevěnými vykládanými stropy se objevovali lehké dřevěné schody, jež zase mizeli zajíždějíc do stropu.
Pokud jste šlápli na příslušné prkénko na podlaze. Přičemž se otevíral a zavíral stropní vchod do utajené místnosti, jež byla zařízena jako alchymistická laboratoř.
Plná křivulí, baněk a roztodivných přístrojů.
Ve sklepení pak byli železné dveře, zakrývající vchod do jakési tajné chodby.
Popisovaný poloautomatický bezpečnostní systém, vhodně doplněný tajnými vchody a východy, však hovoří nikoli o doktoru Faustovi a služebníku temnot Mefistofelovi, ale o technice.
Tedy zdánlivě v neprospěch romantické středověké legendy.