Motto:
Jedinečným symbolem českého panovníka (v předheraldických dobách) bylo kopí s praporcem s několika cípy (gonfanon), jednoznačně
vyjadřující kni?ete kní?at. Panovníka s mečem. Na praporci pak v modrém pozadí zlatá šesticípá hvězda. Starověrecký symbol Siria, hvězdy všech
Slávů.
Eseta, egyptská bohyně se zlatou hvězdou na čele, sestra a později božská man?elka Usireva, bývá rovněž zbožňována jako právoplatná bohyně Měsíce. Bývá tedy vybavena, vedle zlaté hvězdy i zlatým, či stříbrným symbolem Měsíce.
A to i na původních slovanských a později i starých českých erbech, jež v mnohých variantách přetrvávají dodnes. Na městských znacích českých měst. Jakkoliv má být, pro mnohé z rodilých Čechů, utajen pravý význam a smysl poselství dávných věků, jedná se o věrohodné příznaky odkazu, jež českému národu bezezbytku nále?í.E_set - (Bo?í sed, boží trůn. Místo, kde trůní Sirius) ,
Místo odpočinku egyptského vládce a později i egyptského boha Usireva. Bohyně Eseta, bývá mnohdy zobrazována s pochodní, neboť je též bohyní kouzel. Když poblíž může být zobrazen i roh hojnosti, protože představovala i dárkyni potravy. Její kult se ?ířil i mimo Egypt a dosahoval kupodivu, avšak zcela logicky, v?ude tam, kam pronikl slovanský živel (Podunají, Velké Chorvatsko, Lužice, Berlín, Retra). Pak ještě dále na sever, k pobřeží Slovanského moře, kde se tyčila staroslavná a všemi Slovany respektovaná Arkona.
Starověrecká "Bohyně se zlatou šesticípou hvězdou na čele", se později ukryla, společně se třemi zlatými vlasy děda vševěda Pjěruciho, do českých pohádek Bož eny Němcové. Když Svantovid (s tými? atributy, jimž byl vybaven egyptský bůh Hor syn slunečního božstva Ra) stál nedaleko.
Jakkoliv to zní neuvěřitelně, je pohádková "princezna se zlatou hvězdou na čele" ve skutečnosti dávnou vzpomínkou na jednu z nejvýznačnější bohyň, ze čtvrté generace egyptských bohů. Bož skou matku Hora, boha se sokolí hlavou. Vyobrazeného mnohdy v celé jeho sokolí kráse (RaHor přesmyčka Raroh viz český a slovanský rod Rarohů, či sokol nevšedního typu Raroh).Esetu, bohyni se zlatou hvězdou na čele připomíná i zlatá přezka na opascích starověreckých českých Slávů. V podobě zmíněné hvězdy.
Ta byla uzpůsobena tak, že v dobách obřadních válečných her a bojů, chránila obřadní boga_stýry a vybrané slovjěnské knjaze (kní?ata) v oblasti solar plexus. Hvězdu Sirius, hvězdu všech Slávů (Hvězdoslavu). bylo možno spatřit i na někdejším symbolu českého knížete, modrém praporci, do půli rozděleným na znamení, že jej užívá panovník panovníků. Starověrecký zemský symbol je později, v dobách christianizace. připomínán již jen jako praporec sv. Vojtěcha na kopí Sv. Václava. Jediného zákonného dědice zemských symbolů a české země. Je?tě dnes, na velké většině současných městských znaků v Čechách i na Moravě, můžeme tuto dávnou vzpomínku spatřit právě v podobě zlaté ?eticípé hvězdy. Případně doplněnou stříbrným Měsícem, čí rohem hojnosti (připomínající, se vším v?udy a sakumprásk, právě symboly egyptské bohyně Esety). Do této této zákrytně zasvěcující hry patří legenda o knížeti Brůnovi (vyněmčený na neškodného Bruncvíka, jehož socha byla postavena v místech, kde původně stála Perunova socha a stáje obřadních běloužů - brunů). Legenda skrytě hovořící nejen o Pjěrucím a svarod?ici Svantovidovi, ale i o českém královském, ale i současném státním znaku. Mající podobu vztyčeného dvojocasého lva. Jeho mohutná hříva, vlastně představuje kouzelné ?zlaté vlasy děda V?evěda? - zlatohlava Peruna (viz léčivé zlaté kadeře egyptského slunečního boha Re), Jeho koruna pak sluneční paprsky (respektive koronu - mající podobu královské koruny Pjěruciho, jež je vlastně zákrytné zpodobnění jeho choti (Zarji, Zarjanice, Záře). Viditelné zejména při průchodu paprsků svatého světla (Sventovida) černého Slunce (tj. při zatmění). Jeho zdvi?ené pracky jsou pak symbolem panovnické moci a zdroje jeho mocné a léčivé síly. Dávné poselství části našich vzácných předků. Přicházejících kdysi do naší vlasti z různých stran a zpoza hvězdy Arktur. Když jiný proud směřoval v jiném čase, skrze někdejší egyptský On (Heliopolis), mezopotamský (chaldejský) Ur, Řecko, Ilýrii a Dalmácii, aby si jejich potomci brali ?eny z kmene Goméra. Dcery národa Keltů, za své man?elky. Zkrocená Margita - Sirius, bogynja se zlatou hvězdou na čele (rozuměj televizně pobělohorsky osedlaný lev), je pak jen zbožné přání nevědoucích milců naučené nevědomosti, podpořených zaváděným systémem a dobře utajovanými skutečnostmi! Když Velká Morava, od Jadranu po Slovanské moře, je nezaměnitelnou Zlatou hvězdou naděje a nezadatelných práv!Jakkoliv je někdejší starověrecká Margita - Sirius, dodnes dobře utajená archetypálně staroslovjěnská bohyně (zákrytně princezna z českých pohádek, kam se společně se zlatohlavem Perunem, či Svantovidem (v podobě děda V?evěda a jeho zlatými vlasy) byli nuceni navždy(?) uchýlit před arogantně nepřejícím okem pseudo_pangermánského společenství tzv. Pavla. Téhož jež v úzké součinosti s řezenskou markou usiluje o vyhlazení plemene Slávů. Respektive se stále velmi aktivně zabývá nejen genocidou českého národa.
Av?ak, cokoliv kdy posvátného uzmou jedinému dědici České země, si ponesou neveselými stezkami zapomnění, následováni ?alostnou ponurostí. Tak, jak se již stalo. I stane?Poznámky pod čarou: Eseta (řecky a latinsky Isis). Man?elka a božská sestra boha Usireva, zároveň i matka Hora boha se sokolí hlavou
Nejvyznačnější bohyně čtvrté generace bohů a z devatera egyptského božského panteonu. Byla považována za matku egyptských vládců. Otec Geb (Bog), přičemž její matka Nut (Noc) pocházeli ze třetí generace bohů. Otec bohů Geb (boG) byl uctíván zejmena v egyptské Heliopolis, odkud dle prastarých legend a pověstí vy?li i naši jižně usídlení slovanští předci, aby se v nepříznivých dobách bezzákoních nájezdníků uchýlili pod ochranu mezopotamských měst. Přičemž se ani tento krok nejeví dnes jako ten z nejmoudřejších! Je?tě kroniky z dob Otce vlasti, ale i sám český král a římský císař Karel IV. věděl navíc i to, že část našich slovanských předků po odchodu z egyptského města ON - Heliopolis zamířila skrze Mezopotamii a Řecko do Herčínského lesa, kde si brali ženy z kmene Gomera za man?elky. Kmen Gomera? Tak byli v minulosti pojmenováni Keltové!